Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 2.8.2005
Svátek má Gustav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Paroubek změnil vizáž z buldozera na mlátičku
 >USA: Hollywood a posuny tamějšího ideologického vkusu
 >POLITIKA: Pěstujme si české kapitalisty
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Moje dámy jsou na dovolené
 >EKOLOGIE: Rovnější mezi rovnými
 >GLOSA: Nemám rád CzechTek, ale...
 >POLITICKÝ CIRKUS: Případ uprchlého podnikatele
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Tři skandály okolo CzechTeku
 >MÉDIA: Tiskoviny v Británii a terorismus
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Zastřelený Brazilec a vražedkyně z Grazu
 >PSÍ PŘÍHODY: Žádné ponocování!
 >ARCHITEKTURA: Kovový záchod na Karláku - nádhera, která už není
 >SVĚT: Jaké jsou jazyky východních národů?
 >ESEJ: O svobodě
 >PENÍZE.CZ: Virtuální karty. To se to pak na internetu platí.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.8. USA: Hollywood a posuny tamějšího ideologického vkusu
Ota Ulč

V dávnověku klukovských let naší generace jsme chodili na „kovbojky“, dramata střetu bledých tváří s Indiány, dobří versus špatní. Když se filmování pohádky nekonalo ve studiu, nejpopulárnějším scénickým terénem posloužilo Monument Valley mezi Arizonou a Utahem. Když jsem tou končinou po letech projížděl, jakoby tam doznívaly zvuky pádících dostavníků, rudokožců na ořích, s tomahawkem nad hlavou, bažících po skalpu vetřelců pionýrů, až tedy v posledním okamžiku se vynořila záchranná kavalérie. Prach, rozvířený přemnoha kopyty, začal usedat, hrdina zachránil svou plavovlasou krásku, spolu pak odjíždějí a mizí za obzorem, slunce zapadá, to vše za doprovodu harmonického chorálu. Happy End, dílo končí.

Posléze i éra končila, westernům odzvoněno. Mění se dramata, černobílá nejen na plátně, ale i v prezentaci konfliktu mezi poctivci a zlosyny. Postavy místo na sedla sedají za volant, z jednoho koně k motorům o přemnoha koňských sil. Gangsteři, bankovní lupiči a policie jim v patách. Honičky již značně rychlejší, karamboly stále dramatičtější, technicky náročnější, z několikrát se překotivších bouráků vylézají nepošramocené posádky, jak se jim jen povedlo něco takového natočit , divil se divák.

Druhá světová válka, přesouváme se na krvavá bojiště a drtíme nepřítele s takovou razancí a tempem, že je pak k nevíře, proč ve skutečnosti si likvidace tak nejapného protivníka vyžádala tolik času. Inu, však od toho je Hollywood továrnou na iluze. A přemnoho jeho až výstředně přeplacených elit se dalo na módní komunismus oněch dní. Ze svých paláců v Beverly Hills kázat jménem pokroku a ve prospěch národa, “lidu“, o jehož způsobu života, starostech, ovšem neměli ani ponětí. Občasné politické zádrhely, případně i kotrmelce, dovedli překonávat se suverénní jistotou o správnosti vlastních, jakkoliv proměnlivých pravd. Ne všichni se stali majetníky rudé legitimace, ale ukázněně dovedli reagovat podle stranických direktiv. Po podepsání Hitlerova-Stalinova paktu (přesněji paktu Ribbentropa s Molotovem) v roce 1939 Earl Browder, hlavní šéf KS USA, tento akt velebil jako „nádherný příklad, jak zavést Hitlera na cestu míru.“ Soudruzi zůstali nekompromisními pacifisty až do léta 1941, když se wehrmacht dal do pohybu východním směrem. Spisovatelka Lillian Hellmanová, zarputilá bolševička, pak veřejně lkala , že došlo k napadení vlasti, ovšemže té sovětské (The Motherland has been attacked!). Stalinisté zapudili svůj pacifismus, kanony získaly své ideologické oprávnění, začala vznikat filmová díla se správnou orientací. V Mission to Moscow se potkáváme se Stalinem jako s dobrotivým strýcem, v Song of Russia si americký muzikant lebedí v ráji prvního dělnického státu na světě. Inu, show business, výrobna iluzí, nikoliv reality.

Po světové válce ale vbrzku nastala válka studená a rovněž světová. Supermocnosti proti sobě, formování tábora imperialistů a tábora míru, včerejší spojenec přeměněn v dnešního nepřítele. Kongres ve Washingtonu se pouští do vyšetřování antiamerických aktivit, vypukl mccarthyismus, milosrdně krátkodobé počínání explozivního senátora z Wisconsinu. Netroufal bych si ale dělat rovnítko mezi dopadem Joe McCarthyho a Joe Stalina, jak mnozí ve světě činili. Ano, v obojím případě šlo o útlak, rozdíl toliko kvantitativní. Ale stejně tomu tak při porovnání kusu kamene k atomové zbrani: obé může zabít, rozdíl rovněž jen kvantitativní. Stalinem byly postiženy miliony obětí, nezřídka platících svým životem, kdežto v Hollywoodu se pár jedinců vyskytlo na černé listině, několik let se ve svém oboru nemohli uplatnit, ale nikdo je nevyháněl z jejich luxusních rezidencí k lopatě, natož aby je přesazoval do kriminálu. V honu na čarodějnice, v mnohých případech autenticky rudé, McCarthy neměl ve všem nepravdu. Například Alger Hiss, miláček liberálů, byl autentický zrádce ve službách Kremlu, jak po rozkladu Sovětského svazu přesvědčivě potvrdily tamější archivy.

V letech padesátých a šedesátých dost se v Hollywoodu dařilo špionážnímu žánru. Destalinizace otevřela oči některým, ale zdaleka ne všem zaslepencům. Známý marxistický historik Eugene Genovese, dočasně člen Komunistické strany, obhajoval Sovětský svaz až do doby, kdy už nic nezbylo k obhajování, načež došel k závěru, že komunistické hnutí jakož i socialismus jsou již jen mrtvoly .(Time, 22.8.1994:87). Publikace Solženicynova veledíla o souostroví gulagů zasáhlo myslící levici zejména ve Francii. Vlivný filozof Bernard-Henri Lévy ve své knize Barbarství s lidskou tváří se o marxismu vyjádřil jako o něčem fundamentálně zkorumpovaném.

V téže době ale v Americe probíhalo značné politické vření zásluhou války ve Vietnamu, posléze prohrané nikoliv na bojišti, ale na domácí půdě. Největší zásluhu na takovém výsledku měla média, školy, intelektuálové. Došlo k polarizaci společnosti ve všech vrstvách včetně Hollywoodu. Tam škála sympatií se táhla od důsledných patriotů (John Wayne, Charlton Heston) až po značně početnější zatracovatele vlastní vlády (Barbra Streisandová, Susan Sarandonová, Warren Beatty, Edward Asner, Martin Sheen atd.). Mezi nimi největší slávy dosáhla Jane Fondová svými nadšenými zájezdy k vietnamským komunistům, též ji doprovázejícím po vězeních s americkými válečnými zajatci. (Velmi se mi líbily její proslovy, že kdyby Američané doopravdy věděli, co to je komunismus, po kolenou by lezli a snažně prosili, aby si ho též mohli užít. – Není to přesný doslovný citát, ale zcela přesné tehdejší vyjádření víry této multimilionářky.

Letos (2005) se několikrát objevila v televizi s jakýmisi omluvami.)

Od sedmdesátých let až do dnešních dnů čili po dobu již delší než jedna generace, poměr či spíše značný nepoměr politických preferencí se v Hollywoodu nezměnil. Wayne je mrtev, Heston je nemocen, z těch známějších zbývá snad jen Mel Gibson, kdežto na opačném konci politického spektra převládá značná tlačenice. Takové preference jsou k nepřehlédnutí na jejich filmařské tvorbě (přičemž ovšem odhlédněme od aspoň devadesáti procent produkce, primitivního komerčního škváru, jemuž kralují surovost, násilí, ohavnosti).

Na stříbrném plátně těchto dní si kladná postava cigaretu nezapálí. Kouří jen zlosyni, případně zlodcery. Příslušnice něžného pohlaví, důkladně již emancipovaného, nakopávají muže do rozkroku a surovci se svíjejí v bolestech. Dramata někdejších westernů jsme si obrátili z jednoho extrému na druhý. Z bílého muže, statečného dobyvatele divočiny, se stal neurvalý usurpátor. Již se nestane, že Indián (Native American v dnešní politicky správné mluvě) by někoho mučil, jeho skalpu se zmocnil. Jeho vzorný vztah k přírodě, ekologická ohleduplnost, by uspokojila náročné představy Jakuba Patočky. V roce 1973 Marlon Brando se odmítl zúčastnit večera s udělováním Oscarů, největší to každoroční slávy ve městě. Učinil tak, aby protestoval proti údajnému utrpení Indiánů a na podium se svým sdělením poslal údajnou dceru trpících domorodců, představivší se jménem Sacheen Littlefeather ( z níž se ale vyklubala herečka Maria Cruzová, totální Neindiánka). Tyto mediální megaudálosti se staly příležitostí k projevům se značnou politickou razancí. V roce 1975 Bert Schneider, který si šel vyzvednout Oscara za nejlepší dokumentární film (protiválečný Hearts and Minds), při té příležitosti z podia přečetl sdělení delegace Vietcongu. V roce 1978 Vanessa Regraveová při své děkovačce soptila proti „Zionist hoodlums“ – takovýmto chuligánům.

Významný historik Richard Hofstadter ve své knize Antiintellectualism in American Life (1963) se zabývá tématem starého již data, od dob nábožensky zanícených kolonistů, až po stále přetrvávající nedůvěru k oněm tzv. eggheads, jak vtipně charakterizoval Adlai Stevenson, sám právě taková holá vejcovitá hlava. Hollywood přišel s novinkou v několika filmových podobách, jejichž společným jmenovatelem je v podstatě message, že nedostatek inteligence je vlastně ctností. Inteligent, vzdělanec, představen v roli ničemy, darebáka: takto tedy podkuřovat primitivům, zatracujícím počínání elit, jimž nejsou schopni porozumět. Ve filmu s titulem I.Q. brilantní, matematicky nadaná neteř Alberta Einsteina se zamiluje do mechanika Eda jednoduché mysli, jehož nedostatek vzdělání zřetelně naznačuje, že to musí být velmi slušný člověk. Ve filmu Nell herečka Jody Fosterová (ve skutečnosti osoba s brilantním mozkem, absolventka univerzity Yale) se vypořádává s rolí primitiva, bez vzdělání, bez schopnosti normálně komunikovat. Načež učenci, kteří ji pak studují, dojdou k objevu, že výuka, učení z knih škodí, kdežto primitivismus prospívá. Do Čech se zřejmě dostal film Forrest Gump, roztomilý výtvor se sympatickým Tom Hanksem s nízkým I.Q. v hlavní roli. V hollywoodském podání je ztělesněním amerického ideálu: nevzdělaný a přesto – či, vlastně proto – je milionář, jemuž se zrodilo přemnoho zlaté pšenice. Velebení anti-intelektualismu ve velkém.

Za tuze padoušskou odrůdu postvietnamské tvorby Hollywoodu pokládám filmy, jejichž autoři vycházejí z premisy, že americký vládní systém je zásadně špatný, nemravný, zločinný. To už zdaleka nejsou zápletky o konfliktu kriminálníků se státní mocí, ale bajky s tvrzením, že právě ta státní moc, pokud možno C.I.A., je ten hlavní zdroj zla. V řadě opusů jako JFK, Lethal Weapon, Bob Roberts či Point of No Return, a pak dalších a dalších je nám prezentována démonizace, satanizace americké demokracie, která právě takovým tvůrcům umožňuje přímo pohádkovou existenci. Někteří jako například Oliver Stone třeba věří svým fantaziím, a tedy natočí film o spiknutí ve vládních kruzích zabít J.F. Kennedyho. Vydělají si tak přemnoho peněz, je to jejich ústavou zaručené právo. Jestliže lze však z bílého činit černé, též by se někdy mohli přičinit opačným směrem. Marně ale dosud čekám, kdo kdy natočí pochvalnou epopej o Hitlerovi.

A na scénu nám přišel mimořádně nevábný Michael Moore, ověnčený nejvyšší cenou v Cannes za svůj propagandistický paskvil Fahrenheit 9/11 (např. záběry z návštěvy představitelů Talibanu v Texasu 1990, když tamějším guvernérem vskutku byl G.W. Bush, ale již nepoznamenáno, že s návštěvou neměl nic společného – dotyční přijeli na pozvání privátní olejářské společnosti). K prvnímu promítání Fahrenheita se ve Washingtonu dostavili a povstáním ze svých křesel aplaudovali přední politici Demokratické strany – senátoři Tom Daschle, Barbara Boxer, Tom Harkin, kongresmani Henry Waxman, Charles Rangel, Jim McDermott (vyjářivší se, že věřil víc Saddamovi než Bushovi). Dle Moora teroru se dopouští Amerika a nikoliv sebevražední fanatici v Bagdádu. To jsou ti praví revolucionáři v nejlepší americké historické tradici. V interview pro japonské noviny prohlásil: „Důvod k této válce je jednoduchý. Americká vláda zahájila válku proti Iráku proto, aby umožnila americkým společnostem dělat byznys v jiných zemích. Chtějí využívat laciné pracovní síly v těch zemích, což učiní Američany bohatými." V otevřeném dopise adresovaném německému lidu a uveřejněném v Die Zeit, Moore vznáší otázku "Má národ tak ignorantní vést svět?“ Britskému bulváru The Mirror oznámil „Jsme zřejmě ti naprosto nejhloupější lidé na světě.“

Načež organizátoři kongresu Demokratické strany, nominujícího svého kandidáta na úřad prezidenta země, pozvali na podium tohoto hodnotitele kvalit vlastního národa, aby promluvil a úspěšně tak přispěl k získání většiny hlasů. Nepřekvapí pak, že to dopadlo, jak dopadlo.

Komenrtátor John Leo (U.S. News & Wold Report, 25.7.2005) cituje známého filmového odborníka Michaela Medveda, že „V Hollywoodu existuje obrovské úsilí opravedlňovat islámsko-fašistické (Islamifascist) teroristy.“ Natáčí se filmy na všemožná, i nejabsurdnější témata, ale dosud nic o terorismu v souvislosti s 9/11, o Al-Kajdě, Talibanu, o Saddamu Husseinovi, o zabití žurnalisty Daniela Pearla, o tragedii a heroismu newyorských požárníků. Hollywood se věru nechce teroristům znelíbit.

Na něčem se však údajně pracuje. Tak činí Oliver Stone, který charakterizoval útok 9/11 jako oprávněnou revoltu proti stávajícímu nespravedlivému řádu, „což by mohlo rozpoutat tolik tvůrčí energie, jakým bylo zrození Einsteina“. Stone bude dál vytvářet svůj virtuální, jakkoliv destruktivní svět, jemuž třeba doopravdy věří.

Dlouhá to cesta od kovbojek kdysi dávno v mládí.

K O N E C


Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku