Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 22.8.2005
Svátek má Bohuslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Osobní názor?
 >PRÁVO: První dojmy z navržené deregulace nájmů
 >Z HISTORIE MEDICÍNY: Pokoření bolesti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nebyla to Fata Morgana
 >POVÍDKA: Exempla trahunt - příklady táhnou
 >MÉDIA: Zpracovává se...
 >POLITICKÝ CIRKUS: Neblahá tolerance
 >CHTIP: Z totality
 >ZVĚROKRUH: Panna (1)
 >PSÍ PŘÍHODY: Z Barta se stává rozvážný pán
 >ESEJ: O přístupech k životu
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 11.)
 >PENÍZE.CZ: Noční můra studenta? Zdravotní pojištění
 >SVĚT: Je Darwinova teorie evoluce vědecká?
 >EVROPA: Kritizujete EU? Budete mít problémy!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
22.8. ESEJ: O přístupech k životu
Lubor Dufek

Materialisté by mohli definovat lásku jako elektřinu: vzniká třením dvou nesourodých těles.
Podle E. Bolognessiho

Známý sexuolog, pan doktor Radim Uzel, řekl jednou v televizním pořadu Kotel, že „takzvaná láska je jen uvolněním určitých látek v organismu. Fenyletylalamin (mám pocit, že řekl fenylamin, ale to je anilin), který při zamilovanosti vzniká, má za následek, že dotčený pár vyniká blbeckým výrazem“. Doporučuji, aby herci představující Romea a Julii pečlivě cvičili tento výraz. Pan Shakespeare jim ho, jakožto renomovaný znalec života, patrně v roztržitosti génia zapomněl ve svých scénických poznámkách uvést. A kdyby si byl mohl přečíst či slyšet myšlenku pana doktora Uzla, nikdy by jistě takovou pitomost, jakou je zmíněný kus, vůbec nenapsal.

Mnoho lidí čte díla pana Uzla a pana Plzáka, jeho věhlasného učitele a mistra. Díky panu Plzákovi vědí mimo jiné, že něco takového, jako kupříkladu manželská láska, je pověra a že je velký úspěch, když se manželé po dvaceti letech společného života nepovraždí. Pan doktor Plzák řekl též dosti nesentimentálně, že zamilovanost si má člověk odbýt asi jako dětskou chorobu a pro vážný život si pak vzít někoho jiného.

Množství lidí se řídí ve svém životě návody autorů, pro které je minimalismus programem a jediným způsobem existence. Spíše bych od renomovaných inženýrů lidských duší, vztahů a sexu očekával tolik potřebné rady, jak si zachovat lásku, úctu a důvěru životního partnera a svou k němu, jak svůj vztah prohlubovat, jak proměnit zamilovanost v lásku. Jak to udělat, aby po zamilovanosti nepřišlo vakuum. Jak nezredukovat lásku na samotný sex. Jak ji nerozměnit na drobné. Jak docílit ve vztahu rovnováhy těla a duše a rovnováhy partnerů. Jak se ubránit manželskému stereotypu. Občas si můžete ulovit takové zlaté zrnko v umění nebo v osudech svých bližních, pokud o to dost stojíte. Zmínění pánové však naznačují, či nezakrytě říkají, že je to nemožné, a doporučují jen, jak v tom bruslit. Občas vídám na ulici dva staré lidi, manželský pár (na milence už bývají staří), kteří se drží za ruce. Asi jsou pověrčiví nebo nečetli zmíněné odborníky na sex a vztahy.

Ale pan doktor Uzel má samozřejmě nejspíš pravdu. Věřím mu stran fenyletylalaminu a jeho účinků. Dovedu si docela dobře představit množství chemických látek a jejich reakcí, elektrických vzruchů, magnetických polí a nevímjakých fyzikálních a chemických jevů, které způsobují inteligenci, temperament, myšlenky, nadšení, poezii, víru, tělesnou zdatnost, ochotu zemřít za svobodu, manuální šikovnost, impotenci, hloupost, únavu, stres, depresi, rezignaci, sebevraždu. Ostatně DNK, nositelka dědičnosti a patrně života vůbec, také není než řetězcem kombinací molekul. Ale bylo by pošetilé chtít život, evoluci, víru, nejušlechtilejší, nejhanebnější, ba i ty nejobyčejnější myšlenky nastrkat do chemických a fyzikálních formulek. Je to jako s větou složenou z písmen a slov podle jasně formulovaných a poznatelných gramatických, syntaktických a sémantických pravidel a možností. Ani jejich sebelepší poznání nevytvoří myšlenku.

Abych jim nekřivdil, tito pánové by možná mohli mít na mysli při formulaci svých bonmotů, že zamilovanost k úspěšnému rodinnému životu nestačí, že člověk musí mít i rozum, zkušenost, zodpovědnost, smysl pro realitu, sociální inteligenci a kdovíco ještě. Všimněte si, jak jsem tolerantní, řekl by pan Werich.

Ti, kdo nemilovali poeticky, vybírají a berou si ženy tak, jako se vybírá kotleta v řeznictví; nestarají se o nic jiného než o jakost jejich masa.
Guy de Maupassant

Jsou muži, kteří si (aniž bych teď chtěl rozebírat příčiny) postavili ženu vysoko a jejich vyvolená v nich vzbuzuje ty nejvyšší vzruchy. Mají-li tito muži umělecké sklony, skládají, píší, malují nebo sochají ta nejkrásnější díla pro svou múzu. A mnoho lidí z toho má užitek. Nemají-li umělecké ambice, vyrobí pro svou vyvolenou poličku, uvaří svíčkovou, opraví žehličku nebo alespoň umyjí nádobí a vyluxují. Užitek má ona.

Na druhé straně existují muži, kteří berou ženu věcně, jako předmět svého uspokojení. Opatří si ženskou společnost, aby v noci nebyli sami, případně si zajdou do domu sexuálních služeb. Pokud se ožení, pak nejspíš proto, že shánět stále ženu do postele je poněkud unavující. Tito muži by měli ženu žádat ne o ruku, ale o jinou část těla, jak praví v jiné souvislosti mužský šovinista pan Hausman.

Nejde ale jen o umění či romantiku. Má-li člověk vydržet vedle někoho po celý život, pak - když si ho nevezme z lásky a (nebo) nemá velké štěstí - se jeho život s velkou pravděpodobností stane galejemi. On se jimi bohužel někdy stává i po sňatku z lásky, ale to už je jiná kapitola.

Jeden můj bývalý kolega a kamarád byl erotoman, dívkař (řekl by pan Hrabal), sexuálně hyperaktivní. Nenechal jednu sukni na pokoji, střídal ženy jako ponožky (a že byl velmi čistotný). Se sexem podle svých vlastních slov skončil ve dvaačtyřiceti letech. Jeho nadprůměrnou sexuální aktivitu zničila zřejmě věcnost ve vztazích. V ženách viděl pouze sexuální objekty. Vyprávěl mi jednou zcela vážně, že ženy nedělají před muži nic jiného, než že jim neustále nastrkují svou frndu, jak se vyjádřil. Ta neustálá novost vztahů, či spíše jen styků, která mu po jistou dobu byla obrovským sexuálním motorem, zahubila nejspíš jeho sexuální motivaci. Protože to stále nové se stalo stereotypem, nemohlo jej logicky už nic nového probudit k životu. Nic na věci nemění skutečnost, že v některých případech je impotence způsobena fyziologicky.

Každý muž si přeje ženu, která by v něm podněcovala jeho lepší vlastnosti a snahy - a druhou, která by mu pomohla na ně zapomenout.
Helen Rowlandová

Vždycky mě deprimovala degradace sexu, jeho snižování na vulgárnosti a oplzlosti. Stále mě udivuje, že jednu z nejkrásnějších a nejvíc povznášejících věcí, které člověk má, a patrně vůbec v životě nejkrásnější, mnozí lidé válejí v blátě a spolu s ní se v něm válejí sami. Proč to dělají? Proč dělají z krásy ubohost a nízkost? Nevědí si s ní rady? Nedělají to jenom nezralí puberťáci, píšící a malující oplzlosti po zdech záchodů. Je to taky pornografie, prostituce a její klienti, módní povyšování politováníhodných sexuálních úchylek na úzus, vulgárnost a prasečinky v "humoristických" plátcích. Mnozí lidé si pletou vtip s vulgárností. Vyprávějí hrubé vtipy v domnění, že jsou vtipné. Smějou se vulgárnosti, ne vtipu.

Jeden můj kamarád měl milenku (asi 25), která při milování vykřikovala: "Mrdáme, mrdáme!" To slovo pro ni bylo magické, bylo vrcholem jejího prožitku. Nikdy se nezbavila duševní puberty, nezralosti. Příchuť něčeho, co jí bývalo zakázané, jí dodávala větší pikantnosti a vzrušení při sexu. Už byla velká, mohla to nejenom dělat, ale i říkat. Já bych se na jeho místě rychle oblékl a nikdy už bych nepřišel.

Kdysi jsem pracoval v továrně, bylo mi něco přes dvacet. K mým úkolům patřilo, chodit do plánovacího oddělení, kam se mi vůbec nechtělo. Ať u těch lidí člověk řekl cokoliv, vždycky jeho slova obrátili v dvojsmysl. Byli jako smečka, jíž padla do drápů kořist. Tak se zbavovali šedi a nudy plánovací práce.

Přesto existuje spousta lechtivých, košilatých či zcela nahatých anekdot skutečně vtipných. Používá-li se v nich hrubších výrazů, protože tam nezbytně patří, nejsou ještě vulgární. Je nebo bylo mnoho vynikajících lidí, kteří nešetří jadrným výrazem. Proč ne, když je to vtipné a když ten výraz je prostředkem a ne cílem? A když to není vypravěčův základní sdělovací prostředek.

Abych byl pochopen: nechci tu být za moralistu a kdo mě zná, ví, že do puritána mám hodně daleko. Jednou jsem se šel najíst do uzenářství ke Stupkům, dal jsem si zabíjačkovou polévku. Naservírovala mi ji mladá, hezká, černovlasá prodavačka. Předtím jí tlumočila mé přání druhá, starší: "Pán ji rád černou". Bylo léto, vedro venku a ještě větší v uzenářství, kde se kouřilo z hrnců i z páry pod nimi. Nesnesitelná práce. Pak je všechno dobré, aby si člověk ulevil a zasmál se neškodnému vtipu. Přiznám se, že před hezkou prodavačkou mi nebyl nepříjemný. Ani například dnešní všudypřítomnou prezentaci sexu nevidím jako trestuhodný exces; možná že v době stále komplikovanějšího donošení a narození zdravých dětí to je spíš naděje na přežití.

Sex je jistě dominantní lidskou motivací (ačkoliv v poslední době to vypadá spíš na peníze). Není divu, že zaujímá výsadní postavení v orientaci individuální a leckdy i společenské. Otázkou je spíš podání, forma, vkus, úroveň. Jsou ženy, které se málo oblečené či zcela svlečené nechávají fotografovat, filmovat nebo se předvádějí naživo. Samy či dokonce při aktu. Většinou pro peníze, tedy prodejně, některá snad výjimečně i z exhibicionismu, jiná pro reklamu, takže opět prodejně. Snad každý normální muž se na ně rád podívá. Ale jsou rozdíly v provedení i v účinku. Někdo má rád vkusné podání á la Playboy, někdo obscénnost lehčího či těžšího kalibru. Mnozí muži se kupodivu i na lehčí obscénnost dívají s despektem, přestože i oni se rádi podívají. Jeden můj mladý kolega nazýval fotografie s nahotinkami, trochu příliš rozkročenými, šklebem. Jiní si v obscénnosti libují. Samozřejmě, je to jejich věc. Uznávám, že průmysl sexu a pornografie jen těží z pozůstatku polygamního smýšlení mužů, kteří se takto odreagovávají v monogamní společnosti.

Také si s oblibou občas prohlížím fotografie nebo se dívám na televizní klipy typu Playboye, zajdu si na pivo s obsluhou nahoře bez. Ale přiznám se, že takovým nahotinám občas v duchu řeknu: "Ty hanbářko, ty nestydo". Tlačenka s cibulí, utopenci, kouř, pivo a rum, a v tom pobíhá jediná polonahá dívčina. Nevkus. Mužská chlípnost (podle Jenny Fieldsové, matky T.S. Garpa). Přijde na to, co která žena v muži probouzí. Jestli v něm vyvolá lepší či horší stránku jeho osobnosti. To se týká nejen svlečených krásek, ale i životních vztahů. Jsou ženy, které muže povznášejí a inspirují je, a jsou takové, které je stahují do hlubin - třeba jen tím, že se svému partnerovi dávají příliš snadno. Pánové, vřele doporučuji pro oba případy: nenechte se stahovat dolů; od takových žen se držte v uctivé vzdálenosti, nedovolte, aby ve Vás probouzely Vaše horší já.

Byl jsem na výstavě Newtonových fotografií, kde bylo množství obrazů nahých žen. Až po odchodu z ní jsem si uvědomil, že jeho akty jsou zcela jiné, než akty v časopisech pro pány. Neprezentuje na nich ženy jako objekty sexuálního uspokojení či vydráždění. Jeho myšlenky jsou jiné, i když jeho posedlost nahým ženským tělem je zřetelná. Není to obchod, je to umění. Porno a nevkus člověka sice vzruší, ale trochu či více znechutí. Někdo to znechucení jaksi nevnímá. Není divu, že o takových věcech se mluví poněkud hruběji. Uznávám, že vzrušení jako afrodisiaka je zapotřebí. Udržuje hladinu hormonů na patřičné úrovni. Člověk by ale asi měl vědět, kam až a jaké vzrušení pustit, i když - led je to dosti tenký.

Mám zato, že degradace sexu je defektem lidí, kteří postrádají lásku (a ovšem i vkus a úroveň). Neumějí lásku dávat ani přijímat. Neumějí se povznést na její vrcholky. Nevědí, že láska dá jejich sexu křídla. Netuší, že sex bez lásky z nich dělá zvířátka. Jediné vrcholky, které znají, je vzrušení. Sexem, prasečinkami, náhražkami, sprostotou, násilím. To vakuum, které pociťují, naplňují vulgárností. To je přece chlapské, ne? A co u žen?

Ale abych zbytečně nemoralizoval: uznávám, že sex bez lásky je pořád lepší než žádný sex. Bez lásky se strádá, ale bez sexu taky, a možná víc. Taky je množství lidí, kteří lásku ani sex nemají po kratší či delší dobu. Někdy hodně dlouho, třeba po celý dlouhý zbytek života.

Na jedné straně vrcholky lásky, inspirace, sexuální štěstí bez kocoviny. Na druhé straně sex jen jako prostředek vzrušení, droga, úchylné praktiky, které mají přivodit těžko dosažitelné vzrušení; vulgární slova i projevy, zvířátka v říji (ale to zvířátkům křivdím), páření živě i virtuálně, pokud možno s anatomickými a fyziologickými detaily. Larry Flynt má samozřejmě pravdu, když říká, že pornografie je jen otázka vkusu a kdo nechce, nemusí si ji kupovat.

Kdysi jsem četl v kriminalistickém sborníku o mladistvém sexuálním vrahovi. Poté, co ten nešťastník svou oběť znásilnil a zabil, nůžkami jí rozřezal bradavky; patrně v marné snaze najít pod nimi příčinu svého sexuálního vzrušení.

Ideál je v tobě samém. Překážky k jeho dosažení - také v tobě.
T. Carlyle

Viděl jsem turistu, který přijel autem pod Západní Tatry, popolezl k Roháčským jezerům, kam lze pohodlně dojít, podíval se na vysoké štíty, na něž nevede lanovka, a prohlásil: "Tam by mě nedostal ani párem volů". Mohl pak klidně dojet do Nízkých Tater pod lanovku, nechat se vyvézt na Chopok a být taky nahoře. Proč se trmácet? Nezažije ovšem nadšení vandrovníka, který s rancem na zádech dorazí na Chopok pěšky, po pěti dnech vandru a nocování pod širákem, ve stanu a na salaši mezi kravami. Neuvidí ráno zvědavé kamzíky nakukovat do jeho stanu, nesní v Kamenné chatě na Chopku gulášovou polévku se soustředěním hladového zvířátka a nevypije pivo nebo džus po pěti dnech pití vody, jako by pil božský nektar (i když pití čisté horské vody je dost velký požitek).

Nejde jen o romantiku a nadšení za každou cenu, i když bez nich je život o něco smutnější a prázdnější. Jde o to, jak prožijete život, jak k němu přistupujete, co si z něj vyberete. Koneckonců, vandrovník po horách musí být i praktický a zkušený, jinak mu hrozí nemalá nebezpečí. A lepší věcnost než iluze, které vedou k pádům a katastrofám.

Věcnost a nadšení, střízlivost a romantika, praktičnost a lítání v oblacích nebo aspoň metr nad zemí. Nedá se ale lítat, jestliže by člověk ztratil kontakt se zemí, jinak si natluče. Dobře. A co materialismus a idealismus? Nejsou to podobné kategorie? Vědecky si dokážeme vysvětlit mnohé. A bude toho stále víc (i když jistě nikdy ne všechno). Ale v člověku, který uvažuje výhradně materialisticky, vždycky zbude mezera, kterou nikdy nezaplní. Vím, o čem mluvím. Vždycky bude vážit, jestli to, co dělá, je správně, nebo aspoň jestli je to spíš dobře či spíš špatně. Vždycky se bude pracně trmácet a jistoty nedosáhne, ledaže by moc nemyslel. Odsuzuje se, jak říká Sartre v jiné souvislosti, ke svobodě. Neumí si s ní však poradit. A nejen to. Nedojde jednoty, kterou má každý živý tvor kromě člověka. Žádný jiný tvor nemusí přemýšlet, nemá na vybranou, všechno je mu prostě a jednoduše dáno.

A tak je tu ještě idealismus, víra v něco nebo někoho vyššího. Jeho výhodou je, že umožňuje člověku, jenž sám sobě nemůže být měřítkem, to měřítko najít, vystoupit nad sebe a dotknout se absolutna, nebo k němu alespoň směřovat. Najít tak trochu onu postrádanou jednotu. Hledat ztracený ráj.


Další články tohoto autora:
Lubor Dufek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku