Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.8.2005
Svátek má Sandra




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Peníze nebo život!
 >SVĚT: Nutkání odpelášit
 >POLITIKA: Gross přikryl Přibyla, Paroubkovi přibyl Přikryl
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Absurdní nápad, zcela nesmyslný
 >MIMOCHODEM: Opomenuté okurky
 >NÁZOR: Dva Paroubkové? To už je moc!
 >POLITICKÝ CIRKUS: Perpetuum mobile
 >FEJETON: Bomby na knižní trh
 >ARCHITEKTURA: Střípky z Berlína
 >PSÍ PŘÍHODY: Ema na návštěvě
 >INTERNET: Český Parnas a kyberkultura
 >CHTIP: Z totality II.
 >ZVĚROKRUH: Panna (2)
 >EKONOMIKA: Řekni, kde ty zdroje jsou
 >PENÍZE.CZ: Mění ČNB úrokové sazby neočekávaně?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
23.8. ZVĚROKRUH: Panna (2)
Petr Kersch

Zbýval pan Klein. Toho jsem nevídala často. Do pokoje, kde si se mnou hrály obě děti, nepřišel nikdy. Jednou k večeru se Kleinová s Kleinem hádali v předsíni tak nahlas, že při tom křiku zapomněli na dcerku. Vanda stála ve dveřích. V sevřené pěstičce mě držela za kotníky. Obrácená hlavou k podlaze, slyšela jsem doktora Kleina, jak křičí na manželku:

„Odkud bereš tyhle nesmysly? To není z tvojí hlavy!“

Ta znovu opakovala, že se všechno dozvěděla náhodou, od jedné zákaznice. Její manžel pracuje na ministerstvu vnitra. Připravovaná změna předpisů je pochopitelně tajná. Není radno v této souvislosti znát nějaká jména. Jisté je, že i děti ze smíšených manželství, i když jejich matkou není Židovka, nakonec půjdou do transportů taky...

„Musíme se dát rozvést, Kamile, a před tím rozvodem podepíšeme oba, že Vanda není tvoje dítě.“

„Dobře, dejme tomu, že máš pravdu,“ řekl na to Klein. „Počkáme, až ta tvoje novela bude opravdu platit.“

„To bude na všechno pozdě, miláčku,“ pravila Kleinová. „Jako kdybys nevěděl, jak se to dělá. Vyhlásí to se zpětnou platností.“ Popošla k manželovi, zdálo se mi, že mu chtěla dát ruce kolem krku, že ho políbí. Ten před ní couvl o krok, potom ještě o jeden. Žena zůstala v trapné pozici s prázdnýma rukama. Konečně si všimla holčičky s panenkou.

„Copak je? Vrať Mikolku a hybaj do kuchyně, budeme večeřet.“

Klein využil situace, protáhl se kolem své ženy Gerty a zamířil do svého pokoje. Ve dveřích se otočil a poznamenal:

„Mohli bychom se vystěhovat, úřady to zatím rodinám povolují.“

„Ach,“ řekla Kleinová, „kde vezmeš tolik peněz? Vždyť víš, kolik takové povolení dneska stojí!“

„Něco mám. Zbytek si vypůjčíme. Mám mezi klienty i bohaté árijce.“

„Jo, tak ty něco máš!“ zavřeštěla Kleinová. „Zbytek si jako protektorátní židák vypůjčíš od svých bohatých klientů! Kohopak jim přivedeš jako ručitele?“

Doktor Kamil Klein se podíval znovu na svou manželku. Stála proti němu jako rozčepýřená krůta. Neodpověděl, ale já jsem zaslechla jeho vnitřní hlas. Nejenže mě dávno nemiluješ, říkal ten smutný hlas. Ty se mě chceš zbavit.

Vystěhovat? Ó, paní Kleinová se určitě nechtěla vystěhovat. Neměla taky k tomu důvod. Vypadala výborně. V oblékání měla sklon k výstřednostem. Paní Haasová ji občas vesele kritizovala.

„Tyhle černé punčochy se nehodí k červenému županu, Gerto. To je oblečení do bordelu.“

„Tenhle klobouk ti moc sluší, líp než ten širák, v tom vypadáš jako hříbek.“

„Kabátek se ti vzadu krčí, nějak se ti zakulatil zadek. Svlékni to, já ti ten kabátek upravím.“

Nebyla nejmladší, tahle paní Kleinová, pravda, ale kvůli Kurtu Weichlingovi si udržovala linii. Tajli. Před jeho návštěvami si na poprsí ráda nanesla pár kapek drahého parfému: Weichlingův dárek z doby, kdy spolu začínali.

*

Paní Kleinová požádala svou podnájemnici, zda by mohla Vandu pohlídat, protože odpolední návštěva přijde každou chvilku.

„Hanele?“ řekla paní Haasová a dcera vzhlédla od svých nůžek a módních časopisů.

„Ano, maminko,“ řekla Hana. Věděla, co se od ní žádá - zabavit dítě, aby si nevšimlo, že jeho matka se potichu vytratila z místnosti. Pomocí hadříků, prázdných krabiček a dřevěných kostek vytvořit pokojíček pro panenky, pro ty menší panenky, samozřejmě, já jsem se nikam nevešla, byla jsem příliš velká, seděla jsem na svém obvyklém koberečku a měla jsem čas pozorovat, poslouchat, čichat tyto dvě děti, tak rozdílné věkem a přece stejné v jejich děsivé nevědomosti.

Ten nesmysl opravdu nebyl z hlavy milostpaní Kleinové, ale ani od nějaké zákaznice. Ten vymyslel Weichling.

Když se manželé Kleinovi rozvedli, události dostaly spád. Za pár týdnů přinesl poslíček ze Židovské obce obsílku, že doktor Kamil Klein se musí příštího dne dostavit na shromaždiště k Veletržnímu paláci v Holešovicích, odkud všichni předvolaní Židé budou zdarma dopraveni do Terezína. V obálce byl také seznam doporučených osobních věcí a Kleinová podle něho začala shledávat tyto potřebné věci po celém bytě. Její bývalý muž - jako každé odpoledne - nebyl doma a času nezbývalo. Taky paní Haasová byla požádána, aby honem pomohla přežehlit spodky a teplé košile, pyžama a opravit dva tři kousky dalšího prádla; tam, kde ještě nebyl monogram, paní Haasová zkušenými rychlými stehy vyšila K.K. Přes nasazené brýle si také přečetla Kleinovu obsílku i seznam, pohozený ve spěchu na stole.

Loučili se s ním všichni. Paní Haasová i paní Kleinová poplakávaly. Vanda dala tatínkovi pusu na tvář. Myslela si, že odchází jako každý den. Proč má táta na zádech ten těžký ruksak? Proč jde pryč tak brzo? Dítě tomu nerozumělo.

Hanele stála, držela mě za levou paži a pozorovala doktora Kleina. Nachýlen dopředu, s obličejem šedobílým jako stěny v předsíni, poručil bývalé manželce, aby ihned za ním zavřela dveře od bytu. Nebudete na schodišti dělat nájemníkům divadlo, řekl - a vykročil.

Dveře zaklaply. Čekali jsme a naslouchali. Paní Kleinová odkryla kukátko ve dveřích a dívala se dlouhou minutu na chodbu.

Věděla jsem, co spatřila. Její muž vyvlékl ramena z popruhů tlumoku, postavil ho na dlaždicovou podlahu odpočivadla, naklonil se a hleděl přes balustrádu do hlubiny přízemí. Chce přelézt a zřítit se, cítila jsem to. Stačilo několik účelných pohybů.

Rozmyslel si to. Paní Kleinová sklopila víčko kukátka. V naprostém tichu jsem vnímala jemné chvění.

Pan Klein odcházel po schodišti dolů.

Přišla chvilka, kdy všichni zaslechli výkřik - to paní Kleinová otevřela manželův šatník v předsíni. Na ramínku, mezi ostatním oblečením, visel frak, který v posledních letech doktor vůbec nenosil, a na jeho rukávu byla přišpendlena obálka tak, aby se při prvním pohledu na srovnané obleky snadno našla. V obálce našla Gerta Kleinová dopis, vlastně jen jediný list linkovaného papíru, vytržený z nějakého sešitu, a na těch linkách strohé oznámení:

Nechť není nikomu moje smrt kladena za vinu, protože odcházím z tohoto světa dobrovolně. A pod těmito slovy jednoduché: V Praze, 4.prosince 1941.K.K.

Paní Haasová se bála, že při vyšetřování případné doktorovy sebevraždy policie objeví, kde se Haasovic děvčata ubytovala.

„Naštěstí se přece nic nestalo, Klein je naživu,“ chlácholila vdova Kleinová svou přítelkyni. „Pan Weichling říká, že i kdyby - sebevražda Žida se eviduje jako případ přirozené úmrtnosti.“ Seděly u jídelního stolu a přepočítávaly tržbu za uplynulý týden.

„Pan Weichling říká,“ odpověděla Kleinová na přítelkyninu další otázku, „že za dva, tři měsíce nebude možné pro žádného Žida, aby se vystěhoval z Protektorátu.“

Paní Haasová se podívala na dceru. V poslední době se zdála hubenější a bledší než kdy jindy. Tak dlouho nebyla na sluníčku!

„Pan Weichling říká,“ podotkla do třetice Gerta Kleinová, „že nejpozději do roka všichni Židi budou muset z Prahy odejít nach Theresienstadt a že za přechovávání Žida bude šibenice.“

„Já se bojím,“ namítla paní Haasová, „jít někam na úřad s tolika penězi, jednat s neznámými lidmi, podávat žádosti podle nějakých předpisů, které pořádně ani neznám. Abych ti, Gerto, řekla pravdu, vždyť se to všechno nedá ani stihnout! Za tu hodinu odpoledne, co máme povolenou na pochůzky ve městě!“

„Měla jsi se holt starat dřív,“ poznamenala paní Kleinová a vzala si z mísy kousek slaného pečiva, které zbylo po svátcích.

„Spoléhala jsem... doktor Klein mi slíbil, že nám pomůže s tím vyřizováním. Zařizoval emigraci tolika lidem!“

„Jo, s tím byly loni největší kšefty, to je faktum.“

„A co Weichling?“ Paní Haasová se ohlédla po děvčatech, zabraných do hry s panenkou, a ztlumila hlas. „Ten by nám tu žádost nemohl vyřídit? Vyzná se ve financích, na úředníky je zvyklý - a je to přeci jenom Němec - s tím budou jednat jako v rukavičkách.“

„Taky jsem už na to myslela,“ zadumaně pravila paní Kleinová.

„Mně se jevil vždycky jako takový - spolehlivý...“ lichotila paní Haasová přítelkyni.

Kleinová se ušklíbla. „Spolehlivý je, to máš pravdu.“

*

Byla půlnoc.

Večer se optala malá Vanda, zda si může půjčit Nikolku až do rána. Rovnou to řekla takhle: Maminka bude spát zase s Kurtem a já se sama hrozně bojím... Hanička přikývla, nepůjčovala mě poprvé.

Když tatínek odešel, Vanda doufala, že lůžko vedle matky bude patřit jenom jí. Dvakrát, někdy i třikrát týdně maminka děvče bez dlouhých řečí vystrnadila z ložnice a přednost dostal pan Weichling. Stalo se i to, že pan Weichling dorazil bez ohlášení pozdě večer a Vandička si musela sbalit svoje hakypaky a jít spát vedle, do pokojíku, který býval určen služce. Vešla se tam postel, polička na hračky a tohle bázlivé, okaté dítě. Větrací okénko u stropu mělo žlutou záclonku.

Jak jsem řekla, byla zrovna půlnoc. Ležela jsem na polštáři, uvolněná od dlaní spícího dítěte. Ležící panny nikdy nespí, pouze sklopí svá umělá víčka a bdí dál.

V ložnici za zdí ustalo divoké zmítání a vrzání. Vnímala jsem hlasy. Mluvila paní Kleinová, milenec odpovídal krátkým Ja!... Nein!... Kind!... Unmöglich... Na něčem jsme se dohodli... Ja!

Paní Haasová prohlásila, že ty peníze by měly panu Weichlingovi stačit a že nepřipustí, aby její dcera Hana s panem Weichlingem někam šla. To by nedovolila žádná matka na světě.

Stály proti sobě u stolu, kde ležel rozešitý pánský jarník. Gerta Kleinová se podívala na Hanele a řekla:

„Tady Haně dovoluješ, aby před Kurtem tancovala a zpívala. Proč by nemohla... Vždyť by jí nic neukousli, akorát by se koukali. Kurt se zaručuje, že nikdo se holky ani nedotkne a do půlnoci bude doma.“

„Tady jseš u toho taky přece ty,“ namítla Haasová. „Hanka sice říká, že když vám pokaždé něco zazpívá a zatancuje, pan Kurt jí pochválí, potom jí dá nějakou odměnu, kousek čokolády nebo aspoň karamelu, zatleská, řekne, to by stačilo, otevře jí galantně dveře... Ale posledně prý prohlásil, že Židovky byly vždycky krásné a dobře tančily... Doufám, že bys zakročila, kdyby...“

Paní Kleinová skočila Emě Haasové do řeči:

„V tom klubu před těmi pány by nedělala nic jiného.“

„O tom nejsem vůbec přesvědčená. Cizí chlapi a navíc - Němci. A tanečnice - židovské děvče. Zakázaná lahůdka! Jsou mezi nimi určitě zvrhlíci. Je válka! Nějaký prasák holce ublíží, někam ji zašantročí - a já abych se pak oběsila.“

„Kurt mi řekl, že tam bude člověk, který je velmi důležitý pro získávání vystěhovaleckých pasů,“ prohodila Kleinová.

Haniččina matka poznamenala, že si pana Weichlinga stále váží, myslí si o něm, že je čestný muž, který drží slovo a není vyděrač.

*

Nic z toho nebyla pravda!

Jednoho podvečera přišel Weichling dřív - snad záměrně - Kleinová nebyla ještě doma. Zastihl Hanele, jak se vrací z Vandiny komůrky a nese mě, Nikolku, v nových šatičkách. Byly z umělého hedvábí a opravdu mi slušely. Weichling předstíral, že ho panenka zajímá a s ukazovákem na ústech se mu podařilo zatlačit děvče do ložnice. V místnosti bylo šero, ale oknem pronikalo dosti světla na to, aby se Němec posunky dorozuměl: chtěl, aby si mu Hanele sedla na kolena. Nechápala - a tak použil mě, pannu, jako model a ukázal, co má děvče udělat.

Hanele Haasová byla rozumná a věděla, že nesmí Weichlinga naštvat. Znala celou historii o tom vystěhování. Cítila nebezpečí, ale uvědomovala si, že tři týdny maminčiny peníze neleží v plechovce od kakaa, nýbrž ve Weichlingově kapse.

Vyhrnul mi sukni a ukázal na mé plastikové nohy. Hanka se postavila před Weichlinga a ukázala své nohy v pletených bavlněných punčochách. Oba se zasmáli, vypadalo to jako báječná hra. Weichling mě otočil - Hanka se taky otočila. Ohlédla se a viděla, jak Weichling přetáhl panně šatečky přes hlavu. Neměla jsem na sobě nic než staré kalhotky z modrého barchetu, které jsem nosila od té doby, co je ušila paní Haasová. Nikdo mi je za tu nesvlékl - až teď ten Weichling.

Hanele zaváhala. Cítila jsem, jak se začervenala. Weichling se na oko zamračil. Dívka vylezla ze sukně a ze starého svetru. Stála před Weichlingem ve flanelové spodní košili; byla růžová stejně jako teplé kalhotky pod košilí. Weichling počkal, až si Hanele svlékne obojí, chvilku jí to trvalo.

Pocítila jsem sevřené mužské prsty kolem pasu. Jako kdyby mě chtěl rozmáčknout. V plastikovém trupu se mi udělal důlek. Zrovna když se děvče chystalo, že se podvolí a sedne si Weichlingovi na klín, otevřely se dveře, rozsvítil se lustr a do ložnice vešla paní Kleinová.

*

Podruhé přivedla Kleinová děvče sama. Weichling seděl na okraji manželské postele a ptal se, kde je panna Mikolka. Hanele mě vzala za hlavu a podala mě Weichlingovi. Neměla jsem na sobě nic. Postavil mě na noční stolek a zdvihl mi ruce nad hlavu. Kleinová poručila dívce, aby taky zdvihla ruce, jako já. Rozepnula jí patentky v pase a přetáhla jí šaty přes hlavu. Němec ukázal bradou na mne a ušklíbl se na Kleinovou. Ta svlékla děvče donaha. Hanka se nijak nebránila. Dívala se do zdi, stála s pozdviženými pažemi, udělala malý úkrok, aby se zbavila punčoch a kalhotek, které zůstaly ležet na koberci.

Weichling vyhledal na stupnici rozhlasového přijímače nějakou hlasitou hudbu. Místo aby malá Haasová tančila, musela dělat přesně to, co se mnou prováděl Weichling. Položil mne - napřed na záda, roztáhl mi nohy a ohnul v kolenou. Podíval se na na děvče. Kleinová ihned poznala, že není spokojen a postrčila ležící dívku tak, aby viděl mezi roztažená stehna. Postrčila jí nártem, vlastně do děvčete trochu kopla. Weichling zíral na to růžové přirození, pokryté řídkými černými chloupky, jako kdyby jeho vyvalené oči neviděly v životě nikdy nic tak vzrušujícího. Chvějícími prsty mě hladil na konci trupu. Hanele měla zavřené oči a ruce za hlavou jako já - Kleinová k ní přiklekla a levou rukou, palcem a ukazovákem, roztáhla dětskou vulvu, pravou rukou přidržela děvče k podlaze, protože chviličku to vypadalo, jako když se Hanka chce vzepřít.

„Wie geht es?“ vyzvídala na milenci. V rádiu zapraskalo, muzika zmlkla, ozval se nějaký hlasatel.

Místo odpovědi mě Weichling otočil do pokleku a přitiskl mi hlavu na stolní desku. Paže mi překroutil na záda. Klečící pannu, s tělíčkem vytrčeným vzhůru, ukázali Hance. Pochopila, klekla si také, ale nevěděla, o co jde a Kleinová jí vzala za vlasy a přinutila ji, aby se otočila, protože Weichling si přál pozorovat dívku odzadu. Cítila jsem pach a teplo, sálající z jeho dlaně, tepající žilku na jeho zápěstí. Kleinová ještě oběma rukama roztáhla Hanelininu zadničku, aby Weichling mohl spatřit růžici konečníku.

„Die Blume, was?“

Weichling zachrčel: „Schon gut! Komm her!“

Paní Kleinová pobídla Hanku, ať se obleče, vtiskla jí do ruky nějaké cukrátko a mne, a vystrčila nás do předsíně. Zaslechla jsem, jak otočila klíčem ve dveřích.

*

konec 2. části - příště dokončení

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku