Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 30.7.2005
Svátek má Bořivoj




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Interview s Basajevem
 >MOBY DICK: Věrni ideálům
 >POLITICKÝ CIRKUS: Kdo po Dostálovi
 >CHTIP: Daňový systém
 >ESEJ: O čase
 >BODYPAINTING: Umění i reklama
 >POLITIKA: Jak čelit Paroubkově demagogii aneb 63:41
 >PRÁVO: Politické poradenství není dle úřadů práce švarsystém!
 >SVĚT: Válka civilizací a mýtus o mlčící většině
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stereokino
 >POLITIKA: Evropa hledá politické vůdce
 >MÉDIA: Hvížďala zneužívá Dostálovo jméno
 >POLITICKÝ CIRKUS: Velké letní mlčení
 >POLITIKA: Vzhůru k volbám! Ale s kým?
 >PRAHA: Tváře?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
30.7. ESEJ: O čase
Lubor Dufek


Prožíváš-li chvíle radosti, rmoutíš se, že večer tak rychle utíká.
Zakoušíš-li zármutek, trápíš se, že noc se bez konce vleče.
Čínský básník Čang Chua z doby Ťin (265 - 420)

I když se mi ta sentence líbí, nevím, proč čínský mudrc připisuje radosti dni a zármutek noci, jako by to nebylo i naopak. Asi už jako správný mudrc nebyl nejmladší.

Čas je, jak známo, pojem relativní. Jistě o tom něco víte, nejenom od pana Wericha a Horníčka z jejich forbín. Určitě jste si toho už mockrát všimli. Pět minut v zubařském křesle při vrtání zubu trvá mnohem déle než hodina v posteli.

Ale co víc - týden, ve kterém se nic nedělo, kdy jste jenom chodili do práce, plnili jste povinnosti, pracovali, vařili, uklízeli, spravovali, učili se, spali, vstávali, čekali u doktora, takový týden se táhl jako měsíc. A když jste se za ním v neděli večer ohlédli, zjistili jste, že ufrnkl jako nic, uletěl jako vítr, zmizel v nenávratnu - protože po něm nic nezbylo. Někdy máme pocit (se vzrůstajícím věkem častější, kromě dětí ovšem, protože pro ně je pořád něco nové), že týdny nebo dokonce roky padají jako brambory.

A týden, kdy jste dělali něco zajímavého - vandrovali po horách, naučili se jezdit na kole, řídit auto, začali novou známost, byli dvakrát v kině a jednou v divadle, postavili nebo spravili kus chalupy, přemýšleli o životě a na něco jste přišli - takový týden, ač uplynul jako voda, v paměti vám zůstal delší než několik předešlých dohromady. Jsou dokonce chvíle, kdy se čas zastaví, přestane existovat: chvíle intimní blízkosti v lásce. Pak jste jen vy dva, a čas i svět zmizí.

Kdo byl po mnoha letech na abiturientském večírku, jistě si všiml, že spolužáci stárnou různě. Někdo rychle, někdo pomalu. Mezi vrstevníky, kterým je kolem šedesáti let, už jsou rozdíly mentálního věku i deset let a možná i víc. Nenechte se mýlit hodinami, hodinkami ani kalendářem. Čas si vymysleli lidi, aby věděli, jak říká pan Werich, odkdy dokdy a co za to. Neměli bychom čas brát tak vážně - když je to pojem relativní.

Dříve jsem si přával, třeba při vrtání zubu (potěšitelné je, že i v těch nejnepříjemnějších a nejnesnesitelnějších okamžicích čas plyne a míjí), při čekání u doktora nebo na tramvaj, ale taky když jsem se těšil na rande nebo na dovolenou, aby čas rychle utekl. Už to nedělám, nebo se snažím to nedělat (jen při tom vrtání zubu mi to jaksi nejde). Říkám si v takových chvílích: blázne, kam pospícháš? Jenom ke svému konci.

Když člověk žije převážně očekáváním budoucnosti nebo jen minulostí, současnost se ztratí beze zbytku a posléze není nač vzpomínat. Kdo dokáže naplno vnímat současné okamžiky, stárne pomaleji. Výtvarník Ondra Zahradníček říká, že se čas zastaví při tvoření. Kdo tvoří, nestárne. Asi má pravdu, protože tvořit musíte právě teď a musíte se tomu zcela věnovat, jinak výsledek za moc nestojí. Nemusíte být zrovna umělec. Tvořit můžete tím, že se věnujete svému koníčku, vyrobíte poličku, opravíte žehličku, uvaříte specialitu.

Buďme rádi, že jsou i chvíle, kdy čas neletí. Zkuste si někdy takovou chvíli, kdy se nic neděje a kdy se čas vleče (třeba v čekárně u doktora, když zrovna nemáte co číst), užít a vychutnat si jeho pomaloučké plynutí. Nuda pro vás přestane existovat a budete si dokonce přát, aby ta chvíle ještě neskončila. Jednm ze způsobů meditace v zenovém buddhismu je intenzivní vnímání přítomného okamžiku.

Odvrhněme okovy času - v situacích, kdy si to můžeme dovolit. Původní rychlost je pomalost, říká S.M. Blumfeld. Přirozená rychlost je rychlost našich nohou a srdce, rychlost je ztráta vnímavosti, říká. Když mi bylo 25 - 30 let, chodil jsem rychle a lidi, kteří mi překáželi, jsem považoval za blázny. To bylo v době, kdy jsem si myslel, že musím stihnout věci důležité i nedůležité a nevěděl jsem, že těch skutečně důležitých je velice málo. Pak mi došlo, že blázen jsem já. Dnes (ale už mnoho let předtím), když vyloženě nemusím, nepospíchám a někdy chodím pěkně pomalu. Krásně to uklidňuje.

Čím víc let nám je, tím častěji máme pocit, že ten čas, který nám byl vyměřen, nějak moc utíká. I když nevíme, kolik nám ho bylo vyměřeno. Je to přirozené. Někdo o tom před časem mluvil v rozhlase: jeden rok v životě padesátníka je jeho pouhou padesátinou, zatímco u desetiletého dítěte je celou desetinou života. Vnímá-li ale desetileté dítě svůj život plně od takových pěti let, pak je jeden jeho rok jen jednou pětinou jeho života a tedy relativně desetkrát delší než padesátníkův. A hned tu máme onu relativitu času. To je ovšem pouhá matematika, a ta, jak známo, život popsat neumí. Kdybychom poměřili ty dva životy tím, co nového jejich majitelé prožívají, došli bychom asi k číslu daleko vyššímu než k desetinásobku.

S tím se samozřejmě nedá nic dělat, všechen čas nakonec uteče. Důležité asi je, když se občas ohlédneme, abychom si mohli říct - dost jsme toho prožili a hlavně: dost pěkného. Dělejme pro to něco teď hned.




Další články tohoto autora:
Lubor Dufek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku