Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 6.8.2005
Svátek má Oldřiška




  Výběr z vydání
 >ANALÝZA: Technaři měli právo vstupu, ale ne vjezdu aneb Proč za to všechno stejně může Gross
 >POLITIKA: Paroubek skončil
 >EVROPA: Populismus a nacionalismus vs. globalismus
 >NÁZOR: Milý Astone, co píšeš, podepisuji
 >POLITICKÝ CIRKUS: Jsme tu. Zn.: Všichni
 >MOBY DICK: Ambrožovo zmanagoření
 >SPOLEČNOST: Nemoci státní moci
 >NÁZOR: CzechTek 2005 a Santa Claus
 >BODYPAINTING: Opět ta krásná ženská těla
 >POVÍDKA: Ubohé jistoty
 >CHTIP: Z pamětí ošklivého chlapce
 >ESEJ: O emocích
 >ZOO PRAHA: Do zoo i v noci
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Letos už 200 000 návštěvníků!
 >EKONOMIKA: Červenec ve znamení růstu, co dál

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
6.8. POVÍDKA: Ubohé jistoty
Marek Dobrý

Držím ho za ruku a cítím se zároveň volná a zároveň v nebezpečí. Jsem vinna a vím to. Co může být horší než zkoušet lhát sama sobě? Ten chlapec vedle mě je jako prášek na bolest. Na chvíli mi pomůže zapomenout, ale nic k němu necítím, dlouhodobě mi nepomůže a navíc si vedle něho připadám pouze jako další z řady. Beze vší pochybnosti je to muž, jakého jsem si představovala při onanii, když mi bylo šestnáct. Svaly trhající upnuté tričko, upravené vlasy tak dokonale ošetřené, že by s nimi nepohnula ani rána pěstí, při úsměvu vykukují ven zuby jak mléko a má ruka už nedočkavě zrychlovala a fantazie byla rajcovnější každým zakroužením. Teď ho tu však mám vedle sebe. Načinčaného a uvolněného. Jeho slova jsou jak píchnutý míč a já vím, že to lepší mám doma. Představa je vždy lepší než skutečnost. Představa totiž, na rozdíl od skutečnosti, nemívá chyby.

Ale ať mi nikdo neříká, že je to má chyba, má slabost. On je ten, kdo sedí u televize a nevěnuje mi pozornost, když to potřebuji. To on říká jdeme spát v době, kdy se mi hlavou nesou slastné myšlenky. Ten jeho projev osobnosti při večeři, to mlaskání a krkání mi rvalo uši snad milionkrát. Myslím, že už i proto jsem odběhla k jiné zkušenosti.

Ten seladon, kterého držím za ruku, je pro mne jako dovolená v tropických krajinách, kde je celý rok teplo. Je to krásné občas tam utéci, ale pro život jsou lepší subtropy. Můj manžel je pestrost. Jednou ho nenávidím, druhý den mě obejme a je na mě hodný. Koupí drahou večeři a chová se nanejvíc džentlmensky. Každý ale musíme občas na dovolenou.

Jak dlouho už se ospravedlňuji? Jak dlouho už hledám důvody pro svou vinu? Každým dnem s tímto božským uspokojovačem ženských tužeb. Je to jako kdybych odcházela od manžela do bordelu. Jenomže já potřebuji především psychickou změnu. Sex je k dobru, ale je to jako onen příměr, co jsem četla v jedné knize: Manžel je jako vědec a milenec jako umělec. Vědec vždy ví, kam sáhnout a kolik dávkovat a dobrý výsledek je zaručená jistota, umělec neustále zkouší nové věci, ale dobrý výsledek přijde jen občas.

Když si vzpomenu jak mne tenhle krasavec oslovil. Seděla jsem na baru a čekala na kamarádku. Manžel mi doma neřekl ani ahoj a já myslela, že zbourám svět. Pak jsem ucítila pošimrání na bradě. Pohlédnu dolu a tam na mne kouká růže. Krásná červená růže vášně. Když se podívám za rukou, která ji držela, uviděla jsem napnutý sval bezpečí a poté krásnou tvář, která se na mne směje a táže se, proč jsem smutná. Nechala jsem se okouzlit snad i z naštvání. Byl to typ muže, který se nejvíce hodí na milence. Hezoun, v posteli profesionál a řeči spíše chlácholivky nežli filozofie. Když jsem odcházela z jeho náruče, cítila jsem se uvolněná jak po hodinové masáži. Kdo mi může mít za zlé, že jsem za ním šla zase. Jeho číslo mě v kapse lechtalo jako zakázané ovoce. Na jednom rameni manžel, na druhém krasavec a já v sobě opět našla tu šestnáctiletou holku s rukou v klíně a hlavou v oblacích.

Ty stromy podél cesty, kterou s tím seladonem jdu, jsou jako výhružné prsty nad mým činem. Copak je něco horšího než zrada své lásky? Ale každá žena potřebuje ruku, která ji obejme a já tu ruku občas marně hledala. Když se mi pak naskytla tato objemná paže, která mne hladila jako malého čoklíka, zachovala jsem se jako ten malý čoklík a schoulila jsem se mu v klíně.

Pamatuji si i na způsob seznámení s mým manželem. Byl nevýrazný a nezkoušel žádná zbytečná gesta. Prostě seděl se svým kamarádem, který vykonal všechny seznamovací náležitosti za něho a potom mi vlezl do hlavy ze zadních pozic. Jakožto studentka filozofické fakulty jsem byla naprosto unešená jeho znalostí Kantovy tvorby, nadchnutím pro Platóna či jeho krásnými výklady antické filozofie. Vím, snad to zní trochu deviantně, že se holčina, co se po nocích prohání dvěma prsty svou štěrbinkou, nechá nadchnout filozofem, ale láska si prý nevybírá.

Povídá mi zrovna o své včerejší návštěvě posilovny a já, aniž bych jeho prázdná slova vnímala, přikyvuji a občas dělám udivené grimasy. Kolik? Ty si zvednul sto kilo. Ach miláčku, to je úžasné, to bych chtěla vidět. To se nedivím, že mně potom tak lehce zvedneš. Ty jsi dokonalý.

Myslí si, že svými svaly se stává králem všeho, jenomže mu v té jeho malé myslivně nikdy nedojde, že je pouhou záplatou na občasné rány od manžela. Myslí si určitě, že za ním ty ženušky utíkají od svých manželů jen kvůli jeho svalům a krásnému úsměvu. Jak je naivní. Ženušky k němu utíkají pouze a jen ze zklamání a ze zbytku pubertálnosti ve svém těle. Jestli si někdy uvědomí svou ubohost a jednoduchost, bude asi nucen spáchat sebevraždu.

Proč se k němu pořád vracím, když mám o něm tolik slabé mínění? Nebudu vám lhát, že jedním z důvodů není král jeho těla. Onen sval ze všech nejpůsobivější. Ale je tu i důvod druhý, protože jinak bych se musela nazývat kurvou. Je to útěk. Odchod do jiného světa, kde nejsou žádné problémy, hádky či rozpory. Nejdříve řečičky, potom akce, chvíle mazlení a hurá, manžel volá.

Někdy se bojím, jak se asi cítí má domácí jistota. Jestli třeba něco netuší, jestli ze mě necítí ty drahé mužské voňavky a aroma tužidla. Tuší-li něco, ať to chápe jako varování. Já potřebuji, aby se o mne staral. Jestliže si to neuvědomí, budu mu dále chodit za svou hordou svalů. Ale nenalhávejme si, bolí mě to při každém vpichu, při každém polibku a nejvíce mne to bolí při návratech domů. Když přejdu ze svalnaté a pevné hrudi k té měkké až rosolovité napodobenině mužských prsou. Cítím to krásné teplo z jeho srdce, které mi beze slov říká, že já jsem nejvíc.

Ach, když se podívám do dálky. Ti lidé, kteří se tu procházejí, držíce se za ruce. Kolik z nich asi drží za ruku toho druhého v pořadí? Snad nejsou všichni na světě jako já.

Ale co to tu. No, tak to ne. Je to on. Rosolek, hajzl. A co to drží za hnusnou prdýlku. Mazlí se s tím děckem se zlatejma vlasama jako kdyby ho stála pět tisíc na hodinu! A já ho lituju.

Manžel s milenkou v náručí zbystřil pár proti sobě. Seladon objímající jeho manželku. A může se na ni snad zlobit, když má v náručí tu hloupoučkou holčičku s pevnýma kozičkama a malinkou prdelkou?

„Ahoj, Dano. Já, víš. No,“ trapné pousmání „tohle je Linda.“




Další články tohoto autora:
Marek Dobrý

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku