Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 8.8.2005
Svátek má Soběslav




  Výběr z vydání
 >ANALÝZA: Technaři měli právo vstupu, ale ne vjezdu aneb Proč za to všechno stejně může Gross
 >POLITIKA: Techno a konzerva
 >ÚVAHA: Ty naše nevinné bité dětičky
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Sin City
 >SPOLEČNOST: Havel se mýlí, když hájí technaře
 >MÉDIA: Vhodný Kolářův nástupce aneb Veřejnoprávní newspeakové Dada
 >PRÁVO: Bleskový soud nad spisovatelem J.B.
 >POLITICKÝ CIRKUS: Mráz přichází z Downing str. 10
 >FOTOREPORTÁŽ: Happening na Letné
 >MIMOCHODEM: Rodí se sloh
 >PSÍ PŘÍHODY: Fanynčin návrat
 >FEJETON: Láska až za hrob
 >MEJLEM: Dlouhé nože přec jen budou?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 5.)
 >PENÍZE.CZ: Půjčku půjčkou nesplácejte

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
8.8. PRÁVO: Bleskový soud nad spisovatelem J.B.
Martin Stín

Život je zlomyslný učitel. Učí nás až do smrti a neušetří nás překvapujících lekcí ani v době, kdy už si myslíme, že máme po dlouhé cestě nárok na klid.

Spisovatel J.B. si na přemíru klidu v životě nemohl nikdy stěžovat. V komunismu nenašel zalíbení, a tak se v padesátých a šedesátých letech minulého století dostal do vězení. Ani tvrdé lekce, které mu tam život uštědřil, ho s komunismem nespřátelily. Po okupaci v r. 1968 pochopil, že by dlouho na svobodě nezůstal, proto emigroval do USA. Vedlo se mu tam dobře, ale jeho srdce zůstalo doma, takže se v r. 2000 i s rodinou vrátil. Domníval se, že v osvobozené vlasti bude v klidu užívat důchod. Z USA přišel jako vážený občan. Nezanechal za sebou dluhy ani vzpomínky na nesváry se spoluobčany, vytvořil úctyhodné literární dílo. Trestní rejstřík měl čistý. Nikdy během dlouhých let exilu neměl potíže s policií. Při návratu ho vůbec nenapadlo, že by se na tom někdy mohlo něco změnit. Vrátil se přece domů a domov je synonymem bezpečí. Nakonec ale věci vzaly nečekaný obrat. Na prahu seniorského věku se stal proti své vůli téměř národním rekordmanem rychlostí, s jakou se ze slušného občana stal odsouzeným.

8. července projížděl autem ulicemi svého bydliště. V místě, kde byla rychlost omezena na 30 km/hod., jel přesně podle předpisů, neboť za dlouhého pobytu v USA se naučil přísně ctít zákony. Ve zpětném zrcátku se mu pak objevilo jiné auto, o němž tvrdí, že jeho řidič ho houkáním, blikáním a divokým posunkováním pobízel ke zrychlení jízdy. Nedbal toho, protože v USA se naučil, že překračování povolené rychlosti je ošklivý nemrav, který se velmi přísně trestá. Popuzený řidič druhého auta později tvrdil, že ho náhlým vjetím do jeho jízdního pruhu dvakrát přinutil k prudkému brždění. Ať to bylo jakkoli, je jisté, že jízda za J.B. zvedla druhému řidiči hladinu adrenalinu.

J.B. musel zastavit při vjezdu na parkoviště, aby umožnil vycouvání jednoho ze zaparkovaných automobilů. Řidič zadního auta toho bleskově využil. Vyběhl ze svého vozidla a vyrazil k autu řízenému JB. Pak se otevřely dveře auta J.B. a rozhorlený řidič spisovateli vysvětlil, co si myslí o něm a jeho způsobu jízdy. J.B. tvrdí, že dveře otevřel útočník, ten tvrdí opak. Jak to bylo ve skutečnosti, neví ani přítelkyně druhého řidiče, která děj sledovala z auta, a jiných svědků nebylo. Žena navíc nerozuměla, co si účastníci sporu mezi sebou řekli. Podle J.B. útočník nejen křičel, ale pokusil se jej vytáhnout za rameno z auta. Prý se ho bál: muž byl o hodně mladší, statnější a J.B. měl čerstvě voperovaný by-pass. Cloumání ramenem mohlo způsobit utržení by-passu s možnými osudovými následky. Druhý řidič ovšem o cloumání ramenem nechce nic vědět. Zato tvrdí, že J.B., stále sedící za volantem, na něho namířil ze vzdálenosti asi 1,5 m pistoli a vykřikl, že mu „ustřelí palici“. Nebyla to pistole, pouze startovací revolver, jenž by při výstřelu ze vzdálenosti menší než 1,0 m mohl způsobit drobná zranění zrníčky nespáleného prachu. J.B. k tomu dodává, že záměrně mířil ke stropu auta, aby útočník nepoznal, že se jedná o neškodnou hračku.

Krátce po tomto incidentu si pro J.B. přijela policie a eskortovala ho na policejní služebnu. Tam ho zamkli a nechali zhruba dvě hodiny čekat. Když se jím pak začali znova zabývat, bylo již ukončeno ohledání místa činu, provedena telefonická konzultace se státním zastupitelstvím a výslechy oznamovatele – řidiče druhého auta a jeho přítelkyně. Policejní inspektor J.B. měl již napsaný „záznam o sdělení podezření“, který je tak zajímavý, že považuji za vhodné ho ocitovat v plné hrůznosti. Omezil se v něm na tvrzení:

„…na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že jste se dopustil tr.činu „Násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci“ dle §197a odst.1 tr. zákona a „Výtržnictví“ dle § 202 odst.1 tr.zákona, neboť na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že jste dne 8.7.2005 kolem 15,45 hod. na parkovišti u Penny Marketu v D. vytáhl z podpaží revolver poplašný a namířil na M. Z. a řekl mu, že mu ustřelíte palici, což vzbudilo důvodnou obavu, že svoji hrozbu splníte. Dále pak uvedeného jednání jste se dopustil na místě veřejně přístupném.“

Policista vyslechl J.B. k věci až po sepsání záznamu. Z pořadí, v jakém konal jednotlivé úkony, vyplývá, že hned na samém začátku si vytvořil jasný názor na věc, ten si pak patrně nechal „posvětit“ od státní zástupkyně, upevnil si jej vysvětlením oznamovatele a jeho přítelkyně a J.B. už pak vyslechl jen pro úplnost, aniž by se nechal zmást odlišnostmi jeho výkladu od obsahu vysvětlení druhého řidiče a jeho přítelkyně. Nedbal toho, že vyprávění obou účastníků pravděpodobně obsahuje informaci o dopravním přestupku jednoho nebo možná obou řidičů a neuvědomil dopravní policii. J.B. se dožadoval sejmutí otisků prstů ze dveří auta, aby se prokázala pravdivost jeho tvrzení o agresivním chování druhého řidiče. Policejní inspektor ovšem jeho požadavku nedbal: nalezení útočníkových otisků na dveřích auta by přece posílilo obhajobu člověka, o jehož vině byl od počátku přesvědčen. Otázka, kdo dveře auta otevřel, je klíčová pro posouzení otázky, zda J.B. jednal v nutné obraně či zda byl útočníkem. Policejní inspektor zmařil její nezpochybnitelné zodpovězení jednou provždy. Po výslechu ještě převzal od J.B. „zbraň“ a zavezl ho domů. Několikavteřinový incident stál J.B. ztrátu více než čtyř hodin jeho volného času. Do ceny je třeba započítat vyčerpání a stres, který v jeho zdravotním stavu mohl mít nenapravitelné následky.

Policie má při vyšetřování trestné činnosti co nejméně zatěžovat občany. Vyšetřování má vést ve všech směrech, tj. jak v neprospěch, tak ve prospěch podezřelého, a má usilovat o co nejúplnější a věcně správné objasnění vyšetřované skutečnosti. Až do právní moci rozsudku platí presumpce neviny, kterou se má řídit nakládání s účastníkem trestního řízení. V pochybnostech se má rozhodovat ve prospěch obviněného. Výše uvedený popis skutkového děje je syntézou z výpovědí obou řidičů. Každý z nich mi bude vyčítat, že jsem potlačil podrobnosti, které svědčí v jeho prospěch a zcela vyvracejí tvrzení druhé strany. Mají ovšem tu vadu krásy, že nejsou doloženy nezpochybnitelnými důkazy. Čtenář si přesto může učinit představu, jak policie v daném případě naplnila zásady, jimiž se má při vyšetřování řídit.

Takto zpracovaný policejní spis putoval na státní zastupitelství. Státní zástupkyně na jeho základě vydala 20.7.2005 „návrh na potrestání“, který poslala soudu. Nevím, zda vůbec četla záznamy z výslechů účastníků incidentu. Do „návrhu“ téměř doslova opsala výše citovaný „záznam o sdělení podezření“. Soudkyně okresního soudu jejímu návrhu vyhověla a již 25.7.2005 vydala trestní příkaz, jímž J.B. odsoudila k trestu odnětí svobody na 4 měsíce s odkladem na zkušební dobu 1 roku a k propadnutí zbraně. Do zdůvodnění trestního příkazu opět v podstatě opsala text „záznamu o sdělení obvinění.“ Zda před rozhodnutím četla protokoly, není známo, a nevím, co by bylo horší: slepé převzetí závěrů policie nebo vědomé ztotožnění s nimi.

A tak počestný muž, který mimo střetu s komunistickou justicí dosáhl seniorského věku s čistým trestním rejstříkem, během pouhých 17 dnů přešel do tábora odsouzených. Samozřejmě, rozsudek dosud není pravomocný, nicméně v zemi, kde trestní stíhání velkých darebáků často vyšumí do ztracena, zadržení lumpové opakovaně utíkají policii a trestní řízení před soudem se běžně vleče dlouhé roky, má rychlost jeho odsouzení hodnotu téměř „rekordního výkonu“ orgánů činných v trestním řízení. Zatím se mu ovšem zdánlivě mnoho nestalo. Proti trestnímu příkazu podal odpor, odsouzení tím ztratilo platnost a věc bude muset být znova projednána v řádném soudním řízení. I kdyby pak soud zprostil J.B. viny, zážitek z vyšetřování, který přiměřeně svému zdravotnímu stavu a věku vnímal jako stresující záležitost, už nikdo nevezme zpět. A těch, kteří trestní řízení proti němu vedli popsaným způsobem, by se potvrzení nesprávnosti jejich postupu osvobozujícím rozsudkem nijak nedotklo: budou dále vyšetřovat, dozorovat-nedozorovat a vynášet rozsudky, za jejichž úroveň se nebudou stydět. Je málo pravděpodobné, že by je za přehmat někdo pokáral, protože mají takové postavení, že se za poškozování stran řízení nemohou odpovídat.

Upozorňuji na tento případ, protože je čerstvou a krystalicky čistou ukázkou toho, co se může dít v trestních případech, v nichž proti sobě stojí tvrzení poškozeného a podezřelého bez opory dalších přímých důkazů, které buď vůbec nemohou existovat, nebo je policie opomněla obstarat. Často se stává, že orgány činné v trestním řízení v takových případech místo presumpce neviny uplatňují presumpci viny a zásadu „v pochybnostech ve prospěch podezřelého“ nahrazují zásadou „v pochybnostech v neprospěch podezřelého“.

Je to téměř neuvěřitelný příběh a někdo mě může podezírat, že jsem si jej vycucal z prstu, abych pohaněl poctivé policisty, neomylné státní zástupce a nadlidsky moudré soudce. Kdo mi nevěří, může si mé údaje ověřit u postiženého. Za zkratkou J.B. se skrývá spisovatel Jan Beneš, autor 32 knih, politický vězeň totalitního režimu, jenž se v r. 2000 vrátil z exilu do vlasti, aby se zde nakonec stal z počestného občana „kriminálníkem“. A „pachateli“ popsaného trestního řízení jsou příslušníci orgánů činných v trestním řízení (tj. PČR, státního zastupitelství a soudu) v okrese Příbram.

Martin Stín, Praha


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku