Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 29.7.2005
Svátek má Marta




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak čelit Paroubkově demagogii aneb 63:41
 >PRÁVO: Politické poradenství není dle úřadů práce švarsystém!
 >SVĚT: Válka civilizací a mýtus o mlčící většině
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stereokino
 >POLITIKA: Evropa hledá politické vůdce
 >MÉDIA: Hvížďala zneužívá Dostálovo jméno
 >POLITICKÝ CIRKUS: Velké letní mlčení
 >POLITIKA: Vzhůru k volbám! Ale s kým?
 >PRAHA: Tváře?
 >MIMOCHODEM: V kamenném lese
 >PSÍ PŘÍHODY: Vedra uhodila
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 2.)
 >POLEMIKA: O úvaze Karla Janyšky
 >ZOO PRAHA: Expozice dikobrazů a restaurace Gaston
 >PENÍZE.CZ: Bez embosované karty na internetu nezaplatíte

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
29.7. POLITIKA: Evropa hledá politické vůdce
Jiří Pehe

Zablokování euroústavy a následný krach bruselského summitu Evropské unie nejsou jen jakýmsi mírným klopýtnutím projektu evropské integrace, jak se občas tvrdí, ale projevem hlubší krize demokratické politiky, tak jak se vyvinula od druhé světové války.

O krizi demokratické politiky se často mluví především v souvislosti s rostoucím nezájmem lidí o politiku, který se projevuje například klesající volební účastí nebo odvratem od politických stran. Mnoho jsme si v poslední době také vyslechli o tzv. demokratickém deficitu evropského sjednocování, jakož i o elitách údajně pohrdajících lidem.

Ve skutečnosti je jedním z největších problémů současné Evropy i jejích národních demokracií spíše zoufalý nedostatek skutečných politických vůdců, tedy kvalitních politických elit. Z evropské politiky se od pádu železné opony postupně vytrácejí velké politické osobnosti, které by dokázaly vést a motivovat. I proto je nyní Evropa ve stavu politické paralýzy.

Od konce druhé světové války se fungování evropských demokracií notně změnilo. U kolébky evropské integrace i v čele velkých evropských států stály významné osobnosti - politici, kteří na jedné straně neporušovali pravidla demokratické hry, ale na straně druhé se nenechali vláčet veřejným míněním a nebyli jen nástroji stranických mašinérií.

Elitisté s vizí

Winston Chruchill, Konrád Adenauer či Charles de Gaulle byli silné politické osobnosti, protože se nebáli být tím, co bychom dnes posměšně nazvali "elitisty". Byli si vědomi toho, že úkolem politika je vést a že následovat většinové mínění "lidu" nejen nemusí vyústit do nejlepších rozhodnutí, ale může to dokonce škodit demokracii. Tito politici měli své vlastní vize, které často prosazovali navzdory veřejnému mínění.

Vyznačovali se kvalitou, pro kterou se ujalo anglické slovo "leadership".
Podobnou roli sehráli později političtí vůdci, jakými byli Franćois Mitterrand, Margaret Thatcherová nebo Helmut Kohl, jimž v postkomunistickém světě po určitou dobu zdatně sekundoval Michail Gorbačev.

Od pádu komunismu ovšem politické vůdcovství v Evropě postupně mizí. V kontinentální Evropě dnes nenajdeme politika srovnatelného svými vůdcovskými kvalitami s politickými předáky prvních dvou poválečných generací. I v čele největších evropských států stojí politici, kteří vyvolávají v lepším případě rozpaky, v horším opovržlivé reakce. Jména jako Silvio Berlusconi, Gerhard Schröder nebo Jacques Chirac se stala symboly populismu, stagnace a nemohoucnosti.

Jediným evropským politikem, který vykazuje vůdcovské kvality, je dnes už jen britský premiér Tony Blair. Velká Británie ovšem byla vždy v Evropě politickou výjimkou, k čemuž přispívá kombinace specifik anglosaských politických tradic s většinovým volebním systémem používaným na britských ostrovech. Pokud jde o tradice, vůdci Velké Británie hrají už několik století výraznou globální roli. Británie zůstává i po ztrátě svého impéria vůdčí zemí Commonwealthu. Jednokolový většinový systém též vytvořil systém dvou velkých stran, takže předseda vlády je zodpovědný za chod celé exekutivy, aniž by se mohl vymlouvat na koaliční partnery. A vzhledem ke skutečně pouze ceremoniální roli hlavy státu se nemůže vymlouvat ani na interference ze strany krále či královny.

Většinové systémy, v nichž konkrétní politik odpovídá za svůj obvod, jsou více než systémy poměrného zastoupení založeny na adresné odpovědnosti a vyžadují si osobnosti, nikoliv jen anonymní partajní množiny. Je sice pravda, že se většinové systémy používají v různé míře i v některých dalších evropských zemích, ale jsou to buď systémy dvoukolové, které zachovávají systém více stran (Francie) nebo jsou kombinovány se systémy poměrnými, což účinky většinového systému ředí (Itálie, Německo, Maďarsko).

Velké dějiny plodí velké politiky

Pro nedostatek politiků v současné Evropě ovšem existuje i řada dalších důvodů. Především se zdá, že velcí politici jsou plozeni velkými historickými událostmi. To je případ první poválečné generace politiků, které "stvořila" druhá světová válka. Výjimečné osobnosti druhé generace pak vyrostly na pozadí studené války. Velcí evropští politici nebyli jen domácími politickými údržbáři, ale stáli v čele souboje Západu s komunistickým světem. Z toho těžil i projekt evropské integrace; ten ve své komplexnosti, těžkopádnosti a malé srozumitelnosti pro "lid" vždy vyžadoval politické vůdce, kteří ho posouvali vpřed. Byl vždy projektem politických elit - s jejich úpadkem upadá i on.

Dalším důvodem pro mizení politického vůdcovství je masová demokracie mediálního věku. Je založena na plebejském (a populistickém) předpokladu, že lid je politicky stejně moudrý jako profesionální politici. Média i politici se tak stále častěji obracejí k veřejnému mínění. Politici se vzdávají odpovědnosti tím, že nahrazují mechanismy zastupitelské demokracie demokracií přímou v podobě referend, a to i v případech, kdy by měli rozhodnout sami.

Slovo "elita" se stalo v dnešní době v mnoha ohledech nadávkou. Populisté všech barev se ohánějí "lidem" a vykreslují moderní západní demokracie, stejně jako Evropskou unii, jako elitářské projekty, které jsou lidu prý odcizené. I odmítnutí evropské ústavy bylo často popisováno jako jakési "vystavení účtu" odcizeným elitám ze strany evropského lidu.

Mohlo by se zdát, že politického provozu v evropských zemích se zmocňuje pomyslný "lid", což je podle některých tvůrců veřejného mínění projev větší demokracie. Ve skutečnosti dnes, více než kdy jindy, politický provoz určují média a expertní byrokracie. Byrokracie si podřídily politiky tím, že je nutí schvalovat stále větší množství "odborných" norem, které připravují a kterým rozumí jen ony samy. Média coby mluvčí "lidu" zase opanovala veřejný prostor v podobě anonymního vox populi, do něhož je možné schovat téměř jakýkoliv požadavek.

Političtí vůdci, ručící svou vlastní integritou a oslovující veřejnost silou svých osobností i vizí, jsou nahrazováni novým typem politika: takovým, který je dirigován anonymním "hlasem lidu" nebo zastiňován nejrůznějšími postavami masové kultury. V jejím prostředí často přebírají roli "politických" autorit estrádní umělci, baviči nebo moderátoři pokleslých diskusních pořadů, které jsou zcela v zajetí modly "sledovanosti" a jejichž metodou práce není racionální analýza, ale emoce.

Politika se stala, ostatně jako téměř všechno, zábavou. Aby se médiím dobře prodávala, musí bavit. Moderní politik, pokud má uspět, tedy musí být také tak trochu estrádní klaun. Jako takový ovšem nemůže "lidu" (televiznímu publiku) říkat příliš často věci, které lid nechce slyšet. Problém je o to složitější, že již není možné dost dobře rozeznat, kdy média skutečně jen zprostředkovávají hlas lidu a kdy naopak mínění lidu aktivně spoluvytvářejí, nebo dokonce manipulují. Někteří teoretici tak varují, že demokracie byla, pokud jde o obsah, nahrazena mediakracií či telekracií; její samotný provoz je pak stále více v zajetí anonymních aparátů.

Tyranie většiny

Francouzský teoretik demokracie Alexis de Toqueville varoval už v první polovině 19. století před tyranií většiny. Měl tím na mysli nejenom možnost zneužití většinové vůle na úkor individuálních práv a menšin, ale také skutečnost, že pokud by se demokracie měla vždy přizpůsobovat jenom tomu, co chce většina, tedy vůli "lidu", mohou být nakonec v ohrožení samy principy demokracie. I proto byl de Toqueville příznivcem vlády zákona, která je sice ustavena většinou, ale činí každou budoucí tyranii většiny obtížnou, protože v podobě liberálního konstitucionalismu chrání individuální práva a menšiny.

Masové sdělovací prostředky tyranii většiny na jedné straně problematizují svou vlastní pluralitou, ale zároveň usnadňují existenci některých pokřivených forem takové tyranie. Sociologické průzkumy a průzkumy veřejného mínění za spoluúčasti moderních technologií vytvořily prostředí, v němž mezi politiky a veřejností existuje téměř stálý nepersonální kontakt, jehož prostřednictvím si politici mohou téměř permanentně ověřovat dopady svých politických akcí.

Existence této vazby do jisté míry změnila způsob politického chování ve všech moderních demokraciích. Moderní komunikační technologie rozmělňují podstatu zastupitelské demokracie. Ubývá schopnosti politiků vést; přibývá snah podřizovat se diktátu veřejného mínění. Téměř okamžitá možnost ověřovat si dopad toho kterého rozhodnutí na veřejnost, či dokonce možnost testovat reakci veřejnosti na to či ono rozhodnutí před tím, než bylo vůbec uděláno, vnáší do zastupitelské demokracie prvky přímé demokracie - ale v pokřivené podobě.

Moderní technologie vytvořily prostředí, v němž jako by se neustále konaly volby. Politické strany mají téměř neustále možnost si ověřovat svou popularitu. Straničtí předáci, kteří by chtěli prosazovat správná, ale nepopulární opatření, jsou tak automaticky vystavováni nejen tlaku veřejnosti, ale i tlaku svých vlastních stran bojujících o preference. Politickým vůdcem schopným prosadit své ideje tak nemůže být v moderní demokracii stejný typ vůdce, který se v demokratické politice vcelku dobře uplatnil ještě před několika desítkami let. Politik je dnes voličem vnímán bezprostředně a téměř bez časové ztráty. Není rozhodující jenom to, co sděluje, ale jakým způsobem to sděluje a jak vypadá. Důležitější než obsah sdělení může být politikův mediální obraz.

Problém střední Evropy

V malých státech střední Evropy je problém politického vůdcovství o to komplikovanější, že velké politické osobnosti se častěji objevují ve velkých státech s globální agendou než ve státech malých. Je sice pravda, že i v některých malých zemích občas vyrostou političtí vůdci s globálním dosahem, ale často je tomu tak proto, že se vývoj v takových zemích z nějakého důvodu stal důležitý pro celé světové společenství. Izrael a jeho plejáda význačných politických osobností jsou toho důkazem.

Skutečný politický vůdce nemůže být jen pouhý udržovatel daného stavu. Musí být ochoten a schopen prosazovat změny, musí být asociován s nějakou vizí. Ve střední Evropě jsou ovšem političtí vůdci tradičně buď jen političtí údržbáři, kteří se snaží ubránit své národy a vlastní politické teritorium před silnějšími, nebo, v horším případě, prostě reakcionáři, kteří nacházejí větší zalíbení v historických mýtech a nacionalismu než v odvážné práci pro budoucnost. Střední Evropa se historicky vyznačuje tím, že zplodila velký počet významných umělců a intelektuálů, ale nikdy neměla výrazné politické elity.

Když už region stvořil politické vůdce s globálním dosahem, vzešli z řad intelektuálů a byli do politiky katapultováni souhrou historických náhod. Česko má hned dvě takové politické osobnosti: Tomáše G. Masaryka a Václava Havla. Zbytek středoevropského prostoru se v tomto ohledu jeví spíše jako poušť, z níž vyčnívá možná ještě tak bývalý rakouský kancléř Bruno Kraisky. Počítámeli do střední Evropy také Polsko a budeme-li považovat za politickou postavu papeže Jana Pavla II., pak nalezneme ještě jednoho významného politického vůdce. Do dějin politického vůdcovství se ovšem střední Evropa zapsala především největším politickým monstrem lidské historie: Adolfem Hitlerem.

Současná krize v EU by mohla být příležitostí, aby se z prostoru nových členských zemí vynořili noví političtí vůdci, kteří by nabídli alternativu k "vyčerpané" západní Evropě. Jenže takovou alternativu mohou jen těžko nabídnout politici malých, poměrně chudých zemí, s krátkou demokratickou zkušeností, pokud by to nebyly politické osobnosti naprosto výjimečné. Žádná taková osobnost se ve střední Evropě zatím neobjevila a lze předpokládat, že ve světle poměrně konzervativní, málo dynamické politické kultury ani neobjeví.

Nové politické osobnosti se však v brzké době nevynoří, jak se zdá, ani ve "staré" Evropě. Možní příští vůdci velkých evropských států, jako je německá křesťanská demokratka Angela Merkelová, francouzský pravicový politik Nicolas Sarkozy nebo současný britský ministr financí Gordon Brown, by mohli překvapit, ale zatím se nezdá, že by skutečně mohli vyplnit mocenské vakuum, které po sobě zanechali velcí politici poválečné éry a období studené války. Evropa má před sebou zřejmě skutečně těžké časy.

Lidové noviny, 23.7.2005

Webová stránka Jiřího Pehe


Další články tohoto autora:
Jiří Pehe

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku