Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 4.8.2005
Svátek má Dominik




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Paroubkův vlastní gól do sítě populismu
 >DOKUMENT: Stanovisko ČHV k průběhu a důsledkům CzechTeku 2005
 >DLOUHÁ CESTA 8: Z Darwinu do Alice
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zmatek kolem nealkoholického vína
 >NÁZOR: Přesná analýza debaty kolem CzechTeku
 >NÁZOR: Astone, je mi smutno!
 >PRÁVO: Strangulace
 >POLITICKÝ CIRKUS: Stéblo naděje
 >POLITIKA: Nebezpečná premiérova dovolená
 >EKOLOGIE: Atomový pesimismus - Hnutí Duha neargumentuje férově
 >PSÍ PŘÍHODY: Ondřeji, lehni!
 >HISTORIE: Eurooptimismus v 15. století
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Co oči nevidí
 >PRAHA: Zátopková, dikobraz i želvička
 >PENÍZE.CZ: Stavební spořitelny (ne)půjčují i podle věku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Pražský chodec  
 
4.8. PRAHA: Zátopková, dikobraz i želvička
Jiří Wagner

Znovu jsem se vypravil do pražské Zoo. Během každého víkendu totiž přibude v zahradě nějaká nová atrakce a nebylo tomu jinak ani tuto sobotu, kdy bylo na programu slavnostní otevření restaurace Gaston, výběhu pro dikobrazy a křest malé želvy pardálí.

Restaurace byla otevřena na místě té původní, zničené před třemi lety při povodni. Tehdy se jmenovala Koliba, dnes se jmenuje po jednom z nejslavnějších zvířat pražské zoo - lachtanu Gastonovi, který při povodni doplaval až do Berlína, kde se jej teprve podařilo odchytit, ale bohužel při převozu zpátky uhynul na následky vyčerpání. Ředitel zoologické zahrady Fejk říkal, že byl zaplaven žádostmi o postavení alespoň malého památníčku mrtvému lachtanovi, nicméně nejen podle jeho názoru je pojmenování samoobslužné restaurace po Gastonovi mnohem lepší připomínkou tohoto miláčka dětí.

Hned naproti restauraci, vedle pavilonu Sečuán, byl vybudován menší výběh s tekoucí vodou pro dikobraza srstnatonosého. Samce mohli návštěvníci na krátkou chvilku spatřit - jde totiž o poměrně plaché zvíře a po vypuštění z přepravní bedny se zřejmě polekal a ihned se schoval do úkrytu. Zájem o něj tedy brzy opadl, protože jsme byli ujištěni, že jako starý ustrašenec se do večera neukáže. Zajímavá byla ovšem informace z úst paní Anděrové, jež vyvrátila pověru, že dikobrazi vystřelují v obraně své ostny: Když se dikobraz cítí ohrožen, brání se dupotem jako docela obyčejný králík. Pokud protivníka nezastraší, otočí se k němu zády, ostny naježí a začne jimi chřestit, a jestliže ani to nepomůže, rychle se k nepříteli pozpátku rozeběhne - a zde je původ oné pověry: Jeho ostny nejsou nijak zvlášť pevně přichyceny a pokud se zvířeti zabodnou třeba do čumáku, velmi snadno se uvolní a běžný pozorovatel získá dojem, že je dikobraz vystřelil. Mimochodem, ještě jedna informace byla zajímavá: celý výběh je podložen ocelovým pletivem, protože dikobrazi by se mohli podhrabat a docela (s)prostě zdrhnout.

Na sobotní slavnost byla pozvána jedna významná žena - Dana Zátopková, česká oštěpařka, manželka běžce-vytrvalce Emila Zátopka. Nesmírně čiperná a veselá drobná dáma, o níž by člověk nevěřil, že se zanedlouho dožije 83 let. Vyprávěla o zvířatech, a to o svých i o těch v zoo, bydlí totiž nedaleko, takže se s některými uprchlíky setkala osobně, když ji přišli či přiletěli "navštívit". Kromě slavnostního přestřižení pásky byla paní Zátopková v zoo ještě za dalším účelem - pokřtila maličkou želvičku pardálí. Mládě, první vylíhnuté ve zdejší zoo, se jí vešlo do dlaně - v dospělosti ale bude jeho krunýř měřit zhruba půl metru!

Slavnost skončila a já se dal ještě do řeči s paní Anděrovou. Když jsem se minulou sobotu plahočil až do severozápadního cípu zahrady za tygry, napadlo mě zeptat se, kolik tady vlastně všechny cesty měří - odpověď zněla, že asi deset kilometrů. Při oné sobotní vycházce jsem si pomyslel, že v zahradě by se dala uspořádat obdoba pochodu na trase Praha-Prčice. Děti se svými rodiči by procházely určitou trasu, na kontrolních místech by dostávaly razítka a u východu by pak mohly být odměněny botičkou nebo něčím podobným s motivem zvířátka. K mému údivu můj nápad paní Anděrová přivítala, prý by to šlo zorganizovat velmi snadno a v mimosezónním období by to mohl být tahák.

No vida! Jen škoda, že tu trasu nemohu absolvovat se svou maličkou dceruškou. S takovým nápadem by mě asi odkázala do patřičných mezí, se svým snoubencem si dokáže najít mnohem zajímavější, třebaže taky vyčerpávající zábavu...




Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku