Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 19.8.2005
Svátek má Ludvík




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Bublan si vymýšlí, Husák má obrácené priority
 >MÉDIA: Demagogie jako kvalifikace novináře
 >POLITIKA: Rozejděte se, toto shromáždění není povoleno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - řemeslníci
 >DOKUMENT: Průběžná zpráva o postupu Policie ČR na CzechTeku
 >ANALÝZA: Sezónní aspekty sebevražednosti
 >POLITICKÝ CIRKUS: Volba dle očekávání
 >NÁZOR: Důchod v sedmdesáti?
 >PSÍ PŘÍHODY: Scéna z horroru
 >FILOSOFIE: Bůh jménem Ladislav Klíma
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 10.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (17)
 >ZOO DĚČÍN: Pomozte zachránit želvy!
 >EKONOMIKA: Koruna posiluje
 >PENÍZE.CZ: Případ Helvag - OVB se nechová jako seriózní firma

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
19.8. FILOSOFIE: Bůh jménem Ladislav Klíma
Viktor Šlajchrt

Je to zvláštní představa: uprostřed civilizované Evropy se na samém začátku dvacátého století vyskytl muž, který se rozhodl stát Bohem a podle všeho se mu to povedlo. Žil nuzně na okraji společnosti, programově se opíjel mocnými dávkami alkoholu, pár přátel jej ctilo jako filosofa, ale navenek působil spíš jako bezdomovec. Ztracená existence, jak se říkalo. Svou vůli nicméně vnutil svému světu mnohem nekompromisněji, než dokázali diktátoři jako Stalin nebo Hitler. Nikomu přitom neublížil a jeho říši nepostihl žádný rozvrat. Naopak, její věhlas stále vzrůstá. Pro český underground v éře totality se stal - půl století po smrti - kultovním hrdinou, fascinujícím ztělesněním odvahy k naprosté svobodě, kterou lze uskutečnit bez ohledu na životní podmínky i takzvaný zdravý rozum. Filosofickým souvislostem jeho myšlenek rockeři a rebelové většinou moc nerozuměli, cítili však, že platí i pro ně.

Experiment s prožíváním

Když Ladislav Klíma (1878-1928) zemřel, zanechal po sobě kromě obnošených svršků jen tisíce stran rukopisů. V nich zůstal jeho duch jaksi zakonzervován, nicméně pravým dějištěm filosofie mu bylo bezprostřední prožívání: vnitřní stavy, postoje, gesta. I proto jsou základními texty jeho filosofické pozůstalosti fragmenty deníku a dopisy přátelům. Odtud jsou také známa přesná data a místa okamžiků rozhodujícího poznání. Své božství například nejzřetelněji rozpoznal v lese Kamýk poblíž dnešní Novodvorské třídy v Praze: "R. 1909 v pátek 13. srpna - ve mdlé, dusné záři řídkým, bílým závojem obestřeného 4 1/2 hodinného slunce, vyzářila ze mne, po 2letých nábězích, nejsmělejší, nejstrašnější, nejvyšší z myšlenek, jež člověk kdy měl: být již v tomto životě v podstatě vskutku a cele a plně, Deus, ceator omnium! již zde v podstatě jednat, jak On jedná v nejryzejším svém stavu! - a spolu poznání, že cíl tento, pro každého dosavadního člověka non plus ultra šílenství, je zcela samozřejmý a dosažitelný..."

Základem akademického filosofování je práce s texty, Klíma však svou filosofii předkládá jako heroické dobrodružství, které přesahuje slova. Hlásil k filosofickému solipsismu, podle nějž skutečnost, kterou jedinec vnímá, by bez jeho vnímání nemusela ani existovat - smyslové vjemy totiž mohou být klamné. Teoreticky si s touto myšlenkou pohrával kdekdo, jedinečnost Klímova přístupu tkví v tom, že ji praktikoval. Rozhodl se, že svět bude pozorovat jako svou subjektivní hříčku, což činil s humorem, bystrým postřehem a dokonce i jistou dávkou pokory. Jeho deník lze číst jako zprávu o nevšedním pokusu, při němž se pisatel silou své "komandující vůle" převtělil v Absolutno. Skoro čtvrt století v něm zaznamenával zkušenosti s absolutní suverenitou, k níž se snažil vycvičit své vědomí.

Vše, co se z deníku dochovalo, vydalo letos s názvem Mea nakladatelství Torst jako první svazek Sebraných spisů Ladislava Klímy, jejichž vydávání zahájil už před devíti lety Velký román, který je ovšem nominálně až čtvrtý v pořadí). Dokonalým kritickým vydáním Klímova deníku se Torst jistě zasloužil o jednu z nejvýznamnějších edičních událostí posledních let. Záznamy se neodvíjejí v linii přísné logiky, ale každý je spíš zjevením, výbojem energie, otiskem okamžiku prozření. Klímovo myšlení je "akční" v podobném smyslu jako Pollockova malba - nesměřuje k uzavřeným definicím, ale pulzuje. Nelze si nevzpomenout na staré extatiky a mystiky, popřípadě na moderní psychedelické třeštění, jenže i v těchto souvislostech je Klíma jedinečný - jeho sentence vykazují spíš jakousi umocněnou racionalitu než blouznivé poetično. Nepřestává se vyjadřovat ke stavu světa a literární výraz má pod kontrolou ironické inteligence. Lapidární styl, nekonvenční myšlenky, silné zážitky i pádné formulace činí z díla literární skvost. Střídá se v něm čeština s němčinou i řadou dalších jazyků a najdeme tu bezpočet odkazů k privátním reáliím, z nichž se mnohé dodnes nepodařilo plně objasnit. O sdělnost a srozumitelnost ostatně Klíma nestál. "Je to mým údělem už do mého prvního roku, že mi nikdo nerozumí. Ale zaslouženo: já také nikomu nerozumím, a nechci!" napsal v dopise z roku 1925 Kamile Lososové.

Pokud se čtenář nespokojí s tím, že si Mea přečte jako dlouhou, působivou, ale hodně nesrozumitelnou báseň, musí neustále nahlížet do překladů i poznámek. Jenže i to má zvláštní poutavost - tajemný text provázený vzrušující legendou, jeho luštění a pátrání po okolnostech vzniku i rozmanitých interpretacích je téma, které si oblíbili už staří romantici a později je skvěle rozvinuli Borges nebo Eco. Ani fragmentárnost nevadí, neboť každý výrok svým způsobem vypovídá o celku, který by se v úplnosti ani nedal vyjádřit.

Vlastní verze legendy

Je příznačné, že z Klímy bývá nejčastěji publikován jeho Vlastní životopis. Zařazen byl i na počátek svazku Mea a tvoří tak jakýsi úvod k celým Sebraným spisům. Filosof jej napsal v únoru 1924 jako příspěvek pro jakýsi sborník, ale s úmyslem vylíčit stručně svůj osud se už dříve svěřil příteli - aby tu prý byl autentický doklad o jeho životě, kdyby se o něm po smrti mluvilo. Nápad to byl předvídavý. Jen těžko si představíme, jak bychom dnes Klímu vnímali bez těch několika stránek, kde sám popsal svůj podivuhodný příběh. Pravé hody v něm najdou milovníci bulvárních senzací, ale zklamáni nebudou ani vážnější zájemci, neboť zde Klíma vytvořil jakýsi základní orientační plán svých myšlenkových výbojů. Autobiografie přitom nerozlišitelně splývá s autostylizací, i to však vyznívá autenticky, neboť Klíma svůj život bezezbytku spojoval s filosofickou sebereflexí. Vlastním životopisem položil základ legendě, která sice zdánlivě zastiňuje jeho dílo, ve skutečnosti však tvoří jeho podstatnou součást, ba dokonce jakýsi konceptuální svorník jeho klenutí.

Už první věty Vlastního životopisu znějí provokativně: "Narozen 22. srpna 1878 v Domažlicích. Otec úředník, mírný °blahobyt°. Dva bratři, dvě sestry; zemřeli všichni v dětských letech. Protivili se mi až k hnusu, - ne proto, že by byli hnusní, - proto, že stáli mně příliš blízko. Protivili se mi rodiče a nenáviděl jsem je skoro, ač nemohl jsem si na ně stěžovat, proto, že se opovážili být mně ještě blíž... Nenáviděl jsem v dětství všechny lidi, každé pohladění nutilo mne až ke zvracení, zvláště proti všem mužským jsem měl velmi vyspělou idiosynkrazii. Basovala na vrozeném opovržení."

Jeho spolužák z gymnázia později vzpomínal, že mladý Klíma odmítal kulturu a chtěl žít způsobem co nejprimitivnějším, nedbal proto na zevnějšek, klátil se při chůzi, nechával se zarůst a někdy se třeba týden nemyl. Už jako kvartán se okázale oddával pití kořalky, všem se však zdálo, že se do takových věcí nutí, neboť byl zároveň dost plachý a choval se většinou zdvořile. Když mu táhlo na šestnáct, zemřely mu krátce po sobě matka, babička, teta i sestra. Navíc se ve školní úloze dopustil urážky habsburského domu, což vedlo k jeho vyloučení ze všech rakouských škol. Gymnázium se pokusil dokončit v Záhřebu, ale po půl roce se vrátil do Čech pevně rozhodnut, že už nikdy nebude v žádné škole ani povolání ztrácet čas. Žil pak několik let u otce, který se oženil s dívkou, jež byla o více než čtyřicet let mladší. Ladislav s ní od otce odešel a dalších pět let spolu pobývali na různých místech v Čechách, Tyrolsku a Švýcarsku - on se oddával samotářským meditacím, ona mu vedla domácnost. Výsledky svých úvah sepsal po návratu do Prahy v naději, že mu vydání knihy zajistí skromné živobytí, ale jinak se věnoval čistě duchovním prožitkům, v nichž zřejmě dospěl ke zkušenostem známým z východní mystiky. V letech 1906 - 1908 nalezl osvěžující změnu v překotném psaní fantastické beletrie, ale pak se opět vrátil k filosofování. Propadl mu tak hluboce, že přišel o podstatnou část dědictví po otci, který zemřel roku 1909. "Ale právě toho roku a následujícího jsem dostoupil vrcholu svého dosavadního života: našel jsem a partiellně si přisvojil Deoessenci. Kdo myslí, že v tomto stavu možno věnovat denně jen pět minut praktické prasečině, nemá ponětí, co je vyšší duševní život."

Stav solipsistického sebezbožnění, pro něž razil pojmy jako deoessence, egosolismus či ludibrionismus, si navozoval "neslýchaným znásilňováním myslecích procedur", což souviselo i se znásilňováním tělesnosti. K nejtradovanějším pasážím Vlastního životopisu patří zmínky o tom, jak si na dlouhé hodiny lehal nahý do sněhu, živil se červivými vuřty, syrovou koninou, ba dokonce občas kočce ukradl a snědl zakousnutou myš. Svou mysl začal navíc ovlivňovat masivními dávkami alkoholu. Když vypukla první světová válka, byl už úplně na mizině. V červenci 1915 se nastěhoval do hotelu Krása ve Vysočanech, kde až do své smrti o třináct let později obýval skromný pokojík. Za války se pokoušel uživit v různých bizarních profesích: řídil parní stroj na čerpání vody, hlídal po nocích opuštěnou továrnu a s německým chemikem Böhlerem založil firmu na tabákovou náhražku, která brzy zkrachovala.

Vlastní životopis končí velkolepým filosofickým vyznáním, autor však žil za republiky nanejvýš skromně. Příležitostně přispíval do různých periodik, trochu peněz mu vynesla skandální veselohra Matěj Poctivý, kterou sepsal s Arnoštem Dvořákem, a přežíval i díky občasné finanční výpomoci úzkého okruhu přátel a příznivců. V posledních letech se pokoušel držet alkoholismus na uzdě a zajišťovat si obživu systematičtější literární prací. V červnu 1927 však u něj vypukly souchotiny, jimž v dubnu 1928 podlehl.

Počátky kultu

Literární činnost pro Klímu neznamenala seberealizaci. Nejraději by podle vlastních slov žil čistě jen sebezdokonalováním, a teprve před smrtí by v jediném spisu shrnul celoživotní poznání. Zveřejňování textů znamenalo ústupek, jediné chabé východisko z existenční nouze. Vedle již zmíněné filosofické prvotiny Svět jako vědomí a nic z roku 1904 připravil ve dvacátých letech do tisku dva výbory ze své publicistiky (Traktáty a diktáty, Vteřina a věčnost), groteskní románek Utrpení knížete Sternenhocha a novelu Slavná Nemesis, jež vyšla až posmrtně. To nejpodstatnější zůstávalo v rukopisech. Většinu z nich po filosofově smrti uchovávala jeho poslední přítelkyně Kamila Lososová, leccos vlastnili také jeho přátelé. Ti z nich ve třicátých a čtyřicátých letech uspořádali několik knižních výborů, přičemž texty v dobré vůli, ale necitlivě přepisovali a upravovali. Tyto rané svazky vesměs bibliofilského rázu nicméně podnítily první vlnu kultovního zájmu.

Příběh Klímova skrytého věhlasu je stejně pozoruhodný jako jeho život. Od počátku se k němu hlásily výrazně různorodé osobnosti. Jeho jedinečnost kdysi jako první rozpoznal básník Otokar Březina, kterému mladý Klíma poslal svou prvotinu hned po vydání. Dnes už si neumíme představit, co Březina v prvním desetiletí minulého století znamenal. Česká společnost, jež stále ještě zápolila s pocity kulturní méněcennosti, v něm spatřila duchovního suveréna plně srovnatelného s básnickými autoritami velkých národů: jevil se jí jako výsostný mystik a velekněz nejvyšších duchovních sfér. Březinovo uznání přivedlo Klímovi první věrné ctitele, zejména průkopníka české sociologie Emanuela Chalupného, autora první klímovské recenze.

Chalupný měl blízko k Masarykovi, potažmo k levici, zatímco další významný ohlas na Klímovo dílo z pera Josefa Kodíčka zveřejnil o pár let později ve svém časopise Stopa Karel Horký, jenž za první republiky patřil k nejbojovnějším Masarykovým kritikům z pravicových pozic. O tom, že Klímovo dílo nalézalo vyznavače v nejširším ideovém spektru, svědčí případ Jaroslava Kabeše (1896-1964), Chalupného přítele a žáka, jenž se stal prvním odborně způsobilým editorem a vydavatelem Klímovy pozůstalosti. Občanskou profesí byl bankovním úředníkem, politicky náležel k zakládajícím členům KSČ a předním českým marxistům, celoživotním koníčkem se mu nicméně staly vzácné tisky a filosofické exkluzivity na pomezí mystiky (vedle Klímy se například zajímal o Mistra Eckharta, indické Upanišady nebo čínský taoismus). Ladislava Klímu vydával od třicátých let do roku 1948, kdy byla sazba poslední chystané knihy z ideologických důvodů rozmetána. Další strmou kariéru Jaroslava Kabeše jeho podezřelé záliby kupodivu neohrozily. Komunistické angažmá mu už před únorem vyneslo křeslo ředitele Agrární banky, za Gottwalda se stal ministrem financí, v roce 1953 patřil k hlavním realizátorům ostudné měnové reformy a působil pak až do důchodu jako generální ředitel Státní banky československé.

Hvězda Hrabalova světa

Šíření, ba dokonce jistá profanace Klímova kultu je spojena zejména s Bohumilem Hrabalem, jenž se ke Klímovi soustavně hlásil jako k literárnímu i duchovnímu učiteli a ve svých populárních prózách mu skládal četné holdy. Z historky o jeho prvním setkání s Klímovým jménem přímo vane osudovost. Když přišel Hrabal v roce 1935 z Nymburka do Prahy studovat práva, přihlásil se mimo jiné na přednášky o filosofii Arthura Schopenhauera, které ho tak zaujaly, že se začal v antikvariátech pídit po jeho dílech. Starší německá vydání, která sehnal, byla opatřena pozoruhodnými rukopisnými poznámkami neznámého čtenáře. Když budoucí spisovatel pátral po jeho totožnosti, zjistil, že svazky pocházejí z knihovny nedávno zesnulého filosofa Ladislava Klímy. A tak začal shánět i jeho spisy. Zdá se, že je přečetl jinak než tehdejší Klímovi vyznavači, kteří Klímu vnímali prizmatem mysticky zjitřeného symbolismu éry secese. Pro Hrabala, poučeného avantgardou a surrealismem, se stal zjevením moderní absurdity a drastické grotesknosti, prorokem ludibrionismu, nádherné, hrůzné a nesmyslné "boži hry". Po zkušenostech s kolektivismem nacismu i stalinismu se Klíma navíc jevil jako jasnozřivý prorok existenciálního zoufalství, individuální vzpoury a krajní distance od zmanipulované společnosti. Pro Hrabalovo okouzlení Klímou jsou příznačné výroky, které z něj nejraději citoval v hospodských debatách a z nichž učinil i motta svých knih: "Základy vzlétly do výše, vrcholy klesly nejníže" či "Vítězství se sestává jen z bití."

Díky Hrabalovi se duch Ladislava Klímy pevně zabydlel v jeho libeňském okruhu, který je pokládán za prapůvodní rodiště českého undergroundu. Ulice Na hrázi, kde se scházela Hrabalova a Boudníkova společnost, není ostatně nijak daleko od Klímova hotelu Krása. V druhé polovině 50. let patřil do Hrabalova okruhu také jeho o čtrnáct let mladší soused Josef Zumr, profesionální filosof, který se začal Klímou zabýval i jako historik českého myšlení. Právě on z Klímy připravil knižní výbor Vteřiny věčnosti, který vyšel roku 1967 v nakladatelství Odeon a stal se pro mladší generace základním a nejvlivnějším úvodem k filosofovu dílu. Knížka je připsána památce Jaroslava Kabeše, který podle dedikace stál u jejího zrodu, a název úvodní eseje Filosof hrdé lidskosti naznačuje, že v ní je Klíma dobově přičísnut. Jeho obraz tu plně odpovídá vkusu radikálních levicových intelektuálů šedesátých let, kteří se odvolávali na mladého Marxe, Freuda a filosofy frankfurtské školy. Nadšení z objevu "největšího českého filosofa" tehdy poněkud zchladil Jan Patočka poukazem na nepůvodnost Klímových hlavních idejí (Ladislav Klíma, pokus o rozbor klíčových tezí, Orientace, 1967).

Když u nás v srpnu 1968 zatočily s hrdou lidskostí tanky, stal se Klíma stejně nepřijatelný jako řada žijících autorů a dalších dvacet let mohl vycházet pouze v samizdatu. O tom, jak aktuálně působil jeho provokativní zjev v éře normalizace, svědčí řada článků a statí, které kolovaly v kruzích paralelní kultury. K nejvýznamnějším patří esej Ivana Dubského Diskurz na téma jedné Klímovy věty (1987) a medailonek Jindřicha Chalupeckého v knize Expresionisté (1989). Klímova drsná obrazotvornost a sebevražedně důsledná potřeba svobody se mocně ozývala také ze zakázané hudby a vystoupení undergroundových skupin kolem Ivana Jirouse, Mejly Hlavsy, Pavla Zajíčka či Vráti Brabence.

Do nových časů

Český zájem o Klímu podnítil i některé zahraniční badatele, aby se jeho dílem hlouběji zabývali. Do Francie uvedla skoro celé jeho dílo v solidních kritických vydáních překladatelka Erika Abrams, která řídí i jeho české Sebrané spisy. V Německu se Klímou zabývá například Urs Heftrich, profesor na univerzitě v Trevíru. Jeho pozoruhodnou knížku Nietzsche v Čechách, jež vyšla před šesti lety také česky v nakladatelství Hynek, uzavírá stať Ecce deus - Jak se staneme, čím nejsme: Ladislav Klíma navazující v mnohém na Patočkovo kritické hodnocení. Heftrich se zde mimo jiné vyznává z obdivu ke klímovským nadšencům typu Josefa Zumra a Martina Machovce, kteří se o filosofovu pověst starali v dobách, kdy byl zakázán. Bez nich by prý v osmdesátých letech určitě nesehnal podklady ke svému bádání, jenže pak došlo k opravdové klímovské renesanci a přišel čas i na kritiku. Ta u Heftricha vychází z názoru, že Klíma byl jen nepříliš disciplinovaným epigonem Friedricha Nietzscheho.

Pro klímovskou renesanci, o níž mluví Urs Heftrich, připravily za normalizace půdu především zákazy. Ale ani Klímova mediální sláva počátkem devadesátých let netrvala dlouho. Nejdřív se roztrhl pytel s různými chaotickými přetisky a reedicemi, neboť fascinující pověst slibovala velkolepé komerční efekty. Renomovaný režisér Jan Němec dokonce natočil podle románku Utrpení knížete Sternenhocha ambiciózní film s názvem V žáru královské lásky, který se však dnes už moc nepřipomíná. Také čtenářský zájem během několika let pohasl, neboť Klímovy texty přes veškerou provokativnost rozhodně nejsou snadným soustem. Když Torst roku 1996 přišel s kritickým vydáním Velkého románu, ozval se sice z kulturních rubrik novin i časopisů jásot, prodejní výsledky však byly spíš chabé. Svazek Mea následoval až po devítileté pauze, kdy nakladatel sháněl na náročný projekt finanční prostředky (pomohla Česká spořitelna).

Historici českého postkomunismu možná někdy zodpoví otázku, čím Klíma po převratu české publikum oslovil a proč o něj tak brzy ztratilo zájem. V prvé řadě šlo zřejmě o efekt zakázaného ovoce, které nejvíc chutná v představivosti, ale nemusí být stravitelné, když se do něj opravdu zakousneme. Svou roli tu však sehrály i proměny společenských nálad. Jako vzor přímo sebevražedné nezkorumpovatelnosti mohl Klíma fascinovat všechny, kteří své neúspěchy přičítali tomu, že za komunistů nevstoupili do strany a netěšili se různým výhodám. Klíma zosobňoval duchovní aristokratismus, jehož největší ozdobou bývá v pokleslých poměrech bída a neúspěch. Po návratu svobody se však začala občas vyplácet i obyčejná přičinlivost. V rozvinuté konzumní společnosti se Klímovo opovrhování materiálními hodnotami stalo pro mnohé nesmyslné a obtížné.

Otázky zůstávají

Od chvíle, kdy šestadvacetiletý Ladislav Klíma vydal vlastním nákladem svou prvotinu, uběhlo loni sto let. U myslitelů jeho doby je dnes už celkem jasné, jaké místo zaujímají v kulturních dějinách - většina je pozapomenuta, hrstka vyzdvižena mezi klasiky. Klímova pozice zůstává v tomto směru podivuhodně nejasná. Ani směrodatné autority se dodnes neshodují, do jaké míry by si jej měl národ vážit. Byl nejoriginálnějším českým filosofem, nebo jen epigonem některých proudů německé filosofie? Dají se jeho prózy pokládat za průkopnická umělecká díla, nebo jsou jen fantasmagorickými výplody dlouhé chvíle a vykolejeného mozku? Byl opravdu grandiózní myslitel, za jakého jej mnozí pokládají, nebo jen výstřední podivín zubožený bídou a opilstvím? Je přeceňován, nebo nedoceněn? Žádný z jeho literárních vrstevníků (snad jen s výjimkou Jakuba Demla) nemá dnes tolik obdivovatelů, ale přitom se Klíma stále jeví spíš jako postava z nějakého fantastického románu, v jejíž skutečnou existenci se skoro nechce věřit.

Osobnost a dílo Ladislava Klímy rozhodně nelze plně vysvětlit a vyhodnotit několika akademickými tezemi. Významným zjevem je už jen díky ohlasu, který vyvolal, díky zvědavosti, kterou vzbudil. Je dráždivé nedefinovatelný. V některých textech může být samozřejmě poplatný Nietzschemu, Schopenhauerovi nebo Berkeleyemu, ale na rozdíl od nich zatím uniká zjedodušujícím nálepkám. Byl střídavě pokládán za básníka, filosofa, mystika i psychopatologický případ, každá přihrádka se však ukázala příliš těsná. K vydání ovšem zbývají ještě dvě třetiny dochovaných textů a zřejmě ani pak nebude obraz Klímova myšlení úplný, neboť spousta stránek se poztrácela nebo je autor sám zničil.

Sebrané spisy Ladislava Klímy připravuje s mimořádnou erudicí již zmíněná francouzská editorka Erika Abrams. Oba svazky, Velký román (673 str.) i Mea (910 str.), doplnila zasvěcenými komentáři, překlady cizojazyčných pasáží i podrobným poznámkovým aparátem, který se vzhledem k životním reáliím výstředního myslitele čte jako detektivka. Podle Eriky Abrams není vyloučeno, že se ještě nějaké neznámé rukopisy objeví: "Může jít o dopisy, popřípadě literární nebo filosofické fragmenty, které vypadly v padesátých letech z pověstné aktovky poloslepého Klímova přítele Josefa Zlámala nebo kterými Kamila Lososová obdarovávala posmrtné vydavatele a jiné pomáhající - nejen Jaroslava Kabeše, Rudolfa Vápeníka a Vojtěcha Zelinku, ale určitě i Gustava Pallase, Helenu Spilkovou nebo Jana Konůpka. Na adresu potomků a hlavně snad sběratelů, s nimiž žádný kontakt nemám, zkrátka kohokoli, kdo by mohl vlastnit sebemenší ukázku z Klímových rukopisů nebo korespondence, bych ráda i v Respektu zopakovala výzvu vloženou roku 1996 do Velkého románu: prosím snažně, aby se na mne prostřednictvím nakladatelství Torst obrátili."

Rozhovor s Erikou Abrams

Kdy jste se poprvé setkala s jménem Ladislava Klímy? Čím vás zaujal?

Dozvěděla jsem se o něm počátkem sedmdesátých let v Paříži, dalo by se říci, že náhodou. První Klímův text se mi dostal do ruky při mé první cestě do Prahy v roce 1973. Byla to novela Jak bude po smrti z Výboru z krásné prózy československé, který vyšel v nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy počátkem třicátých let. Klíma mě zaujal a zajímá dodnes především jako solipsista. K tomu pak přistoupila rozkošně rozporuplná rozkoš z - sice ne vždy, ani ve vydaných textech, ani v pozůstalosti, ale často - skvělého stylisty. To žádnou proměnou neprošlo.

Je pro Vás Klíma zjev spíš univerzální, nebo regionálně specifický? Může hrát nějakou roli, že se narodil právě v Domažlicích, tedy na pomezí Německa, Rakouska a Čech?

Pro mne je zjev čistě individuální, ač připustíme-li s ním, že "já musí být světem", je samosebou přitom i svým (případně mým) způsobem univerzální. Nikdy by mě nenapadlo o něm uvažovat z hlediska nějakých regionálních zvláštností, literární sociologii nepěstuji. Chcete-li jej mermomocí posuzovat kolektivisticky, pak je ovšem hledisko regionální, tj. obecně středoevropské, o něco méně ochuzující než pohled úzce národnostní.

V denících Klíma užívá několik jazyků, vedle češtiny a němčiny také latinu a řečtinu. Dá se vypozorovat, jaký k nim měl vztah, co na nich oceňoval, proč někdy volil ten, jindy onen? Třeba kvůli pádnosti, přesnosti, citovému zabarvení...

Máte snad na mysli dopis Miloši Srbovi z 10. července 1917, v němž Klíma - v rámci úvahy o slohu - se vyslovuje o latině jako o "zázraku" a "řeči bohů", jež "už čistě akusticky má v sobě cosi pádného a sententiosního a rozkazujícího a majestátného"? Nebo spíš známější špičky proti češtině např. v článku Vředy na českém jazyku? Dala by se citovat také pasáž z neznámého dopisu Franzi Böhlerovi z 18. června 1917, kde je čeština prohlášena za Arschlöcher - Jargon. Mnohojazyčnost deníků může mít i příčiny dané okolnostmi (tak sklon filosoficky myslet německy souvisí pravděpodobně aspoň zčásti s faktem, že Klíma takřka výlučně četl filosofii německou nebo v německém překladu), ba nízce praktické, třebas (v době soužití s Kamilou Lososovou) snaha si zajistit určité soukromí. Nemyslím, že se dá mluvit vždy nebo většinou o záměrné volbě té či oné řeči. Zmatení jazyků mne zajímá daleko víc jako výraz nedostatečnosti lidské řeči vůbec, z níž vyplyne vrcholně bábelsky neologické "slovo slov", tedy bytostná součást Klímova rozvracení logiky.

Která Klímova díla jste vydala ve Francii? Jaký měla ohlas? Našla si čtenáře i mimo okruh zainteresovaných zájemců a odborníků? Co kritika? Vnímají Francouzi Klímu jako něco spíš bizarního z daleka, nebo je napadají nějaká srovnání s vlastní kulturní historií?

Odpověď by asi byla kratší, kdybyste se zeptal, která díla jsem ve Francii ještě nevydala. Vyšly tři svazky Sebraných spisů: Velký román (2. vyd. 2002), Deník (2000) a souborná Korespondence (2005), předtím takřka vše až na divadlo, Český román, pojednání o Solovjevovi a různé beletristické i esejistické zlomky, které zapadnou do dalších vydání Spisů, najdou-li se zázrakem peníze na pokračování. Ohlas (rozumí se, že o kasovním úspěchu nemluvím) byl od počátku značný. Značnější snad hned na začátku než v nynějším stádiu přece jen dost pokročilé kulturní amerikanizace a uniformizace. A byl značně, ne-li výlučně mimoodbornický: např u filosofa Michela de Certeau nebo - což je svým způsobem ještě průkaznější - u mladé autorky detektivek Elise Fuglerové, jejíž hrdinka v románu Les frigos ont horreur du vide (Editions Baleine, Paris 1999) píše disertaci o Klímovi. Kdo tu čte Klímu, napadne ho nejdřív příbuznost s Antoninem Artaudem, a to zcela správně v tom smyslu, že Artaud je rovněž zjev ojedinělý, nikoli vzorek z nějaké národnostně vymezené nebo vycítěné kulturní historie.

O Klímovi se už za jeho života, ale hlavně po smrti šířily legendy, které jsou dodnes známější než jeho dílo. Bude ve světle jeho spisů zapotřebí některé poopravit?

Klímovské legendy mne naprosto jednoduše a jednoznačně nezajímají.

Jak hodnotíte své amatérské či profesionální předchůdce v péči o vydávání Klímova díla a v šíření jeho věhlasu? Kdo mu spíš prospěl, kdo uškodil?

Bývám velmi kritická vůči Kamile Lososové, ale má aspoň zásluhu o zachování pozůstalosti. Nejserióznější, ba jediný seriózní vydavatel byl Jaroslav Kabeš. Věčná škoda je, že se po jeho smrti v šedesátých letech, když bylo přece leccos možné a Klímovi přátelé byli ještě naživu, nenašel nikdo, kdo by po něm pokračoval ve sbírání rukopisů a v přípravě souborného vydání, již on zahájil v té nejméně příznivé době koncem třicátých let. Též, že se o to nikdo v Čechách nezajímal v devadesátých letech. K otázce musím též říci, že vydávání (a vlastně ještě víc překládání) je pro mne způsob spolužití. Ohlas je asi nutné zlo, ale nějaký "věhlas" šířit opravdu nechci.

Máte k některým svazkům z rozvržených Sebraných spisů osobnější vztah než k jiným? V čem spatřujete to hlavní? Osobnější vztah mám celkem logicky k osobnějším (a tudíž - v případě Klímy - i nejvíc všeobjímajícím) svazkům, tj. hned na prvním místě k deníku a korespondenci. Pokud žurnalistikou míníte Traktáty a diktáty a Vteřinu a věčnost, jde většinou o poněkud ztlumené ohlasy témat vskutku klímovských, které se vyskytují v původnější podobě v deníku i korespondenci. Méně cenná je literární "žurnalistika" psaná "pro publikum".

Urs Heftrich v knížce Nietzsche v Čechách píše o Klímově filosofii dost s despektem, vyzdvihuje však jeho beletrii, především její vyhraněný smysl pro absurditu a groteskno. Dá se s tím souhlasit?

Nemohu se vyjádřit ke knize, kterou neznám. Ale z toho, co jsem řekla k předchozí otázce, vyplývá, že nestavím "filosofii" a "fikci" proti sobě. Takové rozlišování by mělo smysl jedině s ohledem na zcela "řemeslné" povídky psané za účelem publikace, které jsou, opakuji, nejméně hodnotnou a nejméně zajímavou stránkou Klímova zjevu.

Klíma není jen outsiderem, ale svým způsobem i celebritou. Ctil ho Šalda i Březina, jeho díla patřila v antikvariátech k nejhledanějším pokladům, podle jeho románu natočil Jan Němec celovečerní film... Je podle vás v Čechách spíš nedoceněn, přeceněn, nepochopen, zneužíván? Co mu dlužíme?

Šalda sice napsal komemorativní báseň několik let po Klímově smrti, ale o Vteřině a věčnosti se roku 1927 ani nezmínil a v roce 1914, v materiálně snad nejkritičtějším období Klímova života, nedal do časopisu Česká kultura, který tehdy řídil, přes naléhání řady Klímových přátel, ani článek o něm, ani inzerát na Svět jako vědomí a nic. Březina zajisté dělal pro něj, co mohl, ale do jaké míry je dnes Březina sám v Čechách "celebritou", o tom by se dalo dlouze hovořit, vzhledem např. k potížím, které měl Petr Holmann s vydáváním jeho korespondence. Film Jana Němce jsem neviděla (ve Francii se, pokud vím, nepromítal), ale z toho, co jsem o něm slyšela, Klíma mu byl spíš záminkou, rozhodně v tom nevidím žádnou slávu. Řekla bych, že je Klíma v Čechách hlavně nečtený - jakoby publiku stačila legenda. (Mívám někdy podobný dojem o přijetí Franze Kafky v Čechách).) Je to ovšem škoda spíš pro ty nečtenáře než pro Klímu nebo pro mne, a nemyslím, že je to jen dědictví doby, kdy jeho knihy nebyly k dostání. Mohli byste se pokusit zapomenout na legendu a prostě číst - chcete-li.

(psáno pro Respekt)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku