Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 15.8.2005
Svátek má Hana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Bude opět socialistická revoluce?
 >EVROPA: Zemědělská politika je hlavní ostudou EU
 >POLITIKA: Sobotkovi lidé
 >SPOLEČNOST: Paroubek si oddychl, hrozí nám teroristé
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ zapomenutého oslavence
 >SPOLEČNOST: Stát se neomlouvá, protože nemusí
 >SVĚT: Pozor na silácké recepty
 >POLITICKÝ CIRKUS: Nerovnováha mazanosti
 >MÉDIA: Tisící první lež MF Dnes
 >FEJETON: Socialisté nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé
 >PSÍ PŘÍHODY: Neříkejte, že jste nebyli varováni
 >NÁZOR: Jednoduché pravdy pana Pence
 >HISTORIE: Je možné společenství národů?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 8.)
 >PENÍZE.CZ: Zrušení účtu zdarma? Ne tak docela

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
15.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 8.)
Petr Žantovský

Dělník

Ano, to je ten, který byl zmíněn úplně svrchu jako vzorový redaktor kulturní rubriky dávnějších i zcela nedávných, v ojedinělých případech ještě i soudobých časů.

Dělník je nasazován na tzv. špinavou práci, kam se nechce Všeználkovi, Ferneťákovi ani Blahorodímu, protože to považují za nehodna své důstojnosti (ve Ferneťákově případě přistupuje ještě ten motiv, že na akcích, kam je posílán Dělník, zpravidla servírují jen minerálku nebo kafe s jedním chlebíčkem, takže není proč se namáhat).

Onou špinavou prací rozumějme především tiskové konference, prezentace, oficiální veřejná sdělení různých činitelů atp., z čehož kouká jen pár řádek drobničky a vůbec žádná sláva. Jinou kávou jsou pak slavnostní zahájení festivalů či veletrhů (to je doména Ferneťáka), křty knih a cédéček (doména Všeználka, neboť na záložkách a bukletech lze načerpat další moudro) či odborná kolokvia (doména Blahorodího, který má konečně veřejnou příležitost blýsknout se a upozornit na sebe s cílem, aby byl příště pozván coby host takové trachtace, a ne jen jako pouhý zapisovatel mouder hostů jiných).

Dělník se dělí na dra druhy. První je srozuměn se svým osudem a tento mu vyhovuje. Časem zjistí, že na drobnějších akcích se potká s mnohem zajímavějšími lidmi z oboru a získá mnohem víc důležitých informací, než na rautu nebo panelové diskusi. Čehož si cení, neboť kromě pracovního výkonu služby slovem má též touhu se při výkonu této služby něco dovědět, což je u žurnalistů obecně, a pro ty kulturní to platí dvojnásob, úkaz šafránu vzácnější. Nicméně i tací se po Čechách pohybují a rozumní lidé z oboru si jich váží, což se o těch dalších říci nedá.

A druhý typ Dělníka s tímto údělem srozuměn není, protože by se rád vbrzku stal vyšší formou kulturního žurnalisty, Všeználkem, Blahorodím, nebo aspoň Ferneťákem. U takového je tato ambice zpravidla původním a jediným či aspoň hlavním důvodem, proč vůbec kdy překročil redakční práh.

Prosťáček boží

Je to bytost ohrožená neméně než panda červená. Bytost, která vstupuje do kulturní rubriky s idealismem, který lze vyjádřit větou: "Chci pomáhat dobrým věcem". Prosťáček je pracovitý, snaživý, stále má tendenci se vzdělávat, čte si v encyklopediích a věří, že v umění existuje pravda, nebo aspoň že lze o umění pravdu psát.

Prosťáček zpravidla vykonává onu černotu, náležící Dělníkům, ale bez ambice stát se do budoucna Ferneťákem či Všeználkem. Snad ještě Blahorodím, protože Prosťáčkovi Blahorodí imponují na odiv vystavovaným rozhledem, vzděláním a bohorovností. Jenomže Prosťáčkova základní chyba tkví v tom, že se mylně domnívá, že Blahorodím se lze stát soustavným samostudiem a sebezdokonalováním. Neví, že Blahorodím se člověk stává jedině dobrými konexemi se šéfredaktorem či vydavatelem, ostrými lokty a gumovou páteří jakož i žaludkem.

Prosťáček bývá pro cyničtější kolegy v rubrice terčem výsměchu, neboť sami buď kdysi sami byli podobnými prosťáčky a časem zmoudřeli, nebo se do redakce vetřeli již jako zkušení cynikové. Tak jako tak se Prosťáčkovi mezi lidmi dobře nežije.

Takový Prosťáček má pak jen dvě možnosti: buď se přizpůsobí běžné míře cynismu a zapadne časem i do kolektivu, nebo si svůj idealismus honem rychle odnese někam, kde jej lze uplatnit smysluplněji, například do ekologického hnutí nebo psího útulku.

O Prosťáčkovi platí, že to obyčejně bývá nejslušnější člověk v celé redakci. Jenže co v dnešních médiích se slušností!

Holubova letka

Naprosto specifickým úkazem naší kulturní a žurnalistické obce je spolek občanů obvykle důchodového věku, kteří o sobě tvrdí, že kdysi bývali činnými novináři (kdo to dnes zkontroluje?) a dodnes spolupracují s nějakým médiem (nemíní médium okultní, nýbrž tiskové či elektronické).

Své jméno dostala letka po jistém dr.Holubovi, jenž je po léta znám tím, že kdekoli v Praze, v jakoukoli denní či noční hodinu, se vyskytne příležitost zadarmo se najíst nebo dokonce získat hodnotný dárek v podobě knihy, cédéčka či vstupenky na premiéru, neomylně tam zamíří. Někteří analytici soudí dokonce, že dr.Holub svou činností soustavně porušuje fyzikální zákon o zachování hmoty, neboť se během dne vyskytne na tolika rozmanitých akcích, že prostě není v lidských silách to vše oběhat na vlastních nohou. Leda by měl dr.Holub dvojníka, ale o tom analytici dosud nic nepravili.

Za Holubem se táhne různě početná a různě sestavená letka podobných individuí, z nichž, pokud je mi známo, jen jediné tu a tam cosi otiskne v marginálním měsíčníku. Ostatní jen konzumují a způsobně poslouchají mluvčí a hosty tiskovek. Veřejnost pak svými dojmy naštěstí neobtěžují, čímž šetří naše lesy a duševní zdraví.

Bizarní je vynalézavost Holubovy letky. Protože patří k už dávno známým úkazům kulturních akcí s novináři, mnozí pořadatelé už vyvinuli různé techniky, jak členy letky do příslušných prostor nevpustit. Moc to ale po pravdě nepomáhá. Vnitřní organizace letky je zřejmě tak sofistikovaná, že si navzájem shánějí či přepouštějí různé pozvánky, aby je nebylo možno jen tak vyhodit.

Letka by byla vlastně jen neškodným úkazem, kdyby nebyla tu a tam agresivní. Jeden pomenší člen letky se s živou pravidelností domáhá recenzních výtisků či výlisků knih a cédéček. Když je tázán, zda a kam o nich míní psát a zda je ochoten pak vydavateli či organizátorovi poskytnout kopii uveřejněného článku, jme se člen letky brunátnět, poukazovat na své domnělé zásluhy z blíže nedefinované minulosti a ohánět se svobodou, rovností a lidskými právy. Věřte zkušenému: této štěnice je věru nesnadné se zbavit.

Od lesa na věc chodí též jedna členka letky, kdysi prokazatelně skutečně novinářka z kteréhosi dávno neexistujícího listu. Ta přichází na tiskovku zpravidla jako poslední, bystře přehlédně prezenční listinu, aby zjistila, kdo a z jakých novin je už přítomen, a pak chytře napíše ke svému jménu název média doposud nepřítomného. Zažil jsem však scénku, kdy na vernisáži výstavy soudobého sochařství připsala titul "Československý sport".

Závěrem: Holubovu letku nelze zrušit dekretem, nelze vyhladit yperitem, nelze zapudit sprostými slovy. Je totiž nesmrtelná.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku