Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 29.7.2005
Svátek má Marta




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak čelit Paroubkově demagogii aneb 63:41
 >PRÁVO: Politické poradenství není dle úřadů práce švarsystém!
 >SVĚT: Válka civilizací a mýtus o mlčící většině
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stereokino
 >POLITIKA: Evropa hledá politické vůdce
 >MÉDIA: Hvížďala zneužívá Dostálovo jméno
 >POLITICKÝ CIRKUS: Velké letní mlčení
 >POLITIKA: Vzhůru k volbám! Ale s kým?
 >PRAHA: Tváře?
 >MIMOCHODEM: V kamenném lese
 >PSÍ PŘÍHODY: Vedra uhodila
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 2.)
 >POLEMIKA: O úvaze Karla Janyšky
 >ZOO PRAHA: Expozice dikobrazů a restaurace Gaston
 >PENÍZE.CZ: Bez embosované karty na internetu nezaplatíte

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
29.7. SVĚT: Válka civilizací a mýtus o mlčící většině
Miroslav Košťál

Úporná snaha politiků západního světa přesvědčit veřejnost ve svých zemích o tom, že sílící potíže s islámským terorismem nejsou předzvěstí konfliktu civilizací, je místy až dojemná. Avšak zdá se, že dojetí ani shovívavost nejsou na místě. Na první pohled je úsilí západních lídrů předejít eskalaci nenávisti vůči muslimům, zejména vůči menšinám, žijícím na území Evropské unie i v Severní Americe, zcela chvályhodné. Nejprve je však třeba si trochu ujasnit pojmy.

Naši politikové nám vytrvale opakují, že nenávist vůči západu hlásají a šíří jenom nepříliš početní muslimští „radikálové“ – ať už v mešitách promluvami k věřícím, nebo na ulicích západních měst pomocí bomb. Většina muslimského obyvatelstva – tvrdí političtí vůdci křesťanského světa – však patří k „umírněným“ vyznavačům islámu, kteří si žádné násilí či dokonce válku se Západem nepřejí. Možná. Opravdu to tak může být, ale dokázat to nelze. Skutečnost je taková, že bomby v západních metropolích vybuchují, imámové hlásají nenávist a vyzývají k džihádu – a umírnění muslimští věřící se nanejvýš občas zmohou na krotké obecné prohlášení v tom smyslu, že islám násilí zavrhuje a že je jim líto obětí na životech a zraněných. Zatím se nestalo, že by takzvaná většina „umírněných věřících“ šiřitele nenávisti rázně okřikla či dokonce jim tak či onak zabránila pokračovat v jejich nebezpečných aktivitách.

Připomíná to dobu krátce před rozdělením Československa, kdy se oblíbeným mýtem v českých zemí staly vyprávěnky o „mlčící většině“ Slováků, kteří si rozdělení nepřejí. Je pravda, že ještě dnes se v Česku i na Slovensku mnoho občanů nechává slyšet, že se jich tehdy „nikdo nezeptal“ a kdyby se zeptal, oni by byli proti. Přesto, jak se zdá, rozdělit federaci asi nebyl tak hloupý nápad, obě strany se zbavily mnoha důvodů i malicherných záminek k nevraživosti, jakož i nejrůznějších předsudků a komplexů, a vztahy mezi oběma nyní již samostatnými částmi dříve společného státu jsou trvale na velmi dobré úrovni. Mýtus však přežívá: Většina lidí by byla proti, jen kdyby se jich na to někdo zeptal.

Realita našeho světa je však jiná; budu-li ve věcech, které se mě zásadním způsobem dotýkají, čekat, až se mě někdo zeptá, jestli se mi líbí svět takový jaký je, nedočkám se nikdy. Všichni to víme a když nám někdo opravdu sáhne na bolavé místo, dáme to hned, nahlas a bez skrupulí najevo. Ale dokud se to nestane, setrváváme v postavení „mlčící většiny“. Je to většina, sestávající z občanů, jimž se nechce dumat o věcech, které považují za příliš odtažité a nedůležité pro svůj život. Teroristé a lidé, kteří terorismus využívají k dosažení svých politických cílů, dobře vědí, že budou-li oněm tzv. „umírněným“ věřícím, této mýtické mlčící většině islámského světa, patřičně podkuřovat, nikdy se proti nim jejich souvěrci nepostaví. Určitě ne tak, aby je mohli doopravdy ohrozit.

Musíme si ovšem uvědomit, že to, k čemu se ve světě schyluje, není žádnou novinkou z dílny fanatických islámských fundamentalistů. Vůbec ne. Jeden příklad za všechny: Před sedmdesáti lety se v Německu zrodil nestvůrný, zrůdný nacistický režim. Hlásal rasistické teorie o nadlidech a podlidech a přesvědčoval všechny „skutečné Němce“, že jsou předurčeni stát se vládci celého světa. Je jisté, že v Německu třicátých let existovala mlčící většina, které sice pan Adolf nešel tak docela pod fousy, ale na druhé straně přece nebylo nic špatného na tom přihlásit děti do Hitlerjugend, kde se mohly v kolektivu zocelovat, a občas si poslechnout nějaký pěkně procítěný, vlastenecký projev o tom, jak veliká budoucnost Německo čeká, případně o nepřátelích, které ji Němcům nepřejí. Až docela nedávno, před několika málo lety se objevila šokující kniha dokumentující podíl „obyčejných“ německých vojáků na zvěrstvech druhé světové války. Nejenom nacisté, nejenom příslušníci SS, ale prostí hoši, odvedení do wehrmachtu se spokojeně, dokonce s hrdostí nechávali fotografovat s popravenými zajatci a posílali ty snímky domů rodinám, aby jejich drazí viděli, jak dobře slouží své vlasti v daleké cizině. Také tito vojáci a jejich rodiny byli původně součástí společenství, jež bychom mohli nazvat mlčící většinou Výmarské republiky. O nástup nacismu se sice aktivně nepřičinili, ale nehnuli proti němu ani prstem a když nacističtí vládci se svými spojenci zatáhli do války skoro celý svět, bojovala za ně drtivá (mlčící?) většina prostých příslušníků wehrmachtu až do hořkého konce.

Ostatně není třeba chodit pro příklady do zahraničí. I naše země má mlčící většinu. Přinesla nám čtyřicet let komunismu a v současné době jí vděčíme za „kvalitu“ naší politické scény.

Představa, že v muslimském světě dřímá jakási „v podstatě slušná“ síla, která se jednoho dne zvedne a zatočí se zlotřilými šiřiteli nenávisti a násilí, je mylná. Ano, možná, že většina muslimů v současné době netouží po tom vyhazovat města nevěřících do povětří, ale dokud budou byť jen jedinou milióntinou své mysli věřit tomu, že se tak děje pro slávu islámu a pro posílení vážnosti muslimů (nebo Arabů) ve světě, nic zásadního proti tomu neudělají. A není vyloučeno, že během několika let tato jejich víra ještě vzroste, zvlášť pokud se Západ neodhodlá pojmenovat věci pravými jmény a začít situaci řešit tak, jak její vážnost vyžaduje: jako stále urputnější zápas o místo na slunci s mladší, méně rozvinutou, ale velmi odhodlanou muslimskou civilizací.

Hlavní charakteristikou politika je snaha „vycházet dobře s každým“, protože všichni jsou potenciální voliči. Západní politikové by však neměli zapomínat, že snaha vycházet s každým kdysi přivedla vůdce dvou evropských demokracií až do Mnichova. V tomtéž roce, o něco později, zemřel velký český spisovatel, mimo jiné autor fantastické – a zároveň strašlivě realistické – vize o lidstvu, které podléhá v boji na život a na smrt s civilizací mloků, jimž lidé nejprve dovolili se rozšířit po celém světě a později je dokonce i vyzbrojili. Důvodem porážky je neschopnost jednotlivých mocností dohodnout se na koordinovaném postupu a také přimět některé podnikatele, aby aspoň v okamžiku, kdy se konflikt rozhořel na plné obrátky, zastavili dodávky zbraní a materiálu do mločích továren. Opravdu z toho jednomu běhá mráz po zádech…




Další články tohoto autora:
Miroslav Košťál

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku