Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 16.8.2005
Svátek má Jáchym




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Obhájci národní, politicky korektní sebevraždy
 >VZPOMÍNKA: Pozapomenutá kapitola
 >POLITIKA: Kam zákon nemůže...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: To jsem to zase popletl
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Letadlo na Prahu
 >SVĚT: Jak změnil boj proti terorismu média?
 >POLITICKÝ CIRKUS: Historický den
 >SPOLEČNOST: CzechTek a svoboda
 >MIMOCHODEM: Trik z Kolchidy
 >PSÍ PŘÍHODY: Host do domu, hůl do ruky
 >ÚVAHA: Co udělá lesní zvěř
 >SPOLEČNOST: Polský katolicismus mladých
 >MEJLEM: Etika soudců
 >DOKUMENT: Etický kodex poslance (pracovní návrh)
 >PENÍZE.CZ: Neefektivní a nespravedlivá daň z nemovitosti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
16.8. VZPOMÍNKA: Pozapomenutá kapitola
Stanislav Reiniš

Zapomenout se nedá. Blíží se zase výročí srpna 1968, i když není kulaté. Výročí této události nemá žádnou zvláštní cenu, soudruzi se hádali mezi sebou, my jsme měli klamné naděje. Byl to jen takový vývojový stupeň na cestě k dnešku, ale přesto by toto datum nemělo být zcela zapomenuté. Vzpomeňme si, vrhli jsme se tehdy do ciziny a nebyli jsme si jisti, co se stane. Ti, co často četli Rudé právo (dnes již skoro zapomenutý plátek tehdejší KSČ, snad by se ještě někde v archivech pár výtisků našlo), si mysleli, že Západ je jen takový zrcadlový obraz tehdejšího komunistického systému v Československu, že si tu emigranti budou žít za státní peníze jako Carlos a jiné teroristé v Karlových Varech. Nic takového se nestalo, bylo to mnohem prozaičtější, každý šel do školy se učit slovíčka, dostal byt a boty a pak hledal zaměstnání.

Ale přesto jsme byli plní nadšení, vypadli jsme z Absurdistánu a většina z nás se cítila dobře. Na křivce počtu československých občanů ve Statistické ročence jsme udělali zoubek, zmizelo jim z klepet přes dvě stě tisíc lidí, a v Kanadě i jinde jsme zoubek přidělali, protože nás bylo dost.

Navíc se začala dít něco, co stojí za zmínku. Příchozím Čechům a Slovákům se tu začaly rodit děti. Spousty dětí se nám narodilo v prvních dvou letech pobytu. Někde se to dá vypočítat podle tzv. Naegeleho schematu. Podle tohoto schematu se počítá den předpokládaného porodu ode dne předpokládaného početí. Je to minus tři měsíce plus sedm dní. Pak se musí připočíst rok, samozřejmě. V některých rodinách to vychází skoro na den ode dne příchodu do Kanady.

Děti se narodily i v rodinách, kde už měli děti velké, a najednou měli doma malého sviště. Narodily se i tam, kde zatím děti vůbec neměli. Polorozbitá manželství se utužila. Bylo to podivuhodné. Tam, kde pracuji, máme dětskou školku a v ní se najednou objevily houfy maličkých Čecháčků a Slováčků. Mí kolegové, kteří tam chodí děti pozorovat, z toho byli na větvi: „Samí Čechoslováci, co se to děje, snad se nebudeme muset vystěhovat.“ Ujistil jsem je, že ne, že si je tu rádi necháme, když na naše děti budou hodní.

Děti pak rostly, chodily spolu do české a slovenské doplňovací školy, pak někteří i do tanečních, dodnes se znají. Teď už jim je skoro čtyřicet. Zajímavá skupina to byla.

Proč se jich narodilo tolik, se jen domýšlím. Nebylo to proto, abychom přes ně dostali trvalý pobyt. Ten jsme měli, o nic nám nešlo. Naše dcera Tereza, která se narodila tři čtvrtě roku po naší emigraci do Kanady, rozhodně nebyla takovým účelovým dítětem z vypočítavosti. Prostě jsme ji chtěli, a byla. Asi to byla radost z toho, že jsme šťastně unikli uličnímu výboru a domovním důvěrnicím, Proto snad rodily i ty, které se doma léčily bez úspěchu ve Františkových Lázních a jinde, které v Československu stárly bez možnosti být matkou. Uvolnění po mnoha letech života v podivném systému asi bylo tím hlavním. A tak mnoho z nás mělo doma od samého začátku Kanaďánka.




Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku