Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.8.2005
Svátek má Bartoloměj




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Finance popírají svého šéfa
 >SPOLEČNOST: Bez peněz do nemocnice nelez
 >HISTORIE: Manažer gottwaldovského teroru
 >RODINA A PŘÁTELÉ: To je situace...
 >POLEMIKA: Jsme jako Dederoni nebo ne?
 >CHTIP: Z totality III.
 >POLITICKÝ CIRKUS: Arbitrážní klekánice
 >HISTORIE: Pražské jaro a kremelský mráz
 >ZVĚROKRUH: Panna (dokončení)
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart urval větev
 >ZÁBAVA: Máte dobré oči?
 >MÉDIA: Procházky minovým polem české žurnalistiky po r. 1989 (Část 12.)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (18)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Do Troje na letničky a motýly
 >PENÍZE.CZ: Nechoďte do banky, už nemusíte

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
24.8. HISTORIE: Pražské jaro a kremelský mráz
František Vízek

Projev Václava Klause v Brně na výstavě o okupaci Československa v roce 1968 (viz zde) byl vzácně objektivní, protože vyvážený. Správně připomněl, že tzv. Pražské jaro 1968 nepatří zdaleka jenom Praze, protože nadějemi dýchala tehdy celá republika. Vstupem pěti armád a dvacetiletou tzv. normalizací utrpělo všechno a všichni, nejen jeho aktivní odpůrci, ale dokonce i ti, kteří jenom zmlkli, stáhli se do ulity a zlhostejněli. Dobré plody invaze mohli sklízet leda kolaboranti.

Společnost za tzv. normalizace byla deformovaná a nemocná, pravda byla znásilňována, právo nic nevážilo, svědomí nebolelo. Oceňovala se - a proto kvetla - přetvářka. Zelenou neměli schopní lidé, ale lidé schopní všeho. Každý svobodomyslný projev byl osekáván, zašlapáván, umlčován. I mnozí vzácní lidé si sice na nové poměry nezvykli, ale přizpůsobili se: ohnuli páteř, plnili příkazy, mlčeli ke křivdám, zabydleli se v průměru, tleskali povrchnosti, neodporovali hlouposti, byli posedlí strachem, více či méně se ztrapňovali. Měli děti a dědičný hřích byl v módě. Sama škola prostřednictvím dětí rodiče vydírala a pomáhala lámat jejich charaktery. Hlásáním jedné jedině možné pravdy se škola i média staly nudnými i prolhanými. Čestné výjimky nesmějí ukolébat, pouze potvrzují pravidlo.

Netřeba bezvýhradně souhlasit s Václavem Klausem, že tehdejší střet dvou koncepcí uvnitř totalitně vládnoucí strany, čili pokus o „socialismus s lidskou tváří“, musel skončit tak, jak skončil, i když mnozí doufali v opak, ale určitě má prezident pravdu, když říká: „Heroizace, ale ani bagatelizace žen a mužů tehdejšího tzv. „obrodného procesu“ není na místě“.

Pamatuji si, že jim šlo sice o život, ale soudím, že o heroizaci by nestáli. Bagatelizaci jejich úsilí považuji za nebezpečnou, už proto, že v minulém století těch „pyšných chvil“ našeho národa nebylo tolik, abychom si takový přístup mohli dovolit. Před celým světem se sice prokázalo a demonstrovalo, že je komunistický režim nereformovatelný, ale neužil bych v této větě slůvka POUZE, jak to učinil pan prezident. K této pasáži mám výhradu, možná jsem ji správně nepochopil.

Soudím totiž, že všechno se vším souvisí a že „pouhými“ (zbytečnými ?) se určitě nestala žádná z těchto událostí: potlačené povstání dělníků ve východním Berlíně v červnu 1953, armádou potlačené dělnické demonstrace v polské Poznani v červnu 1956, demonstrace v Maďarsku v říjnu téhož roku, které přerostly v národní povstání utopené v krvi, brutálně potlačené demonstrace dělníků v polském Gdaňsku v prosinci 1970 i o deset let později, kdy v říjnu vyústily ve vznik svobodných nezávislých odborů Solidarita a poté v prosinci 1981 ve výjimečný stav v Polsku.

Bez těchto a dalších a dalších i drobných nezaznamenaných protestů a odporů by pád totalitních režimů, konec tzv. tábora socialismu i rozpad sovětské říše jistě jednou nastal. Ono nic není definitivní. Ale pochybuji, že by se z toho těšila už generace Václava Klause, ke které patřím i já.

Kremelský mráz nás přestal dusit na sklonku osmdesátých let i díky našemu Pražskému jaru 1968.


Další články tohoto autora:
František Vízek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku