Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 20.8.2005
Svátek má Bernard




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Je Darwinova teorie evoluce vědecká?
 >EVROPA: Kritizujete EU? Budete mít problémy!
 >POLITIKA: Zeman versus správní řízci
 >MÉDIA: Rada proti rozhlasovému a televiznímu vysílání
 >FOTO: Discovery po přistání
 >POLITICKÝ CIRKUS: Surfování po zmírající vlně
 >BODYPAINTING: Příjemný závěr týdne
 >GLOSA: CzechTek příště raději v CHKO
 >MOBY DICK: Bylo by vhodné určité gesto
 >CHTIP: Pár víkendových
 >POVÍDKA: Disciplína a zdvižená sukně
 >FILOSOFIE: Rakousko-uherské rodiště myšlení
 >ESEJ: O dobru a zlu v člověku (aneb O emocích II)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Dvakrát z Troje
 >POLITIKA: Bublan si vymýšlí, Husák má obrácené priority

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
20.8. POVÍDKA: Disciplína a zdvižená sukně
Zuzana Malaťáková

„Jó, jó, disciplína muší bejt,“ říkával s oblibou náš soused a bafal přitom z fajfky. A občas taky, že prý „befel je befel a přes to nejede vlak“. To jsem slýchávala coby malé děvče, žába, holčina, kukačka, žežulka. A nevím už ani, jak mě všichni v mém dětství docela mile oslovovali. Je známo, že člověk se učí nejen cílevědomě, ale také bezděčně, že vlivy, které vstřebal v dětství, velmi významně, ne-li zásadně, ovlivňují zbytek života. A tak mně opravdu ta disciplína nějak vlezla pod kůži a dobře se jí tam vegetovalo.

Léta ubíhala a také já jsem vystudovala a zahájila profesní dráhu na jedné z mnoha základních škol. Škola to byla sídlištní, nově postavená, zatím neúplná. Všechny prostory nebyly zcela přístupné, ledasco se dodělávalo „za pochodu“, takže celý provoz byl poněkud ztížený.Také asi proto ředitel neustále a na každé poradě zdůrazňoval bezpečnost, disciplínu , včasné nástupy do hodin, aktivní dozory na chodbách. Svá slova podtrhoval častými kontrolami, které prováděl sám nebo jeho dvě zástupkyně. Je jasné, že místo radosti a tvořivosti se dařilo spíše nervozitě a napětí. Jenže kantor či kantorka jsou taky jen lidé a fyziologické procesy fungují stejně jako u ostatních lidí.

Učila jsem tehdy „čtvrťáčky“. O jedné přestávce jsem s nimi cosi řešila, pak něco potřebovala vyřídit kolegyně, zkrátka přestávka se najednou chýlila ke konci a já musela nutně a rychle na WC. Mnoho věcí lze nějak urychlit, popohnat, ale osvobozující proud řinoucí se z močového měchýře ne. A zkuste si představit, jak se zbavujete svých metabolitů a uprostřed toho bohulibého konání-školní zvonek. Hlasitý, uječený, nekompromisní. Své dílo jsem musela dokonat, disciplína sem nebo tam, zato úprk z oněch prostor nastal ihned, jakmile jsem byla schopná současně spláchnout, upravovat zevnějšek, nohou zavírat jedny dveře, mýt si ruce, zhasnout, zavřít druhé dveře, cestou do třídy se dostrojovat, což v mém případě bylo natáhnout punčocháče a urovnat sukni.

Do třídy jsem vešla rázně, děti se postavily, jak kázal dobrý mrav, po tom zase usedly, zatímco já se už hrnula ke katedře a poté na stupínek. Byla hodina matematiky, probíralo se nové učivo.V momentě, kdy jsem začala psát na tabuli, ozvalo se ze třídy pochechtávání. Nechtěla jsem si toho všímat, ale pochechtávání sílilo a měnilo se ve smích. Otočím se ke třídě, abych zjistila důvod a původ toho veselí. Nic. Ticho. Sklopené hlavičky, způsobné psaní. Pokračuju tedy ve výkladu, krasopisně píšu...opět šum, pochechtávání, smích. Opět se otočím a opět nic, jen se snad někteří tváří trochu potutelně..nebo se mi to jen zdá, no nic, máme toho dost na práci, tak pokračujme. A tak to šlo stále dokola asi deset, patnáct minut. Začala jsem být z toho nesvá, nervózní, takové jsem ty své žáčky neznala, co jen to s nimi je?! Až přišlo spásné vysvětlení. Jeden statečný žák, syn mé kolegyně, odhodlaně vstal a úplně klidně, vyrovnaně, hlasem pevným pravil: „ Soudružko učitelko, máte vzadu špatně udělanou sukni, je ňáká vyhrnutá!“ V ten moment bylo jasno. Třída se začala hurónsky smát, bylo to takové úlevné, že někdo tu zvláštní směšně-nedůstojnou situaci odhalil, pojmenoval. Rychle jsem se dala do pořádku. Jenže děti se začaly dostávat do takové euforie, že náhodný pozorovatel by si mohl splést hodinu matematiky s kabaretem. Rázným „tak dost“! jsem ukončila to extempore a pamětliva toho, že vše se má pedagogicky zhodnotit, nejprve jsem pochválila toho statečného žáka za odvahu, se kterou se mě před třídou zastal a upozornil na trapnou věc, pak teprve jsem pokračovala ve výkladu. Jenže někteří žáci začali zase znova řešit problematiku zdvižené sukně, tak jsem – teď už naposled- zakročila. Zvolila jsem tentokrát ne příliš vhodnou metodu, a sice tu, že jsem je postrašila okamžitou písemkou, pakliže nenastane klid. A dodala jsem: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe“. Klid se rozhostil okamžitě. Zase tu byly ty skloněné hlavičky, psaní v tichosti, počítání.Hodina skončila, učivo nakonec probráno, vysvětleno.

Samozřejmě, že jsem se ve sborovně pochlubila se svým zážitkem. A navíc mi bylo jasné, že kdyby se to stalo ve vyšších třídách, byla bych asi nucena ihned změnit působiště. Vždyť pohled na poloodkrytou zadnici učitelky musel být pohled pro bohy!

Přešlo pár roků a já se opět potkala se svými čtvrťáky, když už jsem byla „na svém“, tedy na druhém stupni, při výuce přírodopisu a zeměpisu. Ke konci školního roku, kdy už je vyučování volnější, jsme bilancovali, probírali jejich léta strávená ve škole, zavedla jsem řeč také na příhodu se sukní. Věřte-nevěřte, ani jeden si na to nevzpomněl, dokonce ani ten žák, co mi tenkrát pomohl. Další důkaz toho, jak člověk mnohdy sám sebe chápe veledůležitě a sebestředně, zatímco ostatní ho tolik neprožívají. Do tohoto kontextu dobře zapadá i názor: „Lidi, neberte život tak vážně, stejně z něho nevyváznete živí!“ Nebo snad ne? Co myslíte?




Další články tohoto autora:
Zuzana Malaťáková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku