Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 28.7.2005
Svátek má Viktor




  Výběr z vydání
 >TEROR: Vysvětlování popudů krvelačných
 >SPOLEČNOST: Vládní návrh zákona o prostituci je hloupý a zbytečný
 >POLITIKA: Co je „zhovadilá potřeba“?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Trestný čin vyvolávání pocitu ohrožení levicovým extremismem
 >SVĚT: Náš sever je jih
 >POLITICKÝ CIRKUS: Poprvé veřejně
 >HISTORIE: Československá republika 1918 – 1938
 >CHTIP: Skandál v Budapešti
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (13)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Trvalkové dny v Tróji
 >EKONOMIKA: Sazby se očekávají beze změn
 >PENÍZE.CZ: Čerstvý vzduch z Východu zafoukal do těžkopádné EU
 >MROŽOVINY: Na druhý pohled
 >SPOLEČNOST: Náš nepřítel je v nás
 >SPOLEČNOST: Šesté nedožité výročí Impuls´99

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
28.7. SVĚT: Náš sever je jih
Martin Stín

Titulky novinových článků odrážejí informační monodietu, kterou média krmí českého čtenáře. Jsme sebestřední, od domácích problémů zvedneme občas oči jen k nejbližšímu okolí, ze vzdálejších zemí k tradičním „destinacím“, z nichž v současné době z pochopitelných důvodů na první místo dočasně patří Anglie. Důsledky dějů, které začínají mimo náš obzor, stranou našeho zájmu, nás pak dohánějí a děsí, až když nabudou obrysů hrozby naší civilizaci, nebo aspoň ohrožení rovnováhy sil v našem nejbližším okolí. Začínáme si zvykat na myšlenku, že tragédie 11. září či bombových útoků v Londýně má svůj prapůvod v událostech v Čečně, Afgánistánu, Iráku. Zřetelně ji v posledních dnech vyslovil londýnský starosta, „rudý“ Ken Livingston. Opatrně si začínáme připouštět, že se nedaří sjednocení světa nebo aspoň jeho velkých částí podle představ jednoho řídícího centra, podle jediného jednotícího životnímu názoru, jediné kultury. Ale nevíme si s tím rady: vzdáme se části svého pohodlí a blahobytu, aby se jiným lépe dýchalo, nebo půjdeme do opačného extrému a silou zničíme vše nám cizí, co se hlásí o své místo na slunci?

Jednou částí světa, kde možná právě teď se stranou naší pozornosti rozvíjí emancipační proces dosud druhořadých národů, jenž vyvolá porušení rovnováhy a může vést ke konfliktům, je Jižní Amerika a oblast Karibiku. Je to přirozený výsledek hospodářského a civilizačního rozvoje oblasti, který plodí zvýšení sebevědomí národů a jejich politických elit. Zvláštní úlohu v tomto procesu hraje Kuba: malá, slabá země, která je ale pro větší sousedy inspirací a ideovým vzorem. V našich novinách o ní čteme hlavně tolik, že zde vládne tvrdá diktatura, dochází k zavírání stoupenců opozice, životní úroveň je nízká. Zajímá nás nejspíš, co se v zemi stane, až zemře Fidel Castro. Naše politická reprezentace zřejmě soudí, že jím vytvořený režim se rychle zhroutí a moci se ujme ta část opozice, která je spjata s miamskými exilovými kruhy a je podporována Spojenými státy. V tomto směru kráčí naše diplomacie, usilující o zpřísnění postoje Evropské unie vůči Kubě, i bývalý prezident Václav Havel a senátor Štětina, kteří se připojili k proticastrovské iniciativě několika bývalých prezidentů jihoamerických států (vývoz sametu je patrně dobrý job). Víme, že se na Kubě aktivizuje demokratická opozice, dochází k veřejným projevům nespokojenosti, ale současně nechápeme, jak mohou probíhat opoziční akce v podmínkách, které podle našich informací nic podobného neumožňují. Samozřejmě nám uniká, že domácí opozice není zdaleka jednotná a dochází v ní k diferenciaci dané právě rozdílností vztahu k miamskému exilu a vrchnostenské politice USA, ale také růzností ochoty naslouchat tiché diplomacii Raúla Castra, jenž nabízí představu kontinuity režimu, provázené určitými reformami. Nechceme si přiznat, že stejně jako u nás v Listopadu a těsně před ním některá opoziční vystoupení by nebyla možná bez tiché dohody mezi státní mocí a předáky opozice. A raději vůbec nepřemýšlíme o tom, zda spontánní útoky rozhněvaných Castrových obdivovatelů na demonstrující opoziční „žoužel“ (gusanera) jsou skutečně spontánním projevem nebo policií organizovanými akcemi. Raúlovo vyjednávání ostatně rozbíjí také jednotu Evropy – zatímco my a Polsko zaujímáme tvrdý proamerický postoj, Španělsko se snaží prosazovat své tradiční zájmy v oblasti, Raúla Castra přijímá jako vhodného partnera pro rozhovory o budoucnosti země a k režimu Fidela Castra zaujímá smířlivý postoj. Jeho politiku překvapivě podporuje do určité míry Francie.

Vývoj na Kubě ovšem překračuje svým významem hranice této malé země. Nevím, jak se cítí Fidel Castro, když jako jediný ze světových státníků téměř denně čte v zahraničním tisku úvahy o tom, co se v jeho zemi bude dít po jeho smrti, nicméně jeho chování vůbec nenasvědčuje tomu, že by byl na konci sil. Dokladem je jeho sebevědomý projev při oslavách výročí útoku na kasárna Moncada 26.7.2005. Kromě běžných rekvizit, příznačných i pro jeho dřívější projevy, jimiž je líčení vztahů USA a Kuby jako nevyhlášeného válečného stavu, hrdost na překonání hospodářských potíží „mimořádného období“, zdůrazňování nesporných úspěchů v školství, zdravotnictví, vědě a kultuře, a hospodářský optimismus, vyjádřený předpovědí 9% růstu HDP v letošním roce, v něm zaznělo upozornění na úlohu, kterou Kuba hraje v úsilí o integraci a emancipaci zemí a národů Jižní Ameriky a Karibiku. Podhoubím tohoto vývoje je tradiční „anti-yankee“ postoj určité části Latinoameričanů. Na jeho základě se ujal vliv Fidela Castra na Hugo Cháveze a došlo k sblížení obou zemí, které na sebe začínají nabalovat další souputníky. V hospodářské oblasti se mezi Kubou a Venezuelou rozvíjí spolupráce hlavně v bankovnictví a ropném průmyslu. Venezuela patří spolu s Brazilií a Argentinou k nejvýznamnějším jihoamerickým investorům na Kubě. Ale nejvýznamnější a pro USA nejnepříjemnější je informační integrace Kuby, Venezuely, Argentiny a Uruguaye, volně podporovaných Brazilií, jež nadělily Fidelovi k státnímu svátku skvělý dar: 24.7.2005 začala z Caracasu vysílat televizní stanice Telesur (Televisora del Sur, Television of the South), která je společným projektem vlád zmíněných zemí. Telesur se chce státi konkurencí stanic CNN a Intervisión, ale svou úlohou je přirovnávána spíše k al Džazíře a al Arabii, popřípadě se jí přímo přezdívá „teleChávez“). Stanice má podporovat integraci národů a zemí Jižní Ameriky a Karibiku a zejména jejich emancipaci od vlivu USA Emancipačnímu úsilí odpovídá heslo „Náš Sever je Jih“. Vznik stanice vyvolal v USA přímo paniku v oficielních kruzích. Kuba a Venezuela jako jádro integračního a emancipačního procesu, jehož výrazem je vznik Telesuru, jsou označovány za destabilizující prvek vývoje na kontinentu. Jsou obavy, že zakladatelská čtveřice vtáhne v nejbližší době do svého vlivu také Bolivii. Ideologickým prazákladem dění je Bolívarova představa sjednocené Latinské Ameriky, která se docela dobře snáší s ekonomickými zájmy velkého španělského kapitálu. Angažovanost Španělska je zpětnou vazbou, kterou se bude vliv vývoje v Jižní Americe a Karibiku přenášet do evropské politiky.

Emancipační úsilí zemí, sdružených v Telesuru, zřejmě povede k dalšímu vystupňování severoamerické podpory proticastrovské, popř. protichavezovské opozici a nepřímo tak přispěje k dalšímu zostření represe proti ní. Vývoj se dostane do bludného kruhu, jehož rozetnutí nebude vůbec snadné a sotva bude nekrvavé. Smírné řešení by mohlo nastat pouze tehdy, kdyby se USA vzdaly práva na vliv v oblasti a současně doporučily miamskému exilu, aby hledal cestu k nekonfrontační dohodě s kubánskou vládou. To je ovšem věc sice rozumná, ale sotva dosažitelná.

Martin Stín, Praha
Psáno jako 68. sloupek pro Politikon Media


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku