Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 30.8.2005
Svátek má Vladěna




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak ČSSD likviduje na Univerzitě Karlově studenty z regionů
 >DLOUHÁ CESTA 11: Hlavní město a největší město
 >POLITIKA: Poslanecká imunita
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Velké pokušení
 >SPOLEČNOST: Kanyza, Jandák a StB
 >MÉDIA: Velký bratr bodoval, Paroubek prohrál
 >POLITICKÝ CIRKUS: Ministr údajné spravedlnosti
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Ikarie XB 1, CzechTek a utajování informací
 >SPOLEČNOST: Radost ze zla
 >PSÍ PŘÍHODY: Případ ztracené rukavice šťastně skončil
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Srpen
 >ARCHITEKTURA: Fenomén Ještěd
 >OSOBNOST: Robert Moog
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Autor novinové zprávy neuvedl důležité sdělení BIS
 >PENÍZE.CZ: Důchodové pojistky - jehla v kupce pojistného sena

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
30.8. DLOUHÁ CESTA 11: Hlavní město a největší město
Ota Ulč

Návštěvě státu New South Wales předcházela zastávka v kompromisu dost nedávného data, totiž v Canbeře. V celoaustralském orchestru hude Melbourne (Vic.) toliko druhé housle. Primášem je Sydney (N.S.W.). V porovnání k jejich rivalitě dělají český Hradec a Pardubice dojem siamských dvojčat. Mají-li Noví Jižní Welšané veliké mezinárodní letiště, musí je mít i Viktoriánští. Vzájemně si upřeli právo hlavního města, které se proto muselo vybudovat v prázdnotě na půl cesty. Tak vznikla Canberra, město nejenom hlavní, ale se svými nyní již 300.000 obyvateli to největší vnitrozemské. Jak je nám již známo, opustit v Austrálii břeh, znamená opustit urbanizaci.

Okolí federálního centra vypadá, aspoň z letadla, nazelenale vlnitě, nepouštně, zásluhou půl milionu nepříliš dávno vysázených stromů. V Canbeře cokoliv zbudované před rokem 1950 patří do stavitelského pravěku. Federální úřady se tam začaly stěhovat až po druhé světové válce. Takových novot krášlí či hyzdí naši planetu několik: pár vesměs patetických pokusů v Africe, Islámabád v Pakistánu, Chandigar v Indii, kde se to začalo rozpadat ještě před jeho dostavěním (situace posměšně, leč nikoliv nepřesně známá jako instant decrepit). Uprostřed ničeho se zrodila Brasilia, dítě prezidenta Juscelino Kubitschka českého původu, a rovněž tam už hryže zub klimatické nepřízně.

Umělá města ovšem dělají dojem umělý, nezabydlený. Sídliště byrokratů nejsou od toho, aby okouzlila. Mně se tam ale líbilo. Hezké holky, s dlouhýma nohama v minisukénkách, vinárny a italské restaurace, neupachtěné tempo, nikde špína či stopy předčasného rozkladu.

Umělou matičku Canberru postavili její tvůrci podle washingtonského vzoru. Od parlamentu vede přímá čára k válečnému památníku. Na umělém jezeře, jež dostalo jméno kapitána Cooka, tryská gejzír do aspoň stometrové výšky. Spršku doprovází zvonková hra.

Projíždíme městem: moderní knihovna, náramná univerzita, potom budova zákonodárná. Neboť tohle je British Commonwealth, vnitřek připomíná Westminster. Rovněž s vlastními archaismy a absurditami. Třeba na jednacím stole mají dvě krabice. Jsou úplně nanic, ale jsou tam, neboť je kdysi věnoval britský monarcha.

Turisty v Canbeře vozí do Royal Mint – výrobny mincí. Při pochodu visutými chodbami shlížíte na tvůrčí proces, od dodávky kovu k postupnému zpracování až po poslední mašinku, která vykašlává dohotovené šesťáky. Mince se ještě zatepla šinou na pohyblivém páse, u něhož sedí několik nepohyblivých ostřížů. Paní kvalitářky vyklovávají zmetky a jejich výkon na mě udělal největší dojem z celé královské mincovny.

Ve vojenském muzeu měli ukázku od všeho, včetně celého bombarďáku. Tento Lancaster totiž se stal za druhé světové války šampionem RAAF (Royal Australian Air Force) s největším počtem vykonaných náletů. Bombardovaná místa jsou vyjmenována chronologicky. Našel jsem tam i své rodné město: Pilsen, September 1943. Na muzeu je také sto tisíc jmen australských padlých. Jména jsou vytesána podle abecedy, bez hodností a dekorací, v smrti sobě rovna.

Vlezli jsme prohlédnout si moderní budovu Nejvyššího soudu. Všechno projednávání se natáčelo a podzemním kabelem putovalo do ústředny, kde z magnetofonových záznamů vznikaly příslušné protokoly. V hlavní jednací síni seděla třicetiletá italská černovláska Maria Monteleone, obviněná z vraždy rovněž italského přistěhovalce Giacomo Tallarida v místě Narrabundah. Proces byla učená britská debata jedna radost. Páni s parukou na ježka a s copánkem; jen předsedající sudí měl paruku větší. Jurisprudenti vlídně dumali o velice technických, procedurálních aspektech, pro meritum věci bezcenných. Nemyslím, že postřehli zděšení a zřejmou neschopnost údajné vražedkyně se aspoň trošku vyznat v tématu.

V novinách stálo, že Maria Monteleone trvala na své nevině. Výsledek nevíme. V témže listě bylo oznámení o protestu domorodých rodičů, kteří nechtějí, aby jejich děti chodily do společné školy s bílými.

Embassy Row se tehdy teprve budovala a již dohotovená vyslanectví připomínala pavilony někde na Expu. Japonci tedy mají stavení japonské, Siamci thajské, Jihoafričané je vystavěli ve tvaru burské farmy, Američané v podobě gentlemanského obydlí farmáře z Virginie. Sověti se tady málo povedli. Jsou nenárodní a bleděmodří. Zahrádku jim zrovna okopávalo několik prototypů KGB.

Poslední večer nám končil u přenosu Parsifala z Bayreuthu.

Z Canberry do Sydney byl let krátký. Tam začala britská kolonizace dovozem odsouzenců. Vzdor pozdějšímu rozmachu jiných oblastí kontinentu, New South Wales se udržel jako industriální stát číslo jedna. K tomuto primátu patří největší město země, nejvíc lidí, dlouhé pěkné pobřeží, vinice, k severu též banánové plantáže a miliony ovcí v zázemí. V cizině se příslušná turistická informační úřadovna spíš bude jmenovat New South Wales Office než Australian Office. Ústavní uspořádání v zemi dává státům tolik práv, že atributy samosprávy a samostatnosti jsou někdy téměř k nerozeznání.

Sydney je australskou vstupní branou, má tedy stejnou funkci jako v USA New York. Jinak jsou si ale tyto dva stavy značně nepodobné. Sydney připomíná San Francisco. Obojí je kopcovité, ulice do vršku s pastelovými domečky, obě města krášlí záliv. Australský břeh je značně klikatý a to je dobře, neboť s tolika kopci, zálivy a zátokami rekordní procento obyvatel má z oken pohled a ze dveří přístup k oceánu. Privátních lodí, lodiček, jacht, kocábek a korábů je tam nespočetně.

Městská doprava tam vysadí přímo na plážích. Nejznámější se jmenuje Bondi Beach. Na ní jsem si vyfotografoval ceduli, ilustrující přibývající mnohotvárnost země:

DANGER
BATHE BETWEEN FLAGS
FATE IL BAGNO FRA LE BANDIERE
SCHWIMMEN NUR SZWISCEN DEN FAHNEN

Ano, szwiscen. K australským plachetkám, plážím a koupání patří také žraloci, a proto teď poskytnu žraločí školení v kostce. Věda se o tyto netvory začala pořádně zajímat až za druhé světové války, když docházelo k mnoha krvavým útokům na sestřelené letce a jiné trosečníky. Žraloků bylo napočítáno na 250 druhů, z nichž ale jen devět patří do kategorie man eaters, tedy tvorů člověku nebezpečných. Největším mezi těmito zabijáky je tak zvaný „velký bílý“, až šestimetrový. Naprosto největší žralok, tzv. velrybí o délce třinácti metrů, člověka nenapadne. (Ovšem i tento největší žralok co do velikosti je pouhý vodní potěr v porovnání s velrybami, které dorůstají váhy až padesáti elefantů!) Australský břeh je zejména ohrožen žralokem býčím – bull shark. Vědcům se podařilo pomocí aluminiového cylindru změřit jeho skus. Tento maximálně třímetrový exemplář kousl silou 18 tun na čtvereční palec. Žraloci jsou též kanibalové. Některé typy zkonzumují vše možné – papír, plechovky, lidské výkaly.

Plavce dobře ochrání v moři síť, která ovšem není všude, kde je plavec. Žraloci ročně zmrzačí a zabijí až 300 lidí. Tisk, film a televize informují Austrálii o setkáních a utkáních člověka s rybou. Občas bývá zveřejněn obrázek poněkud amputovaného vítěze. Každopádně, žraloku, spolu s hadem a krokodýlem, přisuzuji primát v ohavnosti a jako správný malý český člověk se všech tří obávám. Méně nebezpečná vzrušení se najdou v Sydney, jejímž Piccadilly Circusem je King´s Cross. Plno restaurací, prodavačky lásky v hot pants, hippies kolem Alamein Fountain, další podniky a podnikatelé se vším, co patří k nočnímu životu.

Na absurditu světa nás upozornil trockistický obchůdek, kde měli za výkladem značně plamenné citáty, a tak jsem vešel se zájmem o koupi provolání SMASH AMERICAN IMPERIALISTS AND THEIR RUNNING DOGS. Imperialisté a jejich psí spřeženci ale nebyli na prodej. Zato měli na skladu celou kupu podobizen gruzínského dobrodince, což by tedy spíš prozrazovalo prodejnu maoistickou než trockistickou. Josip Vissarionovič byl proveden v hedvábí, 49 x 72 cm, v oné oficiální maršálské podobě jež zdobívala naše zdi v táboře míru. U tohoto čínského produktu byla i čínská cena: pouhý maloobchodní půldolárek. Maršála teď mám doma v Binghamtonu a když zatáhnu za šňůrku, poslušně se mi svine.

Všechny sydneyské atrakce přetrumfla místní opera, Taj Mahal to Austrálie, jeden ze stále nejpozoruhodnějších výtvorů kdekoliv na světě. Začalo to v roce 1957 konkurzem. Z 233 návrhů porota vybrala koncept Dána Jorna Utzona. Ten navrhl asi 70 metrů vysokou nádheru v podobě nashromážděných škeblí či plachet, do nichž se opírá vítr. Technicky byl nápad zřejmě neproveditelný, ale tím se Dán nezatěžoval, neboť nepředpokládal, že vyhraje.

Jenže to bylo v době rostoucí nechuti k mussoliniovským krabicím. Navíc v porotě seděl vlivný finský Američan Eero Saarinen. Kdo se kdy ocitnul na Kennedyově newyorském letišti, těžko přehlédl prapodivně prohnuté tvary pavilonu TWA, společnosti, postihnuvší bankrot – autorem tohoto lívancového výtvoru je Saarinen.

A tak Dán, který v Sydney nikdy nebyl, zvítězil. Vláda, aby nepoplašila poplatníky, odhadla výdaje na nerealisticky nicotný obnos deseti milionů. Ve skutečnosti se probendilo milionů aspoň sto padesát. Hlavním finančním zdrojem se stala loterie. Opera se stala i místem politického ping-pongu, předmětem vtipů a hádanic. Potom v roce 1965 ve volbách vyhráli konzervativci. Ti šli na operní výdaje konzervativně, Dán se urazil a podal demisi, která byla s radostí přijata. Jeho roli převzal místní muž, pokoušející se o řešení téměř neřešitelného. Východisko bylo jen v kompromisech, s výsledkem, že v této obrovsky nákladné a náramné stavbě není dost místa na velké opery. Wagner se jim tam nevejde. Slavností otevření se v roce 1973 nezahájilo s Verdiho Aidou, ale méně náročnější Prokofjevovou Vojnou a mírem.

Unikátní, extravagantní nápad nejenže s okolím harmonizuje – on je dobývá. Je teď už od Sydney neodmyslitelný. Dnes by Sydney bez opery byla Prahou bez hradčanského panorámatu.

Ke klokanímu panorámatu patří též staří páni a paní, důsledně v bílém, na trávě při kuželkách a jiných sportech, při kterých se cosi hází a kutálí. Vídali jsme je z oken autobusů a městských vláčků na cestě za známými, kteří nás pak ukazovali svým známým. Poslední večeři v Sydney jsme si pochvalovali v luxusním domě rodiny Ma, čínských velkoobchodníků s banány. Jejich mateřština už měla notný australský přízvuk.

***

Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství : piráti, lovci lebel,novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku