Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 20.8.2005
Svátek má Bernard




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Je Darwinova teorie evoluce vědecká?
 >EVROPA: Kritizujete EU? Budete mít problémy!
 >POLITIKA: Zeman versus správní řízci
 >MÉDIA: Rada proti rozhlasovému a televiznímu vysílání
 >FOTO: Discovery po přistání
 >POLITICKÝ CIRKUS: Surfování po zmírající vlně
 >BODYPAINTING: Příjemný závěr týdne
 >GLOSA: CzechTek příště raději v CHKO
 >MOBY DICK: Bylo by vhodné určité gesto
 >CHTIP: Pár víkendových
 >POVÍDKA: Disciplína a zdvižená sukně
 >FILOSOFIE: Rakousko-uherské rodiště myšlení
 >ESEJ: O dobru a zlu v člověku (aneb O emocích II)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Dvakrát z Troje
 >POLITIKA: Bublan si vymýšlí, Husák má obrácené priority

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
20.8. FILOSOFIE: Rakousko-uherské rodiště myšlení
Viktor Šlajchrt

Wittgenstein a Malinowski v pojetí Ernesta Gellnera

Zpřesňující podtitul poslední knihy Ernsta Gellnera Jazyk a samota zní Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema, což nezní zrovna aktuálně. Ludwig Wittgenstein (1889-1951) bývá označován za nejvýznačnějšího filosofa minulého století a Bronislaw Malinowski (1884-1942) zase položil vědecké základy kulturní antropologii, která v téže době začala filosofii úspěšně konkurovat, jejich sláva však kulminovala už před půlstoletím. A habsburské dilema? To přece musel, zdálo by se, definitivně vyřešit zánik habsburské říše. Stačí se ovšem začíst do první kapitoly, abychom zjistili, že Gellner docela přesně míří k podstatám závažných konfliktů současnosti.

Metr na Wittgensteina

Kdyby se historie vyvíjela méně nešťastně, patřil by asi Ernst Gellner - podobně jako jeho o šest let starší vrstevník Vilém Flusser - k hvězdám zdejší intelektuální scény. Oba se narodili ve dvacátých letech v Praze, pocházeli ze slušně zaopatřených rodin židovských intelektuálů, jejich mateřštinou byla němčina, ale v Masarykově Československu našli svou přirozenou vlast. Pak je ovšem Hitler přiměl k emigraci a na Západě zůstali i po válce kvůli rostoucí moci komunistů. Svým působením na univerzitách i četnými publikacemi si tam oba vydobyli respekt jako erudovaní, ale zároveň vysoce originální filosofové globální civilizace, ve svých textech však po celý život reflektovali i trauma ze ztráty domova. Oba zemřeli ve své staré vlasti, kam přijeli po listopadu přednášet. Jejich odborné kariéry se v mnohém lišily, podobnost lidských osudů však naznačuje, že nebyli jen silnými individualitami, ale představovali vyhraněný kulturní typ. Utvářela je střední Evropa, uplatnění však nalezli jinde. Flusser se stal prorokem postmoderního bezdomovectví, zatímco Gellner zkoumal moderní nacionalismus. Zhruba dokončený rukopis Jazyka a samoty pochází z pozůstalosti, k vydání jej připravil jeho syn, jenž knihu v úvodu označil za téměř autobiografické "poslední dílo", jež shrnuje vše podstatné, čím se otec během své akademické dráhy zabýval.

Jméno si Ernst Gellner udělal už roku 1959 svou prvotinou Slova a věci, v níž odvážně se pustil do Wittgensteinova logického pozitivismu, který byl tehdy v anglosaském světě vnímán skoro jako mystické zjevení, o němž nebylo radno pochybovat už jen kvůli vlivným vyznavačům v čele nejdůležitějších akademických institucí. Už tehdy se Gellner netajil sympatiemi k Malinowského metodám kulturní antropologie, jež zavrhovaly kulturněhistorické spekulace a vyžadovaly pobývat mezi "domorodci" a zjišťovat tam různé funkce jejich obřadů i zvyků. Sotva si lze představit obor vzdálenější Wittgensteinovu hloubání nad jazykovými formami nejcivilizovanější komunikace, Gellner tu však spatřil souměřitelný protiklad: Wittgensteiena začal měřit Malinowského metrem - spíš jako šamana než vědce. Nejvlastnější oblastí jeho působení se posléze stala sociální filosofie a sociologie vědění, hlavním tématem pak utváření národních kultur a jejich vliv na vývoj nacionalismu v Evropě 19. a 20. století.

Habsburská monarchie se svým okolím na Balkáně, Ukrajině, v Německu a Polsku bývá k nejdivočejším terénům nacionalistických vášní řazena už tradičně, Gellner však na rozdíl od jiných západních badatelů vyrostl v rodině, kde staré rakouské rozpory ještě citově rezonovaly.

Měl pro ně proto hlubší, mimoracionální pochopení. Právě to činí jeho poslední knížku sice v lecčems spornou, ale zároveň podnětnou.

Modelové drama

Klíčem k chápání Gellnerových analýz se může stát nenápadný významový rozdíl mezi pojmy Gesellschaft (společnost) a Gemeinschaft (společenství). První pojem se pojí s univerzálními civilizačními krédy, jaká definovali Descartes nebo Kant a jejichž mýtickým hrdinou je Robinson Crusoe. Oproti společnosti atomizovaných individualit pak klade princip organického společenství, které je spjato nesčetnými city a předsudky etnické, rasové, náboženské či kulturní povahy. Princip společnosti se úspěšně prosadil v liberální Anglii a Francii, ale v rakouské střední Evropě nalezl křehkou oporu jen u vídeňské židovské buržoazie, zatímco ostatní obyvatelstvo se dělilo na různá nesmiřitelná společenství. Wittgenstein, pocházející z kruhů té nejzámožnější vídeňské buržoazie, si ve snaze najít si důstojnou identitu v prostředí, jež se identifikuje s něčím nepřijatelným, postupně vybudoval dvě podivná útočiště v jazyce.

Zchudlý polský zeman Malinowski nabídl schůdnější koncept. Po zkušenostech z britských kolonií poradil Evropě, aby co nejvíc podporovala kulturní rozmanitost svých národů, ale omezovala jejich politckou váhu. Gellner v tom ovšem rozpoznává také lekci habsburské strategie vůči jeho rodné Haliči. Jako věda vzbuzuje Gellnerova poslední práce lehkou nedůvěru, lze ji však vnímat jako modelové drama, v němž oba myslitelé - na ostře nasvíceném pozadí podunajské monarchie - vystupují v rolích zásadně rozdílných civilizačních principů.

(psáno pro Respekt)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku