Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 15.8.2005
Svátek má Hana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Bude opět socialistická revoluce?
 >EVROPA: Zemědělská politika je hlavní ostudou EU
 >POLITIKA: Sobotkovi lidé
 >SPOLEČNOST: Paroubek si oddychl, hrozí nám teroristé
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ zapomenutého oslavence
 >SPOLEČNOST: Stát se neomlouvá, protože nemusí
 >SVĚT: Pozor na silácké recepty
 >POLITICKÝ CIRKUS: Nerovnováha mazanosti
 >MÉDIA: Tisící první lež MF Dnes
 >FEJETON: Socialisté nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé
 >PSÍ PŘÍHODY: Neříkejte, že jste nebyli varováni
 >NÁZOR: Jednoduché pravdy pana Pence
 >HISTORIE: Je možné společenství národů?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 8.)
 >PENÍZE.CZ: Zrušení účtu zdarma? Ne tak docela

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
15.8. HISTORIE: Je možné společenství národů?
Lydie Junková

Motto:
…za toho věku, jejž nazývali zlatým, vládli mudrci….Vládnout byl úkol, ne výsada. Nikdo nezneužíval své moci vůči těm, kteří mu tuto výsadu poskytli.
Seneka

Po první světové válce podepsali vítězové mírové dohody, tzv. Versailleskou smlouvu. Ačkoliv byla tato smlouva společným právním aktem, představovali si pod ní jednotliví signatáři každý něco jiného, takže se pokus o dohodu stal příčinou nových konfliktů.

Prezident Wilson vytýčil čtrnáct bodů, jež se měly stát základem příštího mírového uspořádání. Dobývání území a teritoriální expanze se mu jevily jako překonané. Svět se měl stát bezpečným, aby v něm každý mírumilovný národ mohl žít a nepodlehl svodům válčení. „Program světového míru“ požadoval mimo jiné: svobodu moří, odstranění obchodních bariér, odzbrojení, vyklizení za války obsazených území a konečně „všeobecné sjednocení národů za účelem vzájemných garancí politické nezávislosti a územní integrity“; pro dosažení tohoto cíle zařadily vítězné mocnosti do úvodu mírových smluv ustanovení o zřízení nové právní instituce, S p o l e č n o s t i n á r o d ů. Název zněl slibně, ale záměr nebyl reálný. Evropané nevzali v potaz, že míru lze dosáhnout pouze při splnění nezbytného předpokladu, kterým bylo omezení státní suverenity národních států. Některým státům to také nebylo po chuti a tak zůstala Společnost národů toliko u shromáždění vyslanců, sídlících v Ženevě. Navíc se vyskytla řada zádrhelů: v shromáždění neměly zastoupení Spojené státy americké, poražené státy do Společnosti nebyly vůbec přizvány a měly jen tu spornou výsadu, že musely uznat její stanovy. Německo vstoupilo v r.1926 a r.1933 vystoupilo. Sovětský Svaz byl připojen r.1934, 1939 byl vyloučen. Počet členských států byl tudíž nestálý a nakonec se Společnost národů r.1946 sama rozpustila, neboť stejně nedisponovala žádnou vojenskou mocí, o jednomyslnosti nemohlo být řeči a mocnosti si sporné otázky řešily samy mezi sebou. Přesto se zrodil jakýsi základ společenství: vznikla Rada se stálými i nestálými členy, fungoval správní aparát (generální sekretariát) a řada výborů, zasedalo Valné shromáždění. Proč asi celé úsilí vyšlo naprázdno? Nebyla pro ně zralá doba. (Potom měl už v l5.století uspět český král Jiří Poděbradský!) Největším neúspěchem ovšem bylo, že se nepodařilo zabránit další světové válce, přestože měla Společnost národů sloužit jako arbitrážní soudce mezi národy a právě tím předejít vzniku válek! Požadavkem Smlouvy bylo, aby Německo akceptovalo plnou zodpovědnost za vypuknutí první světové války a splácelo reparace ve výši 132miliard marek. Německá armáda byla omezena na 100.000 mužů, nesměla mít brannou povinnost, vlastnit žádné tanky ani těžké dělostřelectvo. Omezeno bylo loďstvo, nepovoleny žádné ponorky atd. Němci také přišli o své africké kolonie. To všechno způsobilo v Německu odpor, přispělo k pádu Výmarské republiky a následně k tomu, že moc převzal Hitler. Dalším závažným problémem bylo, že „Velká trojka“ nedosáhla shody, nýbrž jen chatrného kompromisu. Francie žádala především odplatu za obrovské ztráty na životech svých občanů, Velká Británie si arci přála ekonomicky silné Německo jako protiváhu francouzské dominanci v Evropě, kdežto Amerika chtěla rozbít stará impéria.A národům Evropy se vcelku dařilo bídně, Evropa se nemohla vzpamatovat. Jedině Angličané udržovali své státoprávní tradice, zatímco na kontinentě se kolektivně hledali viníci, jak o tom psal Sartre: „...peklo, to jsou ti ostatní.“ Kdo však měli být ti ostatní? Národy? Rasy? Třídy? Používalo se k takovému obvinění dokonce morálního zdůvodňování. Ušlechtilé motivy měly být však prosazeny „všemi prostředky“. Leč běda: prostředky se vždycky stávají součástí cíle! Jinými slovy: špatné prostředky spoluvytvářejí, deformují cíl, který přes všechny proklamace a možná dobré úmysly se sám stává cílem nedobrým, špatným. To ostatně platí v celé zapeklité historii lidstva. (Podle Chetitů: když bohové zjistili, že se jim nepovedla opice, stvořili člověka. Toť ovšem jen báje.) A tak se posléze dospělo k tomu, že kdokoliv patřil k podezřelé skupině, např. třídě, musel být zničen. Kdo nejde s námi, jde proti nám. (Neřekl někdo už kdysi, dávno: Kdo nejde se mnou, je proti mně?) Pak už jen následovaly logické konsekvence.

V dubnu 1919 byla v |Mnichově vyhlášena k o m u n i s t i c k á r e p u b l i k a r a d. Ta zavedla revoluční tribunály,jejichž soudci nemuseli být odborníky, nýbrž „revolučními soudruhy“. Namísto právnických znalostí se od obhájců i soudců vyžadovalo „revoluční smýšlení“. Každé porušení revolučních zásad bylo trestné, opravné řízení nepřípustné.

V novém „právním“ smýšlení býval rozhodující typ pachatele: zda stál před soudem německý sedlák, židovský obchodník, nebo cizí polský dělník.

Kam takové smýšlení vede, předvedl zvlášť názorně v m o s k e v s k ý ch monstrprocesech S t a l i n. „Očista“ komunistické strany a sovětského státu od „podivných elementů“ zde byla zároveň „likvidací“ generace starých revolucionářů, neboť, jak známo, revoluce likvidují své organizátory, „požírají své děti“. (Vzpomeňme Velké revoluce francouzské.) Stalin nemohl potřebovat revoluční typ komunisty, neboť ten by stál v cestě jeho diktatuře. Žádal bezvýhradné podrobení se. Většina jeho obětí zmizela mlčky a nenápadně. Svých konkurentů se pak zbavoval v politických procesech. Když byly roku 1936 zahájeny, byla už vnitřní opozice dávno zbavena moci a asi deset miliónů rolníků pomřelo hlady, takže obyvatelstvo bylo dostatečně zastrašeno. Údajně státu nebezpečné skupiny se postupně likvidovaly v trestaneckých táborech nebo na souostroví Gulag. Byli odstraňováni podezřelí všeho druhu, prostě „nepřátelé lidu“.

První monstrproces byl uspořádán proti „trockisticko-zinověvskému teroristickému centru (srpen 1936); druhý proti „antisovětskému trockistickému centru“ (leden 1937); následoval tajný proces proti generálům (červen 1937) třetí monstrproces se konal proti „antisovětskému bloku pravice a trockistů“ (březen 1938). Procesům byl přítomen světový tisk. Generální prokurátor Vyšinskij řídil toto strašné divadlo mistrně, procesy probíhaly jako jiné procesy: od zahájení řízení, poučení obžalovaných až po závěrečná slova generálního prokurátora a obžalovaných a rozsudek.Vytištěné protokoly byly poté předloženy světové veřejnosti. Zejména zapůsobilo, že obžalovaní svoji vinu veřejně doznali. Chtěli ti komunisté prokázat před smrtí své straně poslední službu? Nebylo pochyb, že na tom měl podíl surový fyzický a psychický nátlak. Po celém světě bylo však nejenom dost důvěřivých soudruhů, ale dokonce i významných osobností, politiků, intelektuálů, kteří uvěřili zákonitosti procesů proti „nepřátelům lidu“. Zdá se to být neuvěřitelné? Ale tak tomu bylo.

Na rozdíl od Stalina si v N ě m e c k u Hitler nějaké monstrprocesy nemohl dovolit. Roku 1934 sáhl k prostě k vraždě a dal zastřelit ty, o kterých se domníval, že odporují jeho politice, zemřít museli vinní i nevinní, dokonce i Hitlerovi vlastní stoupenci. Známá „noc dlouhých nožů“ (!) Ale Hitler žádal mnohem více krve, a to pro vítězství „čisté rasy“. Měl své plány a nehodlal ztrácet v tom směru čas. Právní věda ani praxe stejně jako ministerstvo spravedlnosti nestály přitom na jeho straně. Německé veřejné mínění rozhodně nebylo připraveno na to, aby byli likvidováni nějací „méněcenní“ lidé. Hitler přesto dosáhl toho, že byla poskytnuta „smrt z milosti“ nevyléčitelně nemocným, kteří podle něj k čisté rase nepatřili. Dal tajně (na soukromém dopisním papíře) příkaz, aby (v tzv. akci T4) byli ve vybraných ústavech zlikvidováni. Z důvodu „prevence před epidemiemi“ byli hned zpopelněni, jak byli dodatečně soustrastnými dopisy informováni jejich příbuzní. Hitler a jeho zabijáci už zde vymysleli a vyzkoušeli plynové komory jako nástroj masového, systematického, technického vraždění. V koncentrácích později padly v plynových komorách za oběť desítky milionů lidí bez jakéhokoliv soudu. Byli to především židé, ale také sociální demokraté a jiní „nepřátelé lidu“. Bylo jich tolik, že je plyn nakonec nestačil všechny likvidovat. (Je neuvěřitelné, že dnes existují lidé, kteří o této vraždící mašinérii, o plynových komorách, jejichž zplodiny zanášel vítr až do blízkých měst, vyslovují cynicky pochybnosti, což se dnes děje také u nás.)Nešlo však jen o německý národní socialismus.

V letech 1948-1953 bylo v Č e s k o s l o v e n s k é s o c i a l i s t i c k é republice odsouzeno přes 100.000 lidí, Ve skutečnosti byl počet ještě vyšší: údajné hospodářské delikty, původ rodičů, víra, příbuzenství s emigrací; několik set tisíc skončilo bez soudu v TNP (táborech nucené práce) nebo jako PTP (černí baroni). V letech 1948 až 1954 bylo podle zákona na ochranu republiky odsouzeno cca 45.000 občanů. Státní soud vynesl 232 trestů smrti, z toho jich bylo 178 vykonáno. Celkový počet obětí politických procesů dosahuje téměř čtvrt milionu lidí… Vyneseno víc rozsudků smrti než v Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku dohromady. Komunistická moc zplodila nezákonnost a rozvrátila právní řád, neboť politická usnesení vládnoucích skupin učinila „nejvyšším zákonem“. Parlament, podřízený této monopolní moci, přijímal zákony, odporující ústavě. Právo sloužilo moci, platily jenom zákony, jež byly v souladu s jejími záměry. Zlikvidována nezávislost soudů, presumpce neviny neexistovala, vyloučena byla možnost ochrany a obrany před nezákonnostmi. Třídní a sociální příslušnost vytvořila z početných skupin obyvatel občany druhého řádu. Vinu a trest posuzovaly soudy i jiné instituce z třídního hlediska. Výsledkem masové nezákonnosti byl rozklad právního státu i právního vědomí občanů (což pociťujeme dodnes). Všechno se opíralo o lži: např. do jarních voleb 1948 byli občané ujišťováni, že živnosti a podniky do 50 zaměstnanců zůstanou v soukromém majetku, avšak v dubnu 1950 vlastnily čtvrtinu půdy již státní statky a JZD, bohatí „kulaci“ byli vyháněni ze svých statků a posíláni na nucené práce nebo do vězení, v lepším případě skončili tito „nepřátelé lidu“v továrnách. Oporou této (zde jen ve zkratce nastíněné) komunistické zvůle byl represivní aparát: Bezpečnost, tajná policie (Stb ), milice, jež měly střežit důležité průmyslové a hospodářské objekty, ale ve skutečnosti byly nástrojem zastrašování dělníků. Nepřehlédnutelnou roli měla i skutečnost, že nekomunistické strany se vyhýbaly jakémukoliv projevu nesouhlasu, jakékoliv otevřené konfrontaci s komunisty. A občané? Ve velké většině rovněž, neboť jednak nevěděli o páchaných hrůzách, jednak se báli konfidentů (v padesátých letech jich bylo kolem 175.000), jakož i agentů Stb, kteří byli nasazeni všude, až po nejvyšší státní úřady. Procesy s „třídními nepřáteli“se konaly za presidenta Klementa Gottwalda. Proslulým byl proces s vedením protistátního spikleneckého centra, kdy se revoluce opět obrátila proti „svým dětem“.V listopadu 1951 zprostil Gottwald funkce náměstka předsedy vlády Rudolfa Slánského, neboť „…v době výkonu funkce Slánským proniklo do různých vedoucích orgánů strany a státu mnoho přímých agentů domácího i zahraničního nepřítele strany a republiky…“ (Konečně třídní nepřítel!) Soud se konal 20.-27.11.1952 (jaká příkladná rychlost!) Žalobcem byl státní prokurátor JUDr.J.Urválek, obžalováno bylo „spiklenecké centrum“ v čele s Rudolfem Slánským; spolu s ním též bývalí funkcionáři KSČ, ministři, jejich náměstci a další, většinou židovského původu. Výsledkem bylo 11 trestů smrti. Mezi soudruhy zatčenými a zapletenými do tohoto vykonstruovaného procesu bylo 90% předválečných členů strany, mimo jiné i bývalý španělský interbrigadista, ale rovněž generál, který dal zřídit likvidační tábor pro bývalé důstojníky zahraničního odboje a zasloužil se o likvidaci gen. Heliodora Píky. V žádné jiné zemi sovětského bloku (mimo SSSR)nebylo odsouzeno tolik lidí a vykonáno tolik poprav jako v Československu. V r. 1950 byl zinscenován proces s „vedením záškodnického spiknutí“,v němž došlo též na rozsudky smrti. Mezi obžalovanými byl i „trockista“ Záviš Kalandra, historik, který byl šest let v nacistickém koncentráku. Dále pak dr.Milada Horáková, bývalá poslankyně národně socialistické strany, přesvědčená stoupenkyně prezidenta Masaryka. V mnoha procesech byl výsledek stanoven již předem (čímž se Gottwald vůbec netajil.) A rozsah „spiknutí“? V následujících procesech bylo odsouzeno přes 6000 lidí. Deset k trestům smrti, tresty na svobodě dosáhly téměř 8000 let, Došlo i na sociální demokraty, trockisty, špičkové členy strany, kulaky, kněze, mnichy, sabotéry (pokud možno židovského původu) a další „nepřátele lidu“. Aby se obžalovaní „přiznali“, užívalo se gestapáckých metod: lidé byli spoutáni na rukou i nohou,pálena jim kůže, vyráženy zuby, bráněno jim ve spánku, byli šokováni elektrickým proudem, mužům drcena varlata, byli mláceni do bezvědomí, někdy umláceni k smrti. Je divu, že někteří doznali i to, co nespáchali?

Vybraní obvinění se museli učit nazpaměť přiznání, jež pak odříkávali před soudem.

Často jim byly aplikovány drogy, takže někdy sami žádali potrestání, třeba i trest smrti.

Třebaže přišly protesty z celého světa - protestoval Einstein, Churchil, arcibiskup z Canterbury, Bertrand Russel, Roosewelt a jiné osobnosti - Gottwald odsouzeným milost neudělil. Měl také oporu: při mnoha procesech byli přítomni sovětští poradci, kteří měli k dispozici dostatek zkušeností, jak postupovat vůči nepřátelům lidu.

Jaký zločin byl spáchán na Miladě Horákové, tomu těžko uvěřit. Poněvadž se odmítala podrobit inscenaci procesu, byla při popravě vystavena nelidskému mučení: nebyla pověšena hned, nýbrž pomalu škrcena, takže umírala dlouho a v nevyslovitelných mukách.

Jak v krátkém článku zaznamenat všechny nezákonnosti neoddělitelně patřící k metodám vládnoucí komunistické moci? Byly důsledkem „socialistické přestavby společnosti“, se kterou přichází každá komunistická moc po svém vzniku. Patřily k ní procesy, káznice, nucené práce (např.v jáchymovských dolech, kde lidé houfně umírali), cenzura slova a tisku i jakéhokoliv projevu na veřejnosti, znemožnění studia mnohým maturantům, zato umožnění studia na vysoké škole absolventům ročních dělnických kurzů (ADK) majících nahradit maturitu, celkové okleštění činnosti vysokých škol a výzkumu, vymývání mozků, podvody, lži, manipulace, zastírání negativních jevů, jako kupř. prostituce (ačkoliv v komunismu kvetla). Nevítězila pravda, ale lež a vypočítavé přisluhování - kvůli kariéře, různým výhodám, kvůli pohodlnému životu, bujela morální schizofrenie (nejenom tehdy). Z jedné ze světově nejvyspělejších zemí a uznávané demokracie jsme upadli do stagnace, hospodářské a technologické zaostalosti, ze které se teprve po dlouhé době začínáme vzpamatovávat.

Tím jsme( nevyčerpavše všechny neblahé skutečnosti a samozřejmě ani všechny úhly pohledu), dospěli k dnešku .Nelze prostě prohlásit, že „peklo, to jsou ti ostatní|“, tedy ti, co tu kdysi vládli. V jistém slova smyslu bylo tím peklem celé dvacáté století, období světových válek s jeho národním socialismem všeho druhu, včetně komunistického.

Století, v němž převládali omezení a egoističtí politici, bezohlednost nacistické a komunistické ideologie, slepota lidových mas.

Je tato strašlivá doba však překonána? Nastoupili moudří a své výsady nezneužívající politici? Byli ti, kteří jsou zodpovědní za minulé zločiny, opravdu potrestáni? Na všechny tři otázky zní odpověď, že nikoli. Zatímco bolševici získali majetek druhých tím, že ho zabrali, díky rozkradení národního majetku, nazvaném „privatizace“ jej dostali gratis. V kterýchže rukou se to ocitl majetek po roce 1989? Komunisté patří dnes k boháčům a navíc figurují ve vysokých hospodářských, státních a politických institucích, učí na vysokých školách…(doplníte si sami,že). Ani bývalí estébáci nepřicházejí zkrátka.

A co na to občané? Mnozí ztrácejí víru, že se u nás lze domoci spravedlnosti…

Kdo jim všem, nám všem, tedy pomůže z temna, které trvá již dobrých šestnáct let?

Vzniká otázka: může se Česká republika sama vzchopit a vymanit z temna postkomunismu? Může se vyrovnat s komunistickou minulostí, když předseda KSČM, jehož otec mlátil v kriminále politické vězně(a vyhnul se soudu), nadále bezostyšně nejen zůstává ve funkci, ale byl dokonce přijat na Hradě? A jsme u jádra pudla: první republika byla vždy přirozenou součástí vyspělého západního, demokratického světa. Zvážíme-li nezaujatě, očima nezaslepenýma fanatismem, situaci České republiky, pochopíme labilitu , které bychom byli vystaveni, pokud bychom chtěli žít v jakési umělé izolaci, vyhovující novodobým nacionalistům všeho druhu. Být izolováni – to už jsme zažili jako otroci nacistů nebo poddaní Sovětského svazu. Náš handicap není v tom, že jsme malý stát, který by přišel o svoji suverenitu. Malých států je v Evropě víc (např.náš soused, Rakousko.) A suverenita? Jak jsme s ní dopadli, ponecháni sami sobě?

Ti moudřejší jsou si vědomi toho, že je nutné společenství evropských národů, v němž státy a občané postupně, byť bezesporu obtížně, najdou cestu z prozatím nedokonalých představ o vzájemnosti a spolupráci. Není jiné cesty, pohlédneme-li na asijské velmoci, na hrozbu komunistických diktatur, na směřování Ruska, na útočnost zemí, hlásících se (byť neoprávněně), k islámu, na vzrůstající terorismus, který se nemusí vyhnout ani nám.

Otázka tedy zní: je možné novodobé společenství národů? Můžeme v to jen doufat, je to jediná – snad uskutečnitelná - záchrana - jakkoli to zajisté nebude onen bájný „zlatý věk“.

Literatura:
H.Hattenhauer, Europaeische Rechtsgesellschaft, Heidelberg 1994; přeložil kolektiv autorů, nakl.Beck, Praha 1998;
Slovník českých spisovatelů, kol.autorů, Praha 2000;
mujweb.atlas.cz;
Takzvaná anticharta: Za nové tvůrčí činy, Rudé právo 29.1.1977;
Anticharta po 25 letech. K provolání čs.výborů umělec.svazů. Lidovénoviny 24.1.2002




Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku