Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 10.8.2005
Svátek má Vavřinec




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Vstoupili jsme do Evropské unie, abychom ji rozložili?
 >ÚVAHA: Nejsme v pohodě a nevíme proč
 >PRÁVO: Právní úprava divokých technoparty v Británii
 >SPOLEČNOST: Hledání české kuchyně
 >GLOSA: Ministerstvo jako lízátko
 >POLITICKÝ CIRKUS: Hledání zákona
 >FEJETON: Tajemství sklepů
 >Z HISTORIE MEDICÍNY: Pozoruhodná profesní dráha Simona P. Hullihena
 >MEJLEM: Nerespektování zákonů
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 6.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (14)
 >ZOO PRAHA: Shamanic Orchestra
 >PENÍZE.CZ: Pojistné podmínky: auto, domácnost a smrt pod lupou
 >EVROPA: Pan Euro a jeho smrt
 >DLOUHÁ CESTA 9: Z pouště pryč k opačnému břehu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
10.8. Z HISTORIE MEDICÍNY: Pozoruhodná profesní dráha Simona P. Hullihena
Petr Schütz

Simon P. Hullihen se narodil 10. prosince 1810 v rodině farmáře v Point Township v Pensylvánii. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Irska a jeho pradědeček byl jedním z prvních pensylvánských osadníků. Maminka byla smíšeného holandsko-anglického původu. Simon byl prostředním ze tří synů. Starší bratr Thomas se odstěhoval na západní pobřeží, kde se stal soudcem, mladší James se vyučil dentistou.

Simon byl pilným, ale nijak výjimečným žákem v místní městské škole, než jej ve věku 9 let potkala vážná nehoda, která ovlivnila celý jeho další život. Při hře s jinými chlapci ho někdo strčil, či snad nešťastnou náhodou spadl, do jámy, ve které se pálilo vápno. Oheň vyhasl teprve nedávno a než kamarádi Simona vytáhli, ošklivě si na horkých kamenech popálil chodidla. Hluboké spáleniny se obtížně hojily a chlapec zakusil mnoho utrpení a strávil téměř dva roky upoután na lůžko. Jizvy způsobily deformaci nohou, ale naštěstí byl místní švec schopen zhotovit mu podle sádrových odlitků pohodlné boty. Během pomalého uzdravování Simon mnoho četl a zejména podrobně studoval Bibli. Sblížil se také s několika lékaři, kteří o něj postupně pečovali. V pozdějších letech je rád navštěvoval a pozoroval při práci, zejména když prováděli drobné chirugické výkony. Jednou byl svědkem toho, jak se několik lékařů marně pokoušelo odstranit rybářský háček, který i s připevněnou šňůrou neopatrný rybář spolkl, a který se zasekl v jeho hrdle. Jakmile se podařilo háček uvolnit a trochu povytáhnout, hned se zase zachytil ve zduřelé sliznici. Simona napadlo provrtat velkou olověnou kulku, navlékl ji na rybářskou šňůru a přitlačil nástrojem k zaseknutému háčku. Když se podařilo háček znovu uvolnit, kulka zabránila jeho opětovnému zachycení a vše bylo z pacientova krku šťastně vytaženo. Dr Cabell, který vedl katedru chirurgie na virginské univerzitě, často tuto příhodu citoval, aby ilustroval, že chirurg musí umět vynalézavě improvizovat při řešení neobvyklých situací.

Lékaři si Simona oblíbili a umožnili mu přístup k odborným knihám, které mladík dychtivě četl. Takto neformálně nabyté znalosti mu nakonec umožnily být přijat na Washington Medical College v Baltimore, kde studoval pod vedením doktora McLellanda, známého chirurga, který později silně ovlivnil jeho kariéru. V roce 1832 získal Simon titul doktora medicíny ve věku 22 let. Téhož roku se přestěhoval do Cantonu v Ohiu, kde se nejprve živil jako stříbrotepec. Přitom provedl několik mechanických prací pro místní dentisty, což jej vedlo k zájmu o zubní lékařství a rozhodnutí je sám praktikovat. Přestěhoval se do Pittsburghu, kde se seznámil a oženil s Elizabeth Fundenbergovou. Společně pak přísídlili do Wheelingu v Západní Virginii na řece Ohio. Zde postupně vybudoval praxi zaměřenou na chirugická onemocnění úst a obličeje, ale současně se věnoval i zubnímu lékařství. Množství pacientů postupně narůstalo natolik, že nakonec mohl své zubní pacienty předat bratru Jamesovi, kterého již dříve do dentistické práce zasvěcoval.

Ve městě proti němu zprvu existovala mezi kolegy značná zaujatost, protože v té době dentista nebyl považován za lékaře, ale spíše řemeslníka. Ostatní lékaři se divili, proč se chce věnovat tak opovrhovanému oboru a připadalo jim, že je tak snižována vážnost lékařského stavu. Jednou mu dva mladí dandyové, z nichž jeden byl studentem medicíny, přinesli kohouta se zlomenou nohou a vyzvali Dr. Hullihena, aby jej vyléčil. Mysleli to samozřejmě jako žert a předpokládali, že Hulihen odmítne a oni budou moci rozhlásit, že nedokáže ošetřit ani kuře. Hullihen ale zlomenou nohu sdlahoval a posléze jim uzdraveného ptáka poslal zpět spolu s účtem na 20 dolarů. Mladíci odmítli zaplatit a Hullihen se proto obrátil na místního soudce. Ten mu dal za pravdu a vtipálkové museli účet uhradit. Stali se pak sami předmětem posměchu celého města, zatímco Hullihenova reputace se neobyčejně posílila.

Zanedlouho se Dr. Hullihen stal známým po celém údolí Mississippi a Ohia pro svou neobyčejnou všestrannost, obratnost a oddanost, se kterou se věnoval svým nemocným. Pacienti k němu měli bezmeznou důvěru, přes jeho někdy poněkud drsné způsoby. Jeho zápisníky dávají představu o rozsahu a vytíženosti jeho chirurgické praxe. Jen v posledních deseti letech života operoval na 200 případů šedého zákalu, 100 případů šilhavosti, 100 rozštěpů rtu, 50 rozštěpů patra, 150 případů ústní rakoviny, rekonstruoval 50 rtů, 25 nosů a 10 dolních čelistí. Kromě toho operoval dalších 200 případů spadajících do "obecné" chirurgie. Protože celková anestézie byla zavedena až roku 1846, většina z jeho operovaných nemohla využít tohoto dobrodiní. Operování bez anestézie muselo nepochybně klást neobyčejné nároky nejen na spolupráci pacientů, ale i rozhodnost, rychlost a zručnost chirurga. Léčil také mnoho případů infekce čelistní dutiny. Autority té doby soudily, že onemocnění je způsobeno poruchou vyměšování dutinové sliznice. Hullihen správně rozpoznal, že mnoho těchto infekcí má původ ve zkažených zubech a doporučoval je vytrhnout. Lůžkem vytaženého zubu vytvořil otvor, kterým pak dutinu vyplachoval a čistil zvláštním k tomu účelu navrženým kartáčkem. Roku 1849 léčil čtyři pacienty pro trigeminální neuralgii, velmi agonizující onemocnění, projevující se krutou záchvatovitou bolestí v oblasti trojklanného nervu. Aplikoval jim do čelistní dutiny žíravý dusičnan stříbrný, známý jako Lapis infernalis, pekelný kamínek. U třech z těchto pacientů prý zaznamenal úspěch. K jeho dalším inovacím patřilo zavedení zubních dlah zhotovených ze stříbra nebu vulkanitu. Zkonstruoval také četné chirurgické nástroje, mezi jinými šroubové kleště k odstraňování zalomených zubních kořenů. Navrhl rovněž různá léčiva, ústní vody a zubní pasty.

Dr. Hullihen sdílel své znalosti a rozsáhlé zkušenosti s mnoha kolegy a žáky, což bohužel dodnes není u všech vynikajících chirurgů samozřejmostí. Soustavně také přispíval do odborné literatury esejemi a kvalitními kazuistikami. Roku 1840 publikoval esej o bolesti zubů. Jeho úvodní odstavec odráží, o jak trýznivý problém se tehdy jednalo: "Neexistuje snad jiná nemoc, která napadá lidstvo tak nevybíravě, jako bolest zubů, kterou je dentista tak často žádán vyléčit, a s jejímž léčením mívá tak málo úspěchu." Roku 1844 publikoval článek zabývající se ústními rozštěpy. Popsal jednostranné a oboustranné rozštěpy a diskutoval načasování jejich rekonstrukce. Léčení začínal ve čtvrtém týdnu pacientova života přiložením adhezivního pásku, který byl postupně zkracován a tlakem tak sbližoval okraje defektu. Po 4 - 6 týdnech pak následovala operace, při níž byly okraje defektu ve rtu vyříznuty, odpovídající části přesně sblíženy jehlami a rána poté sešita. Krvácení bylo stavěno stlačením obličejových tepen proti okraji čelisti. Zdůrazňoval, že dítě je nutné dobře znehybnit těsným zabalením do ručníku. Rozštěp patra býval operován až u starších pacientů, kteří byli schopni spolupracovat. Sešito bylo pouze měkké patro, defekt ve tvrdém patře byl uzavřen zlatou destičkou. Kupodivu Hullihen u těchto výkonů nikdy nezaznamenal komplikace. Ve školním roce 1842-3 mu Baltimore Dental College udělila čestný doktorát zubní chirurgie, pravděpodobně poprvé v historii kdy byl čestný doktorát v tomto oboru udělen.

Jeho nejznámějším případem, pro který je vzpomínán dodnes, se stalo úspěšné léčení slečny Mary S., dvacetileté dívky z Chicaga, která vyhledala Hullihenovu pomoc roku 1848 pro těžkou obličejovou deformitu, vzniklou jako následek popáleniny krku utrpěné před 15-ti lety. Hullihen ji operoval ve třech fázích, kdy osteotomií napravil předkus a otevřený skus, odstranil deformující jizvu a vykryl vzniklý defekt kožním lalokem z ramene, a posléze korigoval vychlípený dolní ret.

Dr. Hullihen byl rovněž dobře znám pro své sociální cítění a dobročinnost. Byl aktivní ve společenském životě svého města, byl členem městské rady, členem správní rady Linsleyova vzdělávacího institutu a stal se iniciátorem četných podniků, které bychom dnes označili za humanitární. V roce 1845 pro své pacienty zřídil soukromou lůžkovou ošetřovnu, ale jeho ambicí bylo vybudovat ve Wheelingu řádnou veřejnou nemocnici. To se mu podařilo s podporou katolického biskupa Whelana a řádových sester roku 1850. Byl zakoupen velký dům a postupně vybaven a rozšířen v to, co je dnes známo jako Wheeling Hospital.

Dr. Hullihen zemřel 27. března 1857 na pneumonii po desetidenním onemocnění způsobeném nachlazením, poté co nedostatečně oblečen opustil přetopené nemocniční místnosti. Neočekávanost a náhlost jeho skonu vedla městkou radu Wheelingu k prohlášení této události za obecnou pohromu. Jeho pohřbu se zúčastnilo na 4000 občanů a město mu vybudovalo mramorový pomník. Dodnes je citován v odborných publikacích a je považován za "otce maxillofaciální chirurgie".

Literatura:
Aziz SR: Simon P. Hullihen and the origin of orthognathic surgery. J Oral Maxillofac Surg 2004, 62(10):1303-7.
Laskin DM: Simon P. Hullihen: surgeon, teacher, humanitarian. J Oral Surg 1973, 31(7):503.
Hullihen SP: Case of elongation of the upper jaw and distortion of the face and neck, caused by a burn successfully treated. Am J Dent Sc 1848, 9(2):157-165.
Hullihen SP: Observations on tooth-ache. Am J Dent Sc 1840, 1:105-111.
www.rcpsglasg.ac.uk/hdrg/2003Oct2




Další články tohoto autora:
Petr Schütz

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku