Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 22.7.2005
Svátek má Magdaléna




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Slast ve Slastičárně
 >GLOSA: Další Velký bratr
 >SPOLEČNOST: Pár otázek před důchodem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy
 >EXPANZE ISLÁMU: Kalifát spravedlivých
 >PRAHA: Ptákoviny na Václaváku
 >POLITICKÝ CIRKUS: Kraus předepisuje straně lék zvaný formalismus
 >NÁZOR: Aby nebylo pozdě
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (12)
 >PSÍ PŘÍHODY: Každému jeho Dior
 >CHTIP: Dárek paní učitelce
 >SPORT: Nejrychlejší cyklo-muž hodinovky
 >ZOO PRAHA: Expozice tygrů a levhartů, křtiny urzona
 >EKONOMIKA: Úrokové sazby mírně vzrostly
 >PENÍZE.CZ: Vyplatí se bankovní konto v Rakousku?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
22.7. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy
Ondřej Neff

Onehdy jsem slyšel, že "dřív", rozumějte za komunistů, byly mezi lidmi lepší "mezilidské vztahy". Už dlouho jsem neslyšel tak velkou pitomost!
Převládající nálada byla totiž strach. Záleželo samozřejmě na tom, kam člověk patřil. Kdo patřil k "vítězné třídě", tedy fakticky ke skupině kovodělníků a horníků, pak asi strach nemusel mít, ale už partajní funkcionáři strach měli a jaký! Často o holý život.
Toto ovšem jsou moje vzpomínky a jako kluk pěti až patnáctiletý jsem pochopitelně žádného bafuňáře neznal. Atmosféru strachu jsem vnímal okrajově. Rodiče před dětmi nemluvili o politice, to se opravdu nedoporučovalo. Stalo se třeba, že můj otec přede mnou komentoval Stalinův pomník v tom smyslu, že je to obluda a hnus. O pár dní později jsme se učili o pražských pamětihodnostech a Stalinův pomník paní učitelka uvedla coby pamětihodnost číslo jedna, jak jí určovaly osnovy (doklad české posranosti - dokončen byl v květnu 1955, tedy dva roky po smrti nejhoršího vraha lidských dějin a stržen až o sedm let později). Já, pitomec, jsem se přihlásil a namítal jsem, že to žádná pamětihodnost není, nýbrž obluda a hnus, neboť to říkal tatínek. Paní učitelka pak prosila mého otce, aby si přede mnou dával pozor na hubu, že by nějaké dítě to mohlo prásknout doma a rodič - udavač by mohl všechno bonznout tajné policii.
Navíc, nikdo nevěděl, na koho mohl narazit. Pozoruhodné množství lidí patřilo k doslova zuřivým komunistům - a z nich se pak během času často stávali obrodáři a progresisté a nejednou i disidenti. Z kohokoli se mohl vyklubat bolševik. Namátkou vzpomínám, jak jsem byl s tatínkem vítat maminku na Masarykově nádraží po návratu z Polska, bylo to tuším někdy v roce 1957. Koupila mi tam na trhu plechovku cocacoly, věděla, jak jsem na ni zvědavý, slyšel jsem o ní, četl jsem o ní, ale nikdy neochutnal ani kapku! Ukazovala mi ji na peróně. Šla kolem ajznboňačka. Nenávistně pohlédla na plechovku, na matku a pak se obrátila na mě:
"Pořádně se po tom americkým svinstvu poser!"
Neposral jsem se. Chutnala skvěle, řekl bych dokonce, že byla mnohem kvalitnější než to, co se prodává dnes. Taky plechovka byla důkladná - žádný tenoučký plíšek, ale pořádný plech, co se musel otevřít otvírákem!
Mezilidské vztahy rozhodně lepší nebyly, zato plechovky, ty ano.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku