Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 5.8.2005
Svátek má Kristián




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: CzechTlach
 >NÁZOR: Odpověď Janovi Bartoňovi
 >SPOLEČNOST: Mediální divadlo s obuškem
 >SVĚT: Pan doktor to ví
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - rock´n roll
 >PRÁVO: Jirka I. Sjednotitel
 >POLEMIKA: Reakce na stanovisko ČHV k CzechTeku 2005
 >POLITICKÝ CIRKUS: Chystá se parlamentní komise
 >DOPRAVA: A co na to právo, pane ministře?
 >POLEMIKA: Atomový optimismus - Ivan Brezina argumentuje od věci
 >PSÍ PŘÍHODY: Irando Lotrando
 >SVĚT: Epidemiolog, který zachránil přes milion životů
 >UMĚNÍ: Všechny podoby světa
 >ZOO PRAHA: Otevření expozice lemurů kata a kotulů
 >PENÍZE.CZ: Krach penzijního fondu – nesmysl, nebo realita?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
5.8. UMĚNÍ: Všechny podoby světa
Viktor Šlajchrt

Třídílná výstava nejlepších českých fotografií z minulého století

Výstava Česká fotografie 20. století je mimořádná především rozsahem. Více než 1200 exponátu od bezmála pěti stovek autorů je umístěno hned ve třech významných pražských výstavních zařízeních, v Uměleckoprůmyslovém muzeu, Domě U kamenného zvonu a Městské knihovně. Pokud si pamětníci připomenou, že po dlouhá desetiletí éry socialismu sloužila v Praze k vystavování fotografické tvorby pouze jediná maličká galerie na Jungmannově náměstí, mohou grandiózní projekt vnímat i jako satisfakci. Skoro po celé století, jímž se výstava zabývá, nebyla umělecká povaha fotografie brána v českých zemích tak docela vážně. Až do konce padesátých let si společnost příliš neuvědomovala, jaké hranice tu dělí kreativitu od řemesla. V uměleckých svazech, které za minulého režimu uskutečňovaly kulturní politiku strany, zaujímali navíc vůdčí pozice představitelé tradičních disciplin, kteří se přirozeně bránili konkurenci. Ve světě se tak česká fotografie domohla uznání dřív než doma. O jejím skutečném, nikoli kuloárově přisouzeném významu svědčí skutečnost, že je v předních zahraničních sbírkách zastoupena víc, než české obrazy a sochy.

Příliš mnoho obrázků

Přiměřeně svému významu začala být fotografie také u nás prezentována od osmdesátých a zejména devadesátých let minulého století a dnes už klasické žánry spíš zastiňuje. Někdy do nich dokonce proniká, neboť ji bohatě využívají malíři i grafici, ale také konceptualisté a tvůrci instalací. Přestala být vnímána jen jako způsob zobrazování světa, ale sama se stala jeho věcnou součástí: obří reklamní fotografie má v krajině stejnou váhu jako strom nebo kopec, různé plakáty a poutače vstupují zcela přirozeně do pozadí žánrových scének, a pokud by chtěl někdo naaranžovat realistické domácí zátiší, pak by asi k obvyklým rekvizitám přidal i pohozený obrázkový časopis. Také v běžné komunikaci slouží fotografie jako doplněk slov - k vyprávění o svatbách, pohřbech, zábavách či dovolených patřilo ukazování obrázků tradičně, nyní však může pohotově doprovázet i telefonáty nebo zprávy e-mailem. Fotografie se vyskytují všude, fotografuje každý a všude je už všechno vyfotografované. Největším problémem fotografie se dnes zřejmě stává její samozřejmost.

Nynější velká souborná přehlídka, připravená Vladimírem Birgusem a Janem Mlčochem, navazuje na dlouhou řadu dílčích expozic, které zanedbanou oblast postupně mapovaly s jejími tradicemi i progresivními přínosy. I proto má spíš encyklopedický než estetický ráz. Působí jako pečlivě utříděné album osobností, žánrů, témat, vývojových trendů, tendencí i slepých uliček. Nepokouší se o nějaké převratné interpretace či zásadní přehodnocení, snaží se naopak postihnout co největší množství pozoruhodných příběhů, které vyplynuly z obrovského rozvoje, jímž fotografování prošlo v průběhu minulého století. Dojem alba, atlasu, popřípadě podrobného knižního katalogu navozuje už uspořádání rozsáhlého materiálu. Každá z oddělených částí jako by byla jedním dílem trilogie, který je uvnitř dále rozdělen na desítky přehledných kapitol, jakýchsi jednotlivých soust, která přispívají ke stravitelnosti celku.

Soubory fotografií v každé kapitole spojuje vždy určitý dominantní znak. Někdy jde o způsob užití (reklama, dokument), někdy o vyhraněnou estetiku (secese, socialistický realismus, informel) někdy o téma (akt, portrét, sociální fotografie), lokalizaci (avantgarda mimo Prahu), poetiku (výtvarná fotografie, inscenovaná fotografie) nebo dokonce o identitu tvůrců (němečti fotografové, amatérská fotografie). Nesourodost principů, podle nichž je materiál rozčleněn, může působit trochu svévolně - některá jména například opakovaně potkáváme v různě definovaných celcích, zatímco jiná určitou kapitolu téměř bezezbytku naplňují - to by však nemuselo být na škodu. Uspořádání prostě zdůrazňuje nejrůznější souvislosti na úkor individuálních či skupinových přínosů. Hlavní linie sleduje obecný příběh české fotografie v podstatě chronologicky, předložena je však v podobě dlouhé řady oživujích odboček k rozmanitým zvláštnostem.

Známé snímky tak občas vstupují do zajímavých kontextů, kde jsou znova vystaveny zkoušce, zda obstojí. Problematické ovšem je, že výrazová síla jednotlivých fotografií neodpovídá jen tvůrčí potenci autora či nevšednosti jeho záměru, ale také možnostem žánru, v němž pracuje. Dokumentární fotografie dramatických událostí nebo mimořádných existenciálních stavů si o pozornost říká pochopitelně mnohem víc než jemná hra s kompozicí, šedavými valéry a skrytými významy. Mezi stovkami snímků například neobyčejně vyniknou syrově pravdivé obrazy totálního nasazení v letech války od Zdeňka Tmeje, zatímco k surrealistickým kolážím je kontext naopak spíš nespravedlivý: v souvislosti s citovou naléhavostí jiných žánrů působí jako titěrné nicotnůstky zrozené z kavárenské koketerie.

Propletené příběhy

Expozice průběžně ukazuje, jak se vyvíjela technika, jakými proměnami procházel vztah fotografů k modelu, kam osud zavál některé autory a jaké strategie tvorby si za různých okolností volili, dva příběhy však lze pokládat za ústřední. Ten první se týká českých dějin, potažmo proměn podob i nálad zdejšího světa. O tom, jak velkou roli přitom hrály osobní postoje i pocity tvůrců, svědčí například přelom na konci šedesátých let. O žádné z předchozích fází historie nezanechaly fotografie (alespoň ty, které lze na výstavě spatřit) tak příjemnou, sympatizující zprávu jako o období 1958 až 1967. Snímky z následující dekády vyvolávají naopak jako celek zdrcující dojem, jako by tady opravdu došlo ke konci světa.

Druhý příběh vypráví o vytrvalé snaze fotografů vyrovnat se klasickým výtvarným žánrům. V Uměleckoprůmyslovém muzeu začíná expozicí impresionistické a secesní fotografie, jež si pohrávala s různými manipulativními technikami na pomezí grafiky. V Městské knihovně pak jej uzavírají reprezentativní ukázky současného vizuálního umění, v nichž se umělecké ambice fotografie naplňují někdy až trojnásobně: stává se tu zobrazujícím médiem, zobrazeným objektem i subjektivním gestem.

Pokud se divák rozhodne shlédnout celou výstavní trilogii v jediném dni, musí počítat s nebezpečím, že mu ta spousta vizuálních zážitků otupí smysly a že si nakonec zapamatuje jen ty nejdráždivější záběry. Ale možná naopak zjistí, že jej ze všeho nejdřív omrzí právě ono prvoplánové útočení na city a najde úlevu třeba v odosobněné důmyslnosti komerčních reklam. Fotografie z minulého století zahrnují všechny výrazové rejstříky - od sentimentality k brutalitě, od romantické náladovosti ke klasické uměřenosti, od hluboké niternosti k technicistní estetice povrchu - vybrat si tu může skutečně každý.

(Psáno pro Respekt)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku