Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 12.8.2005
Svátek má Klára




  Výběr z vydání
 >ANALÝZA: Bez zásahu mohl CzechTek dopadnout i mnohem hůř
 >IZRAEL: První krok. Nebo poslední?
 >POLITIKA: Klausův hradní kobereček
 >POLITIKA: Paroubkovo mediální harakiri
 >PRÁVO: Personální opatření ministra Němce
 >POLITICKÝ CIRKUS: Zapeklitá otázka
 >ÚVAHA: Jakou policii vlastně chceme?
 >POLEMIKA: Reakce na článek Právní úprava divokých technoparty v Británii
 >ÚVAHA: Vzpomínka na politruka Adámka
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 7.)
 >ZOO PRAHA: Otevření expozic Vodní svět a Opičí ostrovy
 >EKONOMIKA: Akciové trhy rostou
 >PENÍZE.CZ: Ví stát nejlíp, jaká cena je správná?
 >POLITIKA: Zhovadilá potřeba
 >SVĚT: Svatá válka je čím dál tím jasnější

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
12.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 7.)
Petr Žantovský

Typologie kulturního žurnalisty

Mnohé z toho, co bylo řečeno v Typologii českého novináře, platí samozřejmě i pro žurnalistu kulturního, jen v mnohdy pokroucené podobě, která připomíná karikaturu sebe samé. Je to možná dáno předmětem činnosti kulturního novináře. Kultura ve smyslu umění a jeho kontext je sféra velice špatně uchopitelná, natož hodnotitelná. Umělecké dílo či výkon jsou vysoce subjektivními, osobními útvary, v nichž hraje emoce hlavní roli. U kulturní žurnalistiky, nemluvíme-li pouze o zpravodajství (kdo, co, kdy, kde, případně o čem, pro koho či za kolik), jde tedy především o míru rezonance emoce tvůrcovy a emoce novinářovy. Problém české kulturní žurnalistiky je v tom, že jí většinou emoce zcela chybí. Tedy emoce poctivé, pozitivní. Mnohdy hrají spíše roli emoce profánní, případně vyloženě negativní. To však už opět přestává být žurnalistika a začíná být propagandistika, byť v posunuté - karikované - podobě.

Všeználek

Též univerzální pravdydržitel. Lze jej charakterizovat podobně jako v obecné rovině kategorii Neomylný. Všeználka činí z Neomylného právě ona karikatura reality, provozovaná v kulturním světě.

Všeználek má na vše názor, a to jedině správný. Každého dovede o čemkoli na počkání poučit. Kdo má názor jiný, obdrží od Všeználka nálepku trubce, hlupce, nedovzdělance a vůbec osoby méněcenné.

Všeználek zpravidla nebývá na svá témata vybíravý. Umí říci cokoli o čemkoli, ačkoli důkladně nezná nic. Všeználek se dovede zasvěceně vyjádřit k soudobé fotografii, novému románu, moderní hudbě výjimečných délek či "dirty" dramatice. O soudobé fotografii ví, že je soudobá (přečetl si v katalogu, že nikdo ze zastoupených autorů dosud nezesnul), o novém románu se doslechl, že je nový (ačkoli je už bezmála půlstoletí mrtvý), o moderní hudbě výjimečných délek ví, že trvá nepřiměřeně dlouho, protože při ní usíná, avšak je moderní, protože Smetana ji nepsal (ten psal taky dlouhou hudbu, při níž se usínalo, ale bylo jí aspoň rozumět, a v tom tkví její nemodernost), a "dirty" dramatice rozumí též, protože si ve slovníku přečetl, že "dirty" znamená "špinavý", a z jeviště se přece ozývalo tolik sprosťáren a obscenit, že to "čistotou" při nejlepší vůli nazvat nelze.

Takto vybaven přichází Všeználek na kulturní akce, aby poté spáchal nějakou recenci, či dokonce kritiku (zde je dobré pole pro publicisty a kritiky, ale též výjimečné redakční osobnosti, například vedoucího rubriky). Jak ona recenze (neberme boží slovo "kritika" do úst) pak vypadá, je nabíledni. Sumář pouček vyčtených z programu, faktografie vyňaté z příslušných encyklopedií (to však platí jen pro Všeználka pilného, Všeználek obyčejný se tím nezatěžuje) a vlastního názoru spočívajícího v několika nicneříkajících frázích. Mezi nejčastější užívaná Všeználkova hodnotící adjektiva patří: ledabylý, povrchní, pokleslý, nekvalitní, odbytý, rychlou jehlou spíchnutý a podobně. Jak sami vidíte, jde o samá přesná a vyargumentovaná stanoviska, s nimiž se opravdu nesnadno polemizuje. Zkuste Všeználkovi dokázat, že přečtený román či spatřená výstava jsou odpracované, hluboké, kvalitní či dokonce výsledkem tvrdé a důkladné práce! Nepochodíte. Něco takového se totiž dokázat víceméně nedá. Proto je vždy zaručeným vítězem v takové filipice Všeználek. Ten se totiž podobným dokazováním nezanáší a zanášet nemusí. Nikdo to po něm nechce. Šéfredaktor zpravidla ani netuší, o čem to Všeználek zrovna včera napsal, čtenářům jsou Všeználkové lhostejní jak loňský déšť a ostatní Všeználci mají na věc zpravidla stejný názor. Jsouť přece Všeználky!

Blahorodí

Též Nadčlověk či Předseda zeměkoule. I tomuto typu nalezneme mnoho předobrazů v obecné novinářské typologii. V kulturní sféře se Blahorodí zpravidla sám explicitně označuje za "kritika", ale často též "literárního či hudebního vědce", "historika", "teoretika". Zaznamenal jsem u jednoho z Blahorodích též vskutku objevný titul "sociální ekolog". Jak se Blahorodí sám označí, není nejdůležitější. Hlavně to musí vypadat učenecky.

Blahorodí, na rozdíl od Všeználka, není tak zcela nedotčen akademickou či jinak získanou znalostí věci, kterou posuzuje, ale ve shodě s Všeználkem, ani s Blahorodím nelze vést debatu. Přesněji řečeno: s Blahorodím teprve ne!

Blahorodí se spouští po visutém laně z výšin svého Olympu mezi bědný lid, který většinu času nedělá nic jiného, než že s vyplazeným jazykem čeká na dotek nejvyššího Blahorodího a na Myšlenku, kterou mu tento propůjčí k poučení. Aspoň takto svět zřejmě vidí sám Blahorodí. Ostatní Všeználkové, jakož i zbytek novinářského světa, zpravidla tvrdí, že Blahorodí je nesnesitelný náfuka a pitomec a že je absolutně nepochopitelné, proč mu šéf ty jeho neskutečné cancy vůbec tiskne.

Blahorodí bývá externistou, ač nejsou vyloučeny ani případy (ihned mi naskakují dva z denního tisku), že jde o zaměstnance, ovšem s léty či jinými zásluhami vysezenou privilejí býti považován za Blahorodího a požívat jeho výsad.

Blahorodí se neomezuje v rozsahu svého článku, což je privilej, kterou mu ostatní psavci závidí nejvíc ze všeho. Oni jsou nuceni své texty krátit, zestručňovat, zhutňovat, často až na dřeň holých vět. Zato Blahorodí popíše celou tiskovou stranu, ačkoli by na vyjádření toho, co vyjádřit chtěl, bohatě stačil jediný odstavec. A nejen to. Na výplod Blahorodího zpravidla obratem zatouží polemicky reagovat jiný Blahorodí, popíše tedy tiskovou stranu v dalším vydání, na což zpětně reaguje Blahorodí č.1 další tiskovou stranou a tak až do omrzení.

Množina Blahorodích, vyskytujících se v našich médiích, je nepočetná, ale vytrvalá. Živíce se navzájem polemikami nad svými nesmysly, žijí si docela dobře, protože honorář za tiskovou stranu vystačí na dva týdny pohodlného přebývání v metropolitních kavárnách.

Avšak pozor! Blahorodí se navzájem nelikvidují, nevytlačují se ze svých pozic. Naopak: drží se semknutě v nepsaném bratrstvu, neboť je spojuje společný zájem: mít s kým polemizovat na celé tiskové straně, a tak trávit příjemné dny v kavárnách.

Někteří vybraní Blahorodí se ve své velikosti dopracovali až k plurálu majestikus. Ve svých celostránkových polemikách svůj postoj vyjadřují množným číslem: "my myslíme, soudíme, pozorujeme, posuzujeme, spatřujeme, shledáváme, jsme rozhořčeni, zhnuseni, pobouřeni…". Tím však Blahorodí nemíní jen samo sebe, jak by se mohlo zdát. Blahorodí, jakožto Předseda zeměkoule, myslí na blaho celého lidstva a jeho jménem k němu též promlouvá.

A ještě jeden shodný poznávací znak u Blahorodích naleznete. Chce-li Blahorodí dát najevo, že o následujícím tvrzení se nepřipouští sebemenší diskuse, zahájí větu slovy: "Každý přece ví, všichni znají ze své zkušenosti, nikdo nemůže pochybovat, všeobecně je známo…". Ono "každý", "všichni", "nikdo" je dokonalé alibi pro zakrytí skutečnosti, že já, Blahorodí, vůbec nevím, jak ten svůj nesmysl odargumentovat, a proto se mohu jedině odvolat na všeobecnou nepochybnost toho nesmyslu, ačkoli nikdy jindy nikoho jiného, krom mě, Blahorodího, tak nebetyčný nesmysl nenapadl.

Ferneťák

Je zvláštní odrůdou Numismatika (viz Typologie českého novináře). Na rozdíl od ostatních Numismatiků se vyznačuje vcelku jednoduchým způsobem, jakým jej lze zakoupit za účelem kladné recenze či referátu o nějaké kulturní události. Jeho pohonnou hmotou totiž je bylinný likér zvaný Fernet (řidčeji též Becherovka, rum či bílé víno). Stačí Ferneťákovi dostatečně přičinlivě (a hlavně na vlastní útratu) po celý večer dolévat, a pozitivní ohlas na vaše dílo či umělecký výkon je na světě.

Ferneťák je zpravidla prosté mysli, ať už z povahy původní či získané častou konzumací řečených tekutin. Bývá nezáludný, protože na to mezi jedním a druhým panákem nemá čas ani myšlenky. Do Ferneťáka stačí vložit (kromě nápoje, samozřejmě) několik jednoduchých a dobře zapamatovatelných vět o tom, jaké je dílo, párkrát za večer mu je - pokud možno týmiž slovy - nenápadně zopakovat, aby se náležitě uložila ve Ferneťákově ochablé paměti a vybavila se mu i nazítří, až je bude z té paměti pracně v kocovině lovit nad redakčním počítačem.

Ferneťák bývá též - až do jistého kvanta zkonzumovaných skleniček - poměrně zábavným společníkem. Protože už ve svém oboru (divadle, filmu, hudbě) viděl a slyšel ledacos a protože mu tvůrci všech uvedených oborů už zaplatili nejeden překrásný večer, sype (od oněch tvůrců) naučené charakteristiky děl jak z rukávu, takže krom jiného budí dojem vzdělance. Je třeba však velice bedlivě sledovat Ferneťákův aktuální stav. Ve chvíli, kdy stočí řeč z naučených floskulí o divadle filmu atd. na sám předmět svého zájmu, kliďte se mu z cesty, nebo na vás zanevře a do rána zapomene vše, co jste jej za tolik peněz naučili.

Mnozí Ferneťáci si libují v poetismech. Zvláště, týkají-li se jejich oblíbeného drinku. Začne-li Ferneťák nazývat svůj nápoj "Dechem mrtvé milenky", začíná být zle. Nazve-li jej "Močí starého asfaltéra", nenápadně se pakujte za dveře. To, co bude následovat, totiž už vůbec nebude připomínat toho oslnivého, charismatického znalce uměn, nýbrž docela obyčejného ožralého pobudu ze čtvrté cenové. A to nemáte zapotřebí.

Jsou z historie docela nedávné známy případy, kdy Ferneťák natolik propadl kouzlu svého moku, že ani nedokoukal dílo, na něž původně do divadla, kina či koncertní síně přišel. Jak je z výše uvedeného patrné, zpravidla by to tolik nevadilo, protože názor, který si z jeho pera v příštích dnech přečtete, beztak získá od tvůrce nebo promotéra toho díla. Frapantní však je, když se nedostaví tvůrce ani promotér, aby Ferneťáka poučili, jak věc posuzovat. A ještě frapantnější je, když se nedostaví ani ono dílo.

Chodí po pražských divadlech takový recenzent, kterému stačí vidět prvních deset minut premiéry, pak se odsunout do přilehlého baru a tam v podstatě napsat recenzi. Není-li, kdo by za žurnalistu zaplatil útratu (tvůrce či promotér), žurnalista spáchá recenzi na pivní tácek během jednoho dvou frťanů a nespokojeně odchází domů nebo na jiných deset minut jiné premiéry (kde snad nějaký ten tvůrce nebo promotér konečně bude). Že bude taková recenze nepochvalná, na to můžete vzít jed. Co to může být za divadlo, když jeho tvůrce ani promotér nemají tu slušnost pečovat o recenzenta!

Též se vypráví pravdivá historka, že jeden znalec vážné hudby napsal vášnivou, zanícenou, a kupodivu kladnou recenzi na koncert tuším v Rudolfinu. Recenze vzápětí vyšla. Jak se však divili čtenáři, šéfredaktor i sám recenzent, když prasklo, že žádný koncert se nekonal, neb ochořel dirigent! I tomu se v tom našem Kocourkově říká novinářská odpovědnost.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku