Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 19.8.2005
Svátek má Ludvík




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Bublan si vymýšlí, Husák má obrácené priority
 >MÉDIA: Demagogie jako kvalifikace novináře
 >POLITIKA: Rozejděte se, toto shromáždění není povoleno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - řemeslníci
 >DOKUMENT: Průběžná zpráva o postupu Policie ČR na CzechTeku
 >ANALÝZA: Sezónní aspekty sebevražednosti
 >POLITICKÝ CIRKUS: Volba dle očekávání
 >NÁZOR: Důchod v sedmdesáti?
 >PSÍ PŘÍHODY: Scéna z horroru
 >FILOSOFIE: Bůh jménem Ladislav Klíma
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 10.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (17)
 >ZOO DĚČÍN: Pomozte zachránit želvy!
 >EKONOMIKA: Koruna posiluje
 >PENÍZE.CZ: Případ Helvag - OVB se nechová jako seriózní firma

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
19.8. MÉDIA: Demagogie jako kvalifikace novináře
Zdeněk Holásek

Když začal psát před časem v Lidových novinách Luboš Palata, a to zejména o Slovensku, Polsku, Rakousku a Německu, měl jsem dobrý pocit, že došlo k oživení a řada jeho článků byla opravdu výborná, měla silnou informační hodnotu a přitom nešlo o žádnou suchařinu.

Když postupně stále a stále přitvrzoval ve vztahu k Václavu Klausovi, bral jsem to jako běžný syndrom našich novinářů (samozřejmě nezávislých), že Klaus prostě není košer a nesluší se mu přiznat – a to ani náhodou – nic dobrého, i kdyby to snad vykonal. U Palaty mě to mrzelo, ale to jsem netušil, že postupně jeho příspěvky v LN, kdykoli se v nich zmiňoval o Václavu Klausovi, nabudou obsahu patologické zášti, se kterou se mohou rovnat snad jen M. Viewegh (Léto s Klausem) a soudruzi z Haló Novin. Naprostým vyvrcholením byl článek Jsme jako oni, dederoni z LN ze 13. 8. 2005 a musel jsem si nechat trochu odstup, abych to zvládl co nejobjektivněji a nebyl jako jmenovaný mistr nabroušeného pera zaujatý.

Na konci tohoto článku, jehož větší část se týká současných pocitů nových spolkových zemí (bývalé NDR) a jejich tíhnutí k levici, se náhle autor utrhl z řetězu a článek zakončil famózním kotrmelcem, který nemohu neocitovat: „Východní Němci volí komunisty také proto, že jsou jejich. I my si volíme Klause, Grebeníčky a Paroubky, kteří jsou ze stejného těsta jako Gysi nebo Lafontaine, jen se jinak jmenují a tváří. Skutečně reformní vládu tato země ještě neměla, tak jako ji po sjednocení nemělo ani východní Německé. Kdyby si „Ossis“ mohli zvolit kancléře, byl by to populista Lafontaine. Češi kdyby mohli volit presidenta, by si zvolili Klause. A pak že nejsme skoro stejní.“

Opravdu LN považují L. Palatu ještě za posilu redakce, opravdu vyjadřuje názor LN, které se tváří jako spíše pravicový deník, opravdu ještě nikdo nezapochyboval, jestli by Palata přec jen nepotřeboval vyšetřit hlávku hlavičku? Expert na Německo jednak tvrdí, že ani jedna země, tj. Německo i Česko neměly skutečně reformní vládu, a navíc dává naprosto bezostyšně do jedné lajny Gregora Gysi a Oskara Lafontaine, Grebeníčka a Paroubka, domnívaje se nejspíš, že čtenáři LN jsou stejně pologramotní jako sám autor, který se takovými obskurnostmi živí. Připomeňme tedy L. Palatovi a všem, kteří mu skočili na špíček, toto:

Oskar Lafontaine (1943) , narozen v dělnické katolické rodině, kdysi zahájil svoji kariéru jako Juso (Junge Socialist – mladý socialista) ve spolkové zemi Sársko, za SPD se stal primátorem s Saarbrückenu a už tehdy byl velmi nalevo v rámci SPD, kde rebeloval proti kancléři Helmutu Schmidtovi (SPD), bojoval proti umístění jaderných hlavic na nosičích Pershing v SRN jako obraně proti SSSR a požadoval dokonce vystoupení SRN z NATO (sic!). Jeho kariéra vyvrcholila v r. 1985, kdy se stal premiérem ve spolkové zemi Sársko. Vyznačoval se kromě toho – že byl premiérem velmi prostředním – především tím, že více než výkonu této funkce se tlačil výš do nejvyšší německé politiky a také tím, že v r. 1985 se sešel v NDR se svým krajanem E. Honeckerem (rovněž původem ze Sárska), významně tlačil na uznání občanství NDR, v r. 1987 přijal v Saarbrückenu Ericha Honeckera se vší parádou, až se jej nakonec SPD pro jeho excesy musela (ve stručnosti) zbavit. Kdo zná snímky z té doby nebo si to pamatuje, tak ví, že tehdejší SPD byla ( především v 1. polovině 90. let) personifikována se známou „Trojkou“ – Lafontaine, Schröder a Scharping, z nichž kromě nynějšího kancléře ti další 2 z vysoké sociálnědemokratické politiky zmizeli jako pára nad hrncem. Oskar Lafontaine, po kterém v SPD pes neštěkl se však náhle objevil v posledních měsících jako frontman v čele nové strany WASG (Volební alternativa), což je levičácká strana, která nedávno radostně fúzovala s postkomunistickou PSD v novou stranu Die Linke (Levá), která v bývalé NDR používá upravený název Die Linke.PDS. Oskar Lafontaine je znám jako zásadní levičák, kterého již dnes nic, ale opravdu nic neodděluje od komunisty, neboť se ukazuje, že komunistou prostě je a nejspíš i dříve byl a jen se za to puclík tak trochu styděl.

Gregor Gysi (1948), pochází z židovské intelektuální rodiny, vystudoval nejprve střední školu a stal se chovatelem skotu a později vystudoval práva. Paradoxně zastupoval jako advokát tehdejší disidenty v NDR, aniž aby si zašpinil ruce se státní mocí. Jeho otec Klaus byl ministrem kultury NDR, velvyslancem a nakonec státním sekretářem pro církevní otázky. Gysiho politická hvězda stoupla strmě po pádu komunistického režimu v NDR a sjednocení Německa, kdy stanul rychle v čele komunistů, které převedl z SED do PDS a až do r. 1993 byl jejím předsedou a stanul za postkomunisty ve Spolkovém sněmu jako poslanec. Později se stáhl z vysoké politiky a objevil se v r. 2001 jako kandidát v místních volbách v Berlíně, kde se stal v r. 2002 senátorem v rudo-rudém Senátu, avšak musel po zhruba půl rode odstoupit, protože mu bylo prokázáno zneužívání služebních bonusových mílí pro soukromé účely. Jeho návrat do vysoké politiky nastal nedávno v souvislosti s fúzí Die Linke a PDS, kdy se stal špičkovým kandidátem do předčasných spolkových voleb 18. 9. 2005. Gregor Gysi je tedy čistokrevným komunistou, který se nedávno proslavil optimistickým výrokem hodnotícím spolupráci s levičákem Lafontainem: „Oskar mě nikdy neposral a já jeho také ne.“ (Oskar hat mich nie beschissen und ich ihn auch nicht), čímž vyjádřil zásadní důvod pro tuto krásnou spolupráci, která má ovšem v předčasných volbách značnou šanci na úspěch nejen v nových spolkových zemích (tam především), ale i do značné míry v rámci celého Německa, kde hrozí odebrat hlasy sociálním demokratům.

Václava Klause je zbytečné představovat, jen je třeba říci, že nikdy nebyl komunistou a s komunistickou stranou ani nikdy nekoketoval, na rozdíl od jiných politiků ODS. A kdo je Grebeníček nebo Paroubek, to vědí také všichni, takže jdu rovnou in media res, neboli ke korytu věci.

Srovnává-li Palata tyto dva výlupky německého politického nebe, nebo spíše marastu, ve kterém se německá politická scéna nachází a jedním dechem i bolševika Grebeníčka a demagoga a zároveň Kooh-i-Noor ČSSD Paroubka s Václavem Klausem, je to urážka Václava Klause, a kromě toho, že si chtěl Palata kopnutím do Klause ulevit, marně hledám jiný důvod pro toto trapně škodolibé a zlovolné přirovnání.

A říká-li Palata, že jsme nikdy neměli žádnou reformní vládu, pak jej omlouvá jen to, že je profesí novinář a u těch se s ohledem na životnost novinových informací nepředpokládá ani bystrost, ani myšlenková konsekventnost. Jestli Klausova vláda do r. 1996 nebyla reformní – a to i s přihlédnutím ke všem chybám, které udělala – tak už nevím. A je úplně jedno, jestli reformní být musela díky okolnostem, anebo její členové měli reformní snahy ve svých genech. Podle mě oboje platí dohromady. Vím to já, věřím že i jiní čtenáři, neví to jen chudák Palata, ale s tím už asi nic nenaděláme, protože demagog nikdy demagogem být nepřestane, protože je to historicky prokázáno.


Další články tohoto autora:
Zdeněk Holásek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku