Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 10.8.2005
Svátek má Vavřinec




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Vstoupili jsme do Evropské unie, abychom ji rozložili?
 >ÚVAHA: Nejsme v pohodě a nevíme proč
 >PRÁVO: Právní úprava divokých technoparty v Británii
 >SPOLEČNOST: Hledání české kuchyně
 >GLOSA: Ministerstvo jako lízátko
 >POLITICKÝ CIRKUS: Hledání zákona
 >FEJETON: Tajemství sklepů
 >Z HISTORIE MEDICÍNY: Pozoruhodná profesní dráha Simona P. Hullihena
 >MEJLEM: Nerespektování zákonů
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 6.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (14)
 >ZOO PRAHA: Shamanic Orchestra
 >PENÍZE.CZ: Pojistné podmínky: auto, domácnost a smrt pod lupou
 >EVROPA: Pan Euro a jeho smrt
 >DLOUHÁ CESTA 9: Z pouště pryč k opačnému břehu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
10.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 6.)
Petr Žantovský

Kulturní žurnalistika - cesta do pekel dlážděná…

Jak jsem v úvodu slíbil, stručně se zastavíme u specifické části žurnalistické práce, a tou je kulturní žurnalistika, nebo též publicistika. Důvod této zastávky na procházce minovým polem české novinařiny je prostý: kulturní činitelé, umělci a též "jejich" novináři poměrně hojně využívají pověsti, která se za nimi táhne už od dob komunismu. Totiž že jsou nositeli jaksi zjitřenějšího smyslu pro realitu, že alegoricky dokážou vyjádřit leccos, co novinařina sama o sobě explicitně neumí nebo se bojí vyjádřit. Že prostě nesou na trh trochu jinou podobu pravdy, než jaká je v tom našem věcném světě obvyklá a běžná. Proto tito "lidé od kultury" také mívají poměrně častý sklon podepisovat či sepisovat nějaké občanské petice, pronášet proslovy a zaujímat postoje, které už nejsou na pomezí politiky, nýbrž rovnýma nohama uvnitř politiky. Kultura v postkomunistickém sektoru pořád ještě trpí syndromem náhražky politiky, donáší v sobě rezidua funkce, kterou za komunismu reálně měla a v demokratické společnosti o ně logicky přichází, neboť náhražku svobody nahradila svoboda sama, jakkoli okleštěná či usměrňovaná různými faktory, mj. i médii a novináři. Protože i kulturní novinář se začasté cítí být tak trochu politickým pracovníkem, je třeba se u něj pozastavit.

Nadlidé z kulturní rubriky

S kulturou jako mýtem se to má podobně, jako se žurnalistikou. Někteří ji považují za jakési nadpozemské polojsoucno, k němuž je třeba vzhlížet s obzvláštní pokorou a úctou. Z tohoto mýtu též mnozí čeští novináři, píšící o kultuře, odvozují i svoji vyvolenost k elitnímu postavení a obecnému respektu ke své osobě a názorům. Tento prvek se projevuje už v samotném psavcově sebeoznačení. Velká část kulturních redaktorů jako by se styděla za označení "novinář". Jako by šlo o něco méněcenného, co dostatečně nevyjadřuje jejich kvality a význam. Proto béřou na sebe titul "publicista", v krajním, ale velmi častém případě dokonce "kritik". Zastavme se u těchto pojmů, než provedeme opět krátkou typologii kulturních žurnalistů.

Kulturní novinář, častěji redaktor neboli zaměstnanec určitého média, za nedávných časů dělil svou práci na zpravodajskou a názorovou. Byl takovým odstrkovaným pěšákem na redakční šachovnici, jemuž býval přisuzován post obecního blázna a jenž byl vpuštěn na stránky listu či před kameru jen tehdy, nebylo-li třeba tam vsunout něco jiného, třeba inzerci "malý oznamovatel" či pozvánku na 1.máj. Malou výjimku tradičně tvořili redaktoři Českého rozhlasu, neboť ten už při svých začátcích (1924) byl definován jako zpravodajská a kulturní služba veřejnosti a zpravodajská informace tam - co do odvysílaného času - rozhodně nepřevyšovala nad relacemi kulturními. Tuto tradici se dařilo, byť modernizovaně, zachovat až do roku 1989.

Redaktor kulturní rubriky měl vcelku snadný život. Navštívil během dne pár vernisáží, tiskovku ke koncertu či veřejnou generálku v divadle, a pak o tom cosi napsal či odříkal. Zprávu, rozšířenou zprávu, malý rozhovor, ve výjimečném případě recenzi. O kritice řeč nebyla, snad z vrozené cudnosti slušnějších redaktorů, kteří věděli, že kritika má své specifické zákonitosti a že Šaldové, Machoninové nebo Černí se zpravidla nerodí na totalitních fakultách, nýbrž úradkem božím.

Vedle bytosti redaktora, většinou zaměstnance, se však od 70.let minulého století začal rodit nový druh kulturního psavce, který si začal říkat publicista (většinou externí přispěvatel). Samo toto označení je trochu absurdní, protože jak plyne z doslovného překladu, publicista je ten, kdo cosi publikuje, zveřejňuje. Jest tedy zveřejňovačem. Jak tento zveřejňovač poté došel k domněnce svého výsadního postavení, ví leda nebesa, ale nejspíš jednoduše z hlouposti. Faktem je, že se vyrojily zástupy publicistů, nadaných vyšší mocí posuzovat, soudit a trestat nehodné umělce. O míře a projevech nehodnosti umělce viz níže v typologii kulturního žurnalisty.

A konečně někteří zvláště vypečení publicisté (v podstatně nižší míře tato choroba postihuje redaktory, protože ti přece jen občas musejí napsat zprávu na 6 řádků, tedy pracovat) se začali prohlašovat kritiky. Snadnost, s jakým si přídomek kritik osvojili, zhruba odpovídá jejich skutečnému vzdělanostnímu a intelektuálnímu zázemí. I poslední kandrdas, má-li jen trochu sebereflexe, dobře ví, že kritik je profese nevděčná, vysilující a na hodně dlouhou trať. Kritik musí znát mnohem víc než redaktor či publicista. Protože slovo kritika může mít váhu, a tedy dopad na konkrétní osud konkrétního díla nebo umělce, musí být kritik až nekriticky odpovědný. Ne však u nás. Otevřete-li si kterékoli noviny, vyjukne na vás z kulturních stránek taková škála "kritiků", až oči přecházejí. Mnoho z nich teprve studuje či nikdy nic nestudovalo. Proč se také zabývat tak neplodnou a otravně zdlouhavou činností jako je studium, je-li přece člověk "kritikem", že?

Devalvace slova kritik v našem prostředí je tak masová a tak zřetelná, že se v podstatě nedá vážně o umělecké kritice vůbec mluvit. Je to v Čechách mrtvá profese.

A ještě dvě poznámky ke "kritice". Karel Čapek kdysi napsal, že kritik je tvor, který nejlépe ze všech ví, jak by se to či ono mělo udělat, ale sám to neumí. To je přesné. Mnoho tzv. kritiků v Čechách vzniklo transformací z neúspěšných a neschopných umělců, a to jak na poli výtvarném, hudebním, literárním, tak asi nejvíce divadelním. Tolik dramaturgů pobíhajících po redakcích s články, podepsanými "kritik", byste na tak malém prostoru sotva kde hledali.

A druhá poznámka: Pavel Eisner v Češtině poklepem a poslechem definuje rozdíly mezi označením "blbec" a "kretén". Poslyšme klasika:

"Blb a blbec jsou poddajné, vláčné, bořivé bláto a mláto, čvaňhavé, mlaskavé. Mokřina intelektu, tratoliště mozečku…

Kretén - toť geologická formace velmi pevná, hornina žulovitá, útoč na ni, jak chceš, výsledek budou vždy jen vrypy povrchové, dokud se neodhodláš použít třaskaviny.

Je tedy mezi blbcem a kreténem povahový rozdíl velmi značný. Jsou to dva různé světy. Asi na tento způsob:

Blbec autor - kretén kritik."

Co dodat?

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)




Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku