Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 18.8.2005
Svátek má Helena




  Výběr z vydání
 >IRÁK: Vize a tužby povstalců
 >IZRAEL: Cena míru?
 >POLITIKA: Trocha matematiky aneb Umí Paroubek počítat?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Rozepře zásuvková
 >ÚVAHA: Na sudetoněmecků notečku
 >GLOSA: Mediální havárie
 >POLITICKÝ CIRKUS: Roboti přicházejí
 >ÚVAHA: Postdemokracie v „dobrých“ rukou
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Odejděte z domova
 >PSÍ PŘÍHODY: Patálie s rukavicí
 >SPOLEČNOST: Nejdražší český cirkus
 >NÁZOR: Také hledám českou kuchyni
 >POVÍDKA: Červené stodoly
 >HISTORIE: Anticharta 1977
 >PENÍZE.CZ: Exekutorské hrátky s neviňátky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
18.8. ÚVAHA: Postdemokracie v „dobrých“ rukou
Michal Petřík

Jaký je rozdíl mezi demokracií a postdemokracií? Je postdemokracie nejvyšším stadiem demokracie (jak si namlouvají ti, kteří postdemokratické přístupy prosazují) nebo jejím antipodem? Jaký (jakého typu a jak silný) mandát je třeba mít k získání politické legitimity? Jaký je rozdíl mezi svobodným spolčováním a vytvářením paralelních politických skupin (a struktur?).

Debata, která u nás nedávno na toto téma proběhla, byla skutečně živá a jistě ne poslední. Iluze bychom si sice dělat neměli, jsme snad ale (konečně) zas o kousek dál.

Problémem je (samozřejmě) především to, že už samotný pojem „demokracie“ chápe každý z diskutujících poněkud odlišně. A zde nastává zádrhel. Ani ne tak proto, že představy o podstatě demokracie by měli mít všichni diskutující stejné (což se v demokraciích stává skutečně zřídka), jako spíš proto, že si to musí umět vždy dostatečně otevřeně a férově „vyříkat“.

Někteří demokracii vidí především jako „kracii“. Je to pro ně vláda, uplatňovaná moc, a to moc uplatňovaná na základě státního donucení, čili násilím. Mnozí také namítají, že demokracie není totožná se slovem dobro. Podle jiných je demokracie (a svoboda) možností podílet se na tvorbě všech rozhodnutí, které se jich jako občana a daňového poplatníka jakýmkoliv způsobem podle jejich názoru dotýkají. I pod pojmem post-demokracie vidí každý něco jiného. Mnozí především to, co prostě vybočuje z onoho původního dělení kolem pravolevé politické osy, jiní netuší, že by něco takového vůbec mohlo existovat.

Ale hlavně: jak ovlivňovat politiku? A proč napravovat stav věcí veřejných pomocí normálních, běžných, politických postupů, když to půjde nějak jinak (a asi i lépe)? Obcházení těchto pravidel („stejně nebudou fungovat“) místo jejich používání nebo vytváření pravidel lepších, pokusy o jejich bypassování, pokusy nacházet různé zkratky k politické moci pomocí „nových a pokrokových“ ideologií, zůstává největším nebezpečím a svůdnou alternativní životní náplní pro instituce, které vznikly kvůli úplně jiným cílům než politickým (např. charitativním, ekologickým, vzdělávacím a podobným.)

Téma, o kterém je řeč, je předmětem studia vědní disciplíny politologie. Diskuse na toto téma by tak měli obohacovat a osvěžovat právě politologové. Jedním z nedávných pokusů o „vyříkání si“ svých rozdílných názorů na téma (post)demokracie byla debata „Jakou (post)demokracii chceme? která se konala nedávno v pražské Galerii Langhans. Politolog skutečně nechyběl, a to ne jen tak ledajaký. Diskuse se zúčastnila vedoucí Katedry politologie Vysoké školy ekonomické, profesorka Vladimíra Dvořáková.

Občanská společnost je – v podání prof. Dvořákové - nesmírně důležitá proto, že „ona vlastně tím, že získá vliv, že ovlivní veřejné mínění, dává signál těm politikům a říká: tady je problém… To je ten základní rozdíl mezi třeba i efektivitou vládnutí v demokracii a v nedemokracii, kdy když máte nedemokratický systém, tak věci se řeší strašně rychle. Nikdo neprotestuje, nemáte odbory, nemáte ekology, nikdo vám nedělá problémy“. Zajímavé. Profesorce politologie v nedemokratických systémech sice chybějí vlivní ekologové a odboráři, ale jsme si jisti, že jí tam chybí především (nijak nediskriminovaná) politická opozice? Jsme si jisti, že v nedemokratických systémech jí chybí především skutečně svobodné volby?

S ještě originálnějšími definicemi přichází doktorka Černá z Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové. Podle ní totiž mají nestátní neziskové společností - jako jediné široko daleko - na „zřeteli obecný prospěch“. Paní Černá se přimlouvá za to, aby tento obecný prospěch „měl kritéria, aby měl nějaké standardy, aby byl tento obecný prospěch jaksi velmi ve společnosti regulován, aby byl pro to vytvořen rámec“.

Takže přímá institucionalizace veřejného prospěchu. Tak tady je třeba se už ozvat. Problém s apoštoly takto vnímaného „obecného prospěchu“ či „veřejného blaha“ si naštěstí vyřešili v některých společenstvích přece jen o poznání dříve, i když dlužno dodat, že okolnosti byly často dramatické.

Tak například v zemi, kde se občané k poznání pravidel pro svou svobodu a demokracii „progilotinovali“, je už (konečně) alespoň v těch nejzákladnějších věcech přece jen jasno a můžeme se od nich k lecčemu přiučit.

Pejorativní význam, který dnes má (zcela bez ohledu na jazyk a kontext) slovní spojení „Výbor veřejného blaha“, (Francie, 1793) vychází z bezprecedentního teroru, který tento orgán za francouzské revoluce nastolil. Členům tohoto výboru se ve Francii říkalo „vyslanci teroru“, pojem „Termidorský teror“ či „Velký teror“ je dostatečně známý i u nás. Zvrhlost revolučních metod, které vznikaly a byly nastolovány s těmi „nejupřímnějšími“ a na první pohled „nejčistějšími“ úmysly, dala poučnou lekci všem, kteří chtějí přispět ke vzniku fungujícího demokratického zřízení. S přímým „výkonem veřejného blaha“ (či obecného prospěchu) pomocí k tomu určených orgánů bychom si skutečně zahrávat neměli.

Profesorka politologie si nedala s definicí demokracie více práce a vystačila si s lakonickým tvrzením, že „jde o systém, který má procedury jak řešit konflikty“. To je skutečně skandální. Cožpak etablované totalitní režimy nedisponují dostatečně efektivními (a dostatečně brutálními) „procedurami, jak řešit konflikty“? Je její odpor ke státu tak silný, že musí házet do jednoho pytle demokracie a totality?

Podíváme-li se, co říká Jean-Jacques Rousseau ve svém dnes již klasickém díle O společenské smlouvě, v kapitole IV. „O demokracii“, zjistíme, že velký francouzský filosof snad tušil nástup i postdemokracie, neboť píše: „Nic není nebezpečnější, než vliv soukromých zájmů v záležitostech veřejných. Zneužívání zákonů vládou je menším zlem než korupce zákonodárce, nevyhnutelný následek zřetelů soukromých.“ Řeč je o soukromých zřetelech, které korumpují zákonodárce.

Profesorka Dvořáková však vidí tento princip zcela obráceně: „Panu prezidentovi se nelíbí, že jsou tam nějaké zákony, které umožní, že někdo, nazvěme to tedy v uvozovkách „vydírá“ ty jiné, protože tam přijede a najednou prosazuje své zájmy. Já si osobně myslím, že tam prostě musí být na to procedury, aby ty názory se mohly projevit. A potom samozřejmě záleží na tom, jak ty názory jsou silně projeveny.“ Jasněji to paní profesorka už říct nemohla. Síla projeveného názoru se tak v jejím podáním měří něčím zcela jiným, než počtem občanů, kteří tento názor sdílejí. Vyhrává ten, kdo svůj názor dokáže „projevit silněji.“

Přinejmenším velmi diskutabilní koncepty ale skutečně nepřekvapí tam, kde převládá nedůvěra k „oficiálnímu státu“ a normálním, obyčejným, „jen“ běžnou legitimitou disponujícím orgánům „moci veřejné“, tedy těm orgánům, jež jsou konstituovány demokratickým procesem na základě svobodných voleb.

I pravidla demokratického procesu, čili zákony o politických stranách (a hnutích), o financování politických stran (a hnutí) a o všech možných typech voleb, které demokratický stát pořádá, jsou samozřejmě vždy předmětem diskuse. Má být volební systém většinový nebo poměrného zastoupení? Jaké nástroje přímé demokracie mají v zemi existovat? Jak bude upraven přístup stran, hnutí a koalic do médií? Jak bude upraveno jejich členství?

Demokracie je sice to nejhorší společenské zřízení, ale, jak řekl Winston Churchill, kromě těch všech ostatních. Co udělá občan, který se rozhodl ovlivnit politiku? Podle paní Dvořákové by se měl zorganizovat v různých nevládních spolcích a sdruženích, pomocí nichž by dobýval bašty (zabarikádovaného) státu.

Z těchto institucí pak ale mohou velmi jednoduše vzniknout instituce paralelní politiky, často nazývané „paralelní politické skupiny (či struktury)“.

Jejich původní smysl a význam je pak překryt aktuálním čistě politickým posláním, politickými ambicemi. Bohužel bez těch přesných pravidel pro férové fungování, které existují pouze v tom druhém, politickém, poli.

Tyto paralelní politické skupiny se ucházejí nikoliv o možnost pouze ovlivňovat politická rozhodnutí, osobují si právo politickou moc (různými přímými akcemi) bezprostředně vykonat. Vítaným argumentem proti obyčejnému, zvolenému (ale velmi překážejícímu) politickému orgánu je pak to, že byl zvolen při malé účasti voličů a podobně.

Porovnejme si to. Možná bychom si měli i leccos zopakovat z historie. Zejména tehdy, chceme-li pak někomu kázat o politologii.




Další články tohoto autora:
Michal Petřík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku