Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 3.8.2005
Svátek má Miluše




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Jde to i jinak
 >POLITIKA: „Samozvanci a ztroskotanci“ po téměř třiceti letech
 >SPOLEČNOST: Iluze rovnosti kultur s bombami souvisí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na skok za Frýbortem
 >POLITIKA: Lid a jeho političtí miláčci
 >MIMOCHODEM: Procesy v obrazech
 >POLITICKÝ CIRKUS: Jasno po neděli
 >NÁZOR: CzechTek dělí společnost
 >SPOLEČNOST: Mravenčí práce
 >MÉDIA: Změnil se Radiožurnál v Paroubkovu PR agenturu?
 >PSÍ PŘÍHODY: Co všechno pejsek dovede provést
 >FEJETON: CzechDech 2005
 >MEJLEM: Čtenáři k CzechTeku
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 4.)
 >PENÍZE.CZ: Komu škodí české banky?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
3.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 4.)
Petr Žantovský

Četník

Představuje nejnižší vývojový druh tzv. investigativního žurnalisty. Jeho činností, jak vyplývá z označení, je či má být investigace, nebo-li zjišťování. Výsledkem práce investigativce má být (a zřídka i je) zjištění neznámých okolností, skutečností, dějů, souvislostí a jejich důsledků pro okolnosti a skutečnosti jiné, navazující. Investigativec by měl být (a zřídka i je) vrcholně zasvěceným pozorovatelem zjišťovaných skutečností a zároveň by měl být (a zřídka i je) schopen zjištěné skutečnosti analyzovat ve vztahu k jejich příčinám a následkům. Toť vše. A to není málo. Práce investigativce je povýtce prací detektivní. Měl by být nenápadný, důkladný, puntíčkářsky přesný a v jakémkoli hodnocení svrchovaně opatrný a korektní. V tom je jeho nezaměnitelná odpovědnost před dějinami i novinářským cechem a jeho etikou, lze-li v daném prostředí o etice nějak zásadněji vůbec hovořit.

Investigativec by se měl zdržet komentářů, vyhodnocování trendů, syntetizování různých mimoběžných kontextů, natožpak vynášení mravních soudů. To investigativci nepřísluší. Tedy: opět v ideálním světě, ne však ve světě našem.

Náš investigativec není detektivem, nýbrž četníkem. Málokdy se opravdu zabývá investigací, nýbrž výrobou indiskrecí, v čemž omylem spatřuje své poslání a svou nezaměnitelnost. Začasté bývá vybaven diskreditujícími informacemi z jednoho účelového zdroje, který takovou cílenou indiskrecí sleduje vlastní profánní zájem. Budiž, i to může být součástí investigace. Nesmí však chybět ověření indiskrece nejméně ze dvou dalších zdrojů pro případ, že se nejedná o indiskreci, nýbrž difamaci. To však je pracné a našeho investigativce nehodné. Výrobce indiskrece totiž většinou dobře ví, po kom z početného houfce investigativců sáhnout za účelem zveřejnění určité konkrétní indiskrece (difamace). Vybere vhodného adepta novinářské nesmrtelnosti, přesvědčí jej o tom, že jedině on, výrobce indiskrece, je zaručenou cestou k této nesmrtelnosti, a konec konců, jak jistě dodá, tento a žádný jiný investigativní novinář se přece nikdy nemýlí. A proto nemusí indiskreci ověřovat, když v ni už uvěřil, o čemž nemůže být mýlka. A difamace je na světě.

Opět malý příklad ze života. O jednom krátkodobém televizním řediteli probleskla svého času informace, že se údajně ucházel o post tiskového mluvčího politické strany. Výrobcem této "indiskrece" byli odpůrci ředitele z řad jeho zaměstnanců. Této "indiskrece" se ujal významný deníkový investigativec a aniž zprávu ověřil byť jen telefonátem dotyčnému řediteli, vypustil ji do světa. Druhého dne po zveřejnění zprávy se vyrojily v daném i konkurenčních listech velice podrážděné a odsuzující komentáře, které shodně došly k poznání, že ředitelem veřejného média, placeného z daní občanů, nemůže být osoba jakkoli spjatá s jednou konkrétní politickou stranou. Teprve třetího dne se objevila stručná zprávička, vynucená nejspíše ředitelovým právníkem, o tom, že ředitel tuto zprávu rozhodně dementuje, neboť se nezakládá a nikdy nezakládala na pravdě. Rozsah dementi se měl ku rozsahu původních zpráv a komentářů cca 1:250.

Dalšího dne setrvačně vycházely další komentáře na téma a rozhořčené reakce čtenářů, kteří opravdu a právem nechápali, jak je možné, že si nějaká strana dovoluje dosadit do čela veřejného média svého stranického protežé. V tomto mediálním humbuku zanikl do tří řádek znenápadněný hlas dotyčné strany, která v souhlasu s oním ředitelem popřela jakékoli vzájemné mesaliance. Řediteli ono stranictví už nikdy nikdo neodpáral. A v tom byl celý vtip typicky české investigace.

Samosoudce

V novinovém kontextu se zpravidla oficiálně nazývá "komentátor". Ten se obyčejně zabývá analýzou a myšlenkovými konstrukcemi, vyvoditelnými z původní investigace. Samosoudce ještě obvykle bere v úvahu aspoň ta fakta, která najde na konci investigativcovy investigace. Sice nerozpoznává, co z nich je skutečnost a co výmysl či záměrná lež, protože tuto činnost považuje za - pro sebe - nehodnou a nízkou, ale přinejmenším z vyinvestigovaných informací ještě stále trochu vychází. Není vysloveným kreativcem, který by si věcná fakta pro svůj samosoud zároveň či předběžně vyloženě vymýšlel.

Samosoudcův pracovní den vypadá následovně: Ráno navštíví některou z tradičních kaváren, kde se scházejí politikové a jiní komenátoři, a v družném hovoru se jmenovanými načerpá či znovu oživí svou - psaním včerejšího komentáře vyčerpanou - duševní energii a názorovou pevnost, kterou zúročí téhož dne v podvečer při psaní dnešního komentáře. Je-li komentátor lidověji zaměřen, navštíví během brzkého odpůldne několik oblíbených náleven, kde vyslechne hlas lidu - hlas boží. Je-li spíše intelektuálně orientován, sejde se touž dobou s některým z nezávislých politologů, analytiků či poradců, od nichž odposlechne - a poté doslova opíše - štěpné formulace do svého komentáře.

A propos: ještě dříve, než se toto všechno stane, musí i komentátor, byť tomu není rád, maje tou dobou ještě půlnoc po včerejších zážitcích s politology nebo lidem obecným, navštívit ranní poradu svého listu. Tam se dozví, koho list v ten den míní napálit, nasolit, oholit, nadzdvihnout, poškádlit či prostě sprostě pozurážet. Tento "někdo" se pak stane tématem, o němž bude hovořeno v tavernách všech kategorií a o němž bude i podvečerní komentář. Je důležité vědět, že předmět zájmu pro ten který den málokdy pochází z hlavy editora, šéfredaktora či dokonce vydavatele listu. Tento předmět vzniká prazvláštním procesem, který by se chemicky dal popsat jako opak sublimace. Třeba desublimace. Jako když Magister Kelley v Císařově pekaři vytvářel v kufru nadzemskou bytost Sirael. Osoba určená k odstřelu je hmotná až až, jen její výskyt právě v ten který den ve všech listech a na všech obrazovkách zůstane zřejmě navždy tajemstvím, jež znají jen alchymisté, poradci a lobbingové agentury.

Nicméně: zpět k našemu samosoudci. Komentátor, navrátiv se více či méně kymácivým krokem do své redakce, jen zběžně zkoukne obtahy zítřejšího vydání, aby se ujistil, že téma dne je ve zpravodajství náležitě dodrženo. Pročte výsledky práce investigativců, aby v nich našel záchytné body pro svůj komentář, jehož názorovou orientaci má už dávno pevně v rukou a v hlavě. Pak sedne a píše. Nakonec vyřkne ortel.

Komentátor jest totiž redakční bytostí nad jiné nadanou privilejí vynášet rozsudky. Hodnotit. Nálepkovat. A předpovídat nicotnou budoucnost odsouzeného. A protože komentátor nepotřebuje pro své soudy porotu, natožpak obhájce, svědky a veřejnost, jeví se samosoudcem. Sám posoudí, sám odsoudí. Nepotřebuje k tomu ani žalovanou stranu. Ta se o sobě dočte zítra ráno v novinách. Jakož i veřejnost. A o nic menšího samosoudci a jeho šéfíkům nejde. Zpracovat čtenáře rozsudkem první instance, na nějž budou navazovat rozsudky instancí dalších. O nich vzápětí.

Kat

Obvykle jde o šéfredaktora, šéfkomentátora, vydavatele či jiného významného funkcionáře média, v němž se soud odehrává. Méně často, ale o to důrazněji a důvěryhodněji k této profesi přičichnou vážení externisté, kupříkladu analytici, nezávislí politologové či poradci. Ve vzácných případech, ale to už musí jít opravdu do tuhého, kdy oběť rozsudku vzdoruje často i několik sezón, do hry vstoupí hlava státu či jiný podobně důstojný stařec.

Úlohou kata je od věků, jak známo, kvalifikovaně a pokud možno jednou provždy stít hlavu odsouzenci. Děje se tak obyčejně po formálním zasedání soudu vyšší instance. Mívá to podobu polemického článku ideového odpůrce odsouzencova či konečně-pravdu-světu-vyjevujícího svědectví jeho ještě nedávného nejbližšího spolupracovníka. Obojího se - podobně jako v předchozím líčení - chopí šiky analytiků, komentátorů a jiných gramotných občanů a z jedné holé věty soudce druhé instance vyrobí na počkání tři tiskové strany. Čím je odsouzený odsouzen podruhé a neodvolatelně, a to je právě chvíle pro kata.

Kat je bytost vážená, vždy byla. Mívala honosnou rezidenci na kraji města, lidé jí nosili dobrovolné desátky a všelijak jí pochlebovali, dobře vědouce, že jednou též možná budou v katových rukou sčítat svoje hříchy. A při tom zůstalo po naše časy.

Kat, v našem slova smyslu jediný z houfce soudců všech hodností, barev a vyznání, smí odsouzenci přiznat též nějakou dobrou vlastnost. Třeba že v dětství pravidelně vynášel mamince odpadky. Nebo že zdravil paní učitelku. Teprve po tomto věru lidském entrée sečte kat všechny důvody, jež vedly soudce k ortelu a jeho k následnému stětí. Kdyby byla pravda jen setina toho, co naši komentátoři kdy o kom napsali, pak tento národ jako celek patří na galeje nebo na Sibiř.

Posledním slovem katovým bývá rozloučení. Avšak pozor: vždy "sbohem", nikdy "na shledanou". Po tomto aktu neměl by v optimálním případě odsouzenec již nikdy co pohledávat ve veřejném životě či na denním světle vůbec. Že tomu tak je málokdy, svědčí jednak o pramalé prozíravosti soudců a katů, ale též o úplatnosti hrobařů (viz níže). Většinou však zkrátka vše, čím tito dobří žurnalisté popsali své stránky, byly prostě nesmysly, čtenář to prokoukl a odsouzený se buď ze srdce zasmál, nebo to dal k soudu. Tentokrát opravdovému, na ochranu osobnosti. Dříve se půvabně staromilsky říkalo "nactiutrhání", ale smysl je týž.

Příklad pro dvě předchozí kapitolky, tentokrát opět ze stranického soudku. Jistý investigativec vyinvestigoval o jistém státním úředníkovi, že je členem jisté politické strany. Samosoudce se den na to ve spravedlivém rozezlení rozepsal na téma stranického ovlivňování státních úředníků ve výkonu jejich funkce. Jiný investigativec další den napsal, že příslušný úředník stranil ve výkonu své funkce jedné z firem, podléhající kontrole právě toho státního orgánu. Několik komentátorů na to reagovalo ve smyslu, že to už přestává všechno, neboť kromě politických mesaliancí se státní úředník dopouští též nepřípustných mesaliancí komerčního rázu. Asi netřeba dodávat, že ani pro jedno ani pro druhé tvrzení neměli řečení žurnalisté sebemenší důkaz, prostě proto, že nic z toho nebyla pravda. Inu, dotčený úředník napsal panu šéfredaktorovi, že jeho list lže jako když tiskne, což takto posoudil i úředníkův právní zástupce. Den na to visela v listu omluva, uvádějící aspoň první z obou tvrzení na pravou míru. O druhém se úředník už nechtěl přít, neboť to měl za ztrátu času, tedy mávl rukou. Tentokrát to proběhlo vcelku hladce.

Problém však zůstal: Novináři, kteří napsali tyto nepravdy, zůstali ve svých listech bez poskvrny na jméně i výplatní pásce. Což mohli a asi i měli pochopit jediným způsobem: tužte se dál, holenkové, tak se to mně, šéfredaktorovi, editorovi, vydavateli (či jinak zainteresované osobě či instituci) líbí. Však my ho (míněn úředník) nebo někoho jiného (viz ranní redakční porady) dostaneme příště. Těžko se pak divit, že média dvanáct let poté jen málokdo, kromě nich samotných, považuje za svobodná a demokratická.

Hrobař

Ne vždy se v popsaném koloběhu žurnalistických funkcí tato funkce vykytuje. Není ze své povahy příliš vděčná, výsledek její činnosti je nejistý, a hlavně ne každý se pro takovou funkci hodí.

Nejlepším hrobařem bývá komentátor sousedního či konkurenčního listu. Když se listu A podaří odsoudit a popravit nějakou osobu, uchopí se popraveného komentátor listu B a s odkazem na strašná odhalení listu A prohlásí popravenou osobu za nehodnou dalšího zájmu listu B. Jde-li v případě listu B o skutečnou konkurenci, a nikoli jen filiálku listu A z jednoho vydavatelství, pak je účinek násobný, protože zasáhne i tu čtenářskou většinu, která vůbec netuší, že list A a řekněme list C patří do jedněch rukou, a tedy pod jeden vliv. V takovém případě list B verifikuje zjištění a rozsudek listu A a list C pak může na svých stránkách s věcí zacházet jako s ověřenou u dvou na sobě nezávislých zdrojů.

Zde je třeba podotknout, že novinářský houfec je v našich zemích početně nevelký, a je tedy pravděpodobné, že téměř každý komentátor, který někdy prošel redakcí A, jednoho dne se ocitne v redakci B, neřku-li C. Tím vzniká nové, ještě silnější difamační zacyklení, které je hodno označení informační a personální incest. Připočteme-li novináře pracující v rádiích či televizích, kterých je zde rovněž jak do mariáše (navíc na rozdíl od svých píšících kolegů musejí mít alespoň elementární technické dovednosti, které z nich činí dvojnásob uzavřenou kastu), pak nutně dojdeme ke zjištění, že žádná informace, indiskrece, dezinformace či difamace zde nemůže vzniknout bez toho, aniž by nebyla rychlostí světla šířena všemi jen trochu významnějšími médii.

Problém nastává jen v řídkém případě, svrchu naznačeném, a to tehdy, když se popravená osoba domluví s komentátorem onoho konkurenčního listu B (a je lhostejno, jak mocný numismatický motiv sehraje motivační roli) a tento komentátor se popravené osoby zastane. V tu ránu je oheň na střeše a konkurenční boj v mediálním kurníku. Častěji než u tiskových médií stává se tento vzácný jev u médií elektronických, zejména televizí.

Nejlépe to uvidíme opět na příkladu: Jedna televize (X) označí jistou osobu za zločince a uvrhne ji na smetiště dějin. Konkurenční televize (Y) zprvu jen naznačí, že by to všechno nemuselo být tak prosté, jak se ze sdělení televize X jeví. V ten okamžik zachvátí televizi X panika: jak si někdo tak nehodný, jako televize Y, vůbec dovolí pochybovat o našich slovech! Načež opakovaně pomluví nejen dotyčnou osobu, ale pro jistotu též celé osazenstvo televize Y. Na to televize Y nemůže reagovat jinak, než že po sérii vzájemných výpadů dotčenou osobu u sebe zaměstná. Čímž jednou provždy vypovídá křehké příměří s televizí X a vyhlašuje válku o diváka a inzerci. Obyčejná nepodložená sprosťárna několika uražených ješitů z televize X má pak dopady v řádu miliard. Stalo se. A dobře jim tak, všem.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku