Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 2.8.2005
Svátek má Gustav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Paroubek změnil vizáž z buldozera na mlátičku
 >USA: Hollywood a posuny tamějšího ideologického vkusu
 >POLITIKA: Pěstujme si české kapitalisty
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Moje dámy jsou na dovolené
 >EKOLOGIE: Rovnější mezi rovnými
 >GLOSA: Nemám rád CzechTek, ale...
 >POLITICKÝ CIRKUS: Případ uprchlého podnikatele
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Tři skandály okolo CzechTeku
 >MÉDIA: Tiskoviny v Británii a terorismus
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Zastřelený Brazilec a vražedkyně z Grazu
 >PSÍ PŘÍHODY: Žádné ponocování!
 >ARCHITEKTURA: Kovový záchod na Karláku - nádhera, která už není
 >SVĚT: Jaké jsou jazyky východních národů?
 >ESEJ: O svobodě
 >PENÍZE.CZ: Virtuální karty. To se to pak na internetu platí.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
2.8. Z MÉHO PODKROVÍ: Zastřelený Brazilec a vražedkyně z Grazu
Albert Salický

Komentátor Jura-P mne zde jednou označil za specialistu na otevírání Pandořiných schránek. Tak tady je, kamaráde, další. O tématech uvedených v titulku se není třeba rozepisovat, k zastřelenému se trefně vyjádřil už sám Aston. Také o ženě, která sekerou zabila své dva syny (15 a 18), aby je ušetřila života v dnešním hnusném světě, se psalo dost. Kromě toho před pár dny zemřela v Německu po porodu jehovistka, protože odmítla transfuzi. Kteréžto události mě přivedly k následující provokativní úvaze.

Jedná se o otázku definice člověka a z ní vyplývající práva a povinnosti. Že definici nemáme, to je každému jasné. A že bychom ji potřebovali, to asi také. Jenomže zatímco motorová vozidla se dělí na jednostopá a dvoustopá, motory na benzínové a diesely, televize na veřejnoprávní a soukromou a letadla na vrtulová a proudová, z čehož obvykle plynou různá práva a povinnosti, člověk je prostě člověk a tím to hasne.

Použil jsem záměrně protiklad vrtulových a proudových letadel, protože i tento zdánlivě jasný rozdíl je v podstatě jen plynulým přechodem. Dvouproudový motor moderních dopravních letadel je, velmi laicky řečeno, v podstatě zakuklený kříženec s pohonem turbovrtulovým. Každá definice pokulhává. Přesto je taková kategorizace alespoň omezeně použitelná, například v oblasti zákonů a předpisů.

Galileovská revoluce ve vědě přinesla jednu zásadní změnu. Padl do té doby používaný statický popis či definice: kůň je velké čtyřnohé zvíře. Tyto definice byly stanoveny vědci v moudrých rozpravách. Galileo jim ovšem podtrhl židli a nahradil dosavadní strnulost popisem pomocí procesů. A čím víc je výsledek procesu předvídatelnější, tím je popis vědecky přesnější. Takže kdo správně předpoví výsledek nějakého nového experimentu, ten tomu asi dobře rozumí a může být překonán pouze někým, kdo to předpoví ještě přesněji. Známá poučka o tom, že teorii lze vyvrátit pouze lepší teorií.

Popis či definice člověka se však od dob, kdy kdosi předhodil Platónovi oškubanou slepici (protože mistr definoval člověka zcela v duchu doby jako lysého dvojnožce), prakticky nevyvinul. Takže my, velcí humanisté (i toto slovo je tím pádem jen blábol), člověka vidíme jako vrchol tvorstva, měřítko všeho a musíme ho tedy samozřejmě chránit a hýčkat, aniž bychom dokázali přesvědčivě vysvětlit, o kom to mluvíme. A protože v mé již několikrát propagované knize je skoro všechno, dá se tam najít i následující pasáž:

Středem všeho je prý člověk. Jen aby neonemocněl. Nezranil se. Nekouřil. A nepil. Nejezdil rychle autem. Nedostal ránu elektřinou. Nesnědl něco zkaženého. Nepřišel na špatné myšlenky, nemusel se dívat na něco ošklivého. Takhle se tedy hygienici, politici, umělci, chirurgové, vojáci, kněží, policisté a tisíce dalších starají o odstranění nejrůznějších rizik a negativních aspektů života okolo nás. Pak jdou domů s pocitem dobře vykonané práce a nechají vyčerpaného a deprimovaného jedince si ten život „opravdu užít“.

Kdo ale tedy je člověk a kdo není? Koho máme brát za svého a koho ne? Ten zastřelený Brazilec je samozřejmě jen okrajová figurka, další horký kandidát na Darwin Awards, což je cena, udělovaná člověku, který opustí tento svět tím nejpitomějším způsobem. Když v Londýně bouchají bomby a snědý hoch v těžkém kabátě (v červenci) utíká před policií, kdo by ho litoval, kdo ho vezme za svého? Jeho rodina může ječet jak chce, nakonec z toho vytříská velké peníze. A ostatní ho budou nominovat na uvedenou cenu. Protože policie nejen že jednala správně, ale měla i tolik zdravého rozumu, že odmítla do budoucna z použité procedury slevit.

Existuje čínská moudrost, která se mi velice líbí a často ji připomínám, například svým dětem v souvislosti se školou. Jde o to, že když jdeš kolem sousedova záhonu jahod, nesmíš si zavazovat tkaničku u bot (protože je mnohem snažší se podezření vyhnout, než je pak vyvracet). Dodám další oblíbený citát, heslo literárního kapitána Blooda: praemonitus, praemunitus. Pro čtenáře moderního vzdělání: včas informován, včas vyzbrojen. A třetí citát je ze Šimka a Grossmana: Jenom blbec v bouřce utíka. Čest jeho památce! A nebo jak psal už kolega Hašek ve Švejkovi: Jestli někde někoho zabijou, dobře mu tak, proč je trouba tak neopatrný, že se dá zabít (samozřejmě v 2. kapitole).

Případ štýrskohradecké vražedkyně je ovšem mnohem horší. Ta ženská svého činu vůbec nelituje, pročež ji promptně označili za duševně nemocnou. To prý ostatně byla už předtím. Tak jak je to? Ona byla na svobodě, pak zabila dva zdravé kluky a teď stráví zbytek života na náklady daňových poplatníků v příjemném sanatoriu? Duševně nemocní jsou jasně pozitivně diskriminovaní. Nám, kteří si zachováváme ještě zbytky příčetnosti, by to tahhle prostě nemohlo projít.

Když jí náš svět tak vadí, proč ho kráva blbá neopustila sama? Nicméně nestalo se tak, ona použila, jak by se dnes politicky korektně řeklo, nestandardní řešení, a protože jsme humanisté, nemůžeme ji ani poslat na šibenici. A ta druhá, jehovistka, co po sobě v Německu nechala sirotka a těžce traumatizovaný tým lékařů a sester, není o nic lepší, akorát že už nebude lidi nic stát.

O tom, kdo je člověk a kdo není, psala samozřejmě už spousta autorů SF. Tak dostal například robot No. 5 na konci stejnojmenného filmu americké občanství, nemluvě o různých alienech. To jsou jen hříčky, ale zkusme to vzít na chvíli vážně. Zformulujte si sami pro sebe jakoukoliv definici člověka. Ne statickou, nežijeme před Galileem. Definici, která člověka popisuje v procesech a vztazích. Nezapomeňte do vašeho pojetí člověčenství zahrnout alespoň ty nejzákladnější práva a povinnosti, bez kterých bychom vůbec nemohli společně žít.

A pak se sami sebe zeptejte, jestli je podle vaší (zcela osobní a v podstatě opravdu jakékoliv) definice člověkem sebevražedný terorista, sekernice z Grazu nebo ta jehovistka. Potom tím samým filtrem prožeňte siamská dvojčata, plod v počátku těhotenství, pacienty v dlouhodobém komatu (viz Teri Schiavo), katolické duchovní a jeptišky, autisty a schizofreniky, aktivisty držící hladovku, a na druhé straně třeba šimpanzy a orangutany, kteří komunikují pomocí desítek slov.

Zjistíte, že to nejde a že dostanete výsledek podobně zmatený jako je tento článek. A až se v novinách dočtete, jak v Nigeru umírají desetitisíce lidí hladem, a o pár stránek dále vám někdo podá nadšenou zprávu o úspěšném oddělení siamských dvojčat, tak v klidu dopijte kávu, pak jděte do koupelny, podívejte se do zrcadla a řekněte si, no, já nevím jak ti ostatní, ale já nejspíš ano... A budete mít člověka definovaného. Konečně, každý je v první řadě svým vlastním bližním.

Salzburg, srpen 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku