Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 11.8.2005
Svátek má Zuzana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Zhovadilá potřeba
 >SVĚT: Svatá válka je čím dál tím jasnější
 >DLOUHÁ CESTA 10: Naši Češi - protinožci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Žádní troškaři
 >POLITIKA: Peripetie populismu premiéra Paroubka
 >ÚVAHA: Na cestě svobody
 >POLITICKÝ CIRKUS: Kulturní volba
 >POLITIKA: Foxteriéři, ministři a jejich kultura
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Chvála špuntů
 >PSÍ PŘÍHODY: Veverka na hlavu nepadlá
 >HISTORIE: Exilová "práce drobná", demonstrace a policie v L.A.
 >ÚVAHA: Ontologický aspekt CzekTeku
 >NÁZOR: Česká politika po Mlýnci
 >CHTIP: Společný boj proti teroristům Talibanu
 >PENÍZE.CZ: Daň z nemovitosti - plaťme víc a s úsměvem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
11.8. HISTORIE: Exilová "práce drobná", demonstrace a policie v L.A.
Jiří Brünner

"Není pochybnosti, že by mnohý člověk za ideu život položil, ale divné je, že týž člověk, když se po něm žádá, ne život obětovat, ale několik let pevně pracovat pro týž národ, nebude pracovat a neodhodlá se k tomu činu, k tomu heroismu práce drobné, nudné." (T. G. Masaryk v souboru přednášek z roku 1898 "Jak pracovat?", Konfrontace, 1977.)

Prožili jsme dobu, která tu drobnou, nudnou práci, o které se TGM zmiňoval, vyžadovala. Dobu, kdy na radikální řešení, na úspěšný boj se zbraní v ruce, nebyly podmínky ani na Východě, ani na Západě. Svědomí a přesvědčení, že jsme na správné straně barikády, nás nutilo k exilové práci. K práci, jejíž konečný úspěch byl vzdálený. K práci, která nebyla honorována a která naopak stala stovky, ba za ta dlouhá léta, tisíce hodin soukromého volná. Času, který mohl být využít ke zdokonalování se v profesi a nebo který mohl být věnován rodině.

Masarykovo zdůrazňování nutnosti "práce drobné" nám dodávalo energii během dlouholeté exilové činnosti, kdy se cíl zdál nesmírně daleko. Cítili jsme však, že je to práce, kterou musí někdo dělat. Něco je vždy jen z něčeho. Kdo se ani nepokusí, prohrává okamžitě. A kolik bylo těch pochybovačů, posměváčků a čecháčků doma i v exilu, kteří naší práci nejenom nepodpořili, ale často ji i mařili!

Teď, léta po rozpadu komunistických režimů v Evropě, když rozpínavost komunistických diktatur ve třetím světě byla zastavena a kdy "argumenty" levicových "intelektuálů" vyschly, si můžeme říct, že ta naše "práce drobná" v exilu i doma měla smysl, že sledovala správný cíl, že se stala jedním z mnoha silových vektoru, které se složily v dějinnou sílu, která to vše dokázala.

***

To vše se mi stále vrací na mysl, když se smutkem v duši přemýšlím o dvou kamarádech a spolupracovnících, kteří nás neočekávaně před deseti lety navždycky opustili. Po Mirkovi Konvičkovi a RNDr. Bohuši "Bobu" Semrádovi se asi nikdy nebudou jmenovat ulice, žádné pamětní desky nebudou zdobit jejich rodné domy a Řády Bílého lva jim nebudou udělovány ani in memoriam. A přesto tito dva donkichotove a zatvrzelí optimisté věnovali kus svého života exilové práci, která zavírala ústa levicovým propagandistům na Západě a pomohla dotlačit komunistické režimy do slepé uličky; práci, která usnadnila těžké začátky mnohým exulantům, která pomohla udržet svobodnou českou kulturu alespoň v zahraničí, když ve vlasti byla pochopy totality potlačena.

Mírek Konvička, odsouzený komunistickým režimem už v roce 1952 k sedmiletému vězení za pokus o přechod do Západního Berlína, poznal všechny krutosti bolševické tyranie. Jeho paní byla odsouzena ke stejnému utrpení. Přesto, že amnestie zkrátila jejich kalvárii v komunistických věznicích a pracovních táborech na polovinu, jejich zdraví bylo nelidskými podmínkami v komunistických žalářích padesátých let krutě poznamenáno. Po srpnu 1968 se jim konečně podařilo dostat do Spojených států. Avšak s Mirkovou paní, která statečně nesla svůj trpký osud, jsme se naposledy rozloučili už uprostřed sedmdesátých let. Mírek, zaměstnaný v letecké továrně v Los Angeles, se dočkal alespoň penze, avšak dlouho se z ní netěšil, těžké choroby ho pronásledovaly až do jeho úmrtí v březnu 1995.

Mírek byl jedním z těch, kteří v roce 1974 obnovili činnost odbočky Československé národní rady americké (CSNRA) v Los Angeles. Tato organizace s trochu archaickým názvem měla dlouhou historii a navazovala na Československé národní sdružení, které podporovalo Masarykovu osvobozovací akci za první světové války a exilovou vládu Dr. Eduarda Beneše za druhé světové války. Činnost odbočky, na rozdíl od jiných exilových a krajanských organizací v Los Angeles, chtěla sledovat především politické cíle. V druhém čísle svého věstníku "Za svobodné Československo", který tehdy Mirek redigoval, napsal předseda odbočky Jiří Breber v programovém prohlášení mimo jiné: "Co tedy dělat? Aktivovat naší exilovou a krajanskou činnost, více psát a burcovat v amerických novinách na podporu skutečných demokratů a demokracie, podávat svědectví o útrapách lidí pod komunistickým jhem. Musíme zahrnovat naše senátory a kongresmany výzvami, aby Spojené státy hájily spravedlnost všude na světě: na mezinárodních konferencích, při uzavírání mezinárodních smluv, obchodu a při diplomatických jednáních všeho druhu. Musíme vyvíjet politický tlak, musí se o nás vědět po celém světě. Není nás tak málo. Musí se nám však podařit zaktivizovat všechny vlny československého exilu, koordinovat a spojovat naše akce s příslušníky jiných porobených národů a se všemi Američany, kteří se tradici americké demokratické revoluce nezpronevěřili."

***

Ne všechno se nám dařilo, jen zlomek exilu se přihlásil k organizované práci. Ale v době, kdy po ulicích amerických velkoměst pochodovali levicoví "studenti" pod obrazy Mao Ce-tunga a Che Guevary, kdy mnozí američtí politikové mluvili o "detente" a jednostranném odzbrojení, kdy "Říše zla" nebyla ještě prezidentem nazvaná pravým jménem, do kongresu a amerických médií jsme posílali desítky dopisu, ve kterých jsme vyzývali k diplomatické aktivitě a politickým činům za osvobození politických vězňů v Československu, za hospodářské sankce, za udržení silné Ameriky, za zvýšení fondu na vysílání Rádia Svobodná Evropa, za zřízení fondu na podporu demokratických hnutí v komunistických zemích (National Endowment for Democracy - NED), atd., atd. Několikrát se nám podařilo prorazit tzv. liberální, tedy vyloženě levičáckou koncepci amerického tisku a naše dopisy byly otištěný.

A demonstrovali jsme s porobenými národy: Poláky, Balty, Ukrajinci, Maďary, Kubánci a jinými, když oni vyšli do losangelskych ulic se svými požadavky.* Tak se naše transparenty dostávaly na obrazovky před oči amerických diváků. Brzy jsme měli otevřené dveře ke kongresmanům Dornanovi, Rousselotovi, Moorheadovi, místním politikům a nakonec i do Bílého domu.

Z českých osobnosti nás prvně navštívil dr. Jaroslav Pecháček, ředitel českého vysílání Rádia Free Europe (otec pozdějšího ředitele Pavla Pecháčka), prof. dr. František Schwarzenberg, místopředseda CSNRA a bývalý československý velvyslanec (strýc kancléře prezidenta V. Havla), pak redaktoři Josef Josten z Londýna, Josef Pejskar z Mnichova a řada exilových nakladatelů a spisovatelů, mezi kterými musím zmínit alespoň Jana Beneše, který někdy přijel do Los Angeles i se "svými" vojáky z vojenské jazykové akedemie z Monterey; ti nám i pěkně český zazpívali.(Spisovatel Jan Beneš, autor více než dvaceti knih, dodával po dvacet let svými články zejména v "Amerických listech" exilu naději a kuráž. Kdypak si na něho dnešní mocipáni vzpomenou se státním vyznamenáním?) Častým návštěvníkem býval Karel Kryl, z Holandská přijel a zaplnil sál sokolovny Jarda Hutka, anekdoty Vladimíra Škutiny si krajané v Los Angeles ještě občas vypráví. Na třicet větších kulturně-politických nebo vyloženě politických akci uspořádala odbočka CSNRA v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na stovce schůzi jsme museli akce připravit a zabývat se nudnými technikalitami.

Byli jsme snad první, kteří rozeslali dopisy parlamentům a nositelům Nobelových cen s výzvou, aby tehdy vězněný Václav Havel byl nominován na Nobelovu cenu míru. Chtěli jsme hlavně dosáhnout toho, aby se stal po světě známější a aby bylo věznění ulehčeno nejen jemu, ale také jeho spoluvězňům Václavu Bendovi, Jiřímu Diensbierovi a dalším. Byl navržen, ale cenu toho roku dostal Lech Wallesa. Akci jsme opakovali při dalším uvěznění Václava Havla o několik let později.

Proč o tom všem píší? Vždyť je to už dávno a podobnou, a ještě v mnoha směrech vyznamejsi činnost dělalo naše ústředí CSNRA v Chicagu a desítky jejich poboček po celých Spojených státech, Řada svobodného Československá, exilový tisk, desítky jednotlivců a exilových skupin po celém světě. Píší to proto, že téměř po dvě desítky let to vše v Los Angeles pomáhal organizovat nenápadný tajemník odbočky Mirek Konvička.

Mnozí ho znali jen z jeho osobního "koníčku": Mirek na nejrůznějších krajanských podnicích prodával knihy exilových nakladatelství: 68 Publishers, Konfrontace, Index a jiných. Bez Mirka bychom se často ani nedozvěděli o zajímavých knihách, které vyšly v Evropě. Jako dnes ho vidím, jak se svojí druhou ženou vláčejí z auta těžké krabice knih, rozkládají je na pulty, doporučují, o každé knize umí něco zajímavého říct. Jestli snad jim prodej knih přinesl nějakou provizi, jsem přesvědčen, že za benzín, inzeráty a seznamy knih vydali víc. Vzpomínám, jak si Mirek jednou, se svým typickým mírným úsměvem posteskl, že v neděli jeli tři sta mil na krajanskou veselici, ale že knih tam prodali jen pět.

Po převratu v Československu, v listopadu 1989, byl Mirek pokladníkem fondu Civic Forum West v Los Angeles, který během několika týdnu vyrostl na několik desítek tisíc dolarů a byl zaslán Občanskému fóru k rukám Václava Havla. A tak bych mohl o Mirkové činnosti a obětavosti popsat několik stránek...

Bohuš Semrád pomohl, když bylo třeba a pro mnohé byl obětavým kamarádem. Po příchodu do Los Angeles z Chicaga byl po několik roků členem výboru odbočky. Zásluhou Bohuše a jeho paní Mileny jsme mezi sebou dvakrát uvítali herce a dramatika Pavla Landovského, jejich přítele. Hodně jsme se od něho dozvěděli o disidentech. To rozhodně nebyly nudné večery. Zvláště, když pak Bohuš sedl ke klavíru a nebo ve skupině s několika jinými hudebníky ke svým "bicím". Nejednou nabídl svůj dům ke schůzím a besedám, nejednou pomohl najít práci a byt nově příchozím. Nestál o díky a vyhýbal se formalitám. Takový byl ten "po pracovní" "Bob". V zaměstnání, v koncernu 3M, byl dr. Semrád vynikajícím kompjutrovým odborníkem a zastával tam důležitou pozici. Jeho spolupracovníci tvrdili, že jeho invence byly na pomezí geniality. Po nabytí svobody se Bohuš s rodinou vrátil do Čech. Zemřel v Pardubicích-Svitkové ve věku 57 roků.

***

Proč píší tato slova o lidech, které jistě převážná většina lidí neznala a nezná? Protože chci na jejich příkladu připomenout, kolik práce bylo v exilu vykonáno a kolik skvělých a při tom nenápadných lidí ji dělalo. Mirek a Bohuš žili mezi námi v Los Angeles, ale stejné platí o stovkách obětavých exilových pracovníků v Chicagu, Washingtonu, Clevelandu, New Yorku, Torontu a v desítkách dalších měst a exilových centrech po celém světě.

Tato masarykovská drobná práce exilu, nejen našeho, nebyla marná. I teď záleží na nás, na Západě, ale hlavně na našich lidech doma a v zemích EU, aby nemuselo být nových exulantů, politických vězňů a nových "Posledních poct"! Važme si naší svobody a nenechme si vnutit různými "populisty-lidumily" novou verzi "pečovatelského státu", na kterou nemají. Víme, kam vede. Dobře jsme poznali, že takovou "péči" pak nejlépe uplatňují ve věznicích, pracovních táborech, uranových dolech apod., ihned jak se bezpečně "po leninsku" zmocní vlády.

"Stůjte tedy pevně a nepoddávejte se znova pod jho poroby!" (Epištola sv. Pavla k Galatskym, 5-1.)

______________________________________________________________________________

*Dovolte mi krátkou poznámku, která má možná vztah k současnému "horkému" tématu v České republice, totiž k chování policistů, kteří, jakoby se od dob estébáckých "mlátiček" moc nezměnili:

Naše demonstrace, např. proti sovětské vládě v době oficiální výstavy SSSR v Los Angeles, proti výstavbě mohutné sovětské automobilky na řece Kama (nákladní auta i pro vojenské účely) americkou firmou Caterpillar, proti návštěvě delegace Nejvyššího sovětu v Hollywoodu a pod., nebyly samozřejmě vládě USA po chuti. Ta se v té době bláhově pokoušela o politiku "detente". Ale losangelská policie proti nám nikdy brutálně nezasáhla. Dvě tři policejní auta přijela a policisté hlavně dbali na to, abychom neucpali provoz. Někdy nás vykázali do míst, nejčastěji do veřejných parků, kde jsme dopravě nepřekáželi. Nejvíc policisté dbali, abychom se nepoprali s levičáckými a komunistickými kontrademonstracemi. Obyčejně na to stačilo několik policistů na motorkách, kteří nás drželi odděleně.

Nikdy jsem nebyl svědkem ani neslyšel o tom, že by proti naším demonstrantům či těm kontrademonstrantům bylo použito vodních děl, slzného plynu nebo obušku, i když jsme policistům jistě "lezli na nervy". Nejvíc jsme způsobili starosti policistům v době olympiády, konané v L.A., kdy nás stovky, možná tisíce, demonstrovaly proti sovětské okupaci Afghánistánu a my Češi specielně za propuštění politických vězňů v Československu. Za vězněného Jaroslava Javorského jsme nastrkali za stěrače aut tisíce letáku. To se v Los Angeles bez povolení nesmí, ale policisté nám udělili jen pár napomenutí, nikdo však nebyl zatčen a asi nikdo nebyl pokutován.

Pravda, byli jsme poměrně disciplinovaní demonstranti, ale také o pořádek se starali kvalifikovaní policisté, kteří nás dovedli na alternativní místa demonstrace, když se nás v centru města sešlo příliš mnoho. Policisté nám krátce a jasně dovedli říct, jaká nařízení nedodržujeme a co po nás chtějí. Samozřejmě, proti vyloženým zločincům, kteří ohrožovali životy a zdraví lidí, proti zfanatizovaným davům, které rozbíjely auta, výklady a kradly na co přišly, dovedli losangelsti policisté zasáhnout pěkně tvrdě. Ale takoví jsme my nebyli a já osobně mám s americkými policisty ty nejlepší zkušenosti.


Další články tohoto autora:
Jiří Brünner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku