Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 5.8.2005
Svátek má Kristián




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: CzechTlach
 >NÁZOR: Odpověď Janovi Bartoňovi
 >SPOLEČNOST: Mediální divadlo s obuškem
 >SVĚT: Pan doktor to ví
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - rock´n roll
 >PRÁVO: Jirka I. Sjednotitel
 >POLEMIKA: Reakce na stanovisko ČHV k CzechTeku 2005
 >POLITICKÝ CIRKUS: Chystá se parlamentní komise
 >DOPRAVA: A co na to právo, pane ministře?
 >POLEMIKA: Atomový optimismus - Ivan Brezina argumentuje od věci
 >PSÍ PŘÍHODY: Irando Lotrando
 >SVĚT: Epidemiolog, který zachránil přes milion životů
 >UMĚNÍ: Všechny podoby světa
 >ZOO PRAHA: Otevření expozice lemurů kata a kotulů
 >PENÍZE.CZ: Krach penzijního fondu – nesmysl, nebo realita?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
5.8. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - rock´n roll
Ondřej Neff

V padesátých létech mi bylo pět až patnáct let. Ale už v raném věku jsem - aspoň trochu - s muzikou přišel do styku. Myslím tím muziku pro mladé srdce, nikoli tedy klasiku devatenáctého století, kterou si přehrával na gramofonu můj otec.

Časově to nedovedu zařadit. Jistě jsem byl kluk školní docházkou povinný, když jsem se dozvěděl o existenci americké úpadkové hudby. Dozvěděl, to znamená dočetl: v novinách otiskli fotografii zloducha jménem Bill Haley, jak hraje na kytaru - opřen o paty a temeno, v mostu! U fotky komentář v tom smyslu, že americká úpadková hudba připravuje mládež k imperialistické válce proti táboru míru, nebo tak něco.

Co se vysílalo v oficiálním rádiu si moc nepamatuju. Jako hity byly považovány písničky Kristýnka, Plují lodi do Triany (?) a Cestář. Hlavním zdrojem hudebního potěšení bylo tehdy rádio, zvláště pak vysílač zvaný Laxík. K občasnému zachycení byl taky vysílač pro americké vojáky v západním Německu. Poslouchání Laxíku bylo spojeno s útrapami - Laxík se dal chytit na střední vlně a signál byl velmi kolísavý a zachrchlaný.
Někdy na sklonku padesátých let se v Praze dal koupit první rock´n´roll na desce! Na Příkopech tehdy stála dřevěná budova, spíš pavilon, a v ní bylo maďarské kulturní středisko. A tam za desetikorunu prodávali desku se skutečným autentickým rokáčem! Vystál jsem si frontu a desku si odnesl. O něco později se objevila deska s rokáčem v polském kulturním středisku. Ten maďarský rokáč byl jenom hraný, polský zpívaný, polsky. Písnička se jmenovala nějak jako Arizona.
Rokáč a jemu příbuzný boogie woogie byly samozřejmě přísně zakázané a nesměly se veřejně provozovat. Později, na začátku šedesátých let, když už jsem chodil tancovat, bylo přísně zakázané "volné držení partnerky", ale to už patří jiné epoše. Komunismus je tedy ve mně zakotven ve spojení s buzerací kolem hudby. Přiznám ale, že jsem po mnoha letech s úžasem zjistil, že rokáč to neměl lehké ze začátku ani v Americe padesátých let, i když, dovedu si představit, úroveň tamní buzerace byla zcela jiného řádu, než u nás.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku