Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 5.8.2005
Svátek má Kristián




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: CzechTlach
 >NÁZOR: Odpověď Janovi Bartoňovi
 >SPOLEČNOST: Mediální divadlo s obuškem
 >SVĚT: Pan doktor to ví
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - rock´n roll
 >PRÁVO: Jirka I. Sjednotitel
 >POLEMIKA: Reakce na stanovisko ČHV k CzechTeku 2005
 >POLITICKÝ CIRKUS: Chystá se parlamentní komise
 >DOPRAVA: A co na to právo, pane ministře?
 >POLEMIKA: Atomový optimismus - Ivan Brezina argumentuje od věci
 >PSÍ PŘÍHODY: Irando Lotrando
 >SVĚT: Epidemiolog, který zachránil přes milion životů
 >UMĚNÍ: Všechny podoby světa
 >ZOO PRAHA: Otevření expozice lemurů kata a kotulů
 >PENÍZE.CZ: Krach penzijního fondu – nesmysl, nebo realita?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
5.8. PRÁVO: Jirka I. Sjednotitel
Martin Stín

Po sto dnech vládnutí se Jiří Paroubek stále těší stoupající důvěře veřejnosti. Z profilu a bříškem lehce připomíná Napoleona Bonaparta, pragmatismem, věcností a jménem charismatického vůdce Katalánců Jorge Pujola, o němž občané familiérně mluvili jako o Jordim - Jirkovi, protože ho brali jako svého. Jeho chování při výkonu úřadu naznačuje, že možná přece jen existuje aspoň vzdálená souvislost mezi zjevem člověka a jeho vlastnostmi.

Kritici mu vyčítají populismus. Ale jeho televizní vystoupení, jež předznamenalo czech-tekovský trapas, a následné projevy rozhodně populistické nejsou. Kromě toho, že v nich zazněl napoleonský komplex, jsou výrazem názorové vyhraněnosti a na současného českého politika nebývalé ochoty stát si na svém, třeba i proti hlavnímu proudu veřejného mínění. Předseda vlády jistě věděl, že dává v sázku svou oblíbenost a tím výsledek blížících se parlamentních voleb. Přesto jednal tak, jak si myslel, že by měl v dané situaci postupovat odpovědný správce země, bez ohledu na své skupinové a osobní zájmy. Možná se mýlil při hodnocení situace a volbě postupu, ale byl čitelný a jednal. Je lépe myslet vlastní hlavou, mýlit se a jednat, než se ohlížet po druhých, s jednáním vyčkávat a schovávat se za alibistické projevy. Předseda vlády tak dodal svému osobnostnímu obrazu rysy, jež jsme dosud mohli jen tušit. Najednou se neprojevil jako kompromisník, "který sežere žábu, aby se dohodl", ale jako nesmlouvavý obhájce řešení, jež považuje za správné. Jeho projevy jsou možná klíčem k pochopení jeho jinak nepochopitelné ochoty podporovat Marii Benešovou v odboji proti ministrovi spravedlnosti: asi ji mylně považuje za spřízněnou duši s příbuznými postoji. Projevil sympatické vlastnosti, bohužel použité ve prospěch nemravného jednání represivního aparátu. Je škoda, že své vystoupení předem nekonzultoval s žijícími klasiky rebelanství, např. s Joschkou Fischerem nebo Danielem Cohn-Benditem. Možná by zaujal vůči řádícím techno-dětem smířlivější postoj s vědomím, že z většiny z nich nakonec stejně vyrostou řádní tatíci a panímámy, kteří budou jednou odsuzovat další generaci rebelů za rušení nočního klidu a jiné nepřístojnosti.

V souvislosti s CzechTekem se Jiřímu Paroubkovi podařilo několik pozoruhodných věcí. I když nemá příkazní pravomoc vůči policii, zcela určitě ovlivnil chování velících policistů, z velké části vycvičených v dobách, kdy vystižení jedině správné politické linie bylo důležitější než ohled na právní řád. Nikdo z nich to nepřizná, naopak to houfně popírají, ale příčinná souvislost mezi Paroubkovou výzvou k ráznosti a jejich rozhodnutím k zahájení nezákonného zásahu a vydání pokynu "řežte je hlava nehlava" (pokud byl skutečně vysloven) se nedá zakrýt. Jiří Paroubek dobrovolně skočil do společného pytle se svou chráněnkou, Marií Benešovou, která je v podobné situaci. Všichni si pamatujeme na její velkohubé televizní holedbání vyvoláním policejních manévrů proti ministrovi spravedlnosti a jeho spolupracovníkům. Krajské státní zastupitelství v Brně ale s vážnou tváří tvrdí, že ve skutečnosti nic takového neudělala. Všichni víme, že ani předseda vlády, ani nejvyšší státní zástupkyně nemají pravomoc spustit ty nehoráznozné kratochvíle, draze zaplacené dańovými poplatníky, jichž jsme se v obou případech stali svědky. Jenže předlistopadoví policisté a prokurátoři byli vycvičeni jako zvýhodněná vrstva otroků, určených k potlačování níže postavených vrstev otroků, a proto stále se pídících po přáních a pokynech svých pánů a usilujících se jim zavděčit. Když slyší "hop", skočí, i když vědí, že jejich pán nemá de iure pravomoc jim poroučet, a po tvrdém doskoku mohou skončit s rozbitým nosem na dlažbě. Je otázka, zda si předseda vlády byl vědom síly svého slova na televizní obrazovce, které ve vztahu k policejnímu sboru může mít účinky lusknutí prsty, spouštějícího lavinu. Pokud tuto zkušenost správně vyhodnotí, měl by pochopit neúnosnost jednání nejvyšší státní zástupkyně v kauze "katarského prince" a při sporu s ministerstvem kvůli personálnímu auditu. Bylo by skvělé, kdyby si pak ještě přečetl články místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, JUDr. Pavla Kučery a jeho spolupracovníků, a Roberta Koláře 18.7.2005 v Právu, aby pochopil, že hájil nehajitelnou.

S přičiněním ministra vnitra, který se nešťastně zapletl do dodatečného obhajování policejního zákroku, tak předseda vlády vyvolal veřejné dohadování o tom, kdo je vlastně odpovědný za nesmyslné střetnutí těžkooděnců s techno-dětmi, při němž bylo zbytečně ohroženo zdraví a životy obou stran a způsobeny značné majetkové škody. V hluku dohadování pak ušlo pozornosti, že policie je ve svém rozhodování na politické moci nezávislá a viníka je tedy třeba hledat někde na spojnici mezi velitelem zásahu a policejním prezidentem. Nejvyšší odpovědnou osobou je policejní prezident Jiří Kolář, který sice 15.8.2005 ve funkci končí, ale dosud ji zastává. Kupodivu ho nikdo v této souvislosti příliš nepoptával. Novináři se spokojili jako s náhražkou s jeho náměstkem plk. Husákem. Jeho úhořovité vystupování v této souvislosti bylo ukázkou arogance policejního velení vůči občanům: ať policejní důstojník říká cokoli, vždy má proti "civilistovi" pravdu. Takže před zásahem bylo jasné, že policie se vůbec nepojede podívat na louku, kterou si technaři pro své vystoupení pronajali, zato po něm bylo jasné, že policie bránila nezákonnému jednání technařů, kterého se dopustili pokusem o vstup na pronajatý pozemek. Ukázkou svévolného přetváření prosté skutečnosti ve virtuální realitu policejních představ a hlášení, odporujících "zdravému selskému rozumu" (vznešeně a módně se tomu říká "common sense") je jeho tvrzení, že sjezd z dálnice k pronajaté louce netarasila policie, ale auta "technařů", či že zákon neporušovali policisté svou brutalitou a vstupem na pozemek, na který je jeho majitel ani nájemce nepozvali, ale "technaři", kteří se nechtěli podrobit nezákonným výzvám k jeho vyklizení. Je-li toto budoucí policejní prezident, další úpadek PČR máme zaručen. Pokud se týče velitele zásahu, pak podle zprávy v tisku šlo o předlistopadového policistu, jehož způsob myšlení a rozhodování při zásahu lze zcela jistě dát do souvislosti s jeho minulostí.

Připustíme-li, že Jiří Paroubek svým televizním vystoupením vypustil džina násilí z lahve, pak dalším nečekaným následkem jeho působení je možnost zhodnocení vývoje, jímž prošly pořádkové jednotky od hanebného selhání při potlačování demonstrací v době kongresu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky do dnešní doby. Neschopnost vyhodnotit složitou situaci a volit přiměřenou reakci policejního velení zůstala zřejmě zachována. Tehdy byly odveleny hlavní síly těžkooděnců na Výstaviště právě v době, kdy se demonstrantům zachtělo zdemolovat střed Prahy, dnes policie vyvolala mnohahodinovou zácpu na dálnici. Sotva lze poměřit, při kterém rozhodování byla uplatněna vyšší míra intelektuální tuposti a nepružnosti. Musíme ale uznat, že dnes aspoň velení policie nežene do střetu s demonstranty nedostatečně vyzbrojené a vycvičené policisty, čili nehazarduje tolik s jejich zdravím a životy. Když už tedy chudáky řadové policisty zneužije, aspoň je tolik neohrožuje. Odmyslím-li si pocity žaludeční nevolnosti, které vyvolávají záběry ze zásahu proti "technařům", musím policistům přiznat dobré "řemeslné zvládnutí" úkolu. Kdyby je předváděli na hajlujících neonacistech nebo komunistech, opěvujících staré dobré totalitní časy, tleskal bych. Zásah proti "technařům" umožňuje ještě jedno srovnání: chování Pohotovostního pluku SNB v letech 1988 a 1989 a jednotek PČR při rozehnání CzechTeku. Co do úrovně technického vybavení jsou na tom přibližně stejně. Přilby dnešních těžkooděnců poskytují dokonalejší ochranu než tehdejší jednoduché bílé přilby, tehdy se nepoužívalo dělbuchů. Bohužel výrazně přibylo projevů nesmyslné krutosti. Ale také odezva tehdejších demonstrantů je s tou dnešní nesrovnatelná. Právě až gándhiovskou nenásilností tehdy získávali odpůrci režimu morální převahu nad policií.

S tím vším souvisí další nechtěný účinek Paroubkova rázného nakročení k ochraně veřejného pořádku: nelíbilo se mu srocení řádících techno-dětí na louce u Tachova, má je tedy před Strakovkou a u "kachlíkárny" a kvůli nim ho proklínají obyvatelé okolí strahovských kolejí, jichž je podstatně více než těch pár chalupářů, které by technaři obtěžovali nočním rámusením na původním "výskytišti". V této chvíli pouze můžeme být zvědaví, jak si předseda vlády s touto situací poradí. Nevěřím, že bude v Rakousku nečinně čekat, co s tím udělají ministr vnitra, primátor Prahy a ředitel PČR-Správy hlavního města Prahy, jimž to nadělení spadlo na hlavy.

Nečekané účinky se dostavily i v politické oblasti. Na jednu loď se najednou dostali dva věční rivalové, Václav Klaus a Václav Havel, kteří si v hodnocení zásahu proti CzechTeku náramně notují. Vytvořila se také pozoruhodná jednota nespokojenců se zásahem napříč politickým spektrem, ke které se přidali nejen představitelé opozice, ale i menší koaliční strany a dokonce i někteří politici z premiérovy vlastní strany. K sjednocení dochází i mimo oblast profesionální politiky. Aktivizují se chartisté a staví se po bok zmlácených techno-dětí, ač pro část z nich jsou stejně nepochopitelné jako policejní zbrojnoši. Překvapivě se tak ukazuje, že tento národ má přece jen historickou paměť, v které zůstalo jako odezva na zákroky Pohotovostního pluku SNB uloženo stanovisko, že hromadné policejní násilí jako nástroj řešení rozporů ve společnosti je na věčné časy v této zemi nepřípustné. Jiří Paroubek se tak projevil jako velký sjednotitel: dal dohromady lidi, kteří by spolu jinak mluvili jen neradi. Má to ovšem malou vadu krásy: vytvořil jednotu proti sobě. To se skutečně hned tak každému politikovi nepodaří. Způsob, jakým se s touto nemilou situací vyrovná, bude velkou zkouškou jeho politické zdatnosti. Nelámu nad ním hůl. Vezme-li si ze současné krize správné poučení, může ji překonat a vyjít z ní posílen. Bude-li ovšem pokračovat po dráze, na kterou vstoupil podporou Marie Benešové a navázal voláním po rázném postupu proti techno-dětem, sotva dovede vládu k řádným parlamentním volbám.

Ozývají se hlasy vyžadující vyšetření důvodnosti policejního zákroku a odvety za nemístnou brutalitu. Demonstranti odmítají šetření věci Inspekcí ministra vnitra a volají po zřízení parlamentní vyšetřovací komise, aniž by vzali na vědomí, že není revoluce a pravomoci parlamentní vyšetřovací komise jsou zanedbatelné. Ministr spravedlnosti pověřil vyšetřením věci Krajské státní zastupitelství v Plzni. Podle zákona o státních zastupitelství trestnou činnost policistů v této správní oblasti stíhá Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, které má za tím účelem zřízeno zvláštní oddělení. Nemyslím, že je důležité, kdo bude policejní zásah proti CzechTeku vyšetřovat. Dlouholetá zkušenost mě vede k pesimismu: nic se nevyšetří, potrestán bude v nejlepším případě nějaký řadový policista, který v zápalu boje více přitlačil na tonfu. Ti skutečně vlivní se zprostí odpovědnosti a budou dále budovat své kariéry. Viníci a vyšetřovatelé jsou totiž tak propojeni společnými zájmy a vinami, že se vzájemně likvidovat ani nemohou.

Martin Stín, Praha
Psáno 4.8. jako 69. sloupek pro Politikon Media


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku