Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 26.7.2005
Svátek má Anna




  Výběr z vydání
 >TEROR: Že by z Londýna Londonistan, z Evropy Eurábie?
 >EVROPA: Vězení za hubičku
 >SPOLEČNOST: Podnikat za vlády ČSSD se opravdu vyplatí!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Čas změn
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Státní bordel
 >ARCHITEKTURA: Ten Černý zas provokuje aneb Nová zastávka v Liberci
 >POLITICKÝ CIRKUS: Pravý důvod k pýše
 >PRÁVO: O střetu zájmů, ústavních principech a nezávislosti soudců
 >NÁZOR: Až se probereme, bude už pozdě
 >PSÍ PŘÍHODY: Jdem na to, Barte
 >ESEJ: O věcech tajemných
 >ÚVAHA: Pravda? Ano, ale kdo ví, co pravdou jest?
 >GLOSA: Bambuča
 >ZOO PRAHA: Do zoo i v noci
 >PENÍZE.CZ: První vysvědčení pro Novou Evropu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
26.7. PRÁVO: O střetu zájmů, ústavních principech a nezávislosti soudců
Zdeněk Jemelík

Ve středu 20.7.2005 vláda schválila návrh novely zákona o střetu zájmů. Bude-li novela přijata parlamentem, vznikne veřejným činitelům povinnost přiznávat majetek a informace o jejich majetkových poměrech budou zpřístupněny veřejnosti na internetu. Do okruhu osob, jichž se nepříjemná novinka týká, jsou zahrnuti i soudci, z jejichž řad se ozývají výrazy nevole. Přinejmenším není slyšet stanoviska těch z nich, jimž tento nápad aspoň nevadí. Znepokojení je poněkud předčasné. Od schválení předlohy ve vládě do podpisu zákona prezidentem republiky je daleko a nikdo nedokáže předvídat, jaká bude jeho konečná podoba po „přeorání“ poslaneckými pozměňovacími návrhy. Hlasitost předčasných reakcí tak ukazuje, že vláda hrábla hluboko do temných zákoutí mravenčího hnízda.

Novela nás posune opět o krok blíže k vševědoucímu a všudypřítomnému orwellovskému státu, v němž nebude ani kousek stínu, do něhož by občan ukryl své soukromé záležitosti. Opatření se zavádí kvůli těm veřejným činitelům, kteří jsou ochotni zneužívat svého postavení k získávání neoprávněných majetkových a jiných výhod. Možná jsem naivní, ale myslím si, že těch je v celé množině menšina. Dohled má ale být uvalen na všechny. Otázka tedy pro mne zní nikoli, zda postavit pod dohled soudce či nikoli, ale zda vůbec toto orwellovské opatření zavést. Má odpověď je: ne!

Je to příliš hluboký zásah do soukromí. Účinnost opatření bude podstatně nižší, než předkladatelé novely očekávají. Kdo je skutečně nemravný a bude chtít zneužívat svého postavení k nekalému obohacení, stejně si najde cestu, jak svou kořist ukrýt. Způsobů je hodně, jsou známé a prozíraví jedinci je používají již dnes, kdy povinnost zveřejňování není uzákoněna. Zavedením veřejné kontroly nad majetky veřejných osobností dáváme špatné vysvědčení sami sobě: vlastně se přiznáváme, že jsme schopni demokratickými mechanizmy svěřit moc nad sebou bandě darebáků, která se obohacuje na náš úkor a prodává níže postaveným ničemům svou moc a svědomí kasty stojící nad zákonem. Snad by bylo levnějším řešením zvýšit důraz na občanské ctnosti při výběru uchazečů na ta místa, jichž se navrhované opatření týká. Nechápu, proč je nutná další, specielní evidence. Klíčové majetkové položky se již dnes poměrně dobře evidují, jejich vlastnictví lze v databázích dohledat, a to u všech vlastníků bez rozdílu. Bankovní účty jsou sice chráněny bankovním tajemstvím, ale nevedou se anonymní (číslovaná) konta a v případě skutečně vážného právního zájmu je možné ochrannou hráz bankovního tajemství prolomit. Evidence nemovitostí je plně digitalizovaná, částečně veřejně přístupná, pro orgány činné v trestním řízení otevřená. Stejně tak jsou sepsána motorová vozidla. Ty druhy cenných papírů, jejichž vlastnictví je anonymní dnes, si svou anonymitu uchovají i nadále a bude záležet jen na čestnosti majitele, zda je přizná. Zbývají hotovostní depozita, umělecké předměty, šperky a jiné luxusní předměty: budeme provádět přepadové domovní prohlídky v domácnostech veřejných osobností, abychom ověřili, že nic takového neskrývají před zraky veřejnosti? Domněnka o účinnosti navrženého opatření stojí na představě, že povinní se nebudou pokoušet obcházet pravidla majetkových přiznání a zveřejňování majetků, protože se budou bát trestu. Kriminály u nás praskají ve švech: krade se proto méně? Jisté je jen to, že veřejní činitelé budou obtěžováni nutností vyplnit nějaký papír navíc a že bude třeba najmout pár úředníků, kteří se budou živit správou takto vzniklé agendy. Jisté budou náklady na provozování všeobecného dohledu nad majetkem veřejně činných osobností, ale jeho výsledek je nepředvídatelný, s vysokou pravděpodobností se nedosáhne ničeho než zachování současného stavu.

O majetek jedince, ať sebevýše postaveného, by se měla společnost zajímat teprve tehdy, když vzniknou pochybnosti o legálnosti jeho nabytí. Téhož účinku, který sleduje novela, by bylo možno dosáhnout s menšími náklady zkvalitněním existujících databází, a zejména odstraněním různých tabu, která dnes chrání veřejné činitele před pronásledováním za pochybení a darebáctví, jichž se při výkonu funkce s lehkou myslí dopouštějí. Mluvíme-li již o soudcích, musíme připustit, že k případnému podlehnutí svodu korupce nesvádí tolik možnost ukrýt výnos z nemravného jednání, jako vědomí výlučnosti postavení spojené s ochranou před voláním k odpovědnosti za nemravné či dokonce nezákonné jednání.

Je možné, že s tímto názorem zůstanu osamocen a většinová vůle rozšíří dohled Velkého Bratra přijetím novely. Pak bych ovšem považoval za správné, aby žádná skupina vyvolených nebyla před ním skryta. Odmítám nárok soudců na zvláštní ochranu. Všichni ostatní žijí pod dohledem všetečných médií, jež jim lezou až do kuchyní a do postelí, jsou denně na očích občanů, jejich kariéry jsou spojeny s rytmem volebních období a o své místo na slunci musejí denně bojovat. Demokratické mechanizmy fungují sice pomalu a špatně, ale přece jen aspoň občas vyloučí ze hry hráče, který nerespektuje pravidla. Soudce může soudit špatně celá desetiletí, aniž by nutně muselo dojít k oficielnímu zjištění jeho nedostatečnosti a zbavení mandátu. V případě, že by byli soudci vyloučeni ze systému všeobecné kontroly majetku veřejných činitelů, pro příslušníky ostatních postižených skupin by se rázem stalo velmi užitečným mít soudce v příbuzenstvu: nebylo by nic snazšího než ukládat výnosy z korupce na jméno ctihodného strýčka. S trochou nadsázky lze říci, že by vlastně došlo k porušení rovnosti občanů při páchání trestné činnosti: zatímco úplatný ministr by měl potíž se zamaskováním nelegálního příjmu, stejně úplatný soudce by mohl užívat plodů nezákonného konání bez obav, že bude snadno odhalen.

Příznačné pro vztah soudců k této otázce bylo vyjádření předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Ivy Brožové v komentovaném zpravodajství České televize ve čtvrtek 21.7.2005. Nápad odmítla jako porušení ústavního principu ochrany autority a nezávislosti soudní moci. Starosti jí zřejmě hlavně dělala možnost, že by přiznané majetky soudců přitáhly pozornost vyděračů. Zřejmě ji nenapadlo, a proto to ani nekomentovala, že by mohly vzbudit také zájem protikorupční služby PČR, přičemž úmyslem zákonodárce není usnadnění života vyděračů, ale ztížení podmínek pro korupci veřejných činitelů jejich obnažením před zvídavýma očima nejen neškodné části veřejnosti, ale také orgánů činných v trestním řízení. Nevyjádřila se jasně, zda odmítá princip přiznávání majetku obecně, či odmítá pouze zveřejňování na internetu. Když jí komentátorka položila upřesňující, dokonale srozumitelnou otázku, nenechala se zaskočit. Nadechla se a s výrazem nadpozemské bytosti, vznášející se vysoko nad našimi malichernými pozemskými starostmi jela dál jako naučený automat: „Jde skutečně o ochranu soudců před uveřejňováním těch údajů, které by mohly být zneužity v poměru k povinnosti státu chránit nezávislost a nestrannost soudního rozhodování.“ Její pythické sdělení nebylo v žádném případě jasným vyjádřením ke zcela nedvojsmyslné otázce. Komentátorce nedovolil čas, aby s ní dále zápasila o přesnou odpověď. Není to ostatně třeba. Paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR jasně vyjádřila názor, že soudci jsou něco více než ostatní ústavní činitelé, nad nimiž jsou beztak zvýhodněni doživotním jmenováním a spolehlivou ochranou před možností volání k odpovědnosti za profesní selhání či dokonce případné zneužit svěřené moci. Odvolala se na ústavní princip nezávislosti a nestrannosti soudů. Zapomněla, že existuje ještě jiný, daleko důležitější princip: rovnost občanů před zákonem. Pomlčela o tom, že kastovní postavení soudců je příčinou, proč bývá občas porušen ústavní princip práva občana na soudní ochranu či právo na spravedlivý proces. Neuvědomila si, že postavení moci soudní se neodvozuje od vůle voličů, která je prvotní, ale od společného uplatnění vůle moci zákonodárné a výkonné, jimž tedy moc soudní není nadřazena.

Její vystoupení se tak stalo krystalickým vyjádřením sebeklamu soudců o nároku na nadřazenost vůči všem ostatním složkám státní moci a občanům obecně. Není to nic nového. Tento pohled paní předsedkyně uplatňuje i v drobnostech výkonu svého úřadu, např. při vyřizování stížností na soudce Nejvyššího soudu ČR. Uvedu nepatrný příklad: V loňském roce dnes již přesluhující soudce J.M. nařídil veřejné projednání dvou dovolání ve věci odsouzené A.R. Stěžovatelka se ve svém podání výslovně dožadovala veřejného projednání. Právo na veřejné projednání věci před soudem je rovněž chráněno ústavním principem práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Stěžovatelé se často na popud soudu svého práva z nevědomosti vzdávají a usnadňují tak nedbalé projednání jejich věci, ale to se zde nestalo. Několik dní před ohlášeným jednáním obdrželi účastníci zprávu, že bylo zrušeno. Důvody nebyly vysvětleny. Až po několika týdnech se dočkali vysvětlení: řízení proběhlo v původně stanoveném termínu, ale jako neveřejné. Obě dovolání byla smetena se stolu. Jednání soudce je docela pochopitelné: témuž senátu stačilo pouhých 35 minut na „odstřelení“ stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného v složité věci, ke které je veden soudní spis o 750 stranách. Veřejné jednání je vždy delší, pracnější a povrchnost či dokonce profesionální selhání soudců se při něm nedají tak snadno skrýt před očima veřejnosti. Osud člověka přece nestojí za ztrátu času a námahu vznešených soudců, proto je lépe o něm jednat v klidu za zavřenými dveřmi. V případě odsouzené A.R. se na stůl ministra spravedlnosti dostala stížnost na postup přesluhujícího soudce J.M. s návrhem na zahájení kárného řízení pro neetické jednání. Stěžovatelé považují opovržení dovolatelkou a veřejností, které soudce projevil zrušením již ohlášeného veřejného jednání, potažmo pošlapáním ústavního práva dovolatelky, za neetické jednání. Ministr spravedlnosti postoupil v prosinci 2004 stížnost k vyřízení předsedkyni Nejvyššího soudu ČR. Zákonná lhůta pro projednání již dávno a dávno uplynula, ale nic se nestalo. Stížnost nebyla projednána a soudce, jenž ze zákona měl v loňském roce ukončit své působení, soudí spokojeně dále a vede si stále stejně. Nelze tomu rozumět jinak než tak, že paní předsedkyně žije v přesvědčení, že pro ni zákon neplatí, takže postoupenou stížnost nemusí vyřídit nejen ve lhůtě, ale vůbec. Justice státu, v němž si předsedkyně nejvyššího soudu myslí, že nepodléhá zákonu, nemůže fungovat.

Zdeněk Jemelík, Praha
mago.quijot@seznam.cz


Další články tohoto autora:
Zdeněk Jemelík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku