Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 8.8.2005
Svátek má Soběslav




  Výběr z vydání
 >ANALÝZA: Technaři měli právo vstupu, ale ne vjezdu aneb Proč za to všechno stejně může Gross
 >POLITIKA: Techno a konzerva
 >ÚVAHA: Ty naše nevinné bité dětičky
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Sin City
 >SPOLEČNOST: Havel se mýlí, když hájí technaře
 >MÉDIA: Vhodný Kolářův nástupce aneb Veřejnoprávní newspeakové Dada
 >PRÁVO: Bleskový soud nad spisovatelem J.B.
 >POLITICKÝ CIRKUS: Mráz přichází z Downing str. 10
 >FOTOREPORTÁŽ: Happening na Letné
 >MIMOCHODEM: Rodí se sloh
 >PSÍ PŘÍHODY: Fanynčin návrat
 >FEJETON: Láska až za hrob
 >MEJLEM: Dlouhé nože přec jen budou?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 5.)
 >PENÍZE.CZ: Půjčku půjčkou nesplácejte

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
8.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 5.)
Petr Žantovský

Čáryfuk nebo též Stavitel chrámu

Tato kategorie našeho novinářstva je velmi zvláštní a ne úplně nejčastější. Přitom vykazuje někdy až tragikomické rysy. Kouzelník Čáryfuk se vyznačuje tím, že ke svému životu a dílu nepotřebuje fakta, dokonce ani účelově vybraná či deformovaná. Je čirým fabulátorem. Vymýšlí si realitu a činí to buď z rozkoše tvoření, nebo - častěji - z pouhé lenosti se za fakty pídit. Je příznačné, že články či reportáže takového stavitele chrámu jsou mnohem zajímavější, poutavější, čtivější a záživnější, než všechny ostatní, které se cestou k recipientovi stačily byť jen drobítek umazat realitou.

Mívali jsme v tomto oboru mistry. Jaroslava Haška a jeho chovatelské a zvěrovědné poučky se v tomto směru dobraly až patafyzické geniality. Dnešní kreativci nemají ten smysl pro humor. Zpravidla polehávají někde v hotelu, hodně daleko od hlučícího davu, aby v přestálém kómatu mezi jedním a druhým deliriem tremens vymysleli novou reportáž "z místa činu". Zní to absurdně, ale česká země takové mistry nosila i v letech zcela nedávných. Konkrétně lze jmenovat zpravodaje jednoho týdeníku z dějiště revoluce v Rumunsku, jenž proslul zvláště poutavými popisy (neexistujícího) hromadného znásilňování školaček jednotkami Securitate, či zpravodaje jednoho deníku, který neobvykle detailně popisoval během války o Afghánistán dění v Kábulských ulicích, ačkoli dlel 60 kilometrů odsud. Řekli byste, že po takových provalech zmizí z povrchu zemského? Kdepak, zůstáváme v Čechách. Oba nejmenované mistry slova najdete na čelních příčkách žurnalistické hierarchie, kde platí za odborníky na slovo vzaté. Nakonec proč ne. Mezi slepými může i jednooký býti králem. Jen nás tito jednoocí (ti to naštěstí nečiní) ale ani ti slepí (kteří se nezmůžou ani na pořádnou pohádku) nesmějí poučovat o etice.

Podržtaška

Jeden z nejsmutnějších úkazů na mapě žurnalistického živočichopisu. Jejich svět lze charakterizovat stručně a decentně slovy básníka Gregoryho Corsa: "Poněvadž jsem ve svých názorech a ctěních závislý na hrdinech, jednám podle pravých pravd a bludů". Podržtaška byl až do konce roku 1989 víceméně prototypem českého novináře. Tehdy se též dalo říci Držhuba, vyšlo to skoro nastejno. Mezi Držhubou a Podržtaškou byl jen ten rozdíl, že Podržtaška držel hubu jaksi aktivněji, snaživěji. Proto se dopracovával funkcí, na rozdíl od řadových Držhubů, kteří v lepším případě v novinářské profesi přežívali, v horším, avšak důstojnějším (ne však častém) ji více či méně dobrovolně opouštěli.

Dnes Držhubové vymizeli, prostě proto, že zmizelo postředí, které je generovalo. Zůstali Podržtaškové. Nemylme se však: mnozí dnešní Podržtaškové vyrostli právě z tehdejších Držhubů, a v horším případě setrvali u svého podržtaškovství i přes průvan věků, neboť tato vlastnost je nedělitelnou součástí jejich osobnosti, a nikoli jen z nouze přijatou stylizací.

Správný Podržtaška za minulého režimu vedl stranickou či aspoň svazáckou buňku již na fakultě, kam se díky svým aktivitám toho druhu zpravidla dostal na první pokus. Též se ihned po absolutoriu dostal hned na první pokus do prestižního média, lze-li vůbec některé z tehdejších médií nazvat prestižním. V takto získané pozici postupoval dále, poučovav za pochodu národ o kvalitách socialistického soutěžení, důležitosti boje o zrno, významu přejímání sovětských zkušeností a nepřijatelnosti imprialismu v jakékoli jeho podobě. Převrat v listopadu 1989 uvítali tací jedinci zpravidla s trikolórou na klopě a akciemi domovského listu, velmi záhy zprivatizovaného stylem "kdo dřív přijde, ten víc mele", v šupleti.

Velice záhy pochopili všechny kvality kapitalismu a málem se slzou v oku vzpomněli, jak jim zlý socialismus bránil v rozletu. (Zde si, prosím, připomeňte stručně kapitolku Neomylní.)

Mnozí z těchto Podržtašků se stali opěvateli nového řádu, někteří z nich aspirovali na pozice tiskových mluvčích kapitalistických politických stran. Točili televizní seriály, v nichž léčili socialismem nemocný lid novou myšlenkou a perspektivou.

Těžko říci, v kterém přesně okamžiku se tento trend chování Podržtašků zlomil. Patrně tehdy, když noví pánové jevili málo zájmu o služby Podržtašků a někteří některým to dali pádně a nevybíravým způsobem najevo. To je však pro Podržtašku největší myslitelná potupa: Hleďte, chtěl jsem sloužit, jak nejlíp umím a jak jsem konec konců po léta zvyklý, a oni takhle! Najdu si jiné, jimž tu tašku podržím a kteří to náležitě ocení.

Stalo se. Ze zástupu Podržtašků se začaly odlupovat nejprve skupinky, pak celé roje, až nezbyl žádný. Všichni přeběhli tam, kde mohou držet tašku. Kde se to žádá a cení.

Je třeba říci, že podržtaškovství není jen ryze novinářskou úchylkou. Potkává i jiné profese, bohaté podnikatelské kruhy nevyjímaje. Takovou exemplární ukázku předvedl jeden znamenitý obchodník se sportem a jiným zbožím. Ještě před pár týdny (přesně do voleb) byl přítelem předsedy Y. Den po volbách o témž prohlásil, že je trubec, domýšlivec, ňouma a muž bez budoucnosti. Načež začal adorovat předsedu Z. Co byste neřekli: předseda Z přece vyhrál ty volby, jaká náhodička!

Ratlík

Jedná se o vyslovený folklór mezi žurnalisty. Už o něm byla svrchu zmínka, proto jen stručně.

Touha průměrného novináře státi se "hlídacím psem", tedy bytostí váženou a obávanou, nabývá často podob natolik komických, že místo hlídacího hafana před očima panáčkuje vyhublý ratlík.

Je takový jeden český multiodborník, který se případ od případu podepisuje pod své články profesí "rusista", "historik", "teolog", "filosof", "politolog". Na některou z těchto věd údajně získal na jakési fakultě docenturu. Inu, v Čechách je možné všelicos.

Nu a tento renesanční myslitel se tu a tam projeví v tisku se svým názorem: vždy na téma, které právě "frčí". Jednou to byla opoziční smlouva, jindy televizní stávka, jindy spor o postavení církví, ještě jindy spor o Sudety. Aniž byste znali jméno tohoto znamenitého autora, vždy jej poznáte podle jeho textu. Nahromadí desítky prázdných frází, zabalí to do floskulí o morálce a pravdě, je-li už opravdu nutno přinést aspoň jeden věcný argument, ocituje jej z textu, který do týchž novin napsal jiný ratlík předevčírem, a to celé zakončí napřaženým ukazovákem, směřujícím k někomu, koho označí za společného veřejného nepřítele. Nejen že tvorba tohoto a mnoha jemu podobných psavců připomíná likvidační žurnalistiku třídního boje 50.let minulého století, ona je ve své podstatě už tak hloupá, že ji neberou vážně ani ti, jimž se chce vlichotit. A jsou to třeba nepřátelé oposmlouvy, třeba příznivci televizních stávkujících, třeba církevní tatíci, třeba zastánci předání Sudet hochům v podkolenkách. Ale přece jen to jsou osobnosti, bez nichž by tato témata nikdy nevznikla a nenabyla takové mediální odezvy. Jak si však osobnost, byť z opačného tábora, může vážit ratlíka, byť lísajícího se k vlastní vlajce?

Novinářský komplex ratlíka je jen prodlouženým průmětem komplexu méněcennosti. Nebezpečný je jen v tom ohledu, že vlastními mindráky obtěžujeme obvykle jen sebe a své nejbližší, novinářskými mindráky zhusta obtěžujeme půl národa.

Novinář

Takto prostě nazýváme člověka, který ví, co profese obnáší. Nepotřebuje přívlastky "dobrý" či "špatný". Je to stejné jako s muzikantem, sklářem či třeba biatlonistou. Buď jím jste, a pak tu práci děláte dobře, protože víte, že je v ní hodně potu a krve, a pak teprve trocha uspokojení, nebo ji děláte mizerně, protože vám jen dělá dobře oslňovat publikum vlastnoručně vyluzovaným hlukem, nakřivo vyfoukanou sklenicí nebo pivními řečmi po prohraném závodě.

Novinář není člověk, který píše do novin, o tom bylo hodně napsáno výše. Novinář je ten, kdo je natolik otevřený a nezaujatý, aby dokázal věci a jevy uchopit, srovnat a podat v maximálně možné míře objektivity. Objektivita objektivně neexistuje. Lze se jí blížit, ale nelze na ni rezignovat, to by měl být první a možná jediný zákon každého novináře.

Chodí po českých zemích hodně takových, kteří dokážou napsat reportáž, kterou čtete se zatajeným dechem, prožíváte osudy postav v ní figurujících, jsou vám sympatické nebo protivné, ale díky novinářově podání máte blíže k pochopení důvodu jejich činů a obtíží jejich postavení či situací.

Jsou komentátoři, kteří uchopí předmět zájmu ze všech stran, obrábí jej, podrobují kritické analýze všemi možnými úhly pohledu, navršují argumentaci pro a proti. Nedávají návod. Třeba sdělí svůj názor, na to má komentátor svaté právo, ale až poté, kdy jej podloží výkladem možností.

Jsou specialisté na interview, v některých případech dokonce velmi mladí, ale obdaření zvláštním talentem pro vcítění se do zpovídaného, jistou empatií (což nemusí nutně znamenat sympatii, ani by to nebylo dobře). Jsou natolik zodpovědní, že přicházejí k interview dokonale zásobeni věcnými daty, připraveni, vzděláni v tématech, o nichž chtějí vést řeč, nebo o nichž předpokládají, že by řeč mohla být vedena z iniciativy zpovídaného. Jsou nepředpojatí a neutrální v postoji k druhé straně. Nepřicházejí s kanónem na vrabce a v plné zbroji, protože vědí, že při interview s vlídností nejdál dojdeš, nejvíc se dovíš.

Možná jste si po přečtení těchto charakteristik dosadili ze své zkušenosti nějaká "svoje" jména. A možná, že jsou to jiná jména, než jaká mám právě teď na mysli já. Pokud ano, pak je to s českou žurnalistikou lepší, než by se na první pohled zdálo.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku