Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 26.8.2005
Svátek má Luděk




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Brouk Pytlík Paroubek
 >SPOLEČNOST: Orwelovština ministra Sobotky
 >SPOLEČNOST: Potíže s pochopením, natož překladem do jakéhokoliv jazyka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Holčičí kufříčky
 >PRÁVO: Dvojí metr - Kulínský a katarský princ
 >GLOSA: Otazníky nejen nad Kanyzou
 >POLITICKÝ CIRKUS: K zářezu skalp
 >USA: Setkání v KOA
 >HISTORIE: Atlantida, jedna z největších hádanek
 >PSÍ PŘÍHODY: Kde je les?
 >LITERATURA: Výtečné knihy o něčem jiném
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 13.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (19)
 >TISKOVÁ ZPRÁVA:: Členové bývalé RRTV zákon neporušili
 >PENÍZE.CZ: Potřebuji životní pojištění? Je to produkt pro mě?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
26.8. MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 13.)
Petr Žantovský

Motivace prostá neboli finanční

Vychází z faktu, že téměř každý člověk, snad kromě dalajlámy a papuánského lidožrouta, má kladný vztah k penězům. Peníze jako měříko všech hodnot se uhnízdilo v myslích občanů tzv. konzumního světa, protože právě a pouze peníze vznikly a fungují jako jediný společný jmenovatel, na nějž lze tyto hodnoty převést. Pravda, kromě hodnot tzv. etických, jako je statečnost, láska či pud sebezáchovy. I ty je samozřejmě možné penězi vyjádřit a za určitých okolností je za peníze vyměnit či získat. Není to však úplně běžný, normotvorný jev. Navíc hodnoty jako statečnost či láska k žurnalistice patří právě tak málo, jako ježek do nukleárního reaktoru. Pud sebezáchovy, pravda, občas zafunguje jako významný prvek žurnalistova rozhodování, avšak i to je v našich luzích naštěstí krajnost. Zabývejme se tedy spíše jevy standardními, obecného výskytu i uchopitelnosti.

Peníze jako motivační faktor a hlavní či jediný cíl pracují spolehlivě. Lze jimi koupit téměř kohokoli (s výjimkou idealistů, některých zasloužilých eskamotérů a těch nemnoha slušných lidí, kteří způsobují, že českou žurnalistiku nelze dosud nazvat zcela mrtvou a neexistující). Peníze mají mnoho předností: jsou snadno směnitelné, zabírají malý objem a jsou univerzální. Nemají emoce, hodnotové priority, rasová či náboženská specifika ani osobní názory. Peníze jsou co do obšírnosti oboru využití asi nejskvělejším vynálezem lidstva všech dob.

Finanční motivace je nejčastěji využívána tehdy, kdy motivátorem je výrobce nebo prodejce nějakého materiálního zboží nebo služeb. Má to svou logiku. Takovýto motivátor těžko může motivantovi - žurnalistovi - zajistit do budoucna kariérní postup, funkci v politice nebo řád Za zásluhy o cokoli. Zato jej může slušně zaplatit. A ještě navíc - jde-li o zkušenějšího motivátora - má k ruce dobrého daňového poradce, který vymyslí, jak motivační částku převést z kolonky "soukromé výdaje pana generálního" do kolonky "náklady nutně vynaložené v procesu výroby či prodeje". Čili o tyto peníze fakticky nepřijde motivátor osobně, nýbrž stát, a to v podobě kratší přiznané a zaplacené daně.

Tato forma motivace má ještě jednu výhodu, která se však při změně okolností může stát drobnou nevýhodou. Proces motivace totiž obyčejně probíhá mezi čtyřma očima, kdy motivátor předává a motivant přijímá příslušný obnos. Nikdo z nich neriskuje, protože ani jeden nechce přece udáním této události přijít k problémům, které naše zákony odměňují stejně štědře na straně dávající i na straně beroucí.

Nevýhodou ovšem je, že příslušný motivant, byv třeba i opakovaně motivován takovým motivátorem, stává se loutkou v jeho rukou. Kdykoli napříště musí pod jistou pohrůžkou plnit zadávané úkoly, a to často i za snižující se či ve finále naprosto nulové finanční motivace. To je však situace jen hypotetická. Žádný motivátor není tak hloupý, aby si kvůli pár drobným, které beztak vezme z daňového základu, kazil dobré vztahy s novinářem, jehož může v budoucnu ještě mnohokrát potřebovat. Pravděpodobnější je spíše jiná pointa: že se z motivátora a motivanta v této prosté - finanční - formě motivace stanou osobní přátelé, kteří si budou půjčovat milenky a klíče od ferrari a budou se navzájem zvát na dovolenou v Karibiku a na večeři ke Flekům, přičemž platit bude samozřejmě vždy bohatý motivátor, nikoli chudý motivant. Tomu se říká tichá dohoda a často to funguje po léta. Většinou až do té doby, než motivátora zavřou za daňové úniky a motivátor nedostane novinářskou cenu za investigativní reportáž o neslavném pádu významného podnikatele, který jde kvůli zkráceným daním bručet.

Sofistikovanější a častější forma prosté finanční motivace je motivace nepřímá, zprostředkovaná. Tu provozují tzv. reklamní nebo/a public relation agentury. Oproti přímé formě prosté finanční motivace "mezi čtyřma očima" má řadu výhod i nevýhod. Jmenujme si nejdůležitější z nich.

Fakt, že motivaci zprostředkováná instituce vložená mezi motivátora a motivanta, rozšiřuje nebezpečně okruh osob zasvěcených do skutečnosti, že na této ose vůbec nějaká motivace probíhá. To je riskantní pro agenturu, protože pak musí velice pečlivě vybírat a poté dramaticky přeplácet své lidi, aby se jim nevyplatilo vykecat "obchodní tajemství" konkurenci nebo - nedejbůh - orgánům činným v trestním řízení.

Druhý zálud spočívá v tom, že takto probíhající motivace má na místě svého adresáta zpravidla nikoli příslušného novináře, který motivovaný námět fyzicky zpracovává, nýbrž vedoucího pracovníka, editora, šéfredaktora, kteří z motivační částky usypou značný díl do vlastních kapes a pro žurnalistu, který se pod věc nakonec podepíše, toho mnoho nezbyde, což je poněkud nespravedlivé.

A konečně třetí a nejhorší zálud tkví v tom, že probíhá-li motivace skrze agenturu, a je-li to navíc agentura, působící i ve standardní reklamní praxi, pak může nastat a též nastává situace, kdy zadavatel reklamy podmíní svoji reklamní investici na standardní inzertní stránky listu otištěním série "redakčních" článků, které se tváří jako stanovisko listu, avšak jsou jen převlečenou reklamou, jenomže gratis - jako bonus pro mohovitého inzerenta. A z takové práce pak nemá nic ani redaktor, ani jeho nadřízený.

Běda, ozval-li by se však kdokoli z nich, že to není fér a ať si inzerent připlatí. Následuje zpravidla návštěva vysokého funkcionáře zadavatele u vysokého funkcionáře vydavatele takových vzpurných novin. Z této návštěvy vychází vydavatel pokorný jako beránek (neboť mu zadavetel právě pohrozil stažením reklamy na příští pololetí, což dělá bratru deset milionů) a zadavatel jako nesporný vítěz (neboť jej vydavatel na kolenou poprosil ať tak nečiní, protože tak ohrozí fiskální situaci listu a vydavatelovu stabilitu ve funkci.

Ještě strašlivější, a snad i proto tak řídká příhoda nastává, když nějaký věci neznalý redaktor v poctivém investigativním zápalu napíše článek o tom, že majitel nějaké cestovní kanceláře posílá své klienty na Mallorku dvacet let starými eroplány, které neviděly technickou kontrolu po většinu svého stáří, a jsou tedy pro své pasažéry větším nebezpečím než bagr pro ležící spící kočku. Nebo že jistá továrna na kojeneckou výživu prodává instantní kašičky s obsahem karcinogenů srovnatelným s prášky na praní. Co na tom, že jedno i druhé může být holá pravda a že příslušný novinář konal svou redakční a konec konců občanskou povinnost, když to zveřejnil. Faktem je, že návštěva zástupce cestovky či výrobce kašiček - v obou případech jde samozřejmě o silné inzerenty - v kanceláři vydavatele je výrazně kratší, slova tam padající výrazně méně diplomatická, vydavatel poté z místnosti vyšedší podstatně zelenější - a počet oslavných článků, které list na téma cestovky a dětských kaší vzápětí otiskne, o dva řády vyšší.

Jedinou významnější předností motivace prostřednictvím agentury je jistá vztahová anonymita. Motivovaný novinář zpravidla osobně nezná motivátora a může případné pochybnosti o novinářské správnosti a etičnosti hodit na zprostředkujícího nadřízeného (editora či šéfredaktora). A motivátorovi je konec konců úplně fuk, kterému perodravci a kolik ve finále doputuje, jen když článek vyjde a účelu je dosaženo.

Velmi řídce se vyskytne i případ, že na výplatní pásce podobných pí ár agentur nejsou výlučně editoři, šéfredaktoři a vůbec osoby pověřené rozhodovat o náplni média. Nebo dokonce že tam za příslušné médium není žádný podobný funkcionář, nýbrž nenápadný řadový redaktůrek v obnošeném saku s kravatou nakřivo a s kostěnými obroučkami kol šestidioptriových skel. Tento úkaz býval běžnější v raných dobách polistopadového tisku a souvisel s tím, že o rozdělování motivačních prostředků v řadě firem rozhodovali lidé generačně bližší starým redakčním pěšákům, s nimiž je pojilo dávné soudružství - někdo přece musel po ta desetiletí psát o úspěchu toho či onoho družstva či závodu, ačkoli všichni věděli, že za obcí neroste pšenice, nýbrž blín, a ve fabrice na jemnou optiku už léta načerno provozují opravnu traktorů. Pravda, tehdy se motivace odehrávala spíše formou družstevního selete, parforsního honu ve státní oboře či úzkoprofilových součástek do wartburga. Nicméně na přátelství bylo zaděláno, a ono přetrvalo až do let kapitalistických výplatnic u pí ár agentur. Odborníci předpokládají, že tento pramálo sofistikovaný grunderský způsob motivace vezme za své s odchodem uvedených osob do penze, avšak ne dříve: příliš toho na sebe navzájem vědí z minula.

Abychom to uzavřeli: tak jako tak, ve všech popsaných případech nějaké peníze odněkud někam putují až doputují. Různý je jen jejich adresát a jejich výše a periodicita.

Motivace kariérní neboli funkční

Jde o podstatně vyšší vývojovou formu motivace v mediálním, a nyní je třeba dodat - i politickém prostředí. Výsledkem kariérní motivace nejsou bezprostředně získané finanční prostředky, ty jsou až na konci celého procesu motivace a dalšího kariérního či funkčního růstu motivanta. Jsou však o to větší a trvalejší.

Takový kariérní motivant zpravidla od jistého okamžiku přistupuje k výkonu své žurnalistické profese cíleně a pragmaticky: jako k jedné z příček na žebříku, vedoucí k motivantově slibné budoucnosti. Kariérní motivant si proto většinou nevybírá ty obory žurnalistiky, které nejsou příslibem budoucího uplatnění v přilehlé odbornosti, nýbrž buduje svou perspektivu s vizí uplatnění například na exekutivní úrovni. Neznám případ novináře, který by si budoval kariéru na tématu včelařství, mykologie, památkářství či péče o duševně choré. Zato se to tu jen hemží lidmi, kteří v médiích svou kariéru započali a dnes jsou ministry, mluvčími či poradci ministrů, případně lidmi, kteří by jimi být chtěli a pokud neudělají nějakou fatální chybu (například nezačnou psát pravdu o těch, kdo je do nového prostředí mohou uvést), brzy jimi i budou.

Už jsme se těchto případů dotkli v typologii českého žurnalisty, a proto jen krátce. Kariérní motivace se od motivace prosté, finanční, liší především svou dlouhodobostí, často až trvalostí. Nejde o úkon, nýbrž o skutečný proces. Tento proces může mít odlišné spouštěcí impulsy, které ale na výsledek zpravidla nemají velký vliv. Nejčastěji je spouštěčem procesu kariérní motivace příslušný motivátor, tedy ponejvíce politik nebo jej zastupující mediální pí ár agentura. Děje se tak obyčejně v okamžiku, kdy daný politik má buď velký průšvih, který potřebuje urychleně mediálně zamáznout, nebo naopak když tento politik chystá svůj citelný kariérní vzestup (stranický puč, přeběhnutí k jiné straně, vstup do vlády případně demise z vlády za účelem jejího rozbití a sestavení nové vlády ve vlastní režii), a potřebuje tedy patřičný mediální support neboli podporu. V takových případech jsou oslovenými budoucími motivanty novináři významnější, komentátoři, tzv. nezávislí politologové či sociologové, zkrátka všichni ti, kdo mají nebo si přisvojují nějaký odborný či vědecký titul, ale v příslušné vědě nic neznamenají, a proto píšou do novin a mluví do mikrofonu a na kameru. Tito bývají považování za opinion-makery, tvrůce veřejného mínění. Jakési obecné autority, zpravidla navenek nespojované s žádným konkrétním politickým proudem či stranou.

Druhou skupinou takto oslovených jsou vyložení kandrdasové, nýmandi s mlíkem na bradě, kteří se po redakci sotva rozkoukávají, ale už by chtěli Pullitzerovu cenu. Všechno vědí a všude byli, čemuž věří zejména když jim to někdo patřičně autoritativní neustále opakuje. Tito jedinci jsou velmi náchylní nechat se strhnout na stranu motivátora - politika, který se jim dovedně vlichotí, nabídne jim tykání, často je zve do své pracovny na skleničku a do dobrých restaurací na snídani s kaviárem.

Kariérní motivace pak u obou skupin probíhá poněkud odlišně, avšak souběžně a se synergickým efektem. Zatímco kandrdasům se lijí rozumy a skotská, čímž je zajištěna zítřejší zpravodajská stránka listu, nezávislým učencům se naslouchá, dává pocit neobyčejnosti toho, co říkají, a poté slibují pašalíky ve státní nebo stranické struktuře, čímž je zajištěna stránka komentátorská.

_____________________________________
(Kniha vyšla před časem v nakladatelství Votobia pod titulem Hrobaři, ratlíci a čáryfukové. Na konec letošního roku je plánováno její druhé doplněné a upravené vydání.)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku