Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 9.8.2005
Svátek má Roman




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Pan Euro a jeho smrt
 >DLOUHÁ CESTA 9: Z pouště pryč k opačnému břehu
 >SPOLEČNOST: Média s rebely ruku v ruce
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Je to pravda? Není to pravda?
 >SPOLEČNOST: Bijte děti, kopejte policisty
 >SVĚT: Hanoi Jane zase útočí
 >SPOLEČNOST: Kauza „Rudá ústavní“
 >POLITICKÝ CIRKUS: Hrstka věrných vzdoruje lítici opozice
 >SPOLEČNOST: Kde končí svoboda a začíná úpadek
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Co policajt nesmí
 >PSÍ PŘÍHODY: Je to pravda? Není to pravda?
 >ARCHITEKTURA: Půdou a sklepem projedete bez nebezpečí aneb Znovu paternostery
 >NÁZOR: Vážený pane premiére...
 >ESEJ: O zabíjení kaprů
 >PENÍZE.CZ: Exekuce bez legrace

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
9.8. DLOUHÁ CESTA 9: Z pouště pryč k opačnému břehu
Ota Ulč

Z oázy zpět do letadla a nad poušť, jižnější a ještě dezolátnější. Končí severní teritorium a začíná stát South Australia, jehož 80 procent lidí žije v hlavním městě Adelaide. Vlastně celých 98 procent žije na zeleném pobřežním pruhu o průměrné šíři 40 mil. Pod námi by tedy měla být zbylá dvě procenta. Po několika hodinách pomalého letu s dokonalou viditelností jsme neviděli ani dvě promile čehokoliv. Toliko jeden důl, rozrytý mnohaposchoďový kráter.

Objevuje se cosi modrého. Ano, voda, jezera. Lake Eyre, sto mil dlouhé, ještě jiná jezera, jedno jménem Cadibarrawirracanna. A ani tady, u tolika písmen, ani noha. Prostičké vysvětlení: Jsou to vody vesměs bez vody, nejvýš tak půl metru slané horké břečky. Tady na suchém jezeře překonával automobilový rekordman Donald Campbell své rychlostní výkony. Nedaleko by měl být polsky pojmenovaný potok Strzelecki Creek. Dočetl jsem se, že tohle je naprosto ta nejmizernější končina v celé Austrálii.

Na západ od nás je velikánská pouštní planina Nularbor Plain, což si budou umět přeložit i bývalí studenti nepovinné latiny: nullus (-a, -um) arbor – místo žádného stromu. Odtud vede západním směrem ta nejdelší železniční dráha, přesně stále rovně vpřed, aniž by kde pár centimetrů uhnula, světový to rekord.

Podpovrchová voda je tu prý všude. Musí se ale vrtat někdy celé stovky metrů, než se přijde na pramen, a pramenem nezřídka je zoufale slané vřídlo.

Zde dole má být stanička Oodnadatta, kde se tři policajti starají o australskou zákonnost a pořádek na území 100 000 čtverečních mil (tři ČR x 3).

Andamooka je největším nalezištěm opálů. Kutají tam všelijací noví přistěhovalci, blonďatí Němci, Skandinávci, na svém a pro sebe. Opály jsou velikosti oblázku až pěsti, nejvzácnější je kámen černý a za dobrý kus lze snadno dostat tisíce dolarů. Opály opracovává v místě Woomera Čech Jerry Hlava. Dobyvatelé vedou doslova podzemní život. S rodinami bydlí v děrách, aby unikli satanskému vedru a mouchám. Tyto nory lze zbudovat se značným komfortem, včetně kanalizace. Nejproslulejší naleziště opálů se jmenuje Coober Pedy. Zaslouží se o 80 procent veškeré světové produkce. Kdokoliv může za poplatek pár dolarů získat právo kutání na vlastním písečku. National Geographic uveřejnil (říjen, 1976) článek o tomto opálovém centru světa. Začíná fotografií ozbrojeného vousatého zálesáka Josefa Boučka.

Rozdíl mezi severem a jihem v tomto státě je rozdíl mezi Saharou a zeleným Irskem. Nejlíp je to vidět z letadla. Tady končí písek, tady najednou, jak na hraniční čáře, začínají lučiny, silnice, domečky. Podobný kontrast lze vidět – a nejen z letadla – v Izraeli, kde od patníku jedním směrem jsou arabské úhory a opačným sionistické, irigované, vypiplané zemědělství.

Když jsme dorazili do Darwinu, to už jsme měli v těle pár měsíců afroasijského putování a náhlá převaha bílých tváří všude kolem nás téměř zmátla. Nyní přicházelo překvapení zásluhou další neobvyklosti, totiž přírodou netropickou, s městem kamenným, solidním, s anglicky pěstěnými parky a botanickou zahradou, s pobřežím a vlnkami, ideál na koupání. My však, tropy změkčilí, jsme se třásli zimou a do vody nevlezli.

Objeli jsme místní pamětihodnosti v absurdně nepohodlném turistickém minibusu Toyota. Některá adelaidská předměstí by asi splňovala české normy ideálního bydlení: harmonie scenerie, přírodních darů a člověkem vytvořeného krásna, nevulgární luxus jako výslednice. Podobně jako v kanadském městě Victoria ve státě British Columbia.

Adelaidské okolí má velikánské borovicové, v tropech ovšem nevídané hvozdy. Za čtyřicet let vyrostou čtyřicet metrů. Řeka Murray čili Mořic poskytuje vláhu mandlovým hájům a sadům s ovocem na export. Třicet mil od Adelaide začíná Barossa Valley, největší australské vinařské údolí. Révu tu zasadili někdy v roce 1840 němečtí luteráni a dodnes zůstala v majetku jejich potomků. Luteránské víno! K vínu, aby za něco stálo, je přece většinou potřeba katolíků, nebo snad ne?.

Tento stát nikdy nepřivážel zločince k osídlenecké akci. South Australia, jak již poznamenáno, zažila ten největší poválečný percentuální růst právě zásluhou nových přistěhovalců. V automobilce Holden (místní větev General Motors) tito New Australians tvoří většinu zaměstnanectva. Na imigračním úřadě jsem četl nápisy německé, italské, jugoslávské, řecké. Napočítal jsem pět druhů řeckých novin. Též Jihoslované a Maďaři si je tisknou. Ale české nebo slovenské noviny prý tu neexistují.

Ani česká hospoda. Zato čtrnáct čínských a tři maďarské. Šli jsme k Hunům, našim evropským sousedům, z nichž se vyklubala hrozně hodná a navíc nešťastná rodinka. Tito v roce 1956 odešlí patřili k typu tvorů nepřesaditelných, neasimilovatelných, kteří si z hoře romantizují minulost, přítomnost jim zčernala, trestají svůj nový svět nerozumnými rozsudky a tím ovšem trestají nejvíce sebe. V Adelaide nevidí náramné město a okolní přírodu, ale zdůrazní, jak je v létě horko a kolik těch potvor much jeden spolyká i při kratším rozhovoru. Budapešťské nešťastníky nejvíc trýznila vzdálenost, či spíš vědomí vzdálenosti. Pohled na mapu pro ně byl k zalknutí. Být Adelaide třeba Augsburgem, do Maďarska by se dalo pomalu se stromu dohlaholit; taková země na dosah, byť jen teoretický, by byla méně žádoucí a oplakávaná. Podobné pocity přece zažil každý pražský zoufalec s umístěnkou někam do Prdelákova. Jaké to neštěstí, jak já se obejdu bez Národního divadla! Sice tam už léta nechodím, ale o to nejde. Jde o pocit mít tu možnost. Stačí, když kulturní svatostánek vidím z tramvaje a vím, že je k dosažení. Odvezete-li mne mimo metropol, představa takového údělu mne poděsí a budu bolestně bažit po kulturních slastech mimo bezprostřední dosah. Inu, ne každý emigrant umí být přistěhovalec, Austrálii tedy nedoporučovat patriotům, ale pionýrům.

Šli jsme do muzea k sbírkám z Oceánie. Poprvé vidíme vidličku kanibalů. Vyřezávaný kumšt z jižního a západního Pacifiku se liší od ostrova k ostrovu. Bedlivě jsme si prohlíželi uříznutou hlavu asi tak třicetiletého dědečka. Byl dekapitován milujícími potomky v obavě, aby jim nezestárl. Pozornost si rovněž zasloužily umělecky vyzdobené kápě, patrně z Nové Guineje. Nosí je truchlící příbuzní, a to tak dlouho, dokud se jim nepodaří někoho dalšího připravit o život. Tedy pozor při setkání s takovými kapucíny.

Ostrovy lákaly i jinak. V cestovní kanceláři visel plakát VISIT NEW HEBRIDES s vypreparovanou lebkou.

Let do Melbourne byl kraťoučký. Vstup a náhled do státu Victoria, na australské poměry dost malého, bez pouštního zázemí. Příroda je zelená, kopcovitá a připomínala mi americký Oregon. Tady prý je i nejpěknější pláž z celé Austrálie – ne na koupání, ale na koukání. Pobřeží jménem Ninety Miles Beach poskytuje devadesát mil nedotčené přírody. Známé jsou obrázky z národních parků jako je třeba Wilsons Promontory; známý je i útvar dvanácti apoštolů u Port Campbell.

Velká většina obyvatel státu žije v Melbourne, finančním centru Austrálie, metropoli klidné, spořádané, politicky spíš konzervativní, s vysokými příjmy a, nastojte, i s velikým zájmem o nové evropské příchozí. Stát Victoria vlastní hotely, takže příchozí nejde z letiště či lodi pod most, ale pod střechu, kde zůstane několik měsíců, než se trošku aklimatizuje, rozkouká, najde zaměstnání, vydělá peníze a začne se stavět na vlastní nohy.

Na letišti v Melbourne nás očekávala báječná žena Táša Golab, s kterou jsme se seznámili v Izraeli. Polská lékařka, židovka, která přežila ve vlasti nacisty zásluhou svého vyvdaného árijského příjmení. Manžel Golab, vojenský doktor, ale nepřežil zásluhou sovětského humanismu v Katynu. Táša vypadala nejvýš na padesát a bylo jí o čtvrt století víc. Měla s sebou adoptovaného syna, polského inženýra Ignáce. Vypadal na třicet, bylo mu padesát. Ještě s nimi přišel Australan Jack, který ze svého anglosaství v takové společnosti zrozpačitěl.

Tady už byla velká civilizace, nic provinčního; milionové davy. Páni ve finanční čtvrti vypadali přísně anglicky. Stačilo se ale pozastavit u novinového stánku – plno novin a časopisů ve všelijakých řečích a místo naší dobré latinky mnohé z nich měly bukvy a jiné cizí háky. V restauraci ve čtvrti St. Kilda neseděl ani jeden autentický Aussie. Samí přistěhovalci.

Novým krajanům se říká New Australians, zatímco v Americe se cejchuje s pomlčkou, Polish-American, Swedish-American. Když jde v tisku o označení rasy, neříká se „černý“ – „bílý“, ale Aborigines a European. Zase jinak než v americké praxi, kde úřední označení pro náš druh pigmentace je Caucasian. Poprvé jsem se s tímto termínem setkal na americkém konzulátu ve Frankfurtu: když paní za stolem vzhlédla a vyhodnotila mne jako Kavkazce, byl jsem zmaten, cítil se dotčen.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství: piráti ,lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)


Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku