Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 25.7.2005
Svátek má Jakub




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Asimilátor, Deratizátor, Terminátor a Buldozer
 >SPOLEČNOST: Kupředu levá, zpátky ni krok
 >POLITIKA: Kdo zvyšuje ceny elektřiny
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Povodeň na zkoušku
 >SVĚT: Čínská ekonomika na vzestupu
 >ROZHOVOR: „Bojuji za mediální gramotnost“
 >POLITICKÝ CIRKUS: Mediální cvičení
 >PRAHA: Bolševici lákali k jízdě načerno
 >PRVNÍ ISLÁMSKÁ DYNASTIE: Umáyyovci
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se vyhnout blamáži
 >ZVĚROKRUH: Lev
 >GLOSY: Nápady Leonarda da Vinci
 >PENÍZE.CZ: Reforma v Německu a boj s nezaměstnaností naruby
 >SPOLEČNOST: Zavedení zdravotních knížek...
 >POLITIKA: Politici nezklamali - nejsou prostě lepší ani horší než ostatní

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
25.7. PRVNÍ ISLÁMSKÁ DYNASTIE: Umáyyovci
Petr Schütz

Vítězství Mu'awiyi v zápase o úřad kalifa znamenalo předěl v ranné historii islámu. Od jeho časů moc již nepřecházela na následovníka volbou, ale zůstávala v rukou rodiny, jíž dal jméno předek Umayya. Tato rodina byla zprvu v opozici k Mohamedovi a to i na bitevním poli po jeho emigraci do Medíny. Mu'awiya sám byl zprvu tajným konvertitou, a Mohamedovým společníkem a písařem se stal až do kapitulaci Mekky. Úspěšná rebelie proti kalifovi Alímu a jeho následné zavraždění ukončily periodu anarchie a rozštěpení muslimské říše a v očích mnohých muslimů tím byl Mu'awiya ospravedlněn. Znamenaly ale také počátek schismatu islámu, protože disidentská skupina šíitů, přívrženců Alího, trvala na tom, že zavražděný byl bohem vyvolený imam, neomylný a imunní vůči hříchu, a jako Mohamedův potomek jedině způsobilý k interpretaci Koránu.

Hlavním městem říše se stal Damašek, protože s pokračující expanzí Medína zůstala příliš okrajovým a nepraktickým správním centrem. Vedoucí rodiny v Mekce a Medíně přestaly být důležité, byly příliš vzdálené centru moci.

Bohužel, o detailní historii a institucionálním vývoji umayyovského kalifátu je známo velmi málo. Nezanechal po sobě žádný archivní materiál srovnatelný kupříkladu se záznamy papežského Říma, ačkoliv analogie mezi papežem a kalífem je nabíledni. Nicméně se zdá, že ranné státní zřízení bylo velmi jednoduché a volné. Nová území byla dobývána s cílem vybírat daně, nikoliv je asimilovat. To vedlo ke kompromisům s existujícími správními strukturami, které noví vládci v podstatě převzali nezměněné, zprvu i se správním jazykem, jímž byla řečtina v územích dobytých na byzantské říši a perština na bývalých sasánovských územích.

Sýrie měla dlouhou helénistickou tradici a Mu'awiyova manželka a osobní lékař byli křesťané. Tolerance ke křesťanství, které bylo náboženstvím většiny syrské populace, posílila Mu'awiyovu popularitu a umožnila mu vybudovat zde solidní základu moci. Mu'awiyah zavedl několik institucí v byzantském stylu. Z nich zejména diwan al-khatam, neboli kancléřství a bareed, poštovní služba, velmi napomohly centralizaci správy a vnitřní komunikaci kalifátu. Obyvatelstvo nebylo nuceno konvertovat k islámu, naopak bylo zprvu často od konverze odrazováno. Nová vládnoucí třída byla tvořena převážně kmenovými náčelníky a vojenskými veliteli. Životní styl této elity se začal přizpůsobovat blízkovýchodním tradicím okázalé ceremoniálnosti. Arabští dobyvatelé v časném období žili izolováni od domorodců jako vojenská kasta v opevněných městech a nesměli obchodovat nebo vlastnit půdu. To samozřejmě nemohlo trvat věčně a během generací se více a více Arabů mísilo s místní populací, stávalo se pozemkovými vlastníky, a naopak místní elity se arabizovaly a islamizovaly. Nepochybně k tomu přispíval fakt, že muslimové nemusili platit daně. V polovině osmého století se arabština stala již téměř všude jazykem administrativy a razily se mince s arabskými nápisy.

Původní "lidové" vojsko náboženských nadšenců bylo transformováno v pravidelnou placenou armádu. Koncem sedmého století zábor severoafrického pobřeží dosáhl dnešního Maroka a východním směrem se kalifát rozšířil až do severozápadní části Indie. Roku 711 arabská armáda podporovaná berberskými spojenci překročila Gibraltarskou úžinu a zničila poslední visigótské královstvi. Gibraltar získal své jméno po berberském veliteli: Jebel Tariq - Tariqova hora. Sto let po Mohamedově smrti islámská záplava dosáhla kulminačního bodu v bitvě u Tours roku 732. Na severovýchodě byla arabská expanze nakonec zastavena také, po dvojím obležení Konstantinopole a za cenu ztráty všech byzantských provincií kromě Balkánu a Anatolie. Ve východní Asii se hranice islámu stabilizovaly na hranicích Kavkazu, dnešního Azerbajdžánu a Pamíru.

Zatímco mnoho příslušníků aristokracie bývalých byzantských provincií emigrovalo do Konstantinopole, bývalé perské elity neměly kam jít. Sice jim bylo ponecháno mnoho z jejich lokální autority, ale jejich podřizenost Arabům je soustavně iritovala. Ti z nich, kteří konvertovali k islámu, se cítili přitahováni puritanismem a ortodoxností šíitů, kteří byli rovněž ekonomicky a politicky diskriminováni. Ve společnosti proto rostla nespokojenost, která byla umocňována špatnými osobními kvalitami pozdních umayyovských kalifů. Roku 749 byl v mešitě ve měste Kúfa v dnešním Iráku veřejně prohlášen novým kalifem Abu Al-Abbas, pocházející z linie Prorokova strýce. Oznámil svůj úmysl navrátit kalifát k původním ortodoxním způsobům. Záhy získal širokou podporu zejména mezi šíity a nearabskými muslimy. Roku 750 porazil v bitvě u Zabu posledního umáyyovského kalifa Marwana II. a nechal jej popravit. Na usmířenou s příslušníky poražené dynastie Abu Al-Abbas uspořádal velkolepou hostinu. Ještě před prvním chodem byli ale hodovníci povražděni a jejich místa u tabule zaujali Abu Al-Abbasovi lidé. Tak započalo pět staletí abbásidovského kalifátu, z nichž první dvě jsou považována za období největšího rozkvětu islámské a arabské kultury.

Ačkoliv tyto události znamenaly konec umáyyovské vlády, neznamenaly zánik dynastie jako takové. Některým příslušníkům umáyyovského klanu se podařilo krveprolití uniknout. Abd ar-Rahman, tehdy dvacetiletý, byl vnukem desátého umayyovského kalífa Hishama Ibn Abd Al-Malika. Spolu se svým bratrem Yahyou našel útočiště u pouštních beduínů. Abbásidovští vojáci je zde sice dostihli a Yahyu zabili, Abd ar-Rahmanovi se ale podařilo znovu uprchnout, zprvu do Sýrie, poté do severní Afriky. Ani zde se však necítil bezpečný a proto nakonec hledal a nalezl záštitu u berberských kmenů dnešní Mauretánie. Celkem prožil na útěku pět let, doprovázen jen malou skupinou přívrženců. Po celou tuto dobu ale věřil, že vyplní předpověď svého prastrýce Maslamy a obnoví rodinnou moc a bohatství.

Příležitost se naskytla roku 755 v provincii Elvira v dnešní Granadě. V zemi panoval chaos a byla zmítána rozbroji mezi příslušníky různých arabských kmenů a rasovými konflikty mezi Araby a Berbery. Vládnoucí emír Yousef byl pouhou loutkou v rukou soupeřících klanů a dal se početnými přívrženci Umayyovců přesvědčit, aby Abd ar-Rahmanovi dal za manželku jednu ze svých dcer a přidělil mu půdu. Abd ar-Rahman by se s tím pravděpodobně byl nucen spokojit, nebýt incidentu mezi jedním z jeho průvodců a Yousefovým vyslancem, který skončil krveprolitím. Výsledkem byla válka, v niž Abd ar-Rahman proti vší pravděpodobnosti zvítězil. V rozhodující bitvě poblíž Cordóby totiž jeho armáda na tom byla materiálně tak špatně, že Abd ar-Rahman si osedlal jejího jediného použitelného koně a bojový prapor byl improvizován zeleným turbanem připevněným na hrot kopí. Kopí a turban se pak staly symbolem španělských Umáyyovců. Abd ar-Rahman celou dobu své vlády, která trvala do roku 788, strávil nelítostným bojem se svými vzpurnými arabskými a berberskými poddanými. Nejkritičtější moment přišel roku 763, kdy musel potlačit povstání inspirované abbásidovským kalífem. Uříznuté hlavy povstaleckých vůdců nechal konzervovat kafrem a solí a poslal je v gestu vzpurnosti na východ. Ve svých posledních letech s nemenší krutostí potlačil řadu palácových spiknutí. Nicméně se mu podařilo vybudovat mocný stát a zajistit pokračování umáyyovské dynastie, která pak vládla maurskému Španělsku až do roku 1031.

Literatura:
Roberts JM: The Penguin History of the World, Penguin Books, 1995
Hourani A: A History of the Arab Peoples, Faber&Faber Ltd., 1991
http://en.wikipedia.org/wiki/Muawiyah_I
http://en.wikipedia.org/wiki/Abd-ar-Rahman_I

Předchozí díly:
VZNIK ISLÁMU: Mohamed a Korán
EXPANZE ISLÁMU: Kalifát spravedlivých



Další články tohoto autora:
Petr Schütz

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku