Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.8.2005
Svátek má Bartoloměj




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Finance popírají svého šéfa
 >SPOLEČNOST: Bez peněz do nemocnice nelez
 >HISTORIE: Manažer gottwaldovského teroru
 >RODINA A PŘÁTELÉ: To je situace...
 >POLEMIKA: Jsme jako Dederoni nebo ne?
 >CHTIP: Z totality III.
 >POLITICKÝ CIRKUS: Arbitrážní klekánice
 >HISTORIE: Pražské jaro a kremelský mráz
 >ZVĚROKRUH: Panna (dokončení)
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart urval větev
 >ZÁBAVA: Máte dobré oči?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 12.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (18)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Do Troje na letničky a motýly
 >PENÍZE.CZ: Nechoďte do banky, už nemusíte

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
24.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 12.)
Petr Žantovský

Metody a formy motivace v mediálním prostředí

Zde je třeba hned úvodem říci, že pokusy o mediální motivaci probíhají samozřejmě všude tam, kde žijí lidé a vycházejí nějaké noviny. Každý, kdo v lidské společnosti chce něco výlučného dokázat a znamenat, nutně touží číst a slyšet o sobě jen ty nejlepší zprávy. Pokud se jich nedostává, nebo nedejbůh převládají zprávy nedobré, je třeba motivovat. V civilizovaných zemích probíhá taková motivace vysoce sofistikovaně, často, na značné technologické úrovni provedení, avšak nikoli plošně. Vedle mediálních prostředků motivovaných existují stejně silné a na původním motivátorovi nezávislé sdělovací prostředky jiné, které nesdílejí důvody nechat se motivovat ve stejné věci. Ba někdy jsou dokonce motivovány protivníkem původního motivátora, takže vzniká prostředí zjednodušeně pojmenovatelné jako pluralitní. Protichůdní motivátoři se navzájem ve svých snaženích kontrolují, přebíjejí stále vyššími a vyššími trumfy, takže nakonec se, byť jako vedlejší a ne vždy cíleně chtěný produkt, ke čtenáři dostane celá pravda ve vší své pestrosti, obšírnosti a nejednoznačnosti. Možná i proto tyto země zvykově, ale docela přesně nazýváme civilizovanými.

V tom je hlavní odlišnost od zemí sice pokrokových, avšak dosud poněkud rozvojových, jako jsou třeba Filipíny, Kolumbie, Kambodža či Česká republika. A protože žijeme v jedné z takových, zabývejme se i v této kapitole zvyklostmi ustálenými právě zde. Protože chceme-li projít bez úhony minovým polem české žurnalistiky, jsou nám přenesené zkušenosti z civilizovaného světa platny asi tolik, co mrtvému zimník.

Metody a formy motivace v českém mediálním prostředí jsou naštěstí jen velmi prosté a nemnohé, takže k jejich vstřebání a pochopení postačí jen krátký výklad. Zejména, když jsme si již prošli typologii českého žurnalisty a víme, co od něj čekat a jak s ním zacházet.

Proces motivace je založen na vědě zvané psychologie osobnosti, s menšími odbočkami k psychologii sociální a s nepatrnou potřebou jistých znalostí z oborů demografických a sociologických. Ne snad

že by se každý motivátor orientoval v řečených disciplínách. Spíše to málo z nich, co je nezbytně nutné zvládnout, než se pustíme do motivace novináře, je tak zanedbatelné a titěrné, že to pochopí i vrátný, natož pracovník public relations.

Předně je třeba vědět, že novinář je zpravidla tvor nad jiné ješitný. Z této jeho vlastnosti pak plyne široká škála možností, jak jej oslovit pro svoji věc, zjistit míru jeho ochoty nechat se motivovat, a poté provést samotnou motivaci.

Z novinářovy ješitnosti zpravidla též plyne jeho hamižnost a mocichtivost. Neznám jinou profesi, která by tolik jako novinařina poskytovala svému nositeli a provozovateli pocit dějinného významu a vlivu.

Abychom učinili zadost svrchu řečeným disciplínám, pak je třeba říci, že novinář se rekrutuje obvykle: a)

z kruhů elitních (zlatá mládež, děti tzv. obecně uznávaných veličin), b)

z kruhů zcela plebejských (nekonečně ambiciózní potomci lidí živících se rozumnými a užitečnými činnostmi, například dělnictvím, rolnictvím, v podstatně menší míře též pracujícím inteligentstvím).

Obě sorty jsou docela nebezpečné, a to jak pro sebe samé, tak pro kohokoli, kdo kdy s nimi přijde do styku. Ale o tom ještě níže.

Zatímco prvně jmenovaní trávili své mládí v salónech rodičů svých neb rodičů svých - kádrově stejně nebo ještě lépe disponovaných vrstevníků, diskutujíce o filmech Zvětšenina a Sedmá pečeť, které nepochopili, druzí trávili stejný čas v lokálech čtvrté cenové skupiny hrajíce si na beatnické hrdiny filmu Zabriskie Point či Jahodová proklamace, které rovněž nepochopili. V každém případě šlo o generační vymezení: první žijí z toho, že chtějí být stejně dobří, jako jejich rodiče, druzí chtějí být lepší než jejich rodiče. A je vcelku lhostejné, nazveme-li tento sociálně-psychologický faktor po anticku mindráčkem oidipáčkem, či po lermontovsku odeševněle romantickým sporem otců a dětí. Tak jako tak jde nakonec stejně vždy o peníze.

Poznámka o zasloužilých eskamotérech

Zabýváme-li se procesem transformace tzv. normálního člověka v bytost novináře v českém prostředí, nemůžeme - vedle již popsaných sociálně-psychologických determinací - vynechat jednu determinaci takříkajíc historickou, která není typická jen pro naši zemi, nýbrž v různé míře a různých podobách pro celý soubor států bývalého východního bloku. Tato historická determinace vnáší na pole národního žurnalismu specifickou skupinu osob - pro zjednodušení je nazvěme zasloužilými eskamotéry, které v nějakém svém životním období již novináři byli, poté z důvodů vesměs politických (přidali se k jiné skupině komunistů, než která zvítězila v boji o vedení kounistické strany a státu) na nějaký čas novináři nebyli, a posléze, když to převrat v roce 1989 umožnil, se jimi opět stali.

Tito novináři se líhli zpravidla po únoru 1948, nástupu komunismu k moci v Čechách, opět ze dvou nestejnorodých prostředí. Jedni patřili ještě k předúnorovým nebo dokonce předválečným intelektuálům, kteří snad i věřili, že komunismus je dobrá věc, která stojí za trochu těch mediálních lží, na nichž byl pak po celou svou existenci stavěn. Druzí patřili k pragmatikům, kteří velmi záhy pochopili, že komunismus je dobrá věc, dokáže-li mne dobře uživit. Odmění-li se mi komunismus za to, že v jeho jméně budu vytrvale do médií lhát, budu tedy lhát až se bude za kočárem prášit.

Po roce 1968, kdy jedni komunisté vyhráli a druzí prohráli svůj boj o dobré komunistické bydlo, se obě výše zmíněné skupiny spolčily v jednu nepřehlednou změť moralistů, kteří pomlouvali své ještě nedávné bratry a soudruhy, kteří si teď užívali výdobytky moci, zatímco naši moralisté vychutnávali plody své porážky (tj. neschopnosti vybrat si v pravý čas nadějnějšího spojence v boji o moc) po kotelnách a kavárnách. Nu a o dvacet let později se z kotelen a kaváren opětně vynořili, údajně mravnější o těch dvacet let pobytu mimo mocenské výsluní, aby si nárokovali výjimečné postavení v polistopadové žurnalistice. Mnozí se takto dobrali předních postů v denním tisku, jiní se stali funkcionáři zbytečné cechovní organizace, a ti nejšikovnější průběžně zasedali v rozmanitých stranických ústředích či vládách, hovoříce přitom ustavičně o demokracii a mlčíce zároveň o tom, jak tu demokracii před čtyřiceti lety sami zdatně likvidovali.

Tento typ českého žurnalisty je specifický nejen svou genezí, ale též tím, že zpravidla není příliš jednoduše a prvoplánově motivovatelný, ježto zpravidla - jak si navykl při dávném i současném pobytu u moci - miluje svoji moc, svůj pocit důležitosti a vlivu, víc než svoji peněženku. Motivovat zaloužilého eskamotéra lze jedině dalšími funkcemi. A těch není nekonečně mnoho.

Čímž jsme plynule přešli k tomu nejpodstatnějšímu, co pohání všechny důležité motory našeho mediálního minového pole a o čem je třeba vědět, než na jakýkoli průzkum toho pole vůbec vstoupíme.

Motivace v našem mediálním prostředí má několik o sobě stojících nebo navzájem se doplňujících podob. Prostou neboli finanční, kariérní neboli funkční a psychologickou. Ještě než si upřesníme hlavní rysy jednotlivých forem motivace, je třeba říci, že podstatou opravdu kvalifikované mediální motivace je, aby nikoho nic nestála. Jedině taková motivace, z níž mají všichni užitek a na níž nikdo netratí, je opravdu vydařená motivace. Protože však nic na světě není ideální, ani zde se ideálního stavu nedobéřeme často. Když se to ale stane, je důvod bouchnout šampaňské. A třeba i koupené z vlastních úspor.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku