Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.8.2005
Svátek má Bartoloměj




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Finance popírají svého šéfa
 >SPOLEČNOST: Bez peněz do nemocnice nelez
 >HISTORIE: Manažer gottwaldovského teroru
 >RODINA A PŘÁTELÉ: To je situace...
 >POLEMIKA: Jsme jako Dederoni nebo ne?
 >CHTIP: Z totality III.
 >POLITICKÝ CIRKUS: Arbitrážní klekánice
 >HISTORIE: Pražské jaro a kremelský mráz
 >ZVĚROKRUH: Panna (dokončení)
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart urval větev
 >ZÁBAVA: Máte dobré oči?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 12.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (18)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Do Troje na letničky a motýly
 >PENÍZE.CZ: Nechoďte do banky, už nemusíte

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
24.8. ZVĚROKRUH: Panna (dokončení)
Petr Kersch

(První část, druhá část)

******

Takových schůzek v ložnici následovalo víc, ale zůstávala jsem sedět na stolku, dál mě Hanele s sebou nebrala. Vracela se zamlklá, v puse cucala darovaný bonbón. Někdy dostala peníze, pár drobných mincí vysázela na stůl. Paní Haasová položila žehličku, kterou měla právě v ruce, nebo odložila jehlu a náprstek, když zrovna něco zašívala, smetla hranou dlaně všechny mince najednou do ruky, na dcerku se ani nepodívala. Peníze zasunula do peněženky, kterou nosila stále u sebe ve veliké kapse pod zástěrou.

Bankovky měla Hanele poschovávané na těle pod prádlem a za punčochami. Když paní Haasová byla zaneprázdněna nějakou prací nebo když vyšla z pokoje, děvče přidalo peníze k ostatním, které byly skryty v dětské kabelce. Aby zamaskovala tajné úspory, nacpala navrch do kabelky různé odstřižky látek, klubíčka bavlnek a plechové krabičky, plné špendlíků s barevnými skleněnými hlavičkami.

Zda-li paní Haasová věděla, co se za zamčenými dveřmi Kleinovic ložnice s jejím dítětem děje?

Těžká odpověď: Při mytí a při koupání, kdy Hanele stála ve velikém umyvadle a matka jí mydlila po nahém těle kouskem drsného hnědého mýdla, bylo by bývalo snadné zpozorovat nějaký škrábanec, podezřelou oděrku či drobnou podlitinu, avšak nikde nic... Hanka opakovala, že pan Weichling si vždycky přeje, aby tancovala při rádiu nebo posledně dokonce při gramofónu... Potom řekne paní Kleinová, že to stačí, že chce sama tančit s panem Weichlingem a tak Hanele dostane svou odměnu a jde z ložnice pryč.

*

Brzy ráno se ozval telefon v předsíni. Byl to určitě Weichling, kdo volal, protože Kleinová řekla nahlas Um Gottes willen, potom začala vzlykat, ja, ja, selbst... chtěla říct samozřejmě, přijď... ale na druhé straně byl přístroj náhle zavěšen nebo někdo hovor zkrátka přerušil.

*

Vrátil nám alespoň ty peníze?“

Zbytečná otázka. Paní Kleinová nemohla Emě Haasové odpovědět; nevěděla nic: ani kam její Kurt narukoval, ani proč. Vždyť měl slíbeno z vysokých míst, že bude vyreklamován, že je nepostradatelný ve svém úřadě, wehrmacht se přece bez jeho krátkozrakých hezkých modrých očí a slabých paží snadno obejde, jeho mazaná hlava a šikovné prsty budou zapotřebí jinde, hovořilo se dokonce o Weichlingovi u státního tajemníka, ano, sám Frank uznale pokyvoval, když mu bylo o finančním radovi Kurtu Weichlingovi referováno - a teď tohle... prý někam do Polska, jako správce nějakých veledůležitých skladišť...

*

Paní Haasová přestala šít. Přesněji řečeno, došila, co slíbila a další zakázky nepřijímala. Gerta Kleinová se zeptala, jak si představuje další pobyt u své kamarádky Gerty, když teď nemá čím platit dohodnutou činži a taky s potravinovými lístky se v jejím případě nedá počítat. A to, jako bytná, vůbec nemluvila o přídělu paliva, to jest špatného hnědého uhlí a hromádku nakrátko nařezaných prkýnek, svázaných železným drátem, taky voda není zadarmo a poličky ve spíži, před pár měsíci ještě plné trvanlivých a výživných potravin, jsou skoro pryč; doplňovat je není z čeho! - Kromě toho se taky musí prát, žehlit, uklízet... to nejde, jen sedět a sešívat nějaké pytlíky z plátna. Taky Hanka vypadá jak nemocná, bude zapotřebí opatřit nějakou zeleninu, která teď v předjaří je příšerně drahá, možná budou nutné i léky, nedej bože, i lékařská pomoc, tu budeme těžko shánět, když jste u Kleinů obě vlastně načerno.

Paní Haasová odpověděla, že tady s Hanele už dlouho nebudou, že by prosila těch pár týdnů o shovívavost. Teď, když tu není Weichling, co nevidět je někdo udá. Až přijde předvolání, paní Haasová je přesvědčena, že plátěné váčky se zdrhovacími tkaničkami budou užitečné; roztřídí do nich všechny potřebnosti, však četla ten seznam, když odcházel pan doktor Klein do Terezína.

Kleinová stále mlela o drahotě a žebrotě. Tu vstala Hanele Haasová, přinesla ze svého koutku kabelku i mě, vysypala celý obsah kabelky před Kleinovou na podlahu, všechny ty hadříčky, špendlíky, klubka nití a nastřádané peníze, pozdvihla mě jako loutku a zpitvořeným vysokým hláskem, který připomínal fistuli pana Weichlinga ve chvílích vzrušení, zazpívala:

„Zastrč si jí do píčy, zastrč si jí do píčy...“

Než Kleinová stačila dojít ke dveřím, Hanele se k nim tanečním krokem přitočila, panenku Nikolu držíc v ruce, s úklonou dveře otevřela a posměšně napodobila intonaci, odposlouchanou z ložnicových hrátek:

„Kdepak je můj miláček - čůráček ?“

*

Schodiště. Vidím Haasovic děvčata - odcházejí: Napřed paní Haasová: nese na zádech ranec, ke kterému režnou nití přišila dva popruhy z juchtoviny. Do rance naskládala očíslované sáčky, v každém je něco důležitého. Například v čísle pět jsou příbory, dva nože, dvě vidličky, dvě lžíce a čtyři malé lžičky, vše zabaleno do toaletního papíru, aby kovové části o sebe s cinkotem nezavadily; dále ku příkladu číslo sedm obsahuje vyžehlené menstruační vložky ze seprané bílé bavlněné látky, dvacet kusů bude snad stačit, Hanele totiž v posledním týdnu dostala svoje prvé měsíčky a její matka taky dosud, i když nepravidelně... Do čísla sedm ještě paní Haasová vybrala z košíku dvacet kolíčků na prádlo, a po krátkém uvažování tam přidala dva metry pevného provazu. Ten se může hodit na víc věcí. Ruksak se všímvšudy váží slabých třicet kilo, povolených padesát by nikdy neunesla. Přes levé rameno má paní Haasová na řemínku cestovní kabelu, tam jsou doklady, psací potřeby, kapesníky, láhev plná studeného čaje má přes hrdlo natažený sací dudlík bez dírky, pro první den dva veliké krajíce chleba, slepené sádlem se škvarky, a deset kostek cukru. Škvarky v sádle jsou malé a tvrdé, protože jsou staré a vyschlé, ale nikterak žluklé, naopak, při rozevření krajíců vydávají slabou vůni, připomínající venkovskou zabijačku. Cukr se může hodit při nějakém zemdlení nebo taky k hořkému pyramidonu.

Na schodišti paní Haasová podala dcerce pravou ruku. Hanele má na zádech batoh, který nosívala před válkou na výlety se skauty. Je tmavozelený, z impregnovaného plátna, je vybaven krásně žlutými koženými popruhy, s velkými kapsami, našitými na batohu po obou stranách, uzavřenými pomocí malých řemínků ze stejné kůže. Batoh je taky těžký a děvče se pod ním ohýbá, já jsem se do žádné kapsy nevešla a jsem nesena jen tak, volně, drží mě za paži, oblékla mi hnědý cestovní kostýmek a baretku z téže látky, hlavu mám otočenou nazpět. Očividně děvčeti překážím v pohybu. Když se zastavují na odpočivadle v nižším patře, aby naposledy zamávaly paní Kleinové a malé Vandě - obě stojí ve dveřích a trochu pozdvihují dlaně na rozloučenou - Hanele se pustila matčiny ruky, obrátila se a vystoupila zpátky o dva schody vzhůru. Vanda Kleinová hned pochopila, že jde o panenku, seběhla, převzala mne se slovy: „Budu ti na Mikolku zatím dávat pozor.“

Spatřila jsem, jak paní Haasová jde pomalu se schodů, přidržuje se schodišťového zábradlí, její dcera - moje Hanele - jde za ní, taky se drží toho ohmataného klandru, za kterým se otevírá propast až do suterénu.

*

Doma, sotva zabouchla dveře, Kleinová zlostně vytrhla svému dítěti panenku.

„To není hračka pro tebe... Je moc velká... Nemáš dost svých panenek? Kde je Líza, Márinka, Amálka - zase někde se válejí po zemi. Musím vygruntovat celý byt, tak si ty svoje krámy taky ukliď!“

„Ale, maminko...,“ natahovala Vanda moldánky.

„Kušuj...,“ okřikla ji Kleinová, vzala mě za nohy, šla do komory, našla prázdnou krabici od margarinu a položila mne do ní. Než nasadila víko, na okamžik se zarazila: zpozorovala, že vleže nezavírám oči, jak jsem zavírala, když jsem byla nová. Zprudka mě otočila a zasykla:

„Načuměla ses dost.“

*

Hračkám není nikdy smutno, být odloženy patří k jejich existenci.

*

Zapomněli na mě. Nevídáno... Několikrát divoce houkaly sirény. Krabice se otřásla, když na Václavském náměstí zasáhla letecká bomba dům.

Jemný cinkot skleněných přívěsků na lustru v pokoji, kde bývala Haasovic děvčata, prozradil, že v ulici Na Poříčí pojíždějí tanky. Vypadalo to, že byt je prázdný.

Otevřely se zprudka dveře a paní Kleinová zašeptala:

„Hier, hier!“

V komoře se postavil vedle mě Kurt Weichling. Vnímala jsem jeho pach a chvění nozder, rychle dýchal, jak vyběhl až sem, do čtvrtého patra.

Chtěl schovat vojenskou bluzu - otevřel moji škatuli.

„Scheisse.“

Odplivl si a hodil mě na podlahu. Možná chtěl na mne dupnout. Ale bagančata předtím zul! Ve spíži stál v roztrhaných špinavých onucích a v podvlékačkách hubený muž, na bradě a na tvářích šedočerná směs vousů. Kdybych si nezapamatovala z ložnice paní Kleinové jeho hlas a zápach zpocených nohou, nepoznala bych onoho pěstěného úředníka, který mi před několika roky kroutil ruce a roztahoval nohy.

*

Vy teda nevíte, kdo to je,“ prohlásil cizí mužský hlas. Stáli všichni v předsíni. Dveře do komory byly dokořán.

„Ne - nevím.“ Mužům odpovídala Gerta Kleinová. Mluvila potichu. O ulici dál zarachotily dávky výstřelů, okna v bytě byla asi rozbitá, ucítila jsem průvan.

„Přišla jste si ze sklepa pro deku a tenhle skopčák vám zrovna raboval ve skříni.“

„Já nevím, jestli ten člověk je Němec.“ Paní Kleinová vzlykla jako žena, na kterou je toho přespříliš. „Promiňte, mám dole holčičku, je tam sama s ostatními lidmi z domu.“

Druhý hlas, taky mužský, ale mladší a výš posazený, zakřičel: „Je to fašistickej vrahoun. Určitě - to je ten, co střílel na střeše. Vodbouchnul nám kamaráda. Zastřelit takovou svini je málo.“

„Počkej, Vašku,“ zasáhl ten první, „tenhle nevypadá na nějakého snajpra. A nemá žádnou flintu.“

„Nado naiti,“ poznamenal třetí muž, který svázal Weichlingovi ruce za záda.

„Milostpani, my si to tady prohlídnem znova,“ prohlásil ten shovívavější.

Ozval se Weichling: „Ich bin kein sniper.“ Pleskly dvě facky.

Maul halten!

*

Rus spatřil na zemi pannu. Zdvihl mě. Opatrně pannu položil na polici a zklamán, že pohyblivá očka zůstala otevřena, rozhlédl se po celém regále. Postřehl velikou krabici, vytáhl z krabice zmuchlaný mundur s utrhanými výložkami, otočil se na prahu a něco vykřikl na ostatní.

Paní Kleinovou poslali pryč.

„Gděže vintóvka ?“ spustil na zajatce seržant.

„U menja nikakoj vintóvky.“ Tady udělal Kurt Weichling, tak bystrý, tak inteligentní úředník, hloupou chybu. Proč na sebe prozradil, že rozumí a dokonce hovoří rusky? Zalíbit se... ano, to dříve on rád, ale po všech těch otřesných válečných zkušenostech a v téhle předsíni, v Kleinovic bytě na čtvrtém patře pražského činžáku, v civilním obleku, který byl Weichlingovi o dvě čísla menší? Když dostal další ránu pěstí do tváře, chtěl říct Nein, nein, lassen mich, bitte. Ven z bytu manželů Kleinových ho vynesli tři, z nosu kapající krev vytvořila pěšinku z předsíně přes práh a po dlaždicích na chodbě. Muži dostali rozkaz přivést střešního ostřelovače - živého nebo mrtvého. Tak hodili Weichlinga ze čtvrtého poschodí přes to černé litinové zábradlí, tak jak byl, v šedomodrém saku a černých kalhotách, které nosíval doktor Klein k soudu, když měl stání. Oblek byl notně opotřebený, na levé klopě potrhaných pár nitek, jako kdyby tam někdo odpáral nějakou nášivku, a kalhoty byly vzadu vyblýskané.

*

Taky bych ráda věděla, zda ti tři dostali za mrtvého pana Weichlinga nějakou medaili. A jestli našli vhodnou pušku, ze které měl střílet z vikýře dolů do ulice. Možná, že to nechali být, nakonec pochvala přišla tak jako tak, splnili rozkaz docela dobře a bez vlastních ztrát.

*

Ani Kleinovic ani Haasovic děvčata se do bytu nevrátila, panenka Mikolka ležela na regále v komoře na polici mezi starými konzervami a ztvrdlou, červivou moukou v bedničce a pomalu kvasícími jablečnými sirupy ve skleněných lahvích od sodovky. Dny se střídaly s nocemi, přešlo léto, znovu nastaly podzimní tmavé dny. V takovém dni řeklo neznámé dítě:

„Tady spí panenka! Veliká panna!“

*

Hračky - odložené hračky - nikdy nespí. Nikdy nestrádají samotou. Nikdy se jim po nikom nestýská. Nikoho nemilují, i když bývají občas milovány. Leží uklizeny v krabicích, rozházené v dětském pokoji, jsou vidět ve vitrinách obchodů, na skládce, v popelnicích, zapomenuty v písku, vystaveny ve starožitnictví. Čekají. Jako já. Někdo přijde a vezme si mne domů. YYY

© Petr Kersch

Děčín, září 2002 - leden 2003

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku