Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 22.8.2005
Svátek má Bohuslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Osobní názor?
 >PRÁVO: První dojmy z navržené deregulace nájmů
 >Z HISTORIE MEDICÍNY: Pokoření bolesti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nebyla to Fata Morgana
 >POVÍDKA: Exempla trahunt - příklady táhnou
 >MÉDIA: Zpracovává se...
 >POLITICKÝ CIRKUS: Neblahá tolerance
 >CHTIP: Z totality
 >ZVĚROKRUH: Panna (1)
 >PSÍ PŘÍHODY: Z Barta se stává rozvážný pán
 >ESEJ: O přístupech k životu
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 11.)
 >PENÍZE.CZ: Noční můra studenta? Zdravotní pojištění
 >SVĚT: Je Darwinova teorie evoluce vědecká?
 >EVROPA: Kritizujete EU? Budete mít problémy!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
22.8. ZVĚROKRUH: Panna (1)
Petr Kersch

Dnes přišla opět... Její hlas, její oči... Poznala jsem ji, i když jsem v téhle vitríně tolik let, opuštěna, s cedulkou na krku, nahá mezi plechovým vláčkem na klíček a starou dětskou stavebnicí z kameninových kostek.

Já jsem zůstala stejná. Hračky tak rychle nestárnou. To Vanda se proměnila, z děvčátka je stará dáma. Ten odřený perziánový kožich nosívala její matka, milostpaní Kleinová. Býval nový, černočerný, lehoučký. Nádherný, přepychový dárek od milence. Pan Weichling... Vždycky napřed telefonoval. Chodíval odpoledne, protože doktor Klein musel za svými židovskými klienty. U soudu je zastupovat mohl, ale kancelář mít nesměl. Kleinová s Weichlingem seděli u čaje a povídali si německy, aby Vanda nerozuměla. Ze začátku prý dávali dítěti do ruky hračku, aby dalo pokoj, a zamkli se v ložnici. Ale malá pofňukávala, volala maminku k sobě, protože si neuměla hrát sama, to se naučila později, až když jsem přišla já. Kleinovi bydleli v krásném bytě ve čtvrtém poschodí, v zadním traktu čísla dvanáct, v ulici Na Poříčí. Pan Weichling si přál, aby se paní Kleinová dala rozvést. Slyšela jsem je, jak se o to hádají, i když si jenom šeptali. Hračky rozumí každému lidskému počínání, které souvisí nějak s dětskými radostmi a strastmi a na slovech přitom vůbec nezáleží.

Posledně přinesla Vanda nějaký obraz. Vím, že to byl obraz, i když byl zabalený v hnědém papíru a převázaný provázkem. Když někdo starožitníkovi prodá obraz, starožitník co nejdřív zavěsí obraz na stěnu mezi ostatní. Tenhle obraz taky hned pověsili. Jedná se o velmi drahý obraz, namalovaný od Jakuba Schikanedra. Koupil ho před mnoha lety doktor Klein pro svou nevěstu jako svatební dar. Vím, že paní Kleinové se obraz nelíbil: nábřeží na obraze se zdálo příliš tmavé, plynové lucerny vrhaly na zmoklou dlažbu strašidelné zsinalé světlo a černá drožka s koněm v pozadí obraz připomínala pohřební vůz. Schikanedrova olejomalba dnes představuje pěkné jmění. Podle pana Kleina hlavní podmínka pro to byla splněna už tenkrát, když obraz koupil; mistr Schikanedr byl v té době mrtev.

*

Pozoruji obrazy celé dny, celé noci.

Hračku zajímají hlavně věci, které by mohly být hračkami.

Ku příkladu ten špagátek! S takovým převázali moji první krabici, když mě paní Haasová koupila v obchodním domu Bílá Labuť, oddělení hraček. Paní Haasová nebyla žádná milostpaní. Chovala se skromně, jak se na vdovu patří. Ptala se prodavače, zda nemají nějakou menší panenku. Levnější panny byly vyprodané. Sobotní listopadové odpoledne v největším pražském obchodním domě! Lidé se tlačili u pultů. U výtahů do vyšších pater byly fronty. Na eskalátoru z přízemní dvorany do prvého poschodí bylo slyšet hlasitou němčinu. Vojáci se vozili na pohyblivých schodech a smáli se. Nakupovali toaletní mýdla, hedvábné punčochy, krajkové košilky a voňavky. Taky dětské čepičky, botky, brusle na kličku a cínové figurky vojáčků. Válčilo se už dva měsíce, ale tihle o válce zatím nevěděli nic.

Dnes Vanda nepřinesla na prodej nic většího. Možná, že chtěla prodat nějaký šperk po mamince. Když odcházela, ohlédla se, aby odpověděla prodavači na pozdrav. Podívala se na mě nejprve letmo. Zaváhala, učinila krok zpět a zůstala stát. Poznala mě! Vím, že chtěla říct: Mikolko, co tu děláš? Kde máš své šatičky? Pročpak tě prodali a kdo to byl? Jak dlouho tady ležíš? - Neřekla ani slovo. Zvonek u dveří cinknul, odešla. Však přijde znovu, jestli si vzpomene.

Byla jsem nová, měla jsem krásné řasy, oči, které jsem uměla zavírat, když mne položili naznak, na hlavě nalepené černé lidské vlasy, měla jsem červené, pootevřené rty. Baculatými pažemi jsem uměla otáčet a bosýma nohama hýbat na všechny strany, protože byly přitažené ke kyčlím gumičkou. Hanička Haasová - moje první majitelka - byla zklamaná. Ke svým dvanáctinám očekávala něco zajímavějšího než velkou mrkací pannu. Pod mým tělem se skrývalo překvapení: paní Haasová stačila ušít a schovat pod novou panenku troje oblečení: šatičky ze žlutého hedvábí, s karnýry a šerpou, sukni na kšandičky a k sukni kabátek ze zbytku oříškově hnědého diftýnu a úplně vespod dlouhý župan z modře kytičkovaného barchetu a z toho paní Haasová mi ušila taky kalhotky - aby panence nebylo zima.

Dřív Ema Haasová učila dívčí ruční práce, protože byla industriální učitelka na měšťanské škole. Říkalo se o ní, že by mohla vést módní salón, jak výborná byla švadlena. Místo nějakého uznání dostala výpověď. Do výpovědi, nečitelně podepsané nějakým přednostou z magistrátu, neuvedli žádný důvod, jenom čísla paragrafů. Možná, že se styděli... Pravá příčina výpovědi byla v tom, že Haasovi byla židovská rodina, která měla zavedené starožitnictví v Dlouhé třídě a taky dům v Kozí ulici. Když panu Haasovi německý úředník oznámil, že obchodovat dále nesmí a veškeré zboží v krámu i ve skladu se zabavuje - chtěl Emil Haas zatelefonovat svému nejlepšímu příteli doktoru Kleinovi a zeptat se ho, zda podle protektorátního práva se může někam odvolat, ale stačil na telefonním aparátu vytočit jenom tři číslice a pak mu přístroj vypadl z ruky. Chytil se za levé rameno a bolestí začal naříkat. Za patnáct minut byl mrtev.

Paní Haasová a její dcera Hanele ozdobily čerstvý hrob na Olšanech žlutými chryzantémami, podobnými těm, které její muž nosíval na předsvatební schůzky. V tichosti jednoho zimního večera sbalila paní Haasová nejnutnější věci do dvou kufrů, svázala dvě peřiny prádelní šňůrou, vzala své dítě za ruku a nasedla do taxíku. Jela jsem s nimi, zavřena do Haničina kufříku mezi školními sešity, pastelkami a knížkami. Cesta byla krátká. Uvítala nás paní Gerta Kleinová. Elegantní dáma - někdejší spolužačka, kamarádka na život a na smrt a bohatá zákaznice bývalého Haasova starožitnictví - vše v jedné osobě. Ta nabídla Haasovic děvčatům (jak říkávala) k bydlení velký obývací pokoj, největší ze čtyř pokojů. Okno hledělo do slepé zdi zadního traktu, vzdáleného jen co by dítě míčem dohodilo.

Pravda, samotný dům byl fádní: nájemník procházel tmavou a studenou chodbou, stoupal po ošlapaných pískovcových schodech, napravo špinavá holá zeď, nalevo litinové zábradlí, natřené na černo, a za ním propast, do které skočit by bylo snadné, stačilo na odpočivadle ve čtvrtém patře zábradlí přelézt.

V pronajatém pokoji, který paní Haasová používala jako ložnici, kuchyni, jídelnu a krejčovskou dílnu, vyzařovala kachlová kamna ze svého rohu neustálé teplo. V noci slídové okénko ve dvířkách kamen oranžově žhnulo, jako kdyby nějaký hodný obr bděl svým jediným okem nad oběma spícími bytostmi. V druhém koutě místnosti měla své útočiště Hani Haasová: lehátko, židle, stolek, na něm knížky, školní učebnice, ze kterých se teď musela Hani sama učit pod přísným dohledem své matky. Ležely tam i staré módní časopisy, ze kterých Hanička ráda obkreslovala. Také já, její Mikolka, jsem tam sedávala na stole, oblečena do nejnovějších kostýmů a plášťů, protože co Hani z časopisu obkreslila, to taky z nějakých darovaných hadříků na mě ušila.

Na širokém prkně, položeném přes ustlanou postel, stříhala paní Haasová pro své zákaznice donesené sukno, různobarevné kloty, umělé hedvábí, náhražkové kousavé buničiny, těžké předválečné vlněné látky do zimních plískanic a lehounké šifóny pro nějaký z posledních pražských plesů. Zákaznice dohazovala milostpaní Kleinová. Byla při tom věru rybou v živé vodě. Hrála si na mistrovou, udílela paní Haasové rozkazy jako podřízené dělnici, smlouvala o cenách, pak se tomu obě přítelkyně chichotaly. Většina látek, ze kterých se šily kabátky, sukně, zimní pláště, halenky a šaty na jaro, pocházela od šmelinářů, takže zákaznice samy dávaly velký pozor, aby se jejich - tak vynikající - zdroj švadlenkovského umění nestal obětí nějakého udání. Ale nakonec - byl tady přece pan Weichling.

Pan Kurt Weichling byl Němec a úředník. Nikdy nenosil uniformu nebo nějaký odznak. Na gestapáka taky nevypadal: Vysoký, hubený, hladce oholený, s řidnoucími prošedivělými vlasy, ulízanými nazpět. Bezvadný oblek, vkusná vázanka. Jeho práce musela mít něco společného s penězi, protože o penězích často s paní Kleinovou mluvil. Když jí vysvětloval, kam ve válečné době má člověk jako ona ukládat peníze, přeskakoval mu hlas do fistulky. Slýchávala jsem ho, když přicházel na odpolední návštěvu. Sotva v předsíni u dveří do našeho pokoje odevzdal Gertě Kleinové svůj klobouk, přijal od ní mlaskavý polibek a na Gertinu první tichou otázku zahlaholil, až se to rozléhalo po celém kvartýru:

„Aber das Ganze ist nur eine Geldfrage, meine Liebste!“

Z toho důvodu, že Weichling by brzo sám objevil přítomnost Haasových děvčat a jejich nelegální podnájem u Kleinů, rozhodly se obě ženy, že předejdou potížím a seznámí pana Kurta se skutečným stavem věcí.

Posadily se proti němu u jídelního stolu uprostřed pokoje, ve kterém paní Haasová doufala, že přežije i s dcerkou válku ve zdraví. Gerta Kleinová nalévala kávu, pravou zrnkovou kávu, do koflíčků z růžového karlovarského porcelánu, a krájela třenou bábovku, kterou Kurt Weichling strašně rád.

My tři: malá Vanda, Hanka Haasová a já, Hančina panenka, jsme si hrály pod stolkem na tatínka, maminku a jejich dítě. Hanka odmítla roli otce; připadalo jí nemístné, aby představovala muže, když začínala mít oteklé a bolavé prsní bradavky a pod břichem první kudrnaté chloupky, které si prohlížela každý večer před usnutím. Vandě to bylo jedno, byla by si hrála se svou novou velkou kamarádkou na cokoli. Já jako jejich děťátko jsem musela poslouchat jejich příkazy a hned jsem je taky plnila: Vanda mi ohýbala nohy, oblékala košilku, posazovala a krmila lžičkou - vše podle příkazů, které vymýšlela Hanele.

U velkého stolu se mluvilo německy. Paní Kleinová svému Kurtovi vysvětlovala, co se v minulém měsíci u Haasů přihodilo, jak je nebezpečné pro matku s teprve dvanáctiletou žabkou zůstávat v opuštěném domě, když teď platí pro židovské obyvatelstvo v Praze takové složité a přísné předpisy a že se tedy slitovala nad svou přítelkyní v jejím neštěstí.

„Aber warum? Wozu das alles?“ ptal se zděšený pan Weichling.

„No tak mu to pověz, Gerto,“ vzdychla paní Haasová a ohlédla se po dětech.

Některé věci se pan Weichling nedozvěděl.

Tak především - paní Haasová vydělávala tím šitím tolik, že mohla Gertě platit za podnájem docela slušnou činži a ještě zbývalo. Leckterá zákaznice donesla místo peněz proviant, o který byl ve městě, živořícím při potravinových lístcích, velký zájem. Vajíčka, husí sádlo, cukr, mouka, zimní jablka, lískové oříšky, dokonce i konzervy s prodlouženou životností, ze starých armádních zásob - to vše leželo nebo stálo na poličkách ve spíži, skryté za zavěšeným perským kobercem v kuchyni. Čas od času přebytečné potraviny paní Kleinová s nejvyšší opatrností prodávala důvěryhodným známým, o kterých věděla, že mají peníze.

Peníze měly v té době pořád ještě svou hodnotu. Každou neděli k večeru obě ženy se dělily o zisk. Svou hromádku papírových peněz rozdělila paní Haasová na dvě: menší posunula po stole zpátky k paní Kleinové - představovala nájem, stravné pro dvě osoby, vodné, otop a světlo. Druhou vstrčila do kapsy plátěné zástěry a když s Hanele v pokoji osaměly, uložila paní Haasová peníze do staré krabice od holandského kakaa k dřívějším úsporám a dohlédla na dcerku, aby krabici ukryla na smluvené místo mezi hračky.

Haasovic úspory jsme hlídali my dva: já, panenka Mikolka, a černoušek s rudým fezem na hlavě, namalovaný na plechové krabici. Nad jeho černou tváří byl nápis: Droste Cacao.

To, co se měl Kurt Weichling dozvědět, pochopil rychle: Ema Haasová, vdova po starožitníkovi, a její dcera Hana, se chtějí vystěhovat z protektorátu do Švédska, kde žijí nějací jejich vzdálení příbuzní. Aby mohla zaplatit příslušným úřadům poplatky za povolení, měla paní Haasová připravenou slušnou sumičku v hotovosti. Podařilo se jí prodat nějaké šperky, zásnubní prsten s briliantem, trojitý náhrdelník z pravých perel, který zdědila po své matce jako rodinný klenot, a ještě nějaké levnější drobnosti, které nosíval její muž: zlatý přívěsek ke kapesním hodinkám, pouzdro na cigarety.

Matka i dcera mají židovský původ a spadají pod působnost říšských norimberských zákonů z roku 1935.

Obě osoby jsou trvale hlášeny v Praze, na Starém Městě, Kozí ulice, dům číslo sedm. Ve skutečnosti bydlí u Gerty Kleinové v podnájmu, který nebyl úřadům dosud ohlášen - řekněme, že jsou u Kleinů na návštěvě.

Paní Ema Haasová je zdatná švadlena s velkou praxí, ale svoje řemeslo nemá právo vykonávat. Má také zakázáno výnosem pražského magistrátu odborně vyučovat své profesi. Její dvanáctiletá dcera Hana Haasová nesmí navštěvovat žádnou školu. Její matka jí vede k tomu, aby se vzdělávala sama.

Když vysvětlování dospělo do tohoto bodu, pan Weichling se podíval na obě děti. Na podlaze mezi roztahanou stavebnicí a barevnými hadříky si hrála malá Vandinka. Hanele Haasová seděla na svém stolku, v pravé ruce držela jehlu s provlečenou bílou bavlnkou, levou mě svírala za krk. Hleděla přímo do Weichlingových šedých očí. Ten před jejím pohledem uhnul a řekl paní Kleinové:

„Richtig. Was soll mich tun?“

„Jedno české přísloví praví,“ usmála se Gerta Kleinová, “mluviti stříbro, mlčeti zlato. Reden ist Silber, Schweigen is Gold.“

konec 1.části

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku