Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 29.8.2005
Svátek má Evelína




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Socialismus mnoha tváří, jedné podstaty
 >SVĚT: I mistr tesařský se utne...
 >POLITIKA: Jaruzelski a sudetští Němci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stávám se zvolským občanem
 >PRAHA: Olympiáda? Ať rozhodnou Pražané!
 >SPOLEČNOST: Celebrity a ti druzí
 >POLITICKÝ CIRKUS: Klaus v poločase
 >FEJETON: Radio Jerevan o kauze „katarského prince“
 >MÉDIA: Kam spěje televizní předvádění reality?
 >PSÍ PŘÍHODY: Pustit Irdu do hospody
 >DETEKTIVKA: Agentura Nepol
 >VĚDA: Nechtěné pohlaví aneb Přejete si kluka nebo holku?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 14.)
 >ESEJ: Jak se máš?
 >PENÍZE.CZ: Nekývněte v září na první banku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
29.8. ESEJ: Jak se máš?
Lubor Dufek

S hořkým srdcem snadno zestárneš.
Fang Čchien z doby Tchang (618-906)

V Čechách je oblíbeným zvykem na otázku "Jak se máš?" odpovídat: "Nestojí to za nic" (případně mezi kamarády i vulgární obdobou), "Tak tak že nekradu", "Ani se neptej" a podobně. Nejoptimistější odpovědí, jakou jsem slyšel (kromě doby nejnovější, v níž přejímáme americký přístup), bylo: "Středně průměrně" a "Žiju". Tyto odpovědi mají patrně původ ve snaze nezavdávat záminku k tradiční české závisti, za letitého vydatného přiživování totalitním pesimismem.

V Americe se často odpovídá - dobře, skvěle, výborně. Oni to Američani přehánějí zase na opačnou stranu. Kdo chce být společensky na výši, neměl by ani naznačit, že by něco nemuselo být v pořádku.

Život sám je ve svém součtu či průměru neutrální. Ani skvělý ani mizerný. Jednou máme radost, jindy jsme smutní. Někdy se nám daří, jindy nás potkávají trampoty a problémy. Život bez problémů prostě neexistuje. Patří k němu jako rub k líci, jako rukáv ke kabátu. Je to jeho vlastnost a je to normální. Spíš bychom se měli radovat, když nás zrovna nic nebolí, když svítí sluníčko, když si dáme dobrou večeři a k ní pivo či víno, když zpívají ptáci a jaro zrovna začíná, když se můžem potěšit s dětmi, prožít sexuální štěstí, pustit si pěknou muziku, číst prima knížku. Jestliže je tedy život sám o sobě neutrální, pak všechno záleží na úhlu pohledu. Je takový, z jaké stránky ho berem, odkud se na něj díváme. Jsme-li náhodou zrovna pesimisti, pak se ten život musí jen tak překlepat. Ale potěš nás pán Bůh, to jsme s ním pěkně naložili; vždyť jiný už nemáme.

Na otázku Jak se máš ?, odpovídám s chutí: výborně, bezvadně, prima. Ne proto, že by se to ode mne očekávalo; spíš to tazatele v tomto kraji většinou udiví. Se svou odpovědí si obvykle uvědomím, že je fajn, že se vůbec nějak mám, že žiju a že se z toho můžu radovat. A mám-li zrovna nějaký problém, jako že jich nejspíš nemám míň než kdo jiný, není to ještě důvod k tomu, abych si kazil radost ze života.

O budoucnosti, fantazii a o cestování časem

Fantazie je nejkrásnější dcera pravdy,
jen o něco živější než matka.
Carl Spitteler

Řečtí bohové byli nadáni velkou mocí, ale jedno nemohli: změnit minulost. Ostatně mám zato, že takovou schopnost neměl a nemá žádný bůh.

Kdo může říci, že něco z toho, co nám předkládají různá díla a dílka žánru sci-fi, je naprosto vyloučeno? Kolik se splnilo z fantazií pana Vernea, kterého jeho současníci měli za pouhého fantastu? Včetně třeba cesty na Měsíc, která se uskutečnila jen asi o sto let později. Jak říká Kaptah, sluha Egypťana Sinuheta, "Nikdo o zítřku předem nic neví". Kdo kromě pana Vernea by si

dokázal představit budoucnost jen za sto let, když převratné vynálezy, které mají větší dosah než vynález spalovacího motoru nebo letadla, už ani nedokážeme sledovat? Natož za tisíc, milion, miliardu či další násobky let? Absolutně nepředstavitelné; vyloučit nelze snad naprosto nic. Dovedu si docela dobře představit, jak lidé opouštějí Zemi a stěhují se na jinou planetu v jiné hvězdné soustavě, na níž si připravili podmínky k životu, až té naší sluneční se bude za nějakou tu miliardu let valem krátit život.

Jaká škoda, že nemohu věřit v reinkarnaci. Vůbec se nedivím těm, kteří v ni věří. Jak rád bych se podíval (a kdo ne?), jak bude svět vypadat třeba za pouhý milion let, anebo alespoň, jak vypadal v minulosti. Přesto všechno bych si dovolil tvrdit, že cestovat časem pozpátku nelze, a to ani v nejvzdálenější budoucnosti. Důkaz mohu podat lehce.

Kdybych se mohl (ať už jakýmkoliv způsobem) dostat v čase jen do včerejška, mohl bych na důkaz vykonání této cesty například rozbít zrcadlo, které máme dnes v předsíni a které tam visí už po mnoho let. Ale kdybych byl to zrcadlo včera rozbil, nemohlo by tam dnes viset. Všimněte si, jak více či méně decentně se vyhýbají autoři dílek o cestách do minulosti setkání cestovatele s vlastní osobou v minulosti. Pádnější důkaz, i když rovněž jen v oboru logiky, podal geniální fyzik Stephen Hawking: "Kdyby bylo někdy v budoucnosti cestování časem pozpátku možné, měli bychom tu dnes houfy turistů z budoucnosti".

A přesto: Miroslav Holub píše o tom, že "... čas se zastavil u Sakkíry, v Gíze a při Luxoru, .. jsme tam, v dávnu, dýcháme prach III. a IV. dynastie a škobrtáme ve stopách hodnostářů, kteří dozírali na budování paláců a památníků." Já též někdy mívám pocit, že zmizela propast věků a že cestovat časem zpět je možné: to když stojím v románskogotické bazilice v Třebíči a mohu si

sáhnout na tu kamennou nádheru nebo když na pár kroků před sebou mám neuvěřitelně skutečné Forum Romanum, kde zavraždili Gaia Julia Caesara, a na vlastní oči vidím, že to je skutečnost a žádná legenda (protože co je tak šerá historie, to bereme s rezervou) a že to vlastně bylo nedávno.

Jak šedivá je ale logika a jak zelený a košatý je strom fantazie. Fantazie a víra je ostatně důležitější než skutečnost. Neboť představě, ať už své či cizí, mohu klidně věřit, nezávisle na skutečnosti, až do konce života. Neodporuje-li logice, neboť ta může být všelijaká. Svou logiku mohu dokonce i poopravit, když mi na tom bude záležet. Na zkušenosti už tolik nezáleží. Kolik lidí věří na reinkarnaci, na věštění z karet, na UFO, na paralelní svět duchů, na štěstí od kominíků a smůlu od černých koček, na pátek třináctého? Ať už je skutečnost jakákoliv, já žiju ve světě svých představ a své víry. To všechno ovšem jenom potud, pokud se nedožiju něčeho, co by mou představu a víru vyvrátilo.

A co když je naše úžasná doba tak nezajímavá, že turisti z daleké budoucnosti cestují úplně jinam? A co když mají pro nás nepředstavitelně dokonalé metody, jak vyloučit, abychom se s nimi my nemohli setkat a neinfikovali se budoucností - aby tak nedocházelo k nepředstavitelným zmatkům, takže se to nikdy nedozvíme?


Další články tohoto autora:
Lubor Dufek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku