Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 9.8.2005
Svátek má Roman




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Pan Euro a jeho smrt
 >DLOUHÁ CESTA 9: Z pouště pryč k opačnému břehu
 >SPOLEČNOST: Média s rebely ruku v ruce
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Je to pravda? Není to pravda?
 >SPOLEČNOST: Bijte děti, kopejte policisty
 >SVĚT: Hanoi Jane zase útočí
 >SPOLEČNOST: Kauza „Rudá ústavní“
 >POLITICKÝ CIRKUS: Hrstka věrných vzdoruje lítici opozice
 >SPOLEČNOST: Kde končí svoboda a začíná úpadek
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Co policajt nesmí
 >PSÍ PŘÍHODY: Je to pravda? Není to pravda?
 >ARCHITEKTURA: Půdou a sklepem projedete bez nebezpečí aneb Znovu paternostery
 >NÁZOR: Vážený pane premiére...
 >ESEJ: O zabíjení kaprů
 >PENÍZE.CZ: Exekuce bez legrace

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
9.8. ESEJ: O zabíjení kaprů
Lubor Dufek

Příroda nedělá chyby. Správný a špatný jsou lidské kategorie.
C.G. Jung

O vánocích jsme si to vyzkoušeli. Člověk z města neumí pořádně zabít kapra. Dost je takových, kteří si ho nechají zabít od prodavače. Jsou i tací, kteří kapra z útlocitu nechtějí. Poetický zvyk pouštět kapra do řeky či do rybníka vznikl taky z podivného útlocitu. Možná jste si vzpomněli, jak prezident USA vysvobozuje od zabití jednu krůtu. Jen prosím, žádné další asociace.

To je tím, že nežijem na venkově. Venkovští, tedy ti, co mají hospodářské zvířectvo, asi nechodí pouštět kapra do vody. Tam patří k životu, že člověk musí zabít králíka, husu, slepici, prase, aby se najedl. Tam asi nebude problém zabít kapra. Když si koupíte v krámě kuře, kterému byste nikdy neublížili, natož je zabili, dáváte tím pokyn lidem na slepičích jatkách, aby zabili další. Je to v podstatě stejné, jako byste je zabili sami. Ne-li horší: tam se zabíjí na běžícím pásu. Jestliže tedy máme zabít kapra nebo králíka, musíme v nich vidět jídlo. Nesmíme je litovat. To by nemohli umřít, říká se na venkově. A je to logické: když budete litovat kapra, kterého máte zabít, klepnete. ho tak málo, že vám spadne na zem a bude po ní rejdit

Moje matka, původem z města, pěstovala po válce z nedostatku masa ve sklepě venkovského domku, kde se řízením osudu na čas ocitla, slepice a kohouta. Toho jednou podřízla jen napůl a on jí běhal po sklepě s nožem v krku.

Někteří právě z útlocitu či z jiných ušlechtilých pohnutek nejedí maso. Prý je to barbarství, zabíjet, abychom se najedli. Ale v přírodě to jinak nejde. Tak vznikla nebo tak ji Bůh stvořil a jinak to nemohlo být. Je snad příroda špatná? Bez zabíjení jiných zvířat by existovali jenom býložravci a ti by se tak přemnožili, že by neměli co žrát a vymřeli by. Takže by neexistoval ani člověk.

O dávání a přijímání, aneb mít a nemít; a taky trochu o štěstí

Neučím vás dávání, ale přijímání; neučím vás odříkání, ale naplnění;
neučím vás, abyste něco poskytovali, ale abyste s úsměvem na rtech porozuměli.
Chalíl Džibrán

Taky se vám stává, že pro někoho něco rádi uděláte a on se vám snaží nějak revanšovat, jen aby se necítil zavázán? A vy jste tou odplatou připraveni o radost z dávání. Zdá se, že člověk je ustrojen tak, že potřebuje víc dávat, než přijímat. Zní to podivně a neočekávaně, ale asi to tak bude. Moc lidí to bohužel neví a nedělá. A nevědí, že by měli umožnit druhým radost z dávání.

Vemte si třeba lásku: každý, kdo skutečně miluje, chce dávat víc, než přijímá. A přesně to tak sladce rozdírá srdce a přesně v tom je začátek konce. Ve vztahu většinou ženy dávají víc než muži. Snad proto, že jsou citlivější, možná proto, že jsou svým založením a rolí více orientovány na rodinu. Ale v tom se skrývá zrada: jsou tím pádem krátkozraké a sobecké. Ne, nespletl jsem se: ony myslí jen na svou potřebu dávat, ne na mužovu; v podstatě na uplatnění svých citů. A muži zase brzy dávat zapomenou. Zapomenou, jak je těšilo nosit ženě květiny, obletovat ji, získávat si ji. A proč ji taky získávat, když ona jim svou lásku dává tak jako tak a nic od nich nechce. Nakonec muž ani lásku své ženy nepřijímá, obtěžuje ho, protože sám žádnou nedává. A přitom i muž potřebuje dávat a být přijímán. Koneckonců je tak anatomicky i fyziologicky ustrojen.

Jak je potřeba dávat a brát propojená, je názorně vidět na aktu. Muž si ženu bere, ale sám přitom potřebuje být přijat. Potřebuje však také, aby se mu žena dala, jinak příliš neuspěje (braní násilím je zcela jiná kapitola). Jak mnozí muži vědí, s ženským odevzdáním to není jednoduché. Jestliže muž myslí jen na sebe a ne na ženu, neumožní jí, aby se skutečně odevzdala. Muži se to musí učit; někdo víc, někdo míň. Ideálně muž umožní ženě, aby dala a dostala všechno, co může; aby prožila tolik vrcholů, kolik je v jejích silách. Ale asi jen málo mužů ví, že i oni jedině tak dosáhnou skutečného sexuálního štěstí. Mnohé ženy ani nevědí, že mohou prožít více vrcholů v jednom aktu. Některé neprožívají ani jeden.

A tak se často stává, že neuspokojeny jsou obě strany. Pak se ovšem snadno najde jiný muž nebo jiná žena, kteří chtějí dávat i přijímat - nebo se aspoň tak tváří. A to všechno proto, že nerespektujeme prostý fakt, že člověk potřebuje dávat a potřebuje, aby to od něho někdo chtěl, přijímal.

Jestliže muž zapomněl dávat, můžete a musíte ho k tomu přimět, ve svém i v jeho zájmu. Ale není to lehké. Musíte to udělat tak, aby si vás znovu a znovu musel získávat. Musíte své city krotit a hlavně nedávat mu víc, než on vám, jinak mu to znemožníte a vztah nebude fungovat. A musíte si to neustále hlídat. Vyplatí se to; jiná možnost ani není. Kdy muž pro ženu udělá všechno a dá jí všechno? Když ji chce získat nebo když má pocit, že by ji mohl ztratit.

Řeknete možná, že láska je cit ideální a v ní se nedá, nemůže a ani nesmí kalkulovat. Ale to je hluboký omyl, na který už doplatily nedohledné zástupy zejména žen. Zajímavé je, že při navazování vztahu umí velmi dobře kalkulovat každý (raději bych napsal každá), aby si získal(a) toho, o koho stojí. Ale jen málokdo, když jde o jeho udržení. Tam už totiž nejsou věci tak jasné a přehledné. Řeknu vám důvěrně, že psát tyhle řádky je sysifovská práce. Ženy na to třeba i kývnou, jako že je to možná pravda, ale stejně nic na svém chování k mužům nezmění ... Rád bych se mýlil.

Potkal jsem před časem kamarádku své ženy. Šla proti mě se svým tehdy budoucím mužem. Jeho jsem neznal. Už z dálky jsem se na ni usmíval, nadechl jsem se k pozdravu - a zase vydechl. Prošla kolem mne, jako bych byl vzduch. Jen aby si ten její probůh něco nepomyslel. Nebyla krátkozraká, viděla dobře. Přesný opak měla udělat. Zastavit se se mnou, prohodit pár slov. Přinutit svého milého, aby si jí víc všímal.

A. de Saint Exupéry mluví o prstenu nesmírné ceny, který člověk nosí denně na prstě a jehož cenu už ani nevnímá. Ale běda, když ho někam založí. Začne bědovat a hned si jeho hodnotu uvědomí. Když ho najde, opět ho navlékne na prst - a za pár dní už o něm zase neví. Žena je ten prsten a musí to udělat tak, aby si muž každý den uvědomoval její cenu. Snadné je to, když je žena o dvacet let mladší. Ne-li, musí se víc snažit.

Víte, co by se bývalo stalo se Šahrazádou, přestože byla mladá a krásná, kdyby nevyprávěla své pohádky po tisíc a jednu noc králi Šahrijárovi, který měl, na co a na kterou si vzpomněl? Samozřejmě: to, že si zachovala život a získala jeho lásku, bylo tím, že jich tolik znala. Ale hlavně tím, že mu dávala z toho, co měla, chytře a opatrně: po kouskách.

Maupassant má povídku s názvem Vyplétačka. Byla to dívenka kočující se svou rodinou, která se živila vyplétáním židlí. Sama chudá jak kostelní myš dala jednou lékárníkovu chlapci, kterého někdo ošidil, všechny své ušetřené peníze jako náhradu: aby nebyl smutný. A pojala k němu velikou náklonnost. Pak rok co rok, když přijeli do toho městečka, nosila mu všechny své úspory. On si je bral. A ona ho milovala velikou láskou po celý svůj život a odkázala mu všechen svůj ubohý majeteček. On, zazobaný lékárník, ač se za ni styděl, si jej s jistými rozpaky vzal .

Pokud se týká lásky mužů, úspěšné jsou ženy velmi žádoucí a přitom vypočítavé, neboť ony dovedou muže přinutit, aby dávali. Muži jsou kvůli nim schopni opustit své rodiny, obětovat všechen svůj majetek i čest, jako kupříkladu Egypťan Sinuhet. Ty ženy asi nejsou šťastné; jsou schopny brát a ne podle ženské přirozenosti a potřeby dávat. Jsou citově invalidní. Možná zde je i vysvětlení pověstného dobrého srdce prostitutek: vyrovnávají absenci dávání ve vztahu. Aby nebyla mýlka: ony se nedávají, ale prodávají.

Já tu nechci doporučovat ženám citovou invaliditu ani manželskou či mileneckou prostituci. Ale nestojí za to, se od těch nešťastnic něčemu přiučit? Neboť ony jsou schopny vyvolat velikou lásku - nebo alespoň velikou touhu. Církevní zákaz předmanželského sexu, ač původně sledoval něco naprosto jiného, a těžko pochopit, co vlastně sleduje dnes, měl něco do sebe. Činil ženy velice žádoucími; bohužel jen do svatby.

Uvažoval jsem také, proč chodí do kostela tolik starých žen a koneckonců víc žen než mužů. Myslím, že je to hlavně proto, že mnohé chtějí dávat svou lásku, ale nikdo o ni nestojí. Jenom Kristus, a to o jakkoliv veliké množství.

V televizním pořadu Bakaláři bylo kdysi vyhlášeno téma: Můj nejšťastnější den. Přestože to bylo za hlubokého socialismu, kupodivu autoři prezentovaných námětů, ale i mnoha dalších dopisů se jednoznačně shodli: jejich nejšťastnějším dnem byl den, kdy pro někoho zcela cizího něco nezištně udělali, když někomu pomohli v nouzi. Člověk, jak se zdá, nejvíc ze všeho potřebuje být prospěšný druhým, a to je věc nadmíru potěšitelná. Škoda jenom, že to tak málo lidí ví.

Když byly mé děti malé, slýchal jsem od rodičů jejich vrstevníků úvahy, jak vychovávat děti. Mají se o své věci dělit nebo si je chránit? Svět je zlý, říkají rodiče, a tak musíme vychovat své děti k tomu, aby se naučily používat loktů, nenechaly se odbýt, ošidit, okrást, aby si uměly vydobýt svůj prospěch, své místo na slunci. Takzvaný dobrý člověk je hlupák, který každému naletí a jehož každý oškube. Tak připravují svět morálních invalidů a vlčí společnosti.

Dnes nemám pochyb: Když mé dítě nebo kdokoliv jiný z mých blízkých dá něco z toho, co má, ten obdarovaný bude bohatší, ale ještě víc ten, kdo něco dal. Bohatší budou všichni. Tak jednoduché jsou to počty. To samozřejmě neplatí jen o věcech. Své děti jsem to záměrně učil. Když mi nabídly bonbón, vždycky jsem si vzal, i když o ně nestojím. Když svým dětem budete jen dávat a nebudete od nich nic chtít, nic přijímat (pochopitelně nejen bonbóny), děti si na to zvyknou a budou všechno považovat za samozřejmost. Nakonec to dopadne tak, že si vezmou váš dům, vaše auto, váš důchod a vy nikdy nepochopíte ten nevděk. Vždyť jste jim vždycky všechno dali. Sami jste je to naučili. Mám mezi svými nejbližšími několik takových, kteří jsou ochotni pro druhé, třeba i cizí, udělat opravdu hodně. Vlastně teď, když to píšu, mi dochází, že žiju mezi boháči.

Pan profesor Matějček uvažuje o vděčnosti za dary osudu, které jsme si třeba nezasloužili nebo obdrželi vzdor svým velkým prohřeškům a které si kompenzujeme vděčností Bohu, dobročinností apod. Chceme-li umožnit svým bližním radost z dávání a nechceme-li jim ji kazit odplatou, raději bych řekl revanšem, můžeme obdarovat někoho dalšího. Když ten to udělá taky tak, budeme bohatší všichni.


Další články tohoto autora:
Lubor Dufek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku