Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 13.8.2005
Svátek má Alena




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: „Kulturní fronta“ pomáhá Paroubkovi s výběrem ministra
 >ÚVAHA: Paroubkovo divadélko
 >POLITIKA: Fronta vpravdě národní
 >SPOLEČNOST: Už je to tady!
 >POLITICKÝ CIRKUS: Co nedá ODS nacionalistům zadarmo?
 >BODYPAINTING: Potěcha pro oko
 >MOBY DICK: Pražská výzva
 >NÁZOR: Je cosi shnilého v naší policii, nebo snad i v justici?
 >ZÁBAVA: Test logického myšlení
 >NÁZOR: CzechTek a kolektivní vina
 >POVÍDKA: Starý kamarád
 >MEJLEM: Reakce na článek Techno a konzerva
 >NÁZOR: Pokud byla policie na Czechteku napadána, pak proto, že se nechovala jako policie
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (15)
 >EKONOMIKA: Silná koruna

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
13.8. POVÍDKA: Starý kamarád
Marek Dobrý


Vždycky jsem míval rád poklidný život. Zřejmě to mám v genech, protože můj otec je mikrobiolog pracující na minutu přesně dle svého denního harmonogramu, který si obligátně předepisuje na měsíc dopředu. Večer, když přijde domů z laboratoře, posadí se k televizi a dívá se pokaždé na ty samé pořady. U zpráv poté pokaždé popíjí jedno plzeňské pivo a po nich ulehá do postele a pročítá se vědeckou literaturou. Má matka žije ve stejném stereotypu, s tím rozdílem, že ona si u zpráv nedává jedno plzeňské, ale dvojku červeného vína Rulandské modré z Valtických vinohradů. "To mě nikdy nezklamalo," odpovídá mi, když se jí ptám, proč někdy nezkusí také jinou odrůdu.
Měl jsem vždy ve zvyku přesně vědět, co budu dělat v příštím týdnu. Když jsem si domlouval, že půjdu s kamarádem na pivo, tak to bylo minimálně týden dopředu a jestliže mi ve škole náhodou druhý den odpadla první hodina, stejně jsem tam šel v obvyklém čase a první volnou hodinu jsem věnoval přípravě na hodiny další. Náhlé změny situací mi prostě nevyhovují a stresu, který by mi přinášely, se raději vyhýbám svým osvědčeným způsobem.
Stejně tak jsem si i tu brigádu, kam jsem o těch prázdninách chodil, zařizoval dlouho dopředu. Již v polovině prosince jsem věděl, že mám být prvního července dalšího roku nastoupený před poštou v Jindřišské ulici, kde si mne vyzvedne jistý Alfons Hubert a zavede mne do pošty; samozřejmě jsem věděl i to, že se mu budu muset představit s občanským průkazem v ruce a že na sobě mám míti slušné oblečení, nejlépe tmavě modré barvy.
Byl jsem překvapen, když ke mně, nastoupenému v pozoru před poštou, přistoupil zpocený pán v bílém tílku, z kterého mu vyčuhoval chumáč šedivých orosených chlupů a pozdravil mne neurvalým způsobem: "Nazdar zelenej, to sem rád, že mam pomocníka, páč já tam sám chčiju krev." Občanský průkaz vůbec vidět nechtěl a to jediné, nad čím se pozastavil, bylo mé oblečení, které okomentoval slovy: "Kurva co ti řekli, že budeš dělat? Voblizovat známky? Něco ti holt na dneska pučim."
A také že půjčil.
Zatuchlý trikot dříve zřejmě bílé barvy, v kterém byly dvě veliké díry a jedna malá.
Má práce nebyla těžká k pochopení, takže jsem se nemusel Alfonse Huberta na nic ptát a stačilo mi pouze mlčet a naslouchat svému a Alfonsovu oddechování, které se v mém případě leckdy měnilo ve sténání hladového otroka. Obsahem práce bylo přenášet balíky z jedné místnosti, v které jich bylo povětšinou nespočitatelné množství, do místnosti druhé, které Alfons Hubert říkal výdejna, ačkoliv normálně to snad mělo název oficiálnějšího charakteru. Nevím však jaký, neptal jsem se.
Domů z práce jsem se vracel vždy autobusem, který stavěl u nás na zastávce v šest v podvečer. Nikdy jsem v práci nekončil později, protože jsem si říkal, že dřít můžu, ale harmonogram si narušit nenechám. Byl jsem obvykle ztahaný jako kurtizánin prs a po návratu domů jsem ulehal do postele, vždy již připravené mou starostlivou matkou. Nezažil jsem větší úlevu, než když jsem dal odpočinout svým nenavyklým zádům od celodenní dřiny. Ta práce mi čistila hlavu od jakéhokoliv myšlení. Po uložení se do postele, jsem obvykle před zavřenými víčky viděl pouze mihotající se balíky od dvoukilových až po ty dvacetikilové, při jejichž nošení jsem vydával zvuk vařící se konvice s vodou na čaj. Poté jsem obvykle usínal, nejpozději v sedm hodin, a ráno jsem obživl již kolem šesté.
Byla to má první skutečná práce, a tak jsem si, vědom toho, že každý musí začínat od píky, nestěžoval na náročnost a poctivě jsem dřel bez jakýchkoli pokusů o nepovolený odpočinek. Na rozdíl od mého kolegy - nadřízeného. Ten věčně posedával po balících s chleby různého obložení v ruce a komentoval svou práci natolik vulgárním způsobem, že jsem si musel leckdy odplivnout. Nakonec jsem se však naučil jeho komentáře ignorovat a pracoval jsem až nečesky poctivě.
Myslím, že jsem měl právě odpracované tři týdny, když jsem šel domů z autobusového nádraží ve svém tmavomodrém obleku; do práce jsem v něm chodit nepřestal a každý den jsem se tak převlékal do smrdutých pracovních textilií. Hleděl jsem do poplivaného chodníku a nemohl jsem se dočkat postele, která na mě doma čekala. Stromy kolem chodníku mohutně hučely a já tušil, že se blíží bouře. Zvedl jsem proto hlavu nahoru k nebesům, abych se podíval, za jak dlouho mám krupobití očekávat.
Až k nebi jsem se ale nedostal. Můj pohled se zastavil na vysokém muži v otrhaném oblečení, který mi byl povědomý. Měl sice lehce nedoholené vousy a neučesané vlasy, ale byl jsem si téměř jist, že jsem dříve tuto osobu znal, ačkoli v trochu lidštější podobě.
Nakonec mi napomohl on sám. Oslovil mne a začal okamžitě vzpomínat. Byl to Rudla Petrásek, z kterým jsem chodil do základní školy. Připojil se ke mně v chůzi po chodníku a po nějaké chvíli se mě zeptal, co tak vůbec dělám. Odpověděl jsem, že chodím na brigádu a že tam poctivě pracuji a mám toho vždy po celém dnu dost. Nakonec jsem mu chtěl povídat o problematice nerovnováhy mezi mým svalstvem a dvacetikilovými balíky, ale on mě přerušil.
"Kurva dyk máš prázdniny ne? Copak se aspoň neulejváš? Nezajdeš na cíčko nebo tak? Seš asi pošahanej co?" zeptal se mě. Říkal jsem si, že svět nějak zvulgárněl a že slovo kurva se stává folklórním výrazem jako třeba myslivecké slechy, ale potom jsem si řekl, že odpovím na danou otázku.
Jenomže jsem to nestihl. Opět mě neurvale přerušil.
"Hele poď na pivo, ať se taky trochu vodvážeš ne?" řekl a na odpověď zřejmě nečekal. Na zápornou už vůbec ne. Věděl jsem o něm, že dříve boxoval a že byl velice talentovaný. Jenomže dle toho, co z něho teď bylo, toho zřejmě nechal. Když jsem začal odpovídat, podíval se na mě zvláštním pohledem. Z toho pohledu jsem viděl jasnou zprávu. Drž ústa a dělej, co říkám, nebo ti dám ochutnat, co jsem se v ringu naučil!
Myslím, že by se ten pohled dal nazvat usměrňovací.
Když jsme mlčky kráčeli po onom poplivaném chodníku dál, prohlížel jsem si ho. Jeho ruce vypadaly na to, že by s dvacetikilovým balíkem neměly větších problémů a i když byl jinak pohublý a neudržovaný, cítil jsem z něho respekt. Nakonec zatočil do leva, kamsi do útrob panelákového sídliště, kam jsem chodil tak nerad. Vysoké panelákové budovy mě obepínaly a já cítil, že dnes naruším svůj zaběhlý řád dosti výrazně. Byl jsem nesvůj, ale raději jsem se s tím Rudlovi nesvěřoval. Nevypadal na to, že by měl pro to pochopení.
Ta hospoda byla již navenek mimo můj vkus. Budova z plechů, kde se nad vchodovými dveřmi tyčil velice nevkusný nápis HERNA v červeném provedení. Zazáblo mě v bolavých zádech, když jsem si představil skupinku lidí, s kterou se budu muset zřejmě seznámit uvnitř.
Vešli jsme tam a Rudla kráčel tou hospodou tak sebejistě, že mi hned došlo, kde tráví většinu svého mladického života. Po vkročení do vchodových dveří jsem přestal vidět, protože uvnitř byla naprostá tma. Naštěstí jsem slyšel Rudlovy jisté, a dík těžkým botám i hlasité, kroky, a tak jsem se vyhýbal nárazu do stěny. Po pár vteřinách se přede mnou objevil jemně osvětlený stůl, u kterého seděla dívka s chlapcem. Oba měli v očích opilecký lesk a jejich oblečení působilo jako to mé pracovní, které jsem měl uschované v batohu. Rudla je pozdravil, představil mne a pak si sedl vedle mne. Sednul jsem si naproti němu, vedle dívky. Zjistil jsem, že dívka s chlapcem spolu vůbec nemluví a jen sedí, položeni trupem na stole, a dívají se jeden druhému do skelných očí. Pivo v jejich půllitrech působilo značně zvětrale, ale poté, co nám obsluha - potetovaný tlusťoch s velikým zlatým řetězem kolem krku - přinesla piva, zjistil jsem, že zvětralé pivo se tu točí rovnou z šenku.
Připili jsme si a Rudla pronesl přípitek. "Na hovno a tak dál," zařval a dívka vedle mne se na něho usmála. Kluk naproti ní hleděl stále stejným směrem. Rudla mi povídal o tom, že do oné herny chodí velice často. Chodí tam údajně skvělá parta lidí.
Byl jsem asi tak v půli prvního piva, když Rudla dopíjel to své a ke stolu přicházeli další dva lidé. Kluci stejně oblečení jako Rudla, oba s kroužky v nose.
"Pičo," prohlásili spolu s pozvednutím ruky a já pochopil, že to je asi jejich originální pozdrav, na který jsou náležitě pyšní. Rudla mě opět představil, ale nedočkalo se to žádného ohlasu. Nikdo se mě na nic neptal a nikoho nezajímalo, co tam dělám. Po dopití piva jsem si řekl, že bych mohl jít.
"Hele Rudlo, já už asi půjdu," řekl jsem, ale Rudla se na mě opět podíval usměrňovacím pohledem a já věděl, že bude lepší ještě chvíli posečkat.
"Tak dáme buřta, ne?" zeptal se všech nově příchozí mladík s kroužkem v nose a já vyčkával, co to znamená. Zahlédl jsem, že se mladík, sedící naproti dívce, poprvé pohnul v reakci na slovo buřt a oči se mu náhle rozhořely touhou.
Mladík s kroužkem v nose zatím vytáhl malou krabičku a začal balit marihuanu do cigaretového papírku.
Nikdy jsem to nekouřil, ale věděl jsem, že odmítnout by znamenalo podrobit se usměrňovacímu pohledu, a tak jsem si řekl, že budu poslušný a okusím. Snažil jsem se nemyslet na to, v kolik asi přijdu domů a jak málo budu spát a už vůbec jsem raději nemyslel na teplou postel, která na mě jistě stále čeká.
Jenomže všechno se odehrávalo nějak rychle a já měl náhle cigaretu v ústech. Tahal jsem opatrně, abych se nezakuckal a hned po prvém ochutnání té plísňové chuti jsem cigaretu předal dál.
Ještě dvakrát jsem se tenkrát snažil dostat z té herny pryč, ale vždy mě zastihl usměrňovací pohled mého kamaráda. Musel už jsem poklepávat nohou, když jsem si, lehce podnapilý, představoval starosti mé matky u mého čtvrtého půllitru, ale já skutečně nemohl odejít, protože Rudlova pěst byla výchovnější než co jiného. Na záchodě jsem chvíli popřemýšlel, že bych mohl zmizet okénkem, ale představa, jak druhý den při cestě z brigády opět potkám Rudlu a jak mne za to ztrestá svými trénovanými klouby, mne vyléčila. Raději jsem tam s nimi zůstal sedět a stále nezaujat hovorem, popíjel jsem zvětralé pivo, které mi lezlo do hlavy jak amok.
"Takže lidi, dyž mam ty narozeniny, tak sem vám něco přines ne, ať to má trochu grády," řekl Rudla a já na něj překvapeně hleděl, protože jsem o jeho narozeninách nic nevěděl. Vytáhl z kapsy pytlíček.
"Trocha koksu ne vole," řekl a udělal na stole dlouhý proužek. Podal mi trubičku, vytvořenou z kusu papíru a naznačil, ať si nechám chutnat. "Vokoštuj, to je vod strejčka Escobara," pobídl mne.
Nechtěl jsem, a tak jsem se mu to snažil nějak jemně vysvětlit, jenomže to zase přišlo. Dělej, nebo poznáš, co jsem se v ringu naučil!
Pomalu jsem to tahal a nos mě pálil ještě více, než když jsem se doma ve vaně potápěl a dostala se mi do nosu voda. Po pár minutách už to ale tak nepříjemné nebylo a já se pohodlně usadil. Potom jsem si všiml, že Rudla něco vysvětluje obsluze, která někoho vpustila dovnitř a zamkla za nimi. Vše jsem začal vnímat nějak povolněji.
Byly to tři prostitutky, které měly svá nejlepší léta dávno za sebou. Mohlo jim být tak kolem čtyřiceti a zřejmě se kolem toho čísla pohybovalo i množství pohlavních chorob v jejich proklouzaném těle. Byly vyschlé, vykouřené a vypité. Když si na mě jedna z nich klekla a dýchla na mě při slově miláčku, myslel jsem, že jsem strčil hlavu do hnoje.
Jenomže k mému překvapení jsem pocítil, že tlak v mých kalhotech roste neúměrně k jejich kráse a já začínám dostávat takovou chuť, jakou jsem nikdy předtím nepocítil.
Poté už jsou mé vzpomínky jen matné. Myslím, že jsem se choval velice nepatřičně k svému vychování a že jsem vystřídal ty prostitutky všechny, dokonce i v různých kombinacích po dvou. V pozdější době, když jsem si to v hlavě znovu přemítal, napočítal jsem něco kolem sto dvaceti pohlavních chorob, které by mohly být v mém těle. Nakonec jsem u pana doktora zjistil, že jsem měl štěstí a pochytil jsem pouze dvě, poměrně lehce léčitelné. Jména těch chorob si již nepamatuji, protože mám na latinu špatnou paměť.
Když jsem se znovu probral po ztrátě uvažování v oné hospodě, ocitl jsem se v nějakém bytě. Bylo tam veliké fialové sofa, na kterém polehával Rudla s onou dívkou, která předtím seděla vedle mě a o které jsem netušil, co dělala v době návštěvy prostitutek. Nad nimi svítilo červené světlo a na zdi byl veliký kýčovitý obrázek konopného listu. Za ním rostla z květináče veliká rostlina konopí, která zaváněla celým pokojem. Probral jsem se a chtěl jsem jít domů, jenomže si mě opět všiml Rudla. Tentokrát se na mě usměrňovacím pohledem nepodíval, ale jen řekl, ať ještě chvíli počkám, že udělám lépe. Vytáhl jsem z kapsy mobilní telefon a uviděl jsem dvanáct nepřijatých hovorů a pět krátkých zpráv. Přečet jsem si první, od matky, kde stála otázka, co se mnou je.
Rudla mi telefon vytrhl z ruky a odepisoval.
DYLINO NEVOTRAVUJ! KONEČNĚ ŽIJU.
Tohle tam stálo a už to bylo odeslané. Když jsem pak od Rudly odešel, po pravdě jsem spíše utekl, protože jsem se stále děsil onoho pohledu, říkal jsem si, že není nad krásný život dle harmonogramu a tvrdou dřinu, po které člověk nemá sílu na nic jiného.
S matkou jsme si to nakonec vyříkali. Alfons Hubert mě v práci jeden den postrádal, ale když jsem mu řekl o prostitutkách, poklepal mě po rameni. A Rudla? Bůh, jestli se o takové lidi zajímá, ví.





Další články tohoto autora:
Marek Dobrý

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku