Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 1.8.2005
Svátek má Oskar




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: U všech ďasů
 >MÉDIA: Skvělá zpráva z České televize
 >SPOLEČNOST: Paroubek překonal Štěpána
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nervy si uklidňovati na dovolené
 >FEJETON: Dechnoparty ´05
 >FOTOREPORTÁŽ: Demonstrace
 >POLITICKÝ CIRKUS: VLEP 2005
 >PRÁVO: Ještě k Czechteku 2005
 >MEJLEM: Čtenáři k policejní brutalitě
 >PSÍ PŘÍHODY: Irda bojovnice
 >DOKUMENT: Czechtek 2005 - svědectví přímé účastnice
 >MEJLEM: Obrázky z Holandska
 >CHTIP: Noemova archa
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 3.)
 >PENÍZE.CZ: Povede přijetí eura ke zvýšení bankovních poplatků?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
1.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 3.)
Petr Žantovský

Typologie českého novináře

Český žurnalista není tvor homogenní, unifikovaný, má mnoho podob a jeho projevy se různí dle jeho postavení v mocenské či alespoň redakční hierarchii, a též dle jeho osobních důvodů a motivací, proč vlastně vykonává žurnalistickou profesi. Promítá se tedy do jeho novinářské práce mnoho jeho osobnostních charakteristik, a to včetně těch patologických, jak uvidíme dále.

Tuto zjednodušenou typologii vztáhněme zejména na žurnalisty politické, okrajově též kulturní. Zcela stranou můžeme ponechat žurnalisty, jejichž oborem je například včelařství či mykologie. Pro takový obor potřebuje příslušný novinář především značnou sumu věcných znalostí, nevystačí si s prázdnými frázemi a floskulemi. K odborné výbavě mu pro výkon profese postačí základní zvládnutí české syntaxe a gramatiky, a může z něj být často i skvělý odborný novinář.

Stranou ponechme též žurnalisty zabývající se sportem, častěji zvané sporťáky. Takový sporťák sice může trpět leckterou ze zvláštností a specifik, popsaných níže, avšak sám předmět jeho psaní je natolik odtažitý, že sporťákova společenská nebezpečnost se i při hodně nedbalém výkonu jeho práce limitně blíží k nule.

Následující typologie se tedy vztahuje zejména a plošně na žurnalisty politické a ve zmenšené míře i kulturní (na příslušná specifika vždy upozorníme alespoň konkrétním typickým příkladem ze života).

Neomylný

Neomylnost je nejčastější, a též nejnebezpečnější, žel téměř všudypřítomnou chorobou českého politického (a ve zvláště hypertrofované podobě i kulturního) žurnalismu. Je to jakýsi zastřešující rys, společný velké většině příslušíků řečeného cechu.

Neomylný novinář se nikdy nemýlí, to vyplývá z definice. Neomylný novinář se nemýlí ani tehdy, když se mýlí a dokonce všichni kolem vidí, že se mýlí. Neomylný novinář totiž vždy dokáže najít zdůvodnění, proč se mýlí všichni kolem, a nikoli právě on.

Neomylný novinář uplatňuje svou neomylnost dokonce retroaktivně. On se totiž nemýlil ani nikdy v minulosti, a to ani tehdy, když všechny historické události mezi "tehdy" a "nyní" prokázaly, že minimálně v jednom z těch okamžiků se mýlit musel, prostě jen proto, že v každém z těch okamžiků tvrdil pravý opak toho, co tvrdil v druhém z okamžiků.

Příklad: Novinář, který před 50 resp. 30 lety tvrdil, že nejlepší na světě je socialismus, je mnohdy týž novinář, který před 10 lety tvrdil, že nejlepší na světě je kapitalismus. Jsou dokonce i vzácné případy, kdy stále týž novinář něco podobného o kapitalismu tvrdil před 70 lety, dříve než pochopil novou pravdu o socialismu. A velmi časté jsou případy těch, kteří se po desetiletém poblouznění kapitalismem vrátili dnes ke své dávné pravdě o socialismu.

Tento novinář se nikdy na této časové přímce nemýlil, protože k mýlce není uzpůsoben. Vysvětlení, proč mnohokrát tvrdil různé, navíc protichůdné věci, je prosté: mýlil se svět. Novinář přece vždy myslel: "Svět se nemýlí, tedy to potvrzuji já, jenž se nemýlím. Pokud se několikrát na ploše jediného století svět zmýlil, nikdo to nemůže dávat za vinu mně, neomylnému novináři, který vždycky věrně popíše neomylný svět."

V konkrétnější praxi to lze dobře ukázat na jednom známém a věru uctívaném novináři, který proslul tím, že napsal první knižní rozhovor s tvůrcem polistopadové ekonomické reformy, přičemž tuto vynesl do nebe. Jen pár let poté se stal jedním z ústředních mluvčích názoru, že dotyčný tvůrce ekonomické reformy je zločinec a jeho reforma je zločin, což přece všichni už dávno věděli. Tehdy i dnes má pravdu, protože je neomylný.

Maminčin mazánek

Pochází zpravidla z velmi dobré rodiny. Na její úplnosti nesejde zdaleka tolik, jako na její dlouhodobé, nejlépe vícegenerační kádrové spolehlivosti. Nezabývá-li se potomek takového rodu žurnalistikou, pak jej můžeme najít mezi zlatou mládeží (což se nevylučuje), kavárenskými floutky a remcaly, kteří všude byli a všechno vědí nejlépe. Proč? Proto. Protože se to u nich doma vědělo vždy. Jsouť tedy dědičnými nositeli pravých pravd. Z podobných osob, často i po prodělání nedlouhé dětské nemoci v podobě dočasného výkonu novinářské profese, se občas stávají i předsedové politických stran, ministři či - výjimečně - presidenti republiky.

Maminčin mazánek mívá kultivovanou mluvu i psaný projev. Nezabývá se většinou náročnou a zbytečně zdlouhavou argumentací. Zpravidla jde přímo k věci: označí věc jako dobrou či špatnou, mravnou či nemravnou, přátelskou či nepřátelskou, a takto stigmatizovanou vypustí věc do světa. Nesnáší pochybnosti, zejména o sobě a své oprávněnosti vynášet soudy a hodnotit míru mravnosti či nemravnosti, přátelství či nepřátelství.

Maminčini mazánci k sobě velice často lnou, vyhledávají se navzájem, je jim dobře mezi svými, protože v takovém prostředí neexistuje vážná antagonistická diskuse: všichni se vzájemně ujišťují ve své pravdě. Ovšem jen do chvíle, než se jeden z tlupy vyčlení a stane se předsedou strany, ministrem, či - nedejbůh - presidentem republiky. Poté nastane nezvratný proces dělení stáda maminčiných mazánků do dvou skupin:

Jedni se stávají ministrovými či presidentovými poradci, případně spřízněnými novináři v příslušných listech (v očekávání, že při dobrém zacházení s ministrem či presidentem se stanou při první příležitosti jejich poradci - či dokonce dalšími ministry).

Druzí se stávají ministrovými či presidentovými nepřáteli na život a na smrt, nenechávají na něm ve svých článcích jedinou nit suchou, každý jeho čin podrobí zdrcující kritice. A to vše jen proto, že právě oni se nestali oněmi poradci. Nebo, což je vzácnější, ale nikoli vyloučený úkaz, se jimi nakrátko stali, ale ani v tak obskurní a nenáročné funkci, jakou je funkce poradce, nedokázali obstát aspoň tolik, aby svému chlebodárci nedělali větší ostudu, než si ji dělá on sám sobě.

Ve všech případech jde stále o zacyklený a do sebe uzavřený okruh osob, kteří své novinářské, ministerské či jiné léno dědí po generace. Pro skutečný význam žurnalistiky jako profese, totiž prohloubení poznání světa a jeho útrob a souvislostí, však tito lidé nikdy neudělají nic. Proč? Prostě proto, že z podstaty nejsou novináři, jen lidé píšící do novin. Je však třeba zkonstatovat trpkou pravdu: za posledních dvanáct let takových osob mimo očekávání neubylo, spíše naopak. Je však též signifikantní, že právě tací se začasté stávají reprezetanty, jakkoli samozvanými, novinářského cechu, bývají vnímáni jako opinion-makers, lidé s vlivem a schopnostmi. Jako vždy a všude, i zde platí: mýlit se je lidské. Dodejme však: ale nebezpečné!

A též dodejme, že maminčin mazánek je nejtypičtějším příkladem novinářské neomylnosti.

Numismatik

Tato kategorie do značné míry prostupuje všemi ostatními kategoriemi, dosud i následně jmenovanými. Numismatik je, jak známo, sběratel peněz, v užším významu mincí, v ještě užším významu mincí historických či jinak unikátních. Sběratel sbírá své mince a jiné peníze z důvodu sběratelského libida a je začasté ochoten za tuto svou vášeň obětovat značné sumy peněz současných. Numismatik novinářský naopak sbírá peníze současné (raději papírové než kovové, vejde se jich víc do portmonky) a je ochoten pro tuto svou vášeň obětovat svou cechovní čest a hrdost, měl-li kdy jakou.

Numismatismus novinářský se neodehrává toliko v prosté peněžní rovině, ač to také. Ponejvíce se odehrává v rovině tak řečené funkční, kariérní, prostě prebendální. Novinář - numismatik se dá do služeb platící (resp. jinak podobně citelně motivující - o motivaci šířeji níže) organizace, složky, instituce či osoby a této pak poskytuje takřka neomezené publikační možnosti, ať přímo (osoba sama cosi vypotí či aspoň podepíše), nebo nepřímo (novinář sám napíše sérii článků či natočí sérii reportáží o tom, jak je daná organizace či osoba vážená, důležitá, významná, světodějná a pro budoucnost lidstva, národa či politické strany nepostradatelná.

Za tyto služby novinář očekává - a zpravidla též dostává - od adorované instituce či osoby pocit vlastní vážnosti, důležitosti, světodějnosti a pro českou žurnalistiku všech dob nepostradatelnosti. A často též přílib, že až daná instituce či osoba bude skutečně mít co mluvit do věcí veřejných, z příslušného novináře se stane poradce, mluvčí či alespoň asistent, který pak bude na tiskovkách poučovat bývalé kolegy z novinářské branže o kvalitách svého nového chlebodárce.

Ve výjimečných případech se takto působící novinář - numismatik sám po čase stane chlebodárcem jiných, avšak jde o případy řídké a zpravidla uzavřené do množiny osob spadajících do výše uvedené kategorie Maminčini mazánci.

Zvláštním, ale o to častějším případem novinářského numismatismu - tentokrát ovšem výlučně v podobě přímého sběru finančních odměn, neboť málokterý novinář chce působit v cestovní kanceláři, výrobně pracích prášků či cukrovinek "když musíš, tak musíš" - je novinářství zabývající se kvalitami určitých výrobků či služeb. Výrobky či služby se obvykle na stránkách novin a na vlnách elektronických médií vyskytují v podobě placené inzerce. Tu však nikdo nebere vážně, divák vypíná při reklamě zvuk, čtenář inzertní stránky bez zájmu vynechává. Proto je třeba zboží či služby čtenáři a divákovi podat působivější a hlavně věrohodnější formou, tedy v podobě redakčního článku či nenápadných zmínek o zboží či službě v pořadech rozhlasu a televize. Zákon na tyto případy pamatuje označením "skrytá reklama". Často však jde o reklamu natolik skrytou, že se dá jen špatně prokázat. Že jde o reklamu v hávu článku či pořadu, ví zpravidla pouze zadavatel a příslušný novinář tuto vyrobivší. Že ani jeden z těch dvou nekápne božskou, je nabíledni. A tak se mají dobře oba: producent zboží či služeb, který za mnohem menší obolus mnohem efektivněji zpropaguje své produkty, a novinář, který za článek dostane zaplaceno dvakrát: od redakce v běžném mzdovém penzu a od producenta mimo toto penzum. Je třeba říci, že druhá z řečených plateb mnohonásobně převyšuje první. Inu: mravnost novináře není právě levná.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku