Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 22.8.2005
Svátek má Bohuslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Osobní názor?
 >PRÁVO: První dojmy z navržené deregulace nájmů
 >Z HISTORIE MEDICÍNY: Pokoření bolesti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nebyla to Fata Morgana
 >POVÍDKA: Exempla trahunt - příklady táhnou
 >MÉDIA: Zpracovává se...
 >POLITICKÝ CIRKUS: Neblahá tolerance
 >CHTIP: Z totality
 >ZVĚROKRUH: Panna (1)
 >PSÍ PŘÍHODY: Z Barta se stává rozvážný pán
 >ESEJ: O přístupech k životu
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 11.)
 >PENÍZE.CZ: Noční můra studenta? Zdravotní pojištění
 >SVĚT: Je Darwinova teorie evoluce vědecká?
 >EVROPA: Kritizujete EU? Budete mít problémy!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
22.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 11.)
Petr Žantovský

Intermezzo aneb Motivace, motivátor a motivant

Jak už bylo naznačeno, novinář jen málokdy dospěje ke svému agitačně, propagandisticky a organizátorsky využitelnému přesvědčení sám od sebe, an sich. Zpravidla u zrodu jeho přesvědčení stojí skupina osob, instituce či jiná silná sociální struktura, která skrze novinářovu agitaci, propagandu a organizaci chce dosáhnout nějakých svých specifických cílů. Lze tedy říci, že proces zrodu novinářova přesvědčení je obvykle podmíněn procesem motivace. A tuto motivaci utvářejí ruku v ruce dva póly procesu, ten, kdo motivuje (motivátor), a ten, kdo je motivován (motivant).

Motivátor je jednou z nejčitelnějších součástí celého procesu toku informace od jejího producenta k jejímu příjemci. Motivátor má totiž nejprůhlednější motivaci. Jde mu o zcela konkrétní zisk, ať už v podobě čistě - primárně - materiální (motivátor je výrobcem či prodejcem nějakého zboží či služeb, na jejichž obratu je motivován a na kterém je schopen snadno ko-motivovat novináře, neboli toho, díky jehož motivované činnosti se zvýší obrat a tedy zisk pro všechny zúčastněné), nebo v podobě sekundárně materiální, kdy hmotný zisk je postproduktem, zatímco bezprostředním produktem je usnadněná cesta či zlepšená pozice na cestě k hmotnému postproduktu.

Sekundárně materiální zisk a jeho docilování je typickým rysem motivace, která se odehrává na poli žurnalistiky politické. Praví-li okřídlená maxistická poučka, že politika je koncentrovaným výrazem ekonomiky, pak pro politickou novinařinu to platí dvojnásob. Pomůže-li náležitě motivovaný žurnalista některému politikovi dosáhnout vyšších příček moci, a tedy většího vlivu na utváření a zejména rozdělování komodit (zakázek, zejména státních), pak důsledkem takto fungující politiky je zlepšená ekonomická situace dotyčného politika, jakož i pomáhajícího a průběžně motivovaného (včetně možné cílové prémie) novináře. Je-li na konci tohoto procesu též zlepšená ekonomická situace státu, tedy onoho záhumenku, na jehož obdělávání byl politik svými voliči najat, už není jisté. A často to nehraje ani tu nejmenší roli v přípravě motivovaného procesu ekonomického vzestupu politika a jeho novináře.

Výjimkou bývají jednou za čtyři roky volby. To se politik i jeho novinář předhánějí v malování vzdušných zámků, v péči o tu zemičku naši malou, střediskovou, ve skrznaskrz poctivé starosti o její rozkvět a radostnější zítřky. Pár dní po volbách se pak ruku v ruce oba - novinář i jeho politik - vrátí hezky na zem ke svým motivacím.

Novinář je v tomto procesu jednoznačně zvýhodněn. Politikovi se totiž může stát a občas i stává, že přes veškeré krasořečnění o lepším příštím ve volbách propadne a je nahrazen politikem jiným. To se novináři takto jednoduše stát nemůže. Novinář může být z redakce vyhozen či může zemřít. Více způsobů, jakými novinář opouští své motivované pracoviště, není známo. Setrvá-li však novinář u svého řemesla a ve své či jiné podobné redakci, nepotrvá dlouho a bude vyhlédnut novým politikem, který pochopí smysl procesu motivace, takže celý příběh může začít nanovo.

Politik, který nechápe tento smysl procesu motivace, nebo dokonce jej z principu odmítá, bývá pak kolektivně novinářským cechem zavržen, označen před národem za arogantního hňupa a při první volební příležitosti spojenými mediálními silami odstřelen.

Novinář, který nechápe tento smysl procesu motivace, nebo dokonce jej z principu odmítá (ač je to v našich luzích možnost spíše teoretická), je svými kolegy exkomunikován z tajného kroužku "těch, co spolu mluví", označován za hňupa a při první vhodné příležitosti odstraněn z redakce, jakož i ze všech redakcí okolních, aby nekazil svým nevhodným idealismem či prostě odlišným postojem a názorem společné dílo. Takové případy se v posledních týdnech přihodily hned dva.

Avšak i tyto dva případy byly jen jakousi vrcholnou katarzí znamenitého dramatického kusu, který se odehrával víceméně po celých uplynulých třináct let, odkdy se datuje nejen tato procházka minovým polem, ale především nově vykolíkované minové pole posametového žurnalismu jako takové. Smyslem a cílem tohoto divadla bylo vyhlazení či aspoň odseknutí od možnosti veřejného projevu těch novinářů, kteří nesplňovali základní podmínku režisérů kusu, takto průběžných motivátorů: nepochopili světodějnou roli motivace ve vývoji demokratického státu. Takto postižení novináři namnoze ještě lpěli na zastaralé a nemoderní tradici, že žurnalismus má realitu odrážet, nikoli vytvářet. Tedy je svým způsobem po právu -lze-li manýry motivátorů, ať už vysedávají v jakkoli vysoké ústavní funkci, nazvat právem - zmizeli až na nemnohé výjimky z českých médií a vyklidili pole těm, kteří jsou motivovatelní, či dokonce kteří sami aktivně po náležité motivaci přímo volají.

Srovnáme-li tyto procesy s ději, které se odehrávají na politické půdě, pak - přinejmenším v našem prostředí se zkušeností právě oněch třinácti let - lze bez uzardění říci, že vlády liberální s sebou nesou média relativně objektivní, zatímco vlády socialistické předurčují média služná. Neboť liberál, už z povahy svého liberálního přesvědčení, prostě není schopen užívat jistých metod, k nimž proces mediální motivace patří. Zatímco sociální inženýr, právě pro své přesvědčení o své neomylnosti a oprávněnosti řídit životy jiných, nutně vyžaduje i od médií nepochybný souhlas a automatickou podporu.

Bizarní na této trojčlence je skutečnost, že právě socialista, na rozdíl od liberála, se za každou třetí větou ohání mravností, čistotou úmyslů a nezištností skutků. Přitom právě sociálně inženýrské panovnické týmy svou pragmatickou motivační metodikou zadělávají na zdaleka nejhlubší a nejhůře léčitelný typ nemravnosti. Má to však svoji logiku: s nemravným se dohodneš, něco mu dáš, on pro tebe něco udělá, ty to na něj neprozradíš a on na tebe také ne. Tedy dokud to pro vás oba bude výhodné. Mravného nekoupíš. Toho musíš přesvědčit. A to je pracné a výsledek nejistý.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku