Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 23.7.2005
Svátek má Libor




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Zavedení zdravotních knížek...
 >POLITIKA: Politici nezklamali - nejsou prostě lepší ani horší než ostatní
 >SPOLEČNOST: Omezte, ale nerušte povinnost vydávání paragonů
 >POLITICKÝ CIRKUS: Rozsévači strachu
 >MOBY DICK: Textárenské zločiny
 >ZÁBAVA: Energické dementi
 >ESEJ: O smyslu života
 >HISTORIE: "Námořní bitvu" na Bajkale vyhráli Češi
 >BODYPAINTNG: Světový festival (3.)
 >FILM: Sin City
 >CHTIP: Blondýnky
 >VÍKENDOVINY: Slast ve Slastičárně
 >GLOSA: Další Velký bratr
 >SPOLEČNOST: Pár otázek před důchodem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
23.7. HISTORIE: "Námořní bitvu" na Bajkale vyhráli Češi
Jiří Breber

Nezapomínáme na naše legionáře? Myslím na legionáře z první světové války, kteří byli navíc opravdovými revolucionáři. Z Čechů a Slováků, kteří se v době vypuknutí války nacházeli v cizině, jich stovky vstupovaly do ruské a francouzské armády hned v prvních dnech války. Později se k nim připojovaly tisíce zajatců a dohromady pak zformovaly pluky, divize a dokonce armádní sbory. V rukou rakousko-uherské vojenské justice legionáře čekaly jen oprátky pro velezrádce (popraveno jich bylo čtyřicet tři, hlavně pak na italské frontě za panování již císaře Karla - nedávno "blahoslaveného"). Kde se v Češích vzala ta bojovnost? Různí radobyhistorikove nám stále namlouvají, že naše státní samostatnost nám "spadla do klína" bez velkého úsilí. Nebylo tomu tak.

Těch dobrovolníků nakonec bylo přes sto tisíc, nejvíc v Rusku. Vytvořili legie i ve Francii, Itálii, mnoho Čechů a Slováků sloužilo v srbském vojsku, v kanadské, americké a i v jiných spojeneckých armádách. Postavili se se zbraní v ruce proti Rakousku-Uhersku, své macešské vlasti. Píší "macešské", protože habsburská monarchie poslala Čechy a Slováky na jatka hrozné a nesmyslné války, která naše národy stala desetitisíce životů a způsobila neuvěřitelné utrpení jak těm na frontách, tak těm doma. S Rakouskem a Maďarskem po tomto vraždění už nechtěl mít náš národ nic společného, v rakouském militarismu viděli cosi chorobného i největší čeští austrofilove. Zahraniční Češi vyjádřili činem odhodlání si samostatný stát vybojovat, a to dokonce dávno před tím, než v červenci 1915 Tomáš G. Masaryk vyhlásil svoji osvobozovací akci.

Po brest-litevském míru, který po bolševické revoluci uzavřel Lenin a Trockij s Německem, a po rozpadu ruské fronty prohlásil Tomáš G. Masaryk v souhlasu s francouzskou vládou v únoru 1918 ruské legie za část autonomní československé armády ve Francii. Ruští legionáři se pak snažili dostat přes Sibiř do Vladivostoku a odtud na západní frontu do Evropy.

Zprvu nedůvěra a nedorozumění mezi legionáři a nejrůznějšími místními sověty bolševiků, pak strach bolševiků, že se Čechoslováci spojí s atamanem Semenovem a Japonci v Zabajkalí a také snahy českých bolševiků získat legionáře do Rudých gard vedly k napadení několika vlaků s prakticky neozbrojenými Čechoslováky a nakonec k nemilosrdnému boji, hlavně na transsibiřské železniční dráze - magistrále.

Revolučnosti těchto Čechů a Slováků (ale byli mezi nimi i čeští Němci), jejich odhodlání položit svoje životy za samostatný stát se později obávali nacisté i komunisté. Proto mnoho legionářů popravili, věznili a hmotně ničili. Z národního povědomí se jim je podařilo dokonale vygumovat. Loni jsem se schválně zeptal asi deseti českých vysokoškolsky vzdělaných padesátníků a šedesátníků, kdo to z Čechů velel těm legiím (měl jsem na mysli generály Syrového, Gajdu, Medka, plukovníka Ševce apod.). Nikdo mi nedovedl jmenovat ani jednoho!

***

Ve dnech od 15. července do 20. srpna 1918 provedli českoslovenští legionáři rozhodnou válečnou operaci, kterou zlomili poslední odpor bolševických vojsk v Pobajkalí. Otevřeli si tak cestu na Dálný východ, k Vladivostoku. Na dvě stě kilometrovém úseku magistrály nečetné československé oddíly s pomoci několika oddílu bělogvardějců a kozáků vybojovaly nejodvážnější bitvu že všech bojů na východní frontě. Celému seskupení protibolševických oddílu zde velel plukovník Rudolf Gajda, jehož český štáb byl rozšířen o několik ruských důstojníků.

Nepřítel měl velmi dobré pozice v terénu, který tvořil přirozenou pevnost. Na severu se rozkládalo obrovské jezero Bajkal a na jihu tvořilo téměř nepřekročitelnou hradbu pásmo sopek s příkrými svahy, porostlými pralesem. Na bouřlivém, nevypočitatelném Bajkalu měli bolševici silné loďstvo se dvěma ledoborci Bajkal a Angara. Ledoborec Bajkal kdysi zajišťoval přes jezero přepravu celých vlaků. Bylo tomu tak před dokončením mohutného inženýrského projektu carské vlády, který sestával z proražení třiceti devíti tunelů a vybudování dalších odvážných staveb ve skalách jižního pobřeží jezera. Před příchodem Čechoslováků bolševici vybavili ledoborce děly a kulomety. Obě mohutné lodi doplňovala ještě skupina menších parníku a motorových člunů, také dobře vyzbrojených a obsazených spolehlivými posádkami.

Mohutné oddíly rudých, v jejichž řadách sloužilo několik tisíc bolševiků-internacionalistů, hlavně Maďarů a Němců, ale i nepočetná rota českých komunistů z řad bývalých zajatců, chránily úzké údolí s tunely a mosty. V tomto terénu mohl i úspěšný frontální útok na nepřítele vést jen k jeho ústupu o několik kilometrů dál, kde mu přírodní podmínky dávaly další možnosti dobře se opevnit a způsobit legionářům velké ztráty. Jedině hluboký obchvat, v desítkách bojů osvědčený Gajdův manévr, mohl donutit bolševiky k boji na dvou frontách, a tedy ke kapitulaci, která by zachránila mnoho životů jak našich legionářů, tak bolševiků.

O první obchvatný manévr přes těžko proniknutelné hory a pralesy se pokusil úderný prapor. Obchvat nevyšel tak, jak byl plánován. Terén byl neschůdný a za neustálého deště se legionáři brzy vyčerpali. Ke srážce s nepřítelem došlo, ale pro nedostatečný přísun munice se musel úderný prapor vrátit.

Současně s obchvatem začal frontální útok československých oddílů podél řeky Angary, která z Bajkalu vytéká. Legionáři se zmocnili malého parníku Sibirjak, vybavili ho dělem a ten útočící přední oddíly doprovázel. Rudí se báli velkého střetu a stále ustupovali směrem k Bajkalu a tunelům. V místech, kde z Bajkalu vytéká Angara, se většina bolševiků nalodila na parníky a ujela do zázemí, které považovali za bezpečně. V přístavech na obou březích Angary legionáři ukořistili ještě několik malých lodi, které bolševici neměli čas odvézt nebo zničit. Bělogvardějcům z novonikolajevskeho pluku se podařil husarský kousek. Jejich asi stočlenný oddíl se dostal bočním útokem na skály nad železniční stanici Bajkal, v níž stál bolševický technický vlak, který zasypali ručními granáty. Ve vlaku bylo přes čtyřicet metrických centů dynamitu, kterým chtěli krasnogvardějci při konečném ústupu tunely zničit. Granáty způsobily katastrofální výbuch, který nejen smetl celý vlak, ale srovnal se zemí také železniční budovu, vodárnu a několik přilehlých domů. Technická rota bolševiků, která měla podminovat tunely, byla úplně zničena. Jak se později ukázalo, zachránilo to třicet osm tunelů a mnoho galerií nad jezerem, jejichž zkáza by pro legionáře znamenala mnohaměsíční zdržení při přepravě do Vladivostoku.

Jiné skupině ustupujících bolševiků se však podařilo vyhodit do povětří část tunelu č. 39. Škoda způsobená výbuchem byla značná. Na místo zkázy se sjely všechny legionářské a bělogvardějské technické vlaky, které byly k dispozici. Trosky šlo odklízet jen nejprimitivnějšími prostředky. Na opravě tunelu pracovaly asi tři tisíce lidí. Klidná práce to však nebyla. Trať byla neustále ostřelována děly z bolševických lodí a nepřítel se několikrát pokusil o vylodění menších oddílů v týlu našich jednotek. Hlídky však bolševiky včas zpozorovaly a prudkou palbou zahnaly.

Po celou dobu opravy tunelu sváděly přední oddíly legionářů a bělogvardějců těžké boje s bolševiky, jejichž ústup se zastavil. Rudých byla velká převaha, jen Maďarů přijelo z východu na pomoc krasnogvardějcům asi čtyři tisíce mužů. Celkem zde bojovalo dvanáct až patnáct tisíc krasnogvardějců proti asi třem tisícům legionářů a bělogvardějců. Takticky ústup se zanecháním bělogvardějských oddílů plukovníka Pepeljajeva o síle asi jednoho tisíce mužů v horách kolem tratě přinesl nakonec kýžený úspěch. Bolševici vjeli se svými vlaky do léčky, trať byla za nimi skrytou skupinou rozebrána a po tvrdém boji, kdy došlo i k útoku na bodáky, byli bolševici poraženi. Mnoho jich padlo, část se jich rozprchla do tajgy nebo hledala spásu na malých lodích na rozbouřeném Bajkalu. Jen zajatců bylo asi dva tisíce pět set.

I po tomto vítězství bylo bolševiků nejméně deset tisíc a neustále jim přijížděly posily z východu. Pro rozhodný střet vypracoval plukovník Gajda s náčelníkem svého štábu, podplukovníkem Borisem Ušakovem, odvážný plán dalšího obchvatu do zázemí nepřítele. Plán obchvatu byl velmi riskantní a mnoho českých i ruských důstojníků o jeho úspěchu pochybovalo. Ušakov byl však přesvědčený o úspěchu desantu a sám se ujal jeho velení. Výsadek asi jednoho tisíce mužů se měl uskutečnit pomocí malých říčních a pobřežních parníčku a několika vlečných lodí. Hlavní silou výsadku byly tři roty úderného praporu. Doplňovaly je další dvě roty legionářů, bělogvardějští dobrovolníci z Barnaulu, malý oddíl kozáků a baterie, umístěné na vlečných lodích, celkem šest děl.

Naším lodím hrozilo nebezpečí od bolševického loďstva, které pobřežní vody podél železniční tratě stále křižovalo. Ledoborce a také další lodi nepřátel byly moderní, vybavené lodními šrouby, a tedy asi třikrát rychlejší než kolesové říční parníčky legionářů, které ještě táhly vlečné lodě s děly a koňmi kozáků. Lodě s obchvatnou skupinou nesměli bolševici spatřit, jinak by několik zásahů z děl celou výpravu snadno potopilo. Parníky legionářů nebyly stavěny na věčně rozbouřený, nevyzpytatelný Bajkal, který je ohromným jezerem, dlouhým šest set kilometrů a v nejužším místě široký čtyřicet dva kilometrů. Je to nejhlubší sladkovodní jezero a jeho neočekávaně bouře jsou často způsobeny hlubinným zemětřesením.

Operace začala 14. srpna odjezdem parníku Burjat. Legionáři se loučili s těmi, kteří zůstali v přístavu, zpěvem národní hymny. "Kde domov můj" znělo teskně nad temné zelenými vlnami Bajkalu. Ruští námořníci varovali podplukovníka Ušakova, aby se nepouštěl na širé jezero, že konstrukce parníku je slabá a pro takovou plavbu nevhodná. "Čert není tak zlý, jak ho malují," dodával vojákům optimismu oblíbený "táta" Ušakov. Burjat byl v noci zmítán bouří, jeho pohonné koleso bylo víc nad hladinou než ve vodě a nakonec uvízl na mělčině. Loď však byla poškozena jen málo a ráno se pustila přes jezero. Za Burjatem se vypravila druhá část transportu na lodi Fedosja se dvěma vlečnými loďmi a malý výletní parníček Sibirjak. Odvážným štěstí přálo a 16. srpna se naše lodě přiblížily k východnímu břehu jižního cípu jezera u vesnice Posolskaja. Nepřítel je nezpozoroval a obchvatná skupina se úspěšně vylodila. Jedna z největších bitev východní fronty začala.

Lodě legionářů se mezitím vracely přes jezero zpět pro výzbroj a proviant. Pluly tentokrát mnohem jižněji, aby jejich posádky mohly dalekohledy pozorovat činnost nepřítele v jeho zázemí, hlavně v přístavu Myšová, který byl zásobárnou jak pro bolševické vojsko, tak pro jejich parníky. V Myšové legionáři zpozorovali velká nahromadění bolševických vlaků, které ustupovaly, tlačeny útočícími hlavními silami Čechoslováků a bělogvardějců. Podél břehu křižovaly ledoborec Bajkal a menší parník Krugobajkalec, oba se připravovaly přivítat naše útočící jednotky dělostřelectvem.

Velitelé našich lodí se rozhodli pro první "námořní bitvu" v historii československého vojenství. Fedosja a Sibirjak se přiblížily na dostřel k bolševickým lodím a zahájily palbu za svých děl. Výstřel z dělá, umístěného na vlečné lodi Sibirjaku, zapálil v přístavu velkou nádrž nafty. Bolševický Krugobajkalec byl palbou poškozen a spěchal se ukrýt do přístavu. Ledoborec Bajkal se chystal palbu opětovat, ale mistrná střela dělostřelců poručíka Kolína či poručíka Všetičky ho zasáhla nad palubou, kde nebyl kryt ocelovými pláty. Zápalný granát způsobil v dřevěné části ledoborce požár, který pronikl do podpalubních skladů nafty a střeliva. Hrdý ledoborec Bajkal vyhořel. Dělostřelci že Sibirjaku pak ještě svou přesnou střelbou způsobili škody a zmatek mezi vlaky na nádraží. Pobřežní bolševické dělostřelectvo se mezitím stačilo zformovat a zahájilo prudkou palbu na naše parníky, která však nezpůsobila vážnější škody a lodě se vrátily splnit svůj původní úkol. I po této bitvě zůstal bolševikům ještě moderní ledoborec Angara, šroubový parník Michail a několik menších plavidel, které stále ohrožovaly naše útočící jednotky a naše lodě, které přivážely obchvatné skupině zásoby.

Mezitím došlo k těžkým bojům s velkou přesilou bolševiků jak mezi jednotkami pod přímým Gajdovým velením, útočícími frontálně že západu, tak i Ušakovým výsadkem z východu. V těchto bojích došlo k tragické události, když podplukovník Ušakov si spletl bolševické oddíly se svými bělogvardějci z barnaulského pluku. Padl do zajetí a byl i se svým pobočníkem zvířecky umučen dříve, než se ho podařilo legionářům osvobodit. Nakonec naši legionáři za vydatné pomoci nedostatečně vycvičených, ale statečně bojujících bělogvardějců zvítězili. Ukořistili přes padesát vlaků s několika bolševickými štáby, sklady vojenského materiálu a potravin. Legionářů z výsadku padlo v této postedni bitvě u Bajkalu dvacet dva, bělogvardějců asi sto. Rudé gardy měly ztráty několikanásobně vyšší.

Bajkalská bolševická fronta byla na souši zlikvidována. Bylo ještě zapotřebí zničit jejich zbylé loďstvo. Úkol vyřídit ledoborec Angara dostal parník Burjat pod velením vynikajícího dělostřelce poručíka Všetičky. Po celodenním hledání našel Burjat Angaru skrytou v malém přístavu. Burjat zahájil palbu, ale rychlá Anagara uprchla. Když její posádka zjistila, že nemá na pobřeží žádnou podporu, rozhodla se Čechoslovákům vzdát. Později se vzdal i Krugobajkalec a ostatní bolševické lodi.

Cesta na východ k Tichému oceánu a pak domů byla pro naše legionáře uvolněna. Je tomu právě osmdesát pět let, kdy se přes sedmdesát tiších legionářů vrátilo z Ruska do svobodné vlasti.

***

Napsáno podle nepublikovaného "Válečného deníku, 1914-1920" mého otce, pplk. Františka Brebera, účastníka Ušakovova desantu a podle kroniky "Za svobody" (Praha, nakl. Za svobodu, 1929) kterou editoval gen. Rudolf Medek.


Další články tohoto autora:
Jiří Breber

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku