Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 15.8.2005
Svátek má Hana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Bude opět socialistická revoluce?
 >EVROPA: Zemědělská politika je hlavní ostudou EU
 >POLITIKA: Sobotkovi lidé
 >SPOLEČNOST: Paroubek si oddychl, hrozí nám teroristé
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ zapomenutého oslavence
 >SPOLEČNOST: Stát se neomlouvá, protože nemusí
 >SVĚT: Pozor na silácké recepty
 >POLITICKÝ CIRKUS: Nerovnováha mazanosti
 >MÉDIA: Tisící první lež MF Dnes
 >FEJETON: Socialisté nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé
 >PSÍ PŘÍHODY: Neříkejte, že jste nebyli varováni
 >NÁZOR: Jednoduché pravdy pana Pence
 >HISTORIE: Je možné společenství národů?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 8.)
 >PENÍZE.CZ: Zrušení účtu zdarma? Ne tak docela

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
15.8. POLITIKA: Bude opět socialistická revoluce?
Stanislav Reiniš

Možná. O dějinách, opakujících se jednou jako tragedie a podruhé jako fraška, už bylo napsáno mnoho. V současnosti se opět rozvíjí cosi jako fraška, i když míněná velmi vážně a hazardérsky. Komunisté, tedy Komunistická strana Čech a Moravy, se pokoušejí renovovat a znovu nastolit v naší České zemi socialismus spíše stalinského typu než obecně přijatelný. Jak my dospělejší víme, historická zkušenost se socialismem u nás, a všude jinde, byla velmi negativní co se týče ekonomie, morálky i kultury a všech oblastí života. .

Zatímco v dávných dobách, před druhou světovou válkou, byla Ćeskoslovenská republika jednou z deseti nejprůmyslovějších zemí světa, s postupem rozvoje socialismu se vše změnilo. Jsme dnes, co se týče vyspělosti, někde na úrovni lepších rozvojových zemí. Český pracující vydělává jen dvanáct procent toho, co vydělává dánský pracující, a devatenáct procent toho, co vydělává pracující německý. Za tuto cestu dolů nemůže nikdo jiný než soudruzi vládnoucí komunisté s jejich pětiletkami, dohnáním a předehnáním kapitalismu a velkými nadějemi, které v lidech vytvořili a zklamali. Tak dlouho to patlali, pletli se do věcí, kterým nerozuměli, až toho sami nechali a vládu předali bez jediného výstřelu, dobrovolně. Jak se zpívá v písni, režim se změnil v dým.

Dnes by však někteří lidé chtěli předat moc zpátky do rukou komunistům. Očekávají bezbolestný návrat ke starým předlistopadovým poměrům. Kdo jsou ti lidé? Není mezi nimi příliš mladých. Semtam někdo mladý se k nim dá, ale moc ne, nechce se jim trčet celý život na jednom místě, chtějí ven do světa, chtějí se sami rozhodovat, chtějí, aby jim do života nemluvil kádrovák a komunistickým agitátorům se posmívají.

Do druhé výrazné skupiny patří ti, kterým se už v hlavě nic nezmění, kteří vzpomínají nostalgicky na roky stranického školení a na slepou víru v lepší příští, na brigády a na vše ostatní. Do systému reálného socialismu byli zabudováni a nechtějí jinak. Vymírají a neobnovují se, soudružky a soudruzi, vymřou v nevědomosti, že jejich filosofický směr, marxismus, je mrtvý jak v teorii tak v praxi. Jejich průměrný věk je 68 let.

A patří k nim dále i ti o něco mladší, kteří svou nevědomost povyšují na majestát, kdo si v onom systému libovali a bylo jim v něm dobře. Je to kategorie dnešních padesátníků a šedesátníků, mezi kterými počet komunistických voličů roste. Snad by se dali nazvat „ztracenou generací“. Převrat je postihl ve vyšším středním věku. Před převratem nic jiného nepoznali. Měli nízké mzdy, ale většinou za málo práce. Výběr zboží byl chudý a zboží bylo mizerné, ale levné a kdo měl známé, sehnal všechno. Bydlení bylo mizerné, podstandartní a ostudné, ale levné a člověk si mohl z takto ušetřených peněz stavět palác na venkově. To vše dnes mnozí postrádají a tvrdí, že se jim tehdy za komunismu vedlo lépe, že to byl ráj, bylo toho málo, ale jisté. Byly „sociální jistoty“, i když ubohé a nedůstojné a často závislé na Sovětském svazu, který kupoval podřadné zboží, o které by dnes nikdo nezavadil.

Také k nim patří kapitalističtí komunisté, nebo lépe řečeno komunističtí kapitalisté, kteří si nahrabali z posice komunistické moci, rozdělili si majetek lidu a státu a teď z něj mají a jsou bohatí. To byl v době, kdy se komunistická moc měnila v dým, velmi obecný jev.

Za pomoci těchto lidí se dnešní KSČM pokouší vyvolat neklid, návrat totalitního řízení a prostě cestu zpět k socialistickému Absurdistánu. Pokoušet se o marxistickou revoluci bez správné, to jest proletářské třídní základny, je také absurdní. Mezinárodní konference v Praze ve dnech 23. - 24. dubna 2005, uspořádaná KSČM a skupinou Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice (GUE/NGL) v Evropském parlamentu u příležitosti 60. výročí vítězství nad fašismem je toho příkladem. Zúčastnili se jí představitelé 38 komunistických a dalších levicových stran z 33 zemí. Konference se zaměřila především na aktuální poselství jubilea pro všechny síly nalevo od sociální demokracie, praví jejich tisková zpráva.

Tato konference vydala prohlášení, které si svou velkohubostí a matoucím použitím slov a pojmů naprosto nezadá s prohlášeními Kominterny kdysi dávno, s časopisem Otázky míru a socialismu později, a stranickým usnesením KSSS ještě později až do hořkého konce SSSR. Aby mu člověk rozuměl, musí si slova zaměnit jinými, místo slova “mír” se musí doplnit “subverse”, místo slova “svoboda” “třídní útlak” atd. Pak to dává smysl. Soudruzi o sobě tvrdí, že už jsou jini, ale není to pravda, jsou stále stejní. Nic se nenaučili, v ničem nepokročili, jsou pořád stejní a ani jiní být nemohou, i když za nimi už nestojí imperialismus SSSR jako nejvyššího stadia socialismu. Stojí za nimi pouze Severní Korea (KLDR) a Kuba jako jejich zářné vzory. I ta Čína se od jejich socialismu pozvolna a nenápadně odtahuje, protože socialismus, tedy třídní panství stranické byrokracie, všude jasně ukázal svůj nedostatek životnosti a přemíru utopismu.

Jako příklad toho, oč se na konferenci jednalo, si uveďme soudruhy Exnera a Dolejše, ale nejen je, oni jsou zaměnitelní. S nadšením vykládají o tom, jak bude za jejich socialismu více demokracie, více svobody, jak budou lidé spokojení a budou spolupracovat. Jsou to velmi krásná slova, až na to, že totéž říkal soudruh Lenin před Velkou říjnovou socialistickou revolucí a pak soudruh Gottwald před únorem roku 1948. Toto mazání medu kolem úst je zcela rutinní a zcela utopické. Po revoluci se to otočí.

A tak se soudruzi pokoušejí vybudovat „socialistickou společnost 21. století“, která bude ta nejlepší ze všech společností, které kdy marxisté - leninisté vybudovali. “Socialismus je pro nás strategický cíl,” říkají. A má být vybudován z tradic marxistického myšlení. Žádného dogmatizovaného učení, končícího na různé koncovky -ismus, ale tradic marxistického myšlení. Chtějí vybudovat typ socialistické společnosti, která by byl schopný soutěžit s globálním kapitalismem.

“Jde nám o nový typ, o nové pojetí socialismu. Pro nový socialismus musí platit zásada plurality, včetně plurality vlastnických forem. Zahrnuje to samozřejmě takové pojmy jako je socialistický trh a socialistická konkurence, posun od autoritářského státu k jeho funkcím, jako je organizace, podpora motivace a garantování všech lidských práv - nejen politických, ale také sociálních, vysvětlil místopředseda ÚV KSČM. Připomněl, že KSČM jasně deklarovala a do budoucna trvá na tom, že nepřipustí žádné omezování demokracie.”

To vše už tady také bylo, je to přesně to, čím se oháněli soudruzi před únorem 1948 a co jim pak soudruh Stalin vymluvil. Tyto snahy jsou s naprostou určitostí určeny k debaklu.

Nic nového pod sluncem, jedině snad noví naivní posluchači. Soudruhům však zcela opřímně radím, aby se nepokoušeli o další dobrodružství tohoto typu, nemuselo by jim to projít tentokrát tak snadno.




Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku