Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 25.7.2005
Svátek má Jakub




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Asimilátor, Deratizátor, Terminátor a Buldozer
 >SPOLEČNOST: Kupředu levá, zpátky ni krok
 >POLITIKA: Kdo zvyšuje ceny elektřiny
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Povodeň na zkoušku
 >SVĚT: Čínská ekonomika na vzestupu
 >ROZHOVOR: „Bojuji za mediální gramotnost“
 >POLITICKÝ CIRKUS: Mediální cvičení
 >PRAHA: Bolševici lákali k jízdě načerno
 >PRVNÍ ISLÁMSKÁ DYNASTIE: Umáyyovci
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se vyhnout blamáži
 >ZVĚROKRUH: Lev
 >GLOSY: Nápady Leonarda da Vinci
 >PENÍZE.CZ: Reforma v Německu a boj s nezaměstnaností naruby
 >SPOLEČNOST: Zavedení zdravotních knížek...
 >POLITIKA: Politici nezklamali - nejsou prostě lepší ani horší než ostatní

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
25.7. ZVĚROKRUH: Lev
Petr Kersch

Sedím v kupé spěšňáku. Je plno, však je pátek, každý cestuje domů. Spěšňák je spěšný vlak, kříženec rychlíku s osobákem. Zastavuje na větších nádražích, projíždí zastávkami a zastávečkami, souprava je sestavena z vysloužilých rychlíkových vagonů, na záchodě chybí papír a neteče voda, do vozových dveří musíte kopnout, abyste se dostali ven. Dobře - říkáte - a co jako? Tohle ví kdekdo. Možná, že ví, možná, že ne.

V Chomutově přistoupí Romka, takových šestnáct, jedna z těch cikánských krasavic. Vstoupí do kupé, pozdraví: Dobrý den! A překračuje v módních bagančatech opatrně naše nohy, postaví se k oknu, posunkuje na staršího muže a jeho společnici - příbuzní asi. Stojí na peróně, žena dává dlaň k uchu na znamení, že nic neslyší. Mladík, sedící naproti mně, vstane a stáhne okno. Dívka se na něj vděčně usměje, bílé zoubky se jí v puse jen zablýsknou. Vyklání se, něco vykřikuje z okna. Má úzký zadek, rýsující se v těsných černých dlouhých kalhotách. Všichni v kupé čumíme na tu čarodějnou prdelku jako na zjevení. Vlak se rozjíždí, žába okno zavře, přeskáče nám nohy a stoupne si do uličky.

V Mostě jsme zbyli v kupé tři: já, ten mládenec u okna a romské děvče si sedlo u dveří. Bílý svetřík, rozepnutá bílá letní bundička do pasu, oblečení pasuje k černým hustým vlasům, vpředu do ofiny přistřiženým. Žádná taška, žádný kufr, žádná kabela... nic, jenom tak, nalehko, zřejmě nejede daleko. Mlčíme. Vlak zrychluje, kola poskakují po výměnách. Děvče se ptá mladíka, jestli tohle nádraží bylo nádraží v Mostě. Spokojeno s odpovědí se zeptá, kolik je asi hodin. Mládenec taky nemá hodinky, ale odhaduje správně, že bude k polednímu.

Hledím ven, břízy na rekultivovaných haldách se dobře ujmuly, mladé tenké kmeny se bělají do pětimetrové výšky, listí je zelenozlaté, třepetá se ve sluneční záři, budeme mít pár dnů indiánské léto.

Mezi mladými od okna ke dveřím a zpět proudí konverzace. Cestující slečna se jmenuje Monika, mladý muž je Vašek. Monika praví, že Vašek je hezké jméno a že mezi jejími bratranci je taky jeden Vašek, možná i dva. Vlak začíná brzdit, trochu to hází, brzdové špalíky pronikavě piští, jsme v Bílině. Monika vsedě zdvihne paže a zachytí se rámu nosiče zavazadel. Protáhne se, prohne se v zádech, je opravdu hubená jako houžev, jestli pod svetrem něco má, tak jsou opravdu malé.

A znovu : na konci ranžíru míjíme opuštěný vechtr s vybouranými okny, v okapu rostou taky břízky, tenké proutky s troškou listí, březová semínka se uchytí všude. Monika se tázavě ohlédne na Vaška, ano, říká Václav, vyjeli jsme ze stanice Bílina. Podél trati vede pěšina, na ní zahlédnu barevný chumel děcek, paní učitelka jako maják, dětičky mávají, jako kdyby chtěly vlak zastavit. Už jsou daleko - fištíme si to pryč.

Duchcovské nádraží je modernizované: dvě dlouhá betonová nástupiště, široké podchody, nová informační tabule. Vlak tady zastavuje na třicet sekund, nástupiště je liduprázdné, výpravčí nikde, však si vlakvedoucí poradí sám.

Jen se souprava hnula, vyletěla ze sedadla Monika: Kde jsme? Kde jsme to stáli? Vašek na mě bezradně kouká, to je jasný, to byl Duchcov, slečno.

Ale tam já přeci musím vystoupit! vykřikne zoufalá. Duchcov! Já jedu do Duchcova! Zastavte, prosím vás!

Než stačím říct „teď to nejde“ nebo „to jste měla říct dřív“, Monika vytřeští oči, jedním pohybem otevře kupé a utíká prázdnou chodbičkou směrem k Duchcovu, proti pohybu vlaku. Až u dveří ji doženu, spěšňák teď začal opravdu pospíchat, jedeme takovou sedmdesátkou - holka brečí, pere se, kope do dveří, kope mě do kotníku, dveře se otevřely a do vozu fičí čerstvý vzduch, ty seš kráva, Moniko, nelez na ty schůdky, nervi se s náma, Venca už je tady taky, držíme ji každý z jedný strany, po tvářích má holka špinavé šmouhy, ruce nám kloužou, jak jsme zpocení strachy, že ji neudržíme, chňapnu ji za límec bundy, ne, špatně, ona se z toho vyvlíkne, takhle, ano, za ruce a v podpaží, je to v suchu, Vašku, zavři ty nešťastný dveře, prosím tě.

Dlouhé roky jsem se snažil zapomenout na Marii, na Mařku Kyselovic, taky tenkrát vyskakovala z lokálky, z vagónku označeného tabulkou „Školní mládež“, kdepak, i když je dneska ze mě trojnásobný děda, zase ji vidím pod tím plošiňákem, první myšlenka, která vás napadne, je záchranná brzda, sanitka přijela za čtvrthodiny, ale kdyby přiletěla za vteřinu, nebylo by to bývalo nic platno, rozdrcená pánev a hlava oddělená od trupu, neštěstí bylo hotovo v tom samém okamžiku, kdy začlo.

Jsme zpátky v kupé, zaplať pánbůh, nikdo nás nezahlídnul, vypadali bychom jako dvojice násilníků, před kterými prchá nevinná panna, Monika si utírá nos do bílého rukávu, v očích pořád slzy a strach. Nevím, z čeho máte strach, vysvětluji, příští stanice jsou Teplice, z Teplic vám jede zpátky osobní vlak, tak holt budete v Duchcově o hodinu pozdějc.

Dovídáme se, že v Duchcově na ni měl čekat Leo. Kdo je Leo? Leo je starý, nemocný strýc, teda vzdálený strýček, špatně chodí, družka ho minulý měsíc opustila s nějakým mladším cigánem odjinud. Leo by se uchlastal k smrti, tak se rodiny domluvily, děvčata se u Lea střídají po týdnu, dnes je pátek, došla řada na Moniku. Bude chodit nakupovat, vařit, uklízet, taky musí vyprat strýkovy košile a vyžehlit... Leo je mezi Romy velice vážený člověk, umí dobře česky, taky správně psát, rozumí penězům a podporám, zná advokáty, každému poradí. Kdyby byl s Monikou spokojen, pošle mámě do Chomutova koruny.

Objevil se průvodčí, mladý a zavalitý chlap, zeptal se, kdo přistoupil a díval se na cikánku, jako kdyby měla na čele napsáno, že vzniknou potíže, a bohužel má pravdu. Jízdenka není k nalezení ani v zadní kapsičce kalhot, ani v bílé - teď hodně umolousané - bundě, prostě jedete, slečno, načerno, povídá průvodčí, mne nezajímá, že jste chtěla do Duchcova a že jste přejela, vy sedíte ve spěšném vlaku do Ústí nad Labem, jedete až z Chomutova, říkáte, to je teda pěkný malér, budete muset zaplatit plné jízdné a ještě pokutu.

Dávám znamení Monice, ať nic neříká, ať je pěkně zticha, ukazuji režijní legitimaci a ukecávám průvodčího: žábě můžete napsat jízdenku z Duchcova do Teplic, zaplatím to za ni, podívejte se, je celá uplakaná, vždyť je to napůl dítě.. Průvodčí nevěděl, s kým jedná, považoval mě za nějakého ouřadu z ředitelství; povídá, že se těch černejch pasažérů tak zastáváte, vytrhl vypsaný lístek z bloku a podal mi ho, jako kdyby se držel zásady, jízdenku dostává ten, kdo platí.

Když průvodčí odtáhl, Václav nechtěl zůstat pozadu, odněkud z batohu vytáhne padesátikorunu. Vem si tuhle pajcku, Moniko, musíš si v Teplicích koupit lístek zpátky do Duchcova a kup strejdovi plechovku gambrinusu, Leo bude určitě rád a ještě tě pochválí. Na, vem si ty peníze, vrátíš mi je, až se zase někdy uvidíme. Děvče prohmatává znovu kapsu po kapse, ale opravdu marně, nemá ani floka ani jízdenku.

Brzdy začínají svištět a s vagonem to škublo, tak abyste zase nepřejela, povídám, a pozdravujte strýce Lea. Bude to fuška, celý týden od rána do večera mu dělat služebnou - chtěl jsem se škodolibě zeptat, jak moc je strýko Leo na ženský, podle toho mála, co jsme se o něm dozvěděli, připadá mi jako takový romský Casanova nebo jako přestárlý lev, který si stále ještě vydržuje smečku samic, třeba bude chtít na neteřince její masíčko - ale neřekl jsem nic, radši buď potichu, holku neprovokuj, přece znám cikány, ti mají hnedky ohníček u řiti, každou výtku berou jako hrdelní zločin.

Zastavujeme. Otvírám okno, ukazuji na rudý motorák , hrčící vzadu na první koleji, ten bude váš, s tím pojedete zpátky, do toho vašeho Duchcova, ale pospěšte si, máme zpoždění, aby vám neujeli, musíte ještě k pokladně v nádražní hale; jak tam vlítnete, tak vpravo.

Z okna pozorujeme Moniku, jak zvolna kráčí po hlavním nástupišti kolem sloupoví, blíží se ke třem výrostkům, ti na ni pokřikují Mončo, takže se známe, ano, dávají se do řeči, Monika se řehní, s jedním ouchcapkem se teď objímá, líbají se, ukazují na náš vagon, vlak má konečně zelenou, rozjíždí se velmi zvolna, Monika si nechává vsunout chlapcův jazyk hluboko do úst, jednou jsem pozoroval jestřába jak stejným způsobem krmil jestřábici sedící na hnízdě. Výhled nám zakryje nákladní vlak v protisměru, táhne za sebou šedesát speciálů na uhlí, vozy jsou prázdné, to poznáte podle plechového randálu, jako kdyby lokomotiva za sebou táhla činely, vracejí se na revír pro další uhlí. Sedáme si na svá místa, hledím na vršky nad tratí, jsou v mlze, Komáří Hůrka není vůbec vidět, přichází zřejmě studená fronta, takže si těch idylických indiánských podvečerů letos neužijeme.

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku