Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 22.8.2005
Svátek má Bohuslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Osobní názor?
 >PRÁVO: První dojmy z navržené deregulace nájmů
 >Z HISTORIE MEDICÍNY: Pokoření bolesti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nebyla to Fata Morgana
 >POVÍDKA: Exempla trahunt - příklady táhnou
 >MÉDIA: Zpracovává se...
 >POLITICKÝ CIRKUS: Neblahá tolerance
 >CHTIP: Z totality
 >ZVĚROKRUH: Panna (1)
 >PSÍ PŘÍHODY: Z Barta se stává rozvážný pán
 >ESEJ: O přístupech k životu
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 11.)
 >PENÍZE.CZ: Noční můra studenta? Zdravotní pojištění
 >SVĚT: Je Darwinova teorie evoluce vědecká?
 >EVROPA: Kritizujete EU? Budete mít problémy!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.8. Z HISTORIE MEDICÍNY: Pokoření bolesti
Petr Schütz

William T.G. Morton
William T.G. Morton se narodil 9. srpna 1919 na farmě v městečku Charleton ve státě Massachusetts. Ve věku 16 let byl nucen opustit domov a školu a živit se sám, poté co jeho otec ztratil majetek v nešťastné obchodní spekulaci. Dočasně se tak zhroutil Williamův sen studovat medicínu. Po dalších pět let se protloukal různými zaměstnáními, až mu konečně malé dědictví po tetě spolu s trochou ušetřených peněz umožnily vystudovat alespoň zubní lékařství: promoval na Baltimore Dental College roku 1842. Z výtěžku zubní praxe plánoval financovat další studium všeobecného lékařství.

Po několika neúspěšných pokusech jinde se mu konečně začalo dařit v Bostonu. Následujícího roku se také oženil se slečnou Elizabeth Whitmanovou, mladou dámou z velmi vybrané connecticutské rodiny. Její rodiče se svazkem souhlasili až po opětovném Mortonově ujištění, že nezůstane dentistou, ale skutečně vystuduje medicínu a založi regulérní lékařskou praxi.

Hlavním zdrojem příjmů dentisty bylo v té době zhotovování zubních náhrad. Bylo obvyklé zubní protézy nasazovat na zbytky zkažených pacientových vlastních zubů, často pouhé olámané kořeny. Málokterý pacient měl totiž dost odvahy a odevzdanosti, aby se podrobil bolestivé proceduře jejich odstranění. Doktor Morton se rozhodl hledat způsob, jak utrpení provázející zubní extrakce zmírnit. Vyzkoušel všechny tehdy známé opiáty a dokonce se uchýlil i k mesmerismu, ale výsledky nebyly uspokojivé. Se zvídavým temperamentem a neúnavnou energií rozeného výzkumníka se proto obrátil ke studiu chemie v bostonské laboratoři dr. Charlese T. Jacksona, kde trávil šest až deset hodin týdně. Přes značné nároky, které na něj kladly jeho zubní praxe a výzkumná činnost, se nevzdal svého snu a v březnu 1844 se zapsal na bostonské Harvard Medical School.

V červenci 1844 jej vyhledala jistá slečna Parrottová, extrémně to citlivá mladá dáma, která potřebovala zhotovit zubní výplně. Pacientka naprosto nebyla schopná vydržet bolest při odstraňování zkažené zuboviny a Dr. Morton se proto pokusil bolest otupit místní aplikací éteru. Na tom nebylo nic neobvyklého, mnoho zubních lékařů při preparaci kazivých dutin používalo stejný prostředek a Morton se s ním již dříve seznámil v Jacksonově laboratoři. Ošetřování zubů slečny Parrottové si vyžádalo několik návštev a Morton opakovaně použil éter, který pokaždé na chvíli uzavřel v dutině ošetřovaného zubu a nechal působit. Povšiml si při tom, že nejen vymizela bolest provázející preparaci zubu, ale znecitlivěna byla i okolní sliznice. To jej přivedlo na myšlenku, že pokud by nalezl způsob, jak vpravit do těla přiměřené množství éteru, mohl by ulevit i intenzívnější nebo difúznější bolesti. Vypravil se proto neprodleně na farmu svého tchána ve Farmingtonu, kde působení éteru zkoušel na hmyzu, ptácích a rozličných malých čtvernožcích. Kromě rozmnožení počtu malých mučedníků vědy však nedosáhl ničeho pozitivního a poněkud rozčarován se vrátil do Bostonu, kde za několik týdnů začal navštěvovat lékařskou fakultu Harvardské univerzity. Součástí klinické výuky zde bylo i sledování operací a při tom si Morton opět se vší naléhavostí uvědomil, jak nedostatečně vyzbrojená byla lékařská věda té doby k boji proti bolesti. Znovu se v něm probudila touha odhalit způsob, jak tento žalostný stav změnit.

Již roku 1799 sir Humphry Davy publikoval výsledky svých pozorování a experimentů s oxidem dusným, který byl tehdy známý jako „smavý plyn (laughing-gas)“ pro svou schopnost vyvolávat opojení a vzrušení podobné opilosti. Davy popsal úlevu, kterou mu inhalace oxidu dusného poskytla při bolestech hlavy a bolestech zubů, a poznamenal, že této vlastnosti by snad bylo možno využít při chirurgických operacích. Bohužel tento postřeh zůstal po desítky let nepovšimnut a oxid dusný, nám známý pod názvem „rajský plyn“, byl používán především při jarmarečních vystoupeních k intoxikaci dobrovolníků a pobavení přihlížejících.

Náhoda tomu chtěla, že 11. prosince 1844 dr. Horace Wells, bývalý společník dr. Mortona v zubní praxi, navštívil takovou soukromou produkci pořádanou jistým C.Q. Coltonem . Byl svědkem toho, jak si jeden muž pod vlivem oxidu dusného při pádu ošklivě zhmoždil holeň, avšak zřejmě necítil žádnou bolest, dokud účinek plynu nepominul. Tento zdánlivě bezvýznamný incident na dr. Wellse hluboce zapůsobil. Protože v té době sám trpěl bolestí zubu, rozhodl se účinek oxidu dusného vyzkoušet na sobě. Inhaloval něco plynu a jiný kolega mu poté zub bezbolestně vytáhnul. Po několika dalších, více či méně úspěšných, pokusech se rozhodl uspořádat veřejnou demonstraci své metody před početným obecenstvem lékařů a studentů. Požádal dr. Mortona, aby mu při demonstraci asistoval. Demonstrace ale skončila fiaskem. Dr. Wells nechal pacienta inhalovat plyn a poté přikročil k extrakci. Pacient však neupadl do blaženého bezvědomí, naopak, začal ječet bolestí. Někteří z přihlížejících se smáli, někteří syčeli. Mělo uplynout více než patnáct let do chvíle, kdy byly vlastnosti oxidu dusného znovu oceněny a „rajský plyn“ se stal široce užívaným anestetikem. Dr. Wells byl neúspěchem tak zdrcen, že nejen upustil od dalších experimentů s oxidem dusným, ale zanedlouho zanechal i zubní praxe.

Ne tak dr. Morton. Ačkoliv si pro svou účast v tomto neúspěšném podniku vytrpěl mnoho posměchu, celá záležitost jej vedla k obnovení zájmu o pokusy s éterem. Uvědomil si totiž značnou podobnost vlastností silně těkavého éteru s oxidem dusným a napadlo jej, že inhalace éterových par by mohla být kýženou metodou jeho celotělového podání. Byly zde však vážné překážky. Nikdo dosud nezjistil, jak daleko lze jít s inhalací éterových par bez ohrožení pacientova života. Aplikace éteru v medicíně byla již dříve popsána, nikdy však v takovém množství, aby pacient ztratil vědomí a dosáhl stavu necitlivosti. Dr. Morton se proto rozhodl vyzkoušet účinek éteru, podobně jako to před ním učinil Wells s oxidem dusným, sám na na sobě. Nejprve zkusil smísit éter s některými široce užívanými narkotiky, jako byla opiová tinktura a morfin. Směs umístil do retorty, kterou omotal horkým ručníkem a vystupující výpary vdechoval. Jeho odvaha byla sice potrestána následujícími prudkými bolestmi hlavy, ale povzbuzen tím, že se mu nestalo nic horšího, dobu inhalace postupně prodlužoval, až skutečně docílil pocitu otupělosti prostupující celým tělem. Na jaře roku 1846 se opět vydal na venkov, tentokrát na svou vlastní farmu ve Wellesley, aby pokračoval v experimentech na zvířatech. Jeho obětmi se tu staly slepice a kokršpaněl. Po návratu do Bostonu cítil takovou víru v úspěch svého počínání, že předal svou prosperující praxi (za uplynulý rok docílil příjmu 20 000 dolarů při výdajích 10 000) kolegům, aby se kromě pokračujícího studia medicíny mohl plně věnovat výzkumu.

Svým dvěma asistentům slíbil vyplatit 5 dolarů za každého dobrovolníka, který by byl ochoten si nechat vytáhnout zub pod vlivem éteru, nikdo se ale nenašel. Nakonec přesvědčil je samotné, aby vdechovali éter z nasyceného kapesníku, oba ale upadli po krátkém období ospalosti do stavu tak divokého rozrušení, jaké dosud Morton při svých experimentech nepoznal. Zmaten tímto nečekaným obratem nechal vzorek použitého éteru analyzovat, aby zjistil, že obsahuje příměs 25% alkoholu.

Konečně 30. září 1846, poté co se mu podařilo získat chemicky čistý éter, přikročil k rozhodujícímu pokusu. Událost později popsal ve svých zápiscích takto: Vzal jsem svou trubici a láhev, zamknul se ve své místnosti, usadil se v operačním křesle a začal vdechovat. Éter byl tak silný, že jsem se zakuckal, ale nedostavil se žádný rozhodující efekt. Napustil jsem proto éterem svůj kapesník a inhaloval z něj. Podíval jsem se na hodinky a zakrátko jsem ztratil vědomí. Když jsem znovu přišel k sobě, moje údy byly otupělé a měl jsem pocit, jako bych se probral z noční můry. Byl bych dal cokoliv na světě za to, aby někdo přišel a vyburcoval mne z toho stavu. Na okamžik jsem si myslel, že umírám a svět mne bude litovat a smát se mé pošetilosti. Po chvíli jsem ucítil lehké brnění ve špičce prostředníčku a pokusil se neúspěšně ji stisknout palcem. Na druhý pokus se mi podařilo jí dotknout, ale zdála se být bez citu. Pomalu jsem zvedl ruku a štípnul se do stehna, citlivost ale byla nedokonalá. Zkusil jsem se zvednout z křesla, ale okamžitě jsem sklesnul zpět. V tom okamžiku jsem znovu pohlédl na hodinky a shledal, že jsem byl v bezvědomí něco mezi sedmi a osmi minutami.

Dr. Morton se po této zkušenosti rozhodl, že neopustí ordinaci, dokud moc éteru potlačit bolest definitivně neověří. Už byl rozhodnut znovu se éteru nadýchat a nechat si vytáhnout některý zub, když se nesměle ozval zvonek u dveří. Návštěvníkem byl pacient se zduřelou tváří, evidentně silně trpící. „Doktore“, řekl, „mám zkažený zub, ale bolí mně tak strašně, že nemohu sebrat odvahu nechat si ho vytrhnout. Nemohl byste mne mesmerizovat?“ Morton stěží dokázal ovládnout své vzrušení když pacienta uváděl do ordinace, kde předem odstranil z dohledu všechny hrozivě vypadající nástroje. Po vyšetření jej ujistil, že má něco mnohem lepšího než mesmerismus a vytrhne mu zub zcela bez bolesti. Pacient ochotně inhaloval éter z namočeného kapesníku a upadl do bezvědomí téměř okamžitě. Mezitím se setmělo. Dr. Hayden držel Mortonovi lampu, zatímco ten zápolil s extrakcí horního třenového zubu. Jeho asistenti se chvěli vzrušením a sám Morton, jak později přiznal, by téměř vyhodil nástroj z okna. Páčení zubu nevyvolalo u pacienta nejmenší reakci. Hlavou mi prokmitla strašlivá myšlenka, že jsem ve své dychtivosti zašel příliš daleko a obětoval jí lidský život. Rychlostí blesku proběhl mou myslí celý proces dosavadního výzkumu až do přítomného okamžiku. Chvěl jsem se vědomím odpovědnosti před lidmi a před svým Stvořitelem. Otázka, zda tohoto muže dokáži znovu probudit k vědomí, mne vyburcovala k činu. Uchopil jsem sklenici vody a vychrstl ji do pacientova obličeje. Výsledek se ukázal nanejvýš šťastným. Pacient se během minuty probral, aniž by si byl vědom čehokoliv, co se právě přihodilo. Pohled na nás všechny shromážděné kolem jej mátl. Zeptal jsem se jej tak klidným tónem, jak jsem jen dokázal: „Jste teď připraven si dát zub vytáhnout?“ „ Ano“, odpověděl váhavě. „Už je to hotové“ řekl jsem a ukázal na zkažený zub ležící na podlaze. „Ne!“ vykřikl a vyskočil z křesla.

V následujících dvou týdnech dr. Morton téměř nespal. Všechen čas věnoval úsilí vyvinout co nejlepší způsob, jak éter podávat. Vyvstala také otázka, jak nejlépe dát světu vědět o tomto úžasném objevu. Po poradě s přáteli došel k závěru, že má-li se mu dostat patřičného uznání, musí svou metodu demonstrovat za takových okolností a v přítomnosti takových svědků, že bude vyloučeno jakékoliv podezření z podvodu. K tomu účelu nebylo lepšího místa, než Massachusettská všeobecná nemocnice v Bostonu. Dr. Morton získal svolení dr. Johna C. Warrena, vedoucího chirurga, a ve středu 14. října 1846 od něj obdržel vzkaz, aby se dostavil následující pátek ráno v deset hodin k pacientovi, který měl být operován. Morton neprodleně spěchal do domu řemeslníka zabývajícího se zhotovováním nástrojů a žádal jej, aby mu zhotovil inhalátor, jehož návrh dokončil právě večer předtím. Práce se však protáhla a v pátek ráno ještě inhalátor nebyl připraven. Zoufalý Morton nehotový přístroj vytrhl z rukou řemeslníka a spěchal do nemocnice.

Zde byly mezitím již učiněny všechny přípravy k operaci a v operačním sále se shromáždilo početné obecenstvo. Chyběl mezi ním ale dr. Jackson, který ačkoliv byl pozván, účast odmítl pod záminkou, že toho dne musí naléhavě opustit město. Pacientem byl mladík jménem Gilbert Abbot, jemuž měl být odstraněn povrchní cévnatý nádor vyrůstající na straně krku. Jak minuty ubíhaly a Morton se neobjevoval, skepsi přítomných vystřídala nedůvěra a podezření. „Protože dr. Morton dosud nedorazil, předpokládám, že je zaneprázdněn jinde,“ prohlásil dr. Warren sarkasticky po patnácti minutách. Odpovědí mu byl pohrdavý smích publika. Dr. Warren se chopil skalpelu. V tom okamžiku vpadl do místnosti udýchaný Morton. „Nuže, pane,“ vykřikl Warren zhurta, „váš pacient je připraven.“ Morton po několika povzbuzujících slovech k pacientovi nastavil inhalátor a započal s podáváním éteru. Po krátké chvíli pacient upadl do hlubokého bezvědomí. Dr. Warren uchopil nádor do kleští a provedl první řez. Namísto výkřiku bolesti, který všichni očekávali, se rozhostilo hluboké ticho. Nikdo ani nehlesl a jak operace pokračovala, všichni přítomní si počali uvědomovat, že jsou svědky něčeho dosud nevídaného. Když konečně bylo po všem a pacient stále ležel na stole nehybný jako kláda, dr. Warren se pomalu otočil k publiku a pronesl velebným hlasem: „Pánové, toto není žádný humbuk!“

Kupodivu objev nebyl okamžitě s nadšením přijat, ale pravidelné používání éterové anestézie bylo v Massachusettské všeobecné nemocnici zavedeno až za další tři týdny, po které pokračovalo utrpení pacientů podstupujících operace. V listopadu 1846 bylo na naléhání dr. Henryho J. Bigelowa Mortonovi dovoleno podat anestézii Alici Mohanové, křehké dvacetileté dívce, která podstoupila amputaci nohy pro chronickou infekci kolenního kloubu. Dr. Morton poté ještě často podával éterovou anestezii, vždy s naprostým úspěchem, a ve své metodě vyškolil další lékaře. Jeho objev se záhy rozšířil do celého světa a samozřejmě jiní přišli s nároky na prioritu, nebo alespoň podíl na jeho úspěchu. Prvními mezi pretendenty byli dr. Charles T. Jackson a dr. Horace Wells. Dr. Morton strávil zbytek života obhajobou svého autorství a snahou dosáhnout finanční kompenzace od americké vlády. Obětoval tomu své nedokončené studium medicíny, zubní praxi, majetek i zdraví. Zemřel v New Yorku roku 1868.

Morton nebyl ve skutečnosti první, kdo éterovou anestézii aplikoval. Toto prvenstvi pravděpodobně patří dr. Crawfordu W. Longovi, který pod vlivem éteru operoval poprvé roku 1842, ale později v tuto metodu ztratil důvěru. Své zkušenosti pak publikoval až roku 1849, tedy tři roky po Mortonovi.

Literatura:

cdl.library.cornell.edu
www.authorama.com
Bigelow HJ: Insensibility during surgical operations produced by inhalation. Boston Med Surg J, 1846; 35:309-317.

oproom



Další články tohoto autora:
Petr Schütz

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku