Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 4.8.2005
Svátek má Dominik




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Paroubkův vlastní gól do sítě populismu
 >DOKUMENT: Stanovisko ČHV k průběhu a důsledkům CzechTeku 2005
 >DLOUHÁ CESTA 8: Z Darwinu do Alice
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zmatek kolem nealkoholického vína
 >NÁZOR: Přesná analýza debaty kolem CzechTeku
 >NÁZOR: Astone, je mi smutno!
 >PRÁVO: Strangulace
 >POLITICKÝ CIRKUS: Stéblo naděje
 >POLITIKA: Nebezpečná premiérova dovolená
 >EKOLOGIE: Atomový pesimismus - Hnutí Duha neargumentuje férově
 >PSÍ PŘÍHODY: Ondřeji, lehni!
 >HISTORIE: Eurooptimismus v 15. století
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Co oči nevidí
 >PRAHA: Zátopková, dikobraz i želvička
 >PENÍZE.CZ: Stavební spořitelny (ne)půjčují i podle věku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
4.8. HISTORIE: Eurooptimismus v 15. století
Lydie Junková

Motto:
Kdož ničemu víry nedá, tomu běda (zapomenuté rčení)

Byl jednou jeden urozený pán Jiří z Kunštátu, byv zván po svém poručníkovi, moravském strýci Haraldu z Kunštátu…
Jako čtrnáctiletý se (na straně panské jednoty) zúčastnil slavné bitvy u Lipan. Od r. 1438 se účastní politického života, o několik let později se stane vůdcem tzv. poděbradské strany, téhož roku vojska pod jeho vedením ovládnou Prahu a Jiřík z Poděbrad se stane de facto vládcem země. Leč dosti historických podrobností. Pozoruhodné na něm byly jeho schopnosti politické: ač nebyl katolík, podařilo se mu získat velmožné katolické pány. Nešlo zajisté o náklonnost, ale o jakýsi generální pardon. Jak toho dosáhl? Bezesporu tím, že věděl, jak na to: v rámci předvolebního boje dal katolickým pánům záruky, že nebude požadovat vrácení zkonfiskovaného majetku církve katolické. Proč by také neslíbil? Jeho církev to nebyla. Zatímco kdyby zvolen byl králem katolík, asi by na takové požadavky došlo. Chytré hlavy na obou stranách, že?
Ať tak či onak, stalo se, že urozený pán Jiří z Kunštátu byl předurčen pro úlohu nového krále. Avšak nikoli pouze to. Byl zvolen českým králem - ale ne na pražském Hradě, jak bychom očekávali. Vzpomínáte v té souvislosti na slavný obraz Mikoláše Alše, na kterém stojí hrdě vztyčen Jiří Poděbradský a před ním klečí urození pánové a velmožové, kteří se museli obtěžovat na Staroměstskou radnici?
Tak nový český král získal zároveň přízeň měst, z nichž ovšem pouze část ho do té doby již podporovala; mnohá moravská města mu nakloněna nebyla, jakož ani některé země, jako např. Slezsko, což řešil diplomatickým úsilím a později i aktivní sňatkovou politikou

Nevládlo se novému českému králi však snadno. Většina českého národa byla sice podobojí (utrakvistická), ale nebyla zdaleka jednotná (a kdy Češi vůbec jednotní bývali - a bývají?) Katolíci byli sice menšinou, leč její představitelé vládli velkou hospodářskou a politickou mocí.
Mezi utrakvisty pak dožívaly různé složky husitů, církev neměla pevnou organizaci a řád, její kněží nemohli být vysvěcováni pro odpor papežů. "Arcibiskup" Rokycana musel být zvolen světským sněmem a sám nemohl vysvěcovat další kněze. Nadto se ještě vytvořila zvláště odbojná skupina, známá jako Jednota českých bratří, vedená Petrem Chelčickým.

Přes ujišťování, že přestoupí ke katolicismu, zůstal Jiří z Poděbrad králem "dvojího lidu", utrakvistického i katolického; opíral se především o kompaktáta, jež považoval za základní zemský zákon.
Kompaktáta byly dohody sjednané mezi zástupci husitů a basilejským koncilem: proklamovaly mír mezi husitskými Čechami a ostatními evropskými křesťanskými státy, uznávaly kališnickou církev i náboženský stav v Čechách a na Moravě, tj. přijímání podobojí (tedy též z kalicha).
Králi Jiřímu se nakonec podařilo udržet všechny podobojí jednotné, arci za přísných opatření, k nimž patřilo i vězení a doživotní žalář. Plnil tím svůj slib, daný ještě předtím, než získal korunu, a to, že svěřený národ bude "odváděti ode všech bludů".
Na začátku šedesátých let je Jiří z Poděbrad na vrcholu své moci, ale plíživě se již připravuje jeho pozdější pád. Domácí panstvo, po husitských válkách přivyklé neomezené moci, už dlouho reptá proti panovníkovi, který vyšel z jeho středu, a jen se zaťatými zuby se podřizuje jeho moci. Další mraky na obzoru se stahují směrem z Říma: papež totiž očekává, že Poděbradský přestoupí ke katolicismu, jak slíbil (i se svou manželkou Johanou z Rožmitálu) před svou korunovací.
Roku 1462 ruší papež kompaktáta, Jiří z Poděbrad to odmítne a nastává otevřený boj s papežskou kurií: papežští legáti, jak je v katolické církvi zvykem, vyzvou Lužici a Slezsko k vyslání křižáckých výprav,
Ocitnuv se díky papežskému zásahu v politické izolaci, jsa vyhlášen za kacíře, snaží se dané situaci čelit návrhem na mírovou unii evropských křesťanských panovníků.
Věnujme se proto onomu jeho eurooptimismu, jak jsme ho v nadpise článku nazvali.

Naše dějiny tak mají jednu zvláště významnou kapitolu, kterou se zapsaly do evropské historie. Německá říše nebyla totiž schopna udržet jednotu, jež by mohla roztříštěnou zemi postavit proti římské útočnosti, jejíž expanze se však nakonec přesto zastavila na hranicích Českého království.
Navrhovaný plán zamýšlel vytvořit z evropských křesťanských států pevný spolek. Evropské státy se měly zříci zbraní ve všech sporech, jež by mezi nimi vznikly. Naopak měly pomoci tomu členu svazu, který by byl napaden. Výkonným orgánem spolku evropských států mělo být shromáždění zplnomocněných zástupců, kteří by se pravidelně scházeli, rokovali a pak hlasovali o předložených sporných věcech, k čemuž byl zřízen zvláštní soud, jehož výroky měly být pro členské státy závazné.
Tento záměr svým způsobem předběhl svoji dobu a za tehdejších podmínek nemohl být uskutečněn, přestože Jiřík z Poděbrad byl vynikající diplomat a rozený politik

Je to však jakási zářivá myšlenka, která předjímala události odehrávající se o mnoho staletí později, v době, kdy všeliké úzké politické, hospodářské zájmy a nekritický egoismus různých států, skupin i osob kladou překážky snaze, aby byl Evropě dán zákonný řád, tak nutný v době rostoucího vlivu Číny a islámského úsilí získat moc i terorem.
Proti nastíněnému eurooptimismu (tehdy arci tento název neznali) obchází strašidlo euroskepticimu a europesimismu, jehož představitelé naprosto nerozumně, leč udatně bojují za své egoistické, z hlediska dějin malicherné, ale reálně nebezpečné cíle. Lze jen doufat, že - už z pouhého pudu sebezáchovy, za působení prozíravých osobností nejen z oblasti politické - nakonec přece jen zvítězí zdravý úsudek a rozum.
Někteří známí představitelé euroskepticismu (např. profesor Bělohradský), se dnes vyslovují pro evropskou unii. Nezbývá než doufat, že ji podpoří i občané, kteří - přes nejrozličnější rafinovanou propagandu - si rozum dosud uchovali.

Literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
J.Čechura, Lexikon českých panovnických dynastií, Praha 1996
Miloš V.Kratochvíl, Českou minulostí, Státní naklad.dětské knihy 1961
(příp. učebnice pro měšťanky a střední školy)




Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku