Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 27.7.2005
Svátek má Věroslav




  Výběr z vydání
 >MROŽOVINY: Na druhý pohled
 >SPOLEČNOST: Náš nepřítel je v nás
 >SPOLEČNOST: Šesté nedožité výročí Impuls´99
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Moderní letiště jak má být
 >ÚVAHA: Evropa je spontánním řádem a nemůže se stát organizací
 >PRAHA: Šelmy vyběhly na trávník
 >POLITICKÝ CIRKUS: Případ zastřeleného nevinného
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 1.)
 >FEJETON: Co se lze dočíst v milostném dopise
 >PSÍ PŘÍHODY: Srdeční záležitost
 >OSOBNOST: Básník bez úlev
 >ESEJ: O výchově
 >RECENZE: Váleční zajatci vypovídají
 >PENÍZE.CZ: Daňová reforma IV: opatrně, nebo rychle?
 >TEROR: Že by z Londýna Londonistan, z Evropy Eurábie?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
27.7. OSOBNOST: Básník bez úlev
Viktor Šlajchrt

Výmluvný osud a nesnadná slova Petra Kabeše (1941-2005)

Už před patnácti lety, když se do země vracela svoboda, trpěl básník Petr Kabeš řadou vážných nemocí, ale co se týče životosprávy, nijak se nešetřil. Zdálo se, že jeho křehká postava, hluboce zbrázděná tvář i tichý hlas, kterému občas nebylo rozumět, vypovídají o beznaději minulých let víc, než by dokázala slova. Ti, kteří jej znali nejlépe, vzpomínají na dlouhé hodiny, které s ním v plném souznění promlčeli. Mezi přáteli a známými se čas od času šířily zvěsti, že je na tom zase špatně a leží v nemocnici, ale vždy znovu se pak objevoval v kavárnách, i když víno usrkával už jen střídmě a také kouření trochu omezil. Měl zde svá místa, kde si mohl nerušeně číst noviny, ale zároveň v šumu hlasů od vedlejších stolků unikat samotě. Před deseti lety se zdálo, že se už loučí se světem, čekal jej však ještě poslední velký vztah, který mu vrátil chuť do života i práce. V roce 1997 se oženil s překladatelkou Annou Kareninovou, podobně výjimečnou literární osobností, u níž nalezl vzácné porozumění. Během následujících čtyř let připravil k vydání velkou retrospektivu celého svého básnického díla ve čtyřech svazcích a v roce 2001 k nim připojil novou sbírku s nekompromisním názvem Cash. Organismus jej však nadále zrazoval. Smrt zastihla Petra Kabeše předminulou sobotu - čtrnáct dní po jeho čtyřiašedesátých narozeninách.

Jeden z generace

Kabešův osud byl zvláštním způsobem příznačný pro celou generaci. Narodil se v roce největších Hitlerových triumfů, dospíval za stalinského teroru a na oficiální scénu české kultury vstoupil v letech chruščovovského tání. Pocházel z Pardubic, na něž až do konce života zamilovaně vzpomínal. Literární ovzduší na něj poprvé dýchlo v antikvariátu pana Trmala Pod zelenou bránou, kde také poznal známého tiskaře a bývalého nakladatele Vlastimila Vokolka, od nějž se dozvídal o Demlovi, Reynkovi, Josefu Florianovi ze Staré Říše a dalších utajovaných autorech. Vokolek mu rovněž zprostředkoval iniciační návštěvu u Vladimíra Holana.

Kvůli celkem nevinné provokaci (na třídní nástěnce připomenul místo MDŽ narozeniny TGM) jej škola nedoporučila ke studiu humanitních oborů. Nastoupil proto na ekonomickou fakultu v Praze, kde tehdy studoval rovněž Václav Klaus, Karel Dyba nebo Tomáš Ježek. Stal se také . inženýrem, víc se však sblížil s adepty básnictví. Spolu s Ivanem Wernischem, Pavlem Šrutem, Jiřím Grušou či Antonínem Brouskem patřil k plejádě mladých autorů, od nichž stratégové kulturní politiky očekávali, že se stanou svěžím hlasem socialistické přítomnosti. Zdá se skoro neuvěřitelné, jak rychle se domohli uznání a publikačních možností. Své první verše začal Kabeš tisknout někdy v sedmnácti po časopisech, ve dvaceti mu vyšla první knížka a v pětadvaceti už řídil vlivný literární měsíčník Sešity. Jenže o necelé tři roky později kulturní život zmrtvěl normalizací a mladá básnická generace se rozdělila do několika proudů: hrstka se nechala zkorumpovat, jiní si našli nějakou formu existence v šedé zóně, někteří časem dospěli k rozhodnutí emigrovat.

Kabeš od počátku patřil k jádru domácí opozice a vystavil se tak vytrvalému deptání a pronásledování. Na dohled literárním cílům a nadějím se mohl cítit snad pár let v době Sešitů. Šéfredaktorem se sice nestal, protože odmítl vstoupit do KSČ, byl však nezpochybnitelným vůdčím duchem týmu, v němž se vyskytovala dodnes zvučná jména jako Václav Bělohradský, Ivan Diviš, Jiří Gruša, Jaroslav Kořán, Karol Sidon, Miloslav Topinka, Ivan Wernisch či Jan Zábrana. K zákazu listu přispěla čtyři zvláštní čísla, která vyšla v pohnutých srpnových dnech 1968, a definitivní záminkou se o rok později stalo zveřejnění Kořánova překladu eroticky nevázané prózy Henryho Millera Tiché dny v Clichy a podobně odvážných Grušových Listů z Kalpadocie. Trestní stíhání Kořána, Gruši i Kabeše pro pornografii sice policie musela po dobrozdání znalců zastavit, ale na zákazu činnosti to nic neměnilo. Básník se nějaký čas živil psaním dětské poezie pro rozhlas pod cizími jmény, ale ani to neprošlo, a tak na jaře 1971 započala jeho pouť náhradními profesemi. Nejdřív se živil jako plavčík na koupališti Džbán, později se stal nočním hlídačem v Anežském klášteře, ale nejraději vzpomínal na své meteorologické působení na Milešovce, kde několik let pozoroval počasí. Po podpisu Charty 77 byl vyhozen i odtud. Následovala další podivná zaměstnání pro obživu. Jeho zdraví zřejmě zruinovala i zarputilost, s jakou si trval na svém bez ohledu na důsledky. Nehledal žádné úlevy a v nejmenším nespoléhal na nějaký dialog s režimem.

Výzva a vzkaz

Nekompromisní byl Petr Kabeš nejen v politice, ale také v poetice. Pro širší čtenářskou veřejnost připravil jako spoluautor publikaci Slovník českých autorů. Pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948-1979, která vyšla roku 1982 u Škvoreckých v Torontu, jeho vlastní samizdatové sbírky ovšem směřovaly spíš ke krajní výlučnosti. Kabešova poezie se nečte snadno, vyžaduje soustředění a čtenářskou zkušenost, je výsledkem velice jemné práce se slovy, destilace složitých nálad a zahušťování významů, často do ní vstupují citace a ozvěny vzdálených myšlenkových světů. Ve srovnání s vrstevníky se Kabeš asi nejvíc přiblížil tradiční představě velkého básníka. Snažil se plně dostát náročnému poslání poezie, jež by neměla znamenat jen delikátní povyražení, ale zachovat si závažnost bytostné výpovědi i nadosobního poselství.

V devadesátých letech se Petr Kabeš stal legendou, získal řadu básnických ocenění, studenti o něm sepisovaly disertace, ale opravdu vnímavých čtenářů našel jen málo. Také přátelé se mu vzdálili, obzvlášť bolestně se jej před dvanácti lety dotkla dobrovolná smrt Jana Lopatky. Sám dobře věděl, kolik invence a sil vložil do svých textů. Jejich čtyřsvazkový soubor, jímž dovršil svou literární dráhu, lze vnímat jako tajemný vzkaz a zároveň výzvu k pozornému luštění.

(Psáno pro týdeník Respekt)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku