Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 29.7.2005
Svátek má Marta




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak čelit Paroubkově demagogii aneb 63:41
 >PRÁVO: Politické poradenství není dle úřadů práce švarsystém!
 >SVĚT: Válka civilizací a mýtus o mlčící většině
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stereokino
 >POLITIKA: Evropa hledá politické vůdce
 >MÉDIA: Hvížďala zneužívá Dostálovo jméno
 >POLITICKÝ CIRKUS: Velké letní mlčení
 >POLITIKA: Vzhůru k volbám! Ale s kým?
 >PRAHA: Tváře?
 >MIMOCHODEM: V kamenném lese
 >PSÍ PŘÍHODY: Vedra uhodila
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 2.)
 >POLEMIKA: O úvaze Karla Janyšky
 >ZOO PRAHA: Expozice dikobrazů a restaurace Gaston
 >PENÍZE.CZ: Bez embosované karty na internetu nezaplatíte

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
29.7. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 2.)
Petr Žantovský

Média, jejich postavení, formy a důvody působení ve svobodné demokratické společnosti

O médiích platí několik obecně rozšířených omylů. Jedním z tradičních je tvrzení, že jsou "hlídacími psy demokracie". Poetika tohoto označení je na první pohled tak absurdní, že stojí za pozastavení.

Hlídacího psa, tedy zubatého strážce, dštícího oheň na nepřátele zvenčí, potřebují státní poklady, úspory ve štrozoku a nevinné, avšak již dobře vyvinuté, a proto žádoucí dcery pod zákonem. Troufám si tvrdit, že demokracie není ani jedno z toho. Státní poklad i úspory lze ukrást, dceru rafinovaně svést, avšak demokracii jedině zrušit, a to zpravidla nikoli zvenčí, nýbrž zevnitř. Všechny převraty, a co jich dějiny naší země pamatují, byly možná iniciovány a podporovány zvenčí, ale bez důkladné vnitřní kolaborace by neměly dlouhého trvání.

Z toho tedy lze usuzovat, že žurnalisté jako hlídací psi demokracie jsou z definice bojovníky proti vnitřnímu nepříteli. Toto sousloví však dobře známe z dob nedávno minulých. Odvolávají-li se dnešní čeští novináři na své poslání býti oněmi psy, znamená to tedy, že se hlásí k podobným hrdým tradicím? Odpověz si každý sám, třeba i po přečtení následujících kapitol.

"Hlídací pes demokracie" není nic než prázdný blábol, jímž si někteří žurnalisté dodávají odvahy kousat, ačkoli se jim ocas tetelí strachem a hrůzou. Nakonec stejně nekousnou, možná jen chytí za gatě a zase pustí. Budou se přitom však cítit jako hrdinové. O mnoho víc jim beztak většinou nejde. K tomu však podrobněji níže v Typologii českého novináře.

Dále se tvrdívá, že média a jejich produkt - informace - jsou něco zvláštního, jakýsi poddruh duchovna, které zasluhuje speciálního zacházení. Tento mýtus rozšiřují a při životě udržují rovněž především sami novináři, protože si tím dodávají pocitu vlastní důležitosti a nezaměnitelnosti. A na tento mýtus přistupují i mnozí z těch, kdo s médii přicházejí nejvíc do styku, například politici. Mnozí sice služeb ochotných a ke všemu svolných novinářů co to jde využívají, ale mnozí se jich též bojí, a často jde o ty samé osoby, které uvěřily v mýtus novinářské moci. Reagují na to pak tím, že na jedné straně žurnalisty korumpují (ať už fakticky, či obrazně), na druhé straně ve vlastním pudu sebezáchovy na média vymýšlejí různé reglementace, tiskové zákony a podobně. Tím však média a jejich zaměstnance v pocitu vlivu či moci jedině utvrzují, a ti to bohatě zneužívají.

Ano, jistě, informace je cenné a důležité zboží. Taktéž dezinformace a její síla v ovlivňování občanů, spojenců i protivníků. Nicméně jde stále jen o zboží.

Média nejsou ničím víc a ničím méně než obchodníky se specifickým zbožím. A je v tomto smyslu (nyní se oprosťme od vyloženě etických kategorií) lhostejno, zda informaci získáme či vyrobíme. Jde o to ji prodat, pokud možno co nejvýhodněji. A o to se starají média.

Padlo-li slovo etika, pak nelze neříci, že každá profese má či by měla mít svoji etiku. I profese obchodníka. Obchodování s vyfabrikovanou dezinformací, vydávanou s nějakým cílem a za nějakým účelem za informaci, je stejně podlé, jako vekslování s "cinklými" bankovkami někde v průjezdu. Nicméně děje se, a to masově. Proč? Protože nefunguje automatická etická záklopka, která by žurnalistovi a jeho médiu velela obchodovat jenom s bankovkou pravou, a to ve směnárně, kde se platí nájem a chodí občas kontrola.

A ještě jeden mýtus o žurnalistech: Má se za to, a sami novináři to vydatně živí, že jde o elitní soubor jedinců vybavených nějakou těžko definovatelnou vyšší mocí věci a jevy spatřovat, popisovat, skládat vedle sebe a hodnotit. Nevím přesně, kdy tento mýtus vznikl, ale bude jistě pradávný. Možná pochází z dob většinové národní negramotnosti, kdy býti novinářem znamenalo automaticky též být vzdělancem. To už dávno neplatí. Nejen že mnoho dnešních českých novinářů má ke skutečné gramotnosti (natož ke vzdělanosti) na míle daleko. Ale především proto, že stejně jako jiné profese, i tato se velice široce demokratizovala. Přístup k ní má skoro každý, kdo o to dostatečně usiluje a má elementární předpoklady, jejichž úroveň se však často snižuje na znalost psaní na PC. K profesi novináře (vyjímáme opět ony mykology, včelaře, letecké modeláře, radioamatéry, chemiky a vůbec specialisty všeho druhu) dnes nepotřebujete široké obecné vzdělání. Nemusíte znát jména držitelů Nobelových, natož Pullitzerových cen. Nemusíte umět trojčlenku, skorem ani příčestí minulé. Stačí, když poskládáte pár slov do věty a editor vám je ve svém PC upraví do jakž takž publikovatelného tvaru. Ale za hrdinu jste vy. Je to jedna z velkých nespravedlností naší doby. Mezi tzv. elitu národa se lze vyšplhat bez námahy, zkušeností a rozhledu, jen s lokty. Snad i proto jde tolik řečí o tom, jak je naše epocha plytká, primitivní a povrchní. Mnozí novináři na tom mají svůj nemalý díl odpovědnosti.

Co by měla média ve svobodné demokratické společnosti dělat? Jak plyne z řečeného, shromažďovat, vyhledávat a do logických konstrukcí a mozaik sestavovat informace, samozřejmě věrohodné, křížem prověřené a korektní, a ty pak prodávat publiku. Nic víc, nic míň.

Hlavní nemocí české žurnalistiky, a bude o tom ještě hustě psáno, je mylná představa, že sama média a novináři realitu nereflektují (je jim to málo), nýbrž vytvářejí nebo aspoň spoluvytvářejí. Že dokážou, a oni to opravdu bohužel občas dokážou, posunout kousek dějin jinudy, než kudy by šly bez nich. Že umí zmanipulovat své publikum pro jeden názor a proti názoru druhému, Že dovedou v očích publika naprosto očernit a zničit jednu osobu či skupinu osob, zatímco jiné soustavnou adorací (dle hesla o tisíckrát opakované lži, jež se stane pravdou) vynést na společenské výsluní, případně k moci. To však už není žurnalistika, nýbrž propagandistika, a na tu se vztahují docela jiná pravidla. Zejména etická. Zkázou české žurnalistiky je ztráta smyslu pro cechovní etiku.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku